Záhada neposedných knih

     Snad to znáte. Možná jste si to toho také už všimli. Rodinná knihovna. Obsah uspořádaný, jak kdo má rád, tak, jinak, nebo nijak. Ať už je tomu však jakkoli, téměř v každé z nich, a to je vědecky zjištěno, dochází k nesmírně záhadnému jevu, který knihy provází, co jsou na světě. Čas od času, i když se jako její majitel či správce snažíte sebevíc, vždy a opakovaně se některé z knih třeba jen o kousíček vysunou z řady svých sousedek. A vy pak jen chodíte a tlakem na hřbet takové nezbedy neukázněné vracíte zpět a urovnáváte tu neuspořádanou linii knižních páteří. Tomu pradávnému tajemství ještě nikdo nepřišel na kloub a já nevěřím, že se to snad kdy někomu podaří.

     A právě tohle trápení rušilo rodinnou pohodu trojice, o které vám chci stručně vypravovat.

     “Kdo to zase udělal,” rozkřikne se tatínek a čeká na odezvu. Čeká, vyčkává, ale nic se neděje. 

     “Co jsme provedli?” zeptá se jeho dcera, čerstvá prvňačka, trochu znuděně, přesto však s mírným zájmem, zatímco na otce zírá z pootevřených dveří pokojíčku.

     “Copak se děje?” pronese nezaujatě maminka přicházející z předsíně.

     Tatínek stojí uprostřed obývacího pokoje a rozmrzele hledí před sebe. Do míst, kde jednu ze stěn zakrývá široká knihovna přetékající neuspořádanými svazky. Regály jsou zaplněny do posledního místečka a prohýbají se unaveně pod tou tíhou. Tedy běžná, ba snad i obyčejná knihovna, kterou je možno nalézt v téměř každé běžné, až obyčejné domácnosti. Pečlivější, dalo by se říct i přepečlivý pohled, by však na její tváři objevil drobnou skvrnku. Shodou okolností ji v této rodině měl to štěstí odhalit vždy jen tatínek. Byla to jeho výjimečná dovednost a zároveň prokletí. Tak nějak o tom tehdy on sám smýšlel.

     “Vy to vážně nevidíte? Vždyť na to upozorňuji snad už po sté!” brunátněl otec vydatně, ale marně. Dcera ani maminka nejevily sebemenší známku porozumění. Tatínek nehodlal ztrácet čas. Byl již zkušeností natolik poučen, že věděl, o jak marné počínání by šlo a jádro svého znepokojení jim opět prozradil.

     “Některé z knih jsou zase vysunuté. Nejsou doražené až k zadní stěně knihovny! Vždyť je to úplně do očí bijící! A tenhle slovník málem padá ven. A tahle encyklopedie taky,” a jal se knihy rovnat podle svých představ, o kterých byl přesvědčen, že jsou pradávné, pevné, neměnné, nepřekročitelné, posvátné a jejich porušení snese na rodinu trest chudoby, moru a návštěvy hladových kobylek. 

     Jistý si marností jakéhokoliv dalšího naléhání, aby se milované osoby alespoň čas od času pokusily udržovat jeho představu dokonalosti rodinné knihovny, a jelikož tušil, že se zde nerozčiluje naposledy, zmlkl a pokračuje v rovnání rebelujících spisů už jen v duchu přemítal o příčině toho neustále se opakujícího jevu neposedných knih:

     ‚Jak jen to je možné? Jak dovedou vzít knihu z police a nechat přitom za sebou takový nepořádek? A když ji pak vracejí, to samé! Nechají ji plandat ven z regálu, jako by se nechumelilo. Jako by to snad ani nebylo podstatné? Jako by na tom nezáleželo. Vše musí být v pořádku. Vše musí být dokonalé! I prostřednictvím takové drobnosti se můžeme podílet na udržování řádu běhu světa. Ano, mám ten pocit. Když nyní vracím knihu zpět na své místo a zasouvám ji mezi ostatní, jako bych zasazoval dílek do skládanky obrazu naší skutečnosti. Jako bych vracel do složitého soukolí poslední chybějící součástku. A až tak učiním, stroj se zase rozběhne a vše bude, jak být má.‘

     Knihy byly urovnány podle jeho představ. Byl zas klidný. Spokojený. Mohl žít dál. Všechny přece spasil.

     Maminka s dcerou na sebe pohlédly, s chápavým nadhledem a účastí si vyměnily lehký úsměv, který jejich účinkování v tomto výstupu ukončil, a zatímco se obě zvolna odebraly ze scény, každá si myslela to své:

     ‚Ten s tím nadělá,‘ špitá si v duchu maminka, zatímco její kroky míří zpět na zahradu, ‚no bóže, tak se knihy rozházely. Co je na tom? Nic to neznamená. Taková drobnost. Že se tím tak trápí. Nijak si tím nepomůže. Jen plýtvá silami a roznáší špatnou náladu. Stačí, že kniha v regálu je. Koho zajímá, v jaké je pozici či kolik centimetrů od jejího okraje a podobné podružnosti? To přece nikam nevede. Prostě se to děje a tečka. Nikomu to nepřekáží, nikoho to neomezuje. Ano, možná to dělám já, možná Klárka, ale co je na tom? Ještě abych se zabývala něčím tak titěrným. Kdy jen ho tohle pedantství přejde? K ničemu to není a jen ho to trápí. No dobře, pokusím se na to dávat pozor. Pokud za tím tedy stojím já. Hlavně aby měl už klid.‘ 

     Přestože to myslí vážně, nikdy se jí to bohužel nepodaří. Ale kdoví? Třeba za tím vůbec nestojí. Jak bylo řečeno: je to přece záhada.

     Klárka za sebou tiše přivřela dveře pokojíku, a zatímco se snažila vrátit zpět ke hře s plyšovými koalami, nemohla tatínkovo extempore jen tak pustit z hlavy. Musí se s tím přece nějak vypořádat:

     ‚Kdo jen to může dělat? Kdo nám pořád rozhazuje knihovnu? Tatínek by se přece pro nic za nic nerozčiloval, kdyby se to fakt nedělo. Ale ne! Kdepak strašidla! Na to už jsem přece velká! Už jsem školačka! Žádný mrně. Ale jen tak to taky nebude. Proč vlastně tatínkovi na tý starý knihovně tak záleží? Vždyť je celá prožraná a oprejskaná. Knihy v ní leží, jak se jim zamane. Jsou celý zaprášený, jak už je nikdo nečte. To bude vono. Knížky se maj číst. Já ty svoje čtu. Protože už umim číst. Jsem přece školačka! Knížky chtěj, abysme je četli. K čemu by jinak byly? A mám to! Všechny ty rozbordelený knížky se nám samy k četbě nabízej! Každá z nich udělá krok blíž k nám. A proto jsou pořád vysunutý z řady, jak to tatínek řikal! Je to tákhle jednoduchý!‘

     Pak luskla prsty a pohladila své pohádky a encyklopedie po hřbetu, jak by je snad chtěla ujistit, že na ně nikdy nenechá usednout vrstvy letitého prachu.

     Jen stěží by jim bylo možné prozradit, co nakonec za těmi neukliditelnými knihami stálo. Ani jeden člen té rodiny by skutečnosti stejně neuvěřil a každý se tak s tou záhadou musel vyrovnat, jak jen uměl. Já však pravdu znám. Pokusím se tedy alespoň na tomto místě naznačit její obrysy a přidám na hromadu dohadů a teorií o původu oné záhady tu svoji, jedinou odpovídající realitě. Naložte s ní pak, jak uznáte za vhodné.

     Pravdou totiž zůstává, že pokud by někdo měl tu trpělivost a štěstí, povedlo by se mu čas od času zahlédnout, jak se zpoza svazku, tatínkem pečlivě vsunutého až na doraz na své místo mezi ostatní, vysoukají dvě úplně maličkaté ručičky v červených sametových rukavičkách a jednu po druhé, jen tak namátkou, se skřehotavým zlomyslným smíškem vysunou ven z řady. A představte si, některé z nich až téměř k okraji regálu té rodinné knihovny. Tak snad nespadnou. A snad si je konečně někdo přečte.