Můj hmotný anděl

 

Uklidím ze stolu všechno, co zbylo od večeře,

Naladím se na kouzelné zpěvy.

Stávám se tím, kým jsi nechtěla abych byl.

Spolykal jsem prášky na dobrou noc, jen si nejsem jistej, jak moc ta noc dobrá bude.

Padám, a přitom ležím přivázaný k lůžku.

Nejde se nadechnout. Zašedlé dlaždice nemocničního sálu mi dělají nevyžádanou společnost.

Okukují kam by se ještě mohly vrtnout. Svojí studeností na sebe nepříjemně upozorňují.

,,Nechcete mě třeba nechat spát?“ obořím se na ně.

Zaslechnu jen škodolibý smích a pak znovu to dunivé ticho.

 

Z jedné strany na druhou, převaluji se v němých intervalech a pochybuji o čemkoliv reálném.

Že jsem měl vidět draky? Dobrý žert…

Já viděl lidi okolo sebe umírat, a přitom jsem byl sám, uvelebený na linoleu, promítalo se mi všechno, co se lidem stalo.

Špatného, abychom si rozuměli.

Věřit zlodějíčkovi v pochybné čtvrti byl taky nápad.

,,Jasně bro, jo neboj vole, jen silnější prášky na spaní.“ V neupřímném úsměvu roztáhl rty a na mě vykoukl pár neudržovaných zubů.

Dva měl. Dva, dva, dva, dva.

,,Už drž hubu, sakra.“ Zařval jsem a chtěl se dotknout vlasů, tak jak jsem to dřív dělával, nepatrné zatáhnutí, co probudí tě víc do reality.

Jenže to nešlo.

Zase dlaždice, smějí se. ,,Hlupáku.“

A já už nemohu, nemohu dál.

 

,,Ale no tak, pane Nováku!“

Sestra v bílém stojí vedle mého lůžka. Má kudrnaté vlasy a velké hnědé oči, stejné jako jsi mívala ty.

,,Už bude dobře…“ usměje se a mně něco píchne v ruce.

 

Pak už se jen usmívám, dovečeřeli jsme.

Uklízím ze stolu všechno, co zbylo od večeře.

A ty tančíš na pohodlné rytmy smíchu.

 

 

 

Karolína Nováková

1.1. 1997 – 29.7. 2022

 

Všichni, kteří poletují,

Vždyť andělé jsou nehmotní!

A i andělé barokní,

Kde jen chtějí, poletují.

 

Žádný, tak zní rozřešení,

Vždyť ani tělo nemají.

Ti, jež okem vidět není,

Jen na výsostech sedají.

 

Ch. Morgenstern

---