Cesta ze školy

Toho roku byl teplý prosinec. Teploty klesaly pod nulu jen v noci a přes den se lidé brodili v sněhové břečce. Celá Volyně však již očekávala příchod Vánoc, nebo se tak alespoň tvářila. Velký smrk na Náměstí svobody byl už ozdoben řetězem žárovek, jež se rozsvěcely, jakmile se začalo šeřit. Výklady obchodů po celém městě se pyšnily nejrůznějším vánočním kýčem. 
Onoho pozdního podzimu chodíval chlapec ze školy s ulehčením. Ne že by jindy opouštěl vzdělávací ústav nerad. Tyto dny však byly přece jen odlišné, ač by sám nedovedl říci v čem. 
Šel sám. Nemyslel na nic zvláštního. Snad jen byl plný jakéhosi očekávání. 
Možná trochu litoval toho, že s ním nejde třeba Mirek. Ten smutný Mirek z katolické rodiny, jenž šetřil slovy a přece se s ním dalo hovořit o všem možném. Ne jen o takových hloupostech, jako je fotbal, jež zajímaly ostatní. Mirek, který si jen tak pro radost vyrobil velikého trojského koně ze špejlí a jenž znal nejedno tajemství našeho hrdiny. Avšak ten s ním toho prosincového odpoledne nešel.
Na nebi bez mráčku již slunce klesalo k obzoru, ochladilo se. Chlapci však bylo v bytelné bundě teplo.
Vzpomněl si na jeden horký letní den před několika lety. Ležel tehdy v posteli a četl si povídku, jež se mu velice zalíbila. Jmenovala se „Rozdělat oheň“. Jak bylo příjemné ležet si pěkně v teple a číst si onu povídku z dalekého mrazivého severu! 
Na to si tedy chlapec vzpomněl, když prošel úzkou „Pochcanou uličkou“ a objevil se na Náměstí svobody. Tudy se totiž vracívali ožralové z hospody U Pošů domů, zde zvraceli a chcali, odtud neoficiální název onoho dlouhého úzkého průchodu.
Když přešel náměstí, zamířil rovnou do lékárny. V lékárně se dalo posedět a číst si. Tuto možnost však chlapec nezvolil. Věnoval jistou pozornost výstavce střepů, jež posbíraly děti z místního děcáku na polích v okolí města. 
Vzpomněl si pak na jednu zimu, kdy se vraceli ze školy ve větší skupině a on se opozdil s Monikou. V „Pochcané uličce“ jí vyprávěl o archeologické kultuře lidu popelnicových polí. Myslela si tehdy, že kecá. 
Do příjezdu autobusu zbývalo ještě dost času. Zamířil tedy nahoru mezi paneláky.
Zatímco procházel městem, držel v levé ruce svícen. Nebyl blázen, ač později se mnoho psychiatrických kapacit shodlo na tom, že je. Svícen vyrobil ve škole během pracovek z jakési maličké krabičky na šperky, plastelíny, smrkových větviček, různých titěrností a svíce. Nesl jej v ruce, aby se mu v batohu nepoškodil.
Když se pak vracel směrem k náměstí, stále myslel na Hendersonův potok, na tu vzdálenou bystřinu promrzlou až ke dnu a na zrádné prameny, které nezamrznou ani při 107 stupních pod nulou. Na prameny, do nichž stačí šlápnout, probořit se – a v tom ji uviděl.
Nejprve to byla jen modrá skvrna daleko před ním, která se blížila po chodníku od náměstí a jíž se už nedalo vyhnout. Šla od autobusu. 
Věděl, že někdy přijíždí „vacovákem“, už párkrát ji viděl z něj vystupovat. Nebyla však pravda, že by snad mezi paneláky pod Malsičku vyrazil se záměrem potkat ji. Věděl, že se něco stane, ale netušil co. Nic si neplánoval, ostatně mohl klidně zůstat v lékárně a číst si nebo jít prolukou mezi lékárnou a knihovnou dozadu „na klády“, kam někdy chodívali s Vaškem a s ostatními. 
Mohlo se stát tolik věcí, ale nyní se stalo jedině to, že se skvrna změnila v modrou Moniku. V té chvíli již opravdu nešlo ustoupit a poněvadž to věděl, začalo mu srdce bušit, jako by běžel o život. 
Šel pomalu a ještě zpomaloval, když donucen okolnostmi řekl napolo dobrovolně: „Čau.“ 
Teprve pak se jí podíval do očí a ty byly modré a smutné, ostatně ne tak zajímavé jako její hlas. O jejím hlasu si říkával, že je medový. Někdy jej však napadalo proč, neboť med obvykle nijak výrazně nezní. 
Ať byl její hlas jakýkoliv, řekla: „Čau.“
Chlapec Moniku miloval. Měl ji rád nejpozději od druhé třídy, kdy přestal milovat Magdu. Neoznámil to však Monice, stejně jako se to nikdy nedozvěděla Magda. 
Monika ale tušit musela, protože hoch se se svou láskou občas někomu svěřil, ne každý byl přitom tak mlčenlivý jako Mirek. Takže o tom věděl kdekdo.
Teď však stála před ním a chlapec s ní musel o něčem hovořit. Moc mu to nešlo, zato ona se ptala na mnohé titěrnosti o svých bývalých spolužácích a spolužačkách a tahala z něj drby. 
Chodila teď totiž do primy Gymnázia Strakonice. Zatímco hovořili, myslel na její teorii, že „ahoj“ se říká z lásky, „čau“ z kamarádství a „nazdar“ znamená „jdi do prdele“. 
Neodvážil se jí říct „ahoj“, přesto jej setkání naplnilo povznášejícím pocitem. 
Jenže bystřejší hoch by si jistě povšiml, že se nějak nápadně často ptala na Tomáše, na toho Tomáše, který hrál fotbal a nic jiného jej nezajímalo. Tomáš byl pako. 
Rozloučili se a František pokračoval odpolední Volyní k náměstí

Poté náš hrdina stál na zastávce před lékárnou a čekal na autobus. Motal se tam jakýsi muž. Chlapík měl plnovous a svalil se na zem. Někdo řekl: „To je ale nějaký pan učitel!“ Lidé se dívali a smáli se té podívané, neboť kantor z průmyslovky byl úplně "na šrot". 
 „Dodávka na lidi“, totiž maličký mikrobus, přijela na čas. Řídil Josef Friedrich, starý a protivný muž s lysou hlavou a ústy plnýma blbých keců.
Jeden občan rudý v obličeji se dožadoval svezení. Řidič pravil, že ožralu nepoveze. Násoska říkal cosi, čemu nebylo rozumět a pak se sesul k zemi vedle muže s plnovousem. Váleli se pospolu v sněhové břečce. 
Zatímco padala prosincová tma, chlapec seděl v autobuse a myslel na Moniku. 
Všichni cestující vystoupili ve vískách mezi Volyní a lesním pásmem Mláka táhnoucím se od hradu Helfenburku k severu a František se cítil, jako by Friedrich byl jeho osobním řidičem. 
Když přijeli do sousední vsi, Franta bez rozloučení vystoupil a kráčel tmavým zimním podvečerem k domovu.