Vzpomínky

Nic se neděje, a tak vzpomínám, co jiného mi zbývá? Byl to studený večer, já na sobě měl jen nějaký kraťasy a triko, protože jsem dělal polednici na bojovce pro děti a na převlek nezbyli finance, a chlastal víno ve velkém, tehdy jsem chlastal kdykoliv a cokoliv, a mou opilou hlavu napadlo děsit nebohé dětičky historkami o nadržených pedofilech v bílých dodávkách, ráno, nebo možná ještě v noci, jsem do sebe lil jedno kafé za druhým a žertoval o Balzacově smrti na dva tisíce šálků kávy, zatímco se Andreja i se mnou procházela po tom obrovským paláci, kde bydlí, a který by každý hrdý komunista vypálil do základů. Jindy, to bylo na pochybném večírku, jsem podruhé v životě hulil trávu a netušil, co je správné množství, byl jsem v naprosto jiném světě, a nebyl to hezký svět, bíle zdi křičely mé jméno, vozíčkář se projížděl na schodech a na každém krku seděla ta samá, krutá tvář, před kterou se nedalo utéct, protože mé svaly se napojili na pomalé, ocelové dráty, a tak jsem jen seděl, klepal se, popíjel vodku s džusem, čekal na útok, a pozoroval plechovku, co musela každou chvíli explodovat a rozsekat mi obličej. Další historka, Krista je jako šílený prorok ze starého filmu, prorok, který schizofrenně blábolí nejvyšší moudrost, a každé setkání s ní je mystický zážitek, ale já i ona jsme v digitálním světě nezachytitelní, a kde jinde se dohodnout? Chodili jsme spolu na hromadné terapie a každou přestávku byli v kuřárně, cigarety jsou naším bohem, neumím si jí bez nich představit, a i její hlas je propletený kouřem, něco jako bohémský zpěvák, jednou jsme se sešli na nádraží a hulili trávu, chodila kolem a bavila se s některými bezdomovci, protože v každém je lidskost, a spolu jsme poslouchali hudbu, zalezlí v nějakém koutu, kde jsem dostal tu typickou, zkouřeneckou, filozofickou náladu (Problém je v tom, že jen ti nejhorší mají dost síly, aby vyhráli, nebo Někteří lidé nepotřebují důvod, jsou to vzteklý psy s pěnou u huby, kteří ti utrhnou nohu a nachčijou mezi růže). Má v sobě něco z dávných mudrců, měla by sedět vedle antických filozofů, mám dojem, že si veškeré pochopení bohatě vykoupila, patří k tomu obrazu trpícího umělce. Odjel jsem vlakem a noc přišla jako tygr, který spolykal všechny vagony a v kupéčku seděl jako ten obtloustlý Buddha. Některé příběhy nejsou jasně emočně definované, jsou složité a komplexní, třeba tenhle, maškarní vesnický bál, na který jsem přitáhl ve fialových šatech, nikdy mě tanec nebavil, a tak jsem raději popíjel předražený chlast u stoly mezi lidmi, které neznám, a občas se vracel ke Kateřině, protože ten její ksichtík je uklidňující, má oči jako éterická laň, Zajíček tam přivedla kluka, co po něm v té době toužila, a nebyl roztomilí ani rozkošný, ne, jen nadupaný muž, líbali jsme se, vlastně ani nevím jak k tomu došlo, ale užil jsem si každou vteřinu, poprvé v tom byla vášeň, vzal mě na procházku a všem bylo jasné co to znamená, hned vedle chodníku si rozepl poklopec a já otevřel rty, na detailech nezáleží. Vrátili jsme se a já rozjel svůj opilecký večírek, vedl jsem gerilovou válku o peníze a alkohol, čekal jsem u stolů a pil nehlídané panáky, nikdy nemám plynulé přechody mezi vědomím a oknem, prostě BUM, a bůh odvolal své Budiž světlo, jediné záblesky přišli s každou ránou do obličeje, nejspíš jsem řekl něco nevhodného nevhodným lidem. Ráno našel hospodský nějakého ožralého transvestitu mezi zdí a záchodem, a transvestita se nikdy nepřestal stydět, a na stud je nejlepší se napít.