ZACH

   ZACH

     Po silnici se vedou za ruce ona a její mládenec. Má na sobě lesnickou uniformu a přes rameno brokovnici. Je 15. června 1949 a proti zamilované dvojici přichází obtloustlý muž středního věku, s pečlivě nagelovanými, řídkými vlásky přetaženými od jednoho ucha k druhému. Přichází si vzít něco, o čem se domnívá, že mu patří.

     Asi nejzajímavější věcí, která se v oficíně nacházela, bylo zrcadlo. Velké tak, že před něj vešly dvě starodávná holičská křesla a jedna dřevěná židlička s opěradlem na šroubovací noze pro malé kluky. To zrcadlo pamatovalo původní majitele, které naopak už pamatoval málo kdo, protože těch pár věkovitých starců, co do oficíny chodili jako mladí šviháci, si už pamatovali s bídou své jméno a cestu do jedné ze čtyř hospod. Ti úplně poslední, kteří to převzali po Weinerovi, se ani nestačili pořádně rozhlédnout a už je z rozhodnutí Národního Výboru stěhovali osídlovat Sudety. A Weiner s manželkou byli zavření v lágru ve Spešově jako Němci. V rozích byly patrny šedé skvrny, jak se vrstva stříbra ze zadní stěny stářím odloupla a dřevěný rám, do kterého bylo zrcadlo zasazené, byl vyschlý a popraskaný, takže připomínal zápěstí starých žen s vystouplými namodralými žílami pod vrásčitou kůží plnou jaterních skvrn.

     Za rámem bylo zastrkáno množství barevných i černobílých pohlednic, některých už dost starých, z různých míst Evropy, na kterých se vyjímaly jachty, řady plážových slunečníků a hlavně moře, modré vlny s bílou čepicí, a ještě bělejšími ptáky na obloze. Manželé Zachovi dostávali každý rok výjezdní doložku a z obyčejného holičského páru se tak rázem stal pár obdivovaných turistů, světáků a znalců odvrácené strany Evropy. Holič i jeho paní dokázali celý rok barvitě vyprávět o krásách přímořských měst, o zboží v jejich obchodech, o promenádách pod palmami, takže všichni zákazníci holičství byli důvěrně obeznámeni s životem Italských a Francouzských přímořských měst a vesnic.

     A ještě jedna zajímavost zdobila pravou půlku zrcadla, i když nebyla zdaleka tak stará jako pohlednice a nevyprávěla příběhy z jiných světů, kde slunce hřeje, písek je horký a jemný, lidé opálení, vysmátí, okna domů se utápí v záplavách květů a v mušlích nalezených na pláži rezonuje ozvěna moře, jako vzdechy milenců. Několik zaschlých cákanců tmavé krve.

     Říká se, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. Ale jemu se to podařilo, což je další důkaz pro tvrzení, že přísloví jsou ve své většině blbosti. Poprvé když se tady narodil, za což nemohl. Prý to je osud. Podruhé přijel trochu oklikou, studeným autobusem se zamrzlými okny, kde to páchlo naftou a naftalínem z desítek zimáků a olezlých kožichů, ve kterých se choulili klimbající dělníci při návratu z denních směn ve městě. Do své rodné vesnice raději došel pěšky, je to necelá hodina a neměl zájem se setkat s někým ze svého minulého života. Vlastně jen s jedním. Kvůli němu přijel.

     Nebyl tady dvanáct let, čtyři měsíce a dva dny. Nechtěl zjišťovat, co nového se tady za tu dobu událo, jak venkov vzkvétá a blahobyt socialismu je dostupný každému. Zajímal ho jen jeden člověk v jedné oficíně na hlavní silnici.

     Vlněné kalhoty měl ke kotníkům promáčené od měkkého sněhu, jak se coural po silnici, od autobusové zastávky. Nikam nespěchal. Předpokládal, že bude v oficíně do šesti do večera a chtěl přijít jako jeho poslední, opravdu poslední zákazník.

     Pár metrů od silnice a začátku lesa stojí osamocený smrk s rozpraskanou kůrou, ze které v horkých, letních měsících vytéká pryskyřice, jako hustá krev z otevřených ran. Smrk je starý a popraskaná kůra se na několika místech loupá. Odpadává po částech jako spálená kůže a odhaluje maso s množstvím chodbiček vyhloubených kůrovcem. Kdysi na jeho kmen neznámý člověk přibil obrázek Panny Marie s mrtvým tělem svého syna na klíně. Byl to obyčejný, levný barvotisk, který bylo možné v dřívějších letech koupit na každé pouti, zarámovaný ve skle. Vydržel tam dva dny, než ho jiná ruka sundala a na místě rozdupala. Když svítilo slunce, střepy skla se ještě nějakou dobu leskly na asfaltové silnici, jako krůpěje rosy. Malý, dřevěný křížek, jako náhrada za obrázek vydržel pouze přes noc. Co vydrželo mnohem déle, byl pach, o kterém vesničané říkali, že je to pach sražené krve a nezmizí, dokud nebude spravedlnosti učiněno za dost. Jenže na spravedlnost kromě dětí školou povinných nikdo nevěřil. Jak šla léta, přestalo se o tom mluvit a jenom znamení kříže vyryté do stromu a postupně zarůstající bylo svědkem oněch dob.

     Muž, který na kmeni onen znak zanechal, chtěl, aby po jeho dceři zůstala na světě ještě nějaká památka, kromě jména s letopočtem, vytesaném na náhrobním kameni. Jeho dcera se jmenovala Marie a bylo to jediné dítě, dávno ovdovělého muže, který v návalu zoufalství a vzteku poškodil strom, proříznul kůru a zanechal v ní znamení kříže. Stejné znamení, kterým se žehnali lidé, co procházeli kolem, tedy alespoň v prvních měsících a letech, než událost překryly jiné, čerstvé a pro někoho mnohem důležitější. Strom si nikdy nestěžoval na řezná poranění na svůj vyrytý kříž, a tak tam zůstal jako připomínka do dnes.

     Za větrných dnů vydávají větve smrku zvuky podobné písni o bolesti, zoufalství a smrti. Bývá ji slyšet přes les až do vesnice. Její melodie se táhne nad silnicí, podél nízkých domů se záhumenky, kde se zelenají natě brambor nebo řepy. Vznáší se nad střechou nové radnice, kovárny, splývá s šuměním potoka a nejsilněji je slyšet na náměstí, před domem s vývěsním štítem. Dámské a pánské kadeřnictví. Někdo dokonce tvrdil, že v tom místě to už není píseň, ale pláč a kvílení, jaké vydává za zimních měsíců meluzína.

     Muž vstoupil do oficíny a zvoneček umístěný nade dveřmi se slabě rozklinkal. Ve vzduchu byla cítit kolínská, a slabě nasládlá vůně kožených řemenů, na kterých Zach obtahoval ostří svých břitev. Na podlaze se povalovaly chomáčky vlasů, a když otevřel dveře, průvan je smetl pod pult, na kterém byly vyrovnané štětky na holení, porcelánové kelímky a flakony s voňavkou. Na dřevěném věšáku vysel lehce jetý bílý plášť a zimák s mohutným límcem z lišky. Zrcadlo se zastrkanými pohlednicemi bylo po celodenním používání lehce skropené kapkami kolínské a odráželo světlo velké, stolní lampy.

     Místnost to byla prostorná, holící pult přímo proti vchodovým dveřím a uprostřed dvě velká, holičská křesla s lehce popraskanou, zelenkavou kůží na opěradlech. Vlevo u stěny několik židlí, nyní už prázdných. Vpravo dveře do zadní místnosti, kde byl sklad všelijakého harampádí a zároveň vchod do bytu, který novému správci spadl do klína i s podnikem. Muž v umolousaném bílém plášti stál zády ke dveřím a cosi přerovnával na pultě. Pár nažloutlých vlasů umně přetažených hřebenem mělo skrýt pleš na temeni a tlustá zadnice vzdouvala šosy pláště jako vítr lodní plachtu. Vlněné kalhoty s ohrnutými nohavicemi patřily zcela jistě chlapovi, o dobrých deset čísel většímu. Do sešmajdaných pantoflí byly vecpané nohy v pletených ponožkách s dírami na patách a oteklými kotníky.

     Pohvizdoval si melodii jakési budovatelské písně, a když muž za sebou zavřel dveře, zvedl obličej od pultu. V zrcadle uviděl hubeného chlapa s bledou tváří, na které už několikátý den rašilo šedivé strniště. Na nohou měl těžké, pracovní boty „komisňáky“, zimní, vlněný kabát s vyhrnutým límcem, který vyšel z módy už před deseti lety a konce nohavic zacákané blátem. Vypadal jako člověk, který přišel z velké dálky, a přesto sem nějak patří. I když má na čele, mezi hlubokými vráskami napsáno „kriminálník“.

     „Už zavíráme“, řekl Zach obrácený k zrcadlu. Ani se neobtěžoval otočit k příchozímu.

     „Kolik vás tady je na to zavírání“, zeptal se muž a oklepal si boty jedny o druhou, jako by nechtěl dovnitř zanést zbytky špinavé, sněhové břečky.

     To už se holič otočil, aby si dotěrného hosta prohlédnul a dal mu výchovnou lekci slušného chování. A také mluvy, protože jestli si měl člověk dávat na něco pozor, tak v první řadě na jazyk. Než se stačil nadechnout, muž udělal dva kroky a postavil se přímo před něj. Mělo to být asi hodně natěsno, ale bránil v tom holičův pupek, který měl pod flanelovou košilí podobu obrovská dýně.

     „Chtěl bych to jen vzadu trochu vybrat a kolem uší“ řekl svůj požadavek a v jeho řeči bylo znát slabou stopu místního přízvuku.

     „Vy jste zdejší?“ dotázal se holič a na zátylku cítil lehoučké svědění, což bývalo předzvěst, že něco není úplně tak, jak má být. Muž se ani nehnul a upřeně hleděl Zachovi do očí. Nesvlékal kabát ani se nehrnul do křesla. Jenom vyslovil svůj požadavek. Jen tam stál, sálal z něj chlad, taková ta syrová vlhkost, která je cítit v místnostech, kde se dělá betonová podlaha nebo se čerstvě natáhne omítka.

     „Dalo by se tak říct.“ Nepatrně se posunul dopředu, takže se dotýkal holičova břicha. Ten se snažil ustoupit, ale narazil na pult a miskami. Dál už nebylo kam.

     „Tak si odložte, a posaďte se. Já vás tedy ještě udělám.“ Snažil se, aby to vyznělo jako prokazovaná milost, ale sám se slyšel, že to není úplně ono. „Takže sundáme ten kabátek.“ To už znělo úplně jako infantilní žvatlání matky k malému dítěti, které se vrátilo z vycházky.

     „Mě to vyhovuje tak jak to je.“ Muž se natlačil na holiče a přimáčknul ho ke hraně pultu. „Rád vidím, že se ti vede dobře,“ řekl a když se smutně usmál, byla vidět temná místa po chybějících zubech.

     „Co, co vlastně chcete soudruhu?“ zakoktal se Zach a na jeho tváři se kromě potu objevilo i cosi připomínající zděšení.

     „Neříkej mě soudruhu.“ Znělo to jako hlas ze záhrobí. Mužovi šedivé oči se vpíjely do těch jeho, vystrašených, mhouřících námahou jako by se v nich měla objevit dávno zasutá vzpomínka na cosi špatné, co si teď přišlo vybrat svou daň.

     Sváží je několik podnikových autobusů brzy ráno, kdy noční temnota pomalu a neochotně začíná ustupovat dennímu světlu. Většina mužů ve svátečním, v levných oblecích zakoupených před válkou, baví se o všem možném, nejvíc o fotbale, protože je snad jediné neutrální téma. Ženy v pletených punčochách, protože ty nylonové měly jen městské kurvy a keťasové pro svoje milenky a šmelinu. Muži vytahují z kapes lehce pomačkané krabičky s cigaretami, připalují jeden druhému a lačně nasávají kouř v očekávání nezvyklého divadla. Jsou cítit zatuchlinou zažranou v jejich hadrech, nervozitou z nadcházejícího a strachem, který jim rejdí v žaludku jako lapený úhoř.

     Sesbíraní v několika fabrikách, udření slévači se špínou za nehty, mastnými prameny vlasů přikrytých rádiovkou, na tváři stopy po holení. Pečlivě vybraní jedinci, poprvé ve svém životě natolik důležití, že byli přizváni před státní soud. Budou sledovat jak socha justice s váhami spravedlnosti, která je slepá už ani nepotřebuje zavázat oči šátkem. Stačí je mít zavřené.

     Zach si najednou uvědomil, že jeho močový měchýř hrozí prasknutím, protože už před půl hodinou chtěl jít na záchod. Nakonec si řekl, že to vydrží a až to tady dodělá, zamkne dveře a půjde nahoru na chodbu, kde nechal postavit zcela nový záchod. A nebude se už muset do krámu vracet. I když raději chodil na dvůr, když to žena neviděla a vykonával svoji potřebu u staré hrušně. Jako bytový designer amatér předběhl dobu a nově zbudovaný záchod vydával dost intenzivní zápach, který se linul celým domem. Uvěřil řečem o tekoucí horké i studené vodě, která se povalí z trubek pouze otočením kohoutku nebo prostým zatáhnutím za řetízek visící nad mísou. Jenže voda z potrubí loni netekla a ani letos to nevypadalo nadějně. A tak, než na suchý záchod na chodbě bytu chodil raději ke hrušce.

     Teď toho litoval, že nešel. Myšlenka že se pomočí přímo v oficíně mu nedělala dobře. Jak by vypadal před vesnicí, protože toto by se rozkřiklo během hodiny. Mezi všemi těmi voňavkami a miskami s našlehanou holící pěnou a ručníky pokropenými levnou kolínskou. Napadala ho všechna ta nelichotivá označení, která by musel od vesničanů vyslechnout. Začal se nepříjemně potit.

     „Promiňte, nemyslel jsem to zle“.

     „Nevadí, už jsem slyšel i horší označení. A teď se otoč“.

     Zach úplně přesně nechápal, co má udělat, protože myšlenky na ochabující svěrač byly čím dál intenzivnější. Nakonec ho návštěvník chytil jednou rukou za klopy pláště, přitáhnul si ho k sobě a trhnutím obrátil k zrcadlu.

     „Tak se koukni. Co tam vidíš“?

     Zach se snažil zaostřit na svůj obraz v zrcadle, ale moc se to nedařilo. Jednak mu v tom bránil plný močový měchýř, který se choval, jako by do něj proteklo deset půllitrů Černé Hory. A také proto, že mu pot stékal po holém čele přes vypelichané obočí a štípal v očích. Viděl svoji odulou, zarudlou tvář, která se leskla jako potřená sádlem. Strachem vyvalené bělmo očí dodávalo jeho obličeji komického vzezření.  Rozhlasový přijímač v tu chvíli odpípal 18 hodin a začal krátký přehled zpráv.

     Při tom zvuku se probral z prvotního strachu a začal si víc všímat obrazu muže v zrcadle, který stál za ním. Nebyl čerstvě oholený a hubená, propadlá tvář se podobala tvářím vězňů osvobozených Rudou Armádou z koncentráků. Jako by měl na čele napsané inkoustovou tužkou slovo „koncentráčník“.

     Nikdy žádného na vlastní oči neviděl, jen si ho tak představoval podle útržků z řečí, co občas zaslechl. „Já tady moc peněz nemám, ale co mám, to dám. A za chvíli sem stejně přijde manželka.“ Byla to lež, samozřejmě, protože Zachovi v té panice vůbec nedošlo, že  manželku odvezli před dvěma dny do špitálu ke svaté Anně se žlučníkem. Ale ten grázl to nemůže vědět.

     „Tak to je mě fakt, upřímně líto“, řekl ten chlap. „Podle toho, jak jsem ji znal za mlada. A netvař se tak udiveně.“

     Zach ve tváři celý brunátný, strachem i bolestí v podbříšku, která už se nedala dál vydržet, se snažil nenápadně posunovat pravou ruku směrem, kde ležela zavřená břitva.

     „Ale, ale“, zašeptal mu do ucha. Chytil ho za prsty a vyvrátil je dozadu. Klouby zapraskaly a holič bolestí téměř omdlel. Otevřel ústa, aby zařval, ale najednou v nich měl část ručníku plného chlupů.

     „Pšt, ticho, pěkně potichu“ řekl muž a přimáčknul Zacha na pult. Nalehl na něj zezadu celou svojí váhou. „Pořád nic? To já na tebe myslel každý den. A víš, kolik to bylo dnů? Čtyři tisíce pět set čtyři přesně“.

     Zach se snažil zakroutit hlavou, jednak aby trochu ulevil od sevření jeho dlaně a mohl se víc nadechnout. A také údivem nad vyslovenou číslovkou. Co to je čtyři tisíce pět set asi kolik dnů? To musí být fůra let. Deset možná víc. Počty mu ve škole nikdy moc nešly, stejně jako jiné předměty. Vlastně mu nešly vůbec. Ale tentokrát byl blízko.

     „Copak? Něco se ti na tom nezdá“? Zach zakroutil hlavou, což nevyznělo úplně jako jednoznačná odpověď. Rukou s vyvrácenými prsty projížděla škubavá bolest, která končila až v podpaží. „Když nebudeš křičet, vyndám ti ručník. Rozumíš?“

     Holič kývnul na souhlas tak razantně, že udeřil čelem do pultu. „Tak pozor, jestli jenom zvýšíš hlas, podříznu tě. Jasný“? Další, tentokrát už mírnější přitakání. Když se mu uvolnila ústa, lačně nasál vzduch. Přitom se zakuckal tak silně, že uvolnil močový svěrač. Zápach moče zaplnil holičství.

     „No tak, chtělo se ti? Proč jsi nic neřekl, podal bych ti kýbl“. Zach cítil v mužových slovech ironii a výsměch ale nebyl v situaci, kdy by se chtěl ohradit.

     „My se známe?“ řekl tak potichu, jak jen to šlo.

     Ten smrk, který vydával zvuky podobné pláči, s kůrou nevratně poškozenou znamením kříže nevoní pryskyřicí a jehličím. Vydává pach krve a výkalů, kterými byl potřísněný a které se dávno staly jeho součástí. Pach bolesti, zoufalství a smrti, posledního výdechu Marie. Nemohla tušit, když jí broky pronikly do těla, že svojí bolestí a smrtí předznamenává bolest a smrt svých nejbližších. Našívala knoflíky na papírové čtvrtky, skládala je do krabiček, polepovala a popisovala je svým krasopisným písmem v malé dílně s několika dalšími děvčaty. Když jí dvě rány z brokovnice zasáhly a smrk i půda kolem něj byla poznamenaná krví a částečky vnitřností, mnozí vesničané den poté kapesními noži vylupovaly broky zaryté  kůře stromu. Někteří z nich budou o rok později sledovat soudní komedii s vrahem mladé Marušky. Přestože mnozí z nich už ví, že ten, kdo ji zabil, se zabydlil v novém holičství, aby převzal firmu i klienty po svém předchůdci, který byl vyhnán z obce kamsi na sever, do vybydleného pohraničí. 

     „Jasně že se známe. Ty jsi Zach. Alexandr Zach. Malý Šaňo ti říkali. I když se ti to moc nelíbilo“. V Zachových očích se na vteřinu zablesklo. Holičova tvář ještě víc zbrunátněla, rty se mu neznatelně chvěly a prsty levé, tedy zdravé ruky se svíraly v pěst.

     „O co Vám jde“, vyjelo z něj slabým hláskem, ve kterém se mísil strach s počínajícím vztekem.

     „O spravedlnost. O tu mě jde“.

     Stává se z toho nová tradice, kdy jsou dělníci přizvaní k výkonu spravedlnosti, protože republika teď patří dělníkům. I když, staré zlaté časy, kdy si člověk nemusel dávat pozor na hubu, jsou dávno ty tam. Ani za Němců to nebylo tak o krk, přinejmenším o kriminál jako dnes.

     Bude osm hodin ráno, ve slévárnách už dvě hodiny pracuje denní směna a ti nejlepší z nich vstupují s vážným výrazem ve tvářích do soudní síně. Na pultu s několika šanony písemností ještě pořád stojí mezi dvěma svícemi kříž s ukřižovaným. Když bočním vchodem vstupuje čtveřice soudců, celý dav zmlkne. Dvojice policistů přivede obžalovaného, kterého všichni dobře znali, ale po roce ve vyšetřovací vazbě ho poznal málo kdo. Kdysi vysoký lesnický adjunkt, o půl hlavy vyšší než největší chlap ve vesnici se ztrácel ve své myslivecké uniformě, která na něm vysela jako na strašákovi do polí. Mrtvolně bledá tvář s vyhaslým pohledem vyjadřovala naprostou rezignaci. Na rozdíl od diváků věděl, že rozsudek byl dávno vynesen a on bude odsouzen za vraždu mladé dívky. V lepším případě doživotí, v horším špakát. I když co je ve skutečnosti lepší nebo horší?

     Jmenoval se Kocman, obžalovaný a brzy i odsouzený Kocman, zbavený veškerých práv a majetku. Nebude mít hrob ani litinový kříž, protože těla popravených a zemřelých v nápravném zařízení pálí a popel vysypou bůhví kde. Od chvíle, kdy si ho na četnické stanici v Jedové, kde byl dosud jako svědek, odvedla trojice mužů v dlouhých kožených kabátech, se smiřuje s tím, že se jeho pozemská existence chýlí ke konci.

     A proč konec? Protože chodil s děvčetem, na které si dělal zálusk jakýsi soudruh z té rudé partičky, co se zabydlela na Národním výboru? Jenom proto, že není koňský handlíř, aby přenechal Marii komusi, kdo má dnes vliv, moc a za zády nové mocipány? A proto ho dnes odsoudí. Buď ke špagátu, nebo k otroctví v uranových dolech.

     Viděl v obecenstvu množství známých tváří. Lehce kývnul směrem k malému, podsaditému muže v první řadě. Je tu také a určitě za ten rok pochopil, na kterou stranu barikády se přidat. To je teď nová fráze, kterou se všichni ohání. Strana barikády. „Na které straně barikády stojíš soudruhu“? Přitom nikdo z nich žádnou barikádu nikdy neviděl.

     Král ve třetí řadě klopí hlavu, aby mu neviděl do tváře. Je podělaný strachem a stydí se. Vždycky to byl sralbotka. A další a další, kteří podepisovali žádost o trest smrti jménem dělnické třídy. Trest smrti jenom proto, že chodil s Marií a jakýsi Zach, který se narodil v pastoušce za hájenkou, ji chtěl. Ten tady nebyl, asi má hodně práce. Doneslo se mu, že dostal do správcovství uprázdněné holičství i s bytem.

     Zahlédnul starého Pokladníka, kterému po celou válku zajišťoval dřevo na topení a několikrát vytáhnul ze spáru Němců jeho kluka, když ho místní udali za pytláctví. Tehdy mu přišel se slzami v očích poděkovat až do hájovny.

     Už je nechce vidět, ty ksichty napnuté vzrušením, studem i strachem. Nechce znát nikoho z vesnice, zapomenout na všechno a na všechny dřív, než to udělá kus erárního provazu.

     Kdosi z těch soudců čte z papírů o jeho buržoazním původu a záškodnických plánech. Přestává vnímat slova a soudcové v černých hadrech se začínají pozvolna měnit v havrany, kteří očekávají hodokvas na mršině. Bláboly bolševické hydry v příznačném, černém taláru, s tvarohovým ksichtem, na kterém se vyjímají tlusté brýle v kostěných obroučkách jako oči vyžrané masařky. Jeho matka chodí každou neděli do kostela, kde se křižuje víc než pravoslavný pop a každému se na potkání chlubí svým synáčkem, kam až to dotáhl. “Považte, až na vrchního soudce“. Přitom všichni ví, že to byl obecní blb, po svém věčně ožralém fotrovi. Teď je předseda soudu.

     Už je nechci vidět, ty ksichty. Hnusí se mě všichni až k zblití.

 

     „O spravedlnost. O tu mě jde“.

     „O jakou spravedlnost? Čí spravedlnost“ blekotá Zach a napadne ho, že když znovu zmíní manželku, možná to zabere. „Moje paní sem co nevidět přijde. Vždycky to tak dělá“. Tu poslední větu už jenom hlesnul, jako když z děravé duše ujde poslední vzduch.

     „Takže to urychlíme, nemusím se s ní vidět“, řekl muž a pevně stiskl Zachovi zátylek. Nadzvedl jeho hlavu tak, že se mohl v zrcadle vidět.

„Patnáctý červen 1949. Vzpomínáš si“?

„A co jako? Víte kolik je to už let?

„Vím. A docela přesně. Dvanáct let, čtyři měsíce a dva dny. Pamatuješ si na Marii?“

     A tehdy Zachovi došlo, že mu ani poznámka o brzkém příchodu manželky nepomůže. Ani kdyby byla doma a ne ve špitále. Že mu nepomůže nikdo a nic. Poznal toho muže v zrcadle, i když ten zestárnul ne o dvanáct, ale o dvacet let. Už pochopil, o jaké spravedlnosti mluvil. Chtěl něco říct, nějakou banalitu, která se očekává, jako že je mu to líto, že ho to moc mrzí, ale než se stačil nadechnout, ruka co ho držela za zátylek, přirazila jeho obličej k pultu takovou silou, že slyšel prasknutí nosní kůstky. Ucítil teplo, slabý závan vzduchu prosycený krví a další náraz, tentokrát ještě silnější. Snažil se pohnout, ale váha toho muže ho drtila jako hromada balvanů. Ještě vnímal, jak ho druhá ruka bere za vlasy, zdvihá hlavu ještě víše a pak vše zčernalo.

 

     Ráno se Hloušek, ještě za tmy šoural na první autobus, co jel do fabriky. Bydlel pár baráků od holičství a dobře věděl, že takhle brzy je u Zacha vždycky zavřeno. Proto ho překvapilo, když dveře oficíny byly pootevřené. Ne moc, jenom na pár centimetrů. Zastavil se a celé se mu to nějak nezdálo. Zach by určitě nikdy nenechal přes noc otevřeno, navíc jeho stará měla ve zvyku všechno kontrolovat. Strčil nohou do dveří, které se rozevřely. Chvíli v tom šeru neviděl nic, jen cosi tmavého na zemi, vedle holičského křesla. Udělal dva kroky dovnitř, vytáhnul zápalky a škrtnul.  Holičský pult vypadal, že se tam servaly divoké kočky. Na zemi bezvládné tělo bývalého holiče Zacha s rozmláceným obličejem a vyhřezlým okem. A na zrcadle několik krvavých cákanců.

 

   

 

---