Svatá země

            Štěpán přijel do Břeclavi ve čtvrtek navečer, jak také doporučoval poutnický průvodce. Když přinesly noviny první zprávy o zamýšlené poutní výpravě do Svaté země, našlo se i na Kroměřížsku pár bláznů, kteří byť za celý svůj dosavadní život neopustili rodnou Hanou, zahořeli nezdolnou touhou spatřit na vlastní oči Jeruzalém či Betlém. Mezi ně patřil také Štěpán. Aby měl cestu z čeho zaplatit, prodal polnosti, jichž měl jako potomek rolnické rodiny dostatek. Však si taky sousedé v Šelešovicích klepali na čelo, do jakého dobrodružství se ten šílenec pouští. Doma dvě děti, mladou ženu, navíc teď v srpnu, uprostřed žní, kdy je většina obilí stále ještě na polích. On měl však od první chvíle jasno. Nenechal se zlomit, pole prodal a přihlásil se ke skupině kroměřížského kanovníka Františka Vaculíka. „Vždyť víš, že to byl od malička můj sen. Žně ne žně, někdy rozum přece musí ustoupit před srdcem. My chlapi to tak prostě občas máme,“ snažil se to vysvětlit uslzené ženě, když se s ní ráno na zápraží loučil. Děti ještě spaly.

            Ve čtvrtek 10. srpna vyrazila výprava z Kroměřížska na koňském povoze směr Břeclav. Kromě katechety Antonína Kubíčka z Kroměříže, zdouneckého kaplana Roberta Bartoše, zlobického faráře Augustina Michálka a bohoslovce Bohumila Navrátila ze Skaštic se Štěpán ke svému velkému překvapení setkal při odjezdu ještě s Frantou Vykydalem, obecním kronikářem z Bílan, se kterým cestou mohli podrobně rozebrat letošní žně, politickou situaci, ženské i další světské záležitosti. Společnost jim měla dělat ještě pětice žen, z nichž však Štěpán znal jen Anežku Dřímalovou, již si letmo pamatoval z hodových tancovaček v Jarohněvicích.

            Po dopoledních zmatcích bylo v pátek před půl dvanáctou všech 528 poutníků konečně usazeno na svých místech a připraveno k odjezdu. Z okna jednoho z předních vagonů vlál hedvábný bílý, zlatem vyšívaný, poutnický prapor s obrazem Matky Boží Hostýnské na jedné straně a moravským zemským znakem na straně druhé. „Ora pro peregrinantibus in Terram Sanctam. Oroduj za poutníky do Svaté země,“ překládala latinský nápis celému kupé Terezie Bubeníčková. Pracuje jako nádenice při polním hospodářství v Litenčicích. Všechno, co měla, investovala do této cesty. Parní lokomotiva mocně zatroubila, mohutná železná kola se dala do pohybu a zvlášť vypravený, 266 metrů dlouhý vlak s osmnácti vagony, zamířil z břeclavského nádraží do italského Terstu.

            Světa neznalí poutníci z rovinaté Hané byli unešeni pohledem na majestátní Alpy. Opouštěli svá kupé, plnili chodbičky a nalepeni k oknům pozorovali, kterak se vlak jako supící had plazí serpentinami, tunely a viadukty přes průsmyk Semmering. Vepředu tažen horskou lokomotivou, zatímco druhá lokomotiva musela vlak tlačit zezadu. „Jestli se odtamtud ve zdraví vrátíme, nechám u nás ve Vážanech na hřbitově postavit památeční kamenný kříž,“ snažila se vykoupit z obav před dalekou cestou Anna Jurášková při pohledu na hluboké srázy pod sebou. Kolem čtvrté hodiny ranní projel vlak Lublaní a s přicházejícím rozbřeskem se před lačnýma očima zvídavých poutníků otevřel pohled na Jaderské moře. „Podívejte, tam napravo, to vypadá skoro úplně jako naše Hluboká,“ ukazovala Anežka na bílý zámek, který se před poutníky zjevil na samém okraji pevniny. Ostatní jí museli dát zapravdu. Zámek Miramare, postavený ve stylu tudorovské gotiky, skutečně nápadně připomínal známou jihočeskou chloubu. „Maxmilián I. si jej nechal postavit jako svou letní rezidenci ještě předtím, než se stal mexickým císařem. Když ho popravili, jeho manželka Charlotta zešílela a strávila tady dva roky umístěna v zahradním domku,“ vzpomínala na známý příběh z hodiny dějepravy Terezie, která se jinak s nikým moc nedružila. Byla jen sama pro sebe. Většinu cesty si četla v útlé knížečce, novém romantickém příběhu Peter Camenzind, od nějakého mladého knihkupce z Basileje.

            V osm hodin ráno dorazila výprava do Terstu. Poutníci procházejí městem, píší poslední pozdravy domů, užívají se naposled pevnou půdu pod nohama. Nastupující 20. století s sebou přináší nečekané možnosti. Cestu, jež Karlu Hynku Máchovi ještě před sedmdesáti lety trvala týdny, zvládli teď oni za necelých jedenadvacet hodin. „Vážená rodina Klabalova, Šelešovice 44, okres Kroměříž. Zasílám srdečné pozdravy z pouti do Svaté země! 12. srpna 1905, Terst.“ Štěpánovi bylo úzko u srdce, když vhazoval pohlednici do schránky a pomalými kroky se šoural na loď.

            V deset hodin dopoledne mohutná, sto metrů dlouhá, loď Tirolia odrazila od mola San Carlo a nabrala směr Tel Aviv. Štěpán se každý den dlouhé hodiny procházel po palubě a nemohl se vynadívat na krásu řeckých ostrovů. Na Korfu se skvěl novoklasicistní letohrádek Achillion císařovny Sissy. Svahy Lefkady pokryté vinicemi připomněly Štěpánovi někdejší arcibiskupské vinice nad Olšinou a Lebedovem, kam jako malý chodíval česat hrozny. Skalnatá Odysseova Ithaka s větrnými mlýny na vrcholcích hor. Kefalonie a Zakynthos porostlé olivovými a cypřišovými háji. Jako na zjevení koukal na hejno asi dvaceti delfínů, kteří se proháněli kolem lodi, dováděli, vyskakovali nad vodní hladinu, jako by se chtěli před exotickými návštěvníky předvést. Co by na ně asi říkal malý Florián? Vzpomínal na záblesky nefalšovaného štěstí v synkových očích, když v Kotojedce chytil svého prvního obyčejného pstroužka. V říjnu mu bude deset. Letí to. Mladší Marušce je teprve šest, do obecné školy půjde až příští rok.

            Pětidenní plavba končila ve starobylém přístavním palestinském městě Jaffa. Tudy se ve starověku do Palestiny dováželo cedrové dřevo z Libanonu na stavbu Šalomounova prvního jeruzalémského chrámu.  Zbývalo urazit posledních 65 kilometrů vlakem. Projet údolím Refaim, kde mladý pastýř David udolal obra Goliáše. Minout pár arabských vesnic a na obzoru už se vynořuje Olivetská hora a obrysy jeruzalémských hradeb. Ve čtvrtek 17. srpna krátce po třetí hodině odpolední, den před 75. narozeninami císaře Františka Josefa I., stanula konečně výprava moravských poutníku ve Svaté zemi.

            Před věřícími Hanáky se otevřel snový svět, který znali jen z knih a hodin věrouky. Moci spočinout v zahradě Getsemanské, kde Ježíš se svými apoštoly bděl, modlil se a potil krev tu noc, kdy byl zatčen. Projít si po vlastních všech 14 zastavení té jediné pravé křížové cesty od radního domu, v němž Krista soudil Pilát, až k chrámu Božího hrobu na Golgotě, kde nalezl smrt na kříži. V Betlémě prožít mši svatou v jeskyni, v níž přišel mesiáš na svět. „To je úplně jiná koupel než v naší Moštěnce,“ křičely po sobě mladičké sestry Sládečkovy z Říkovic, když si máčely nohy v řece Jordánu v místech, kde Ježíš přijal křest od Jana Křtitele. Jejich otec je v Říkovicích starostou a snaží se místní kapli přebudovat na kostel. Fanynka darovala pozemek na stavbu fary a plánuje stát se řeholní sestrou řádu svatého Františka. To Anežku to odmalička táhlo k umění, zejména k hudbě, proto šla na konzervatoř.

            Co všechno už musel zakusit Jeruzalém od dob bájných králů Davida a Šalomouna! Jak to tady asi vypadalo poté, co jej roku 586 před Kristem vypálili Babyloňané? Alexandr Makedonský město roku 332 př. n. l. sice obsadil, ale podle dobrého helénského zvyku jej ponechal nedotčené. Pak přišli Římané. Jaká tu byla atmosféra, když městem chodil a kázal Ježíš Kristus? Když sem ve středověku proudila jedna křížová výprava za druhou, aby vyňala svaté město z rukou Saracénů. „S tou pátou sem roku 1219 doputoval i bosý mnich František z Assisi. A my si sem jedeme vlakem a lodí,“ povzdechla si v tichém zamyšlení u Zdi nářků Fanynka Sládečková. Měla pravdu, dvacáté století s sebou přinášelo netušené možnosti.

            Osm dní ve Svaté zemi uteklo jako voda. V poutnících se za tu dobu mnohé změnilo. Někteří se už domů nevrátili. Dvě poutnice vstoupili do kláštera – jedna v Jeruzalémě, druhá v Betlémě – další poutník pokračoval po vzoru Kryštofa Haranta až do Egypta. Tento český šlechtic absolvoval pouť do Svaté země roku 1598, když se snažil vyrovnat se smrtí své ženy. Až se téměř po roce vrátil do Čech, zemřely během šesti dní obě jeho děti. On sám byl pak v roce 1621 jedním ze 27 popravených českých pánů na Staroměstském náměstí. Těžký osud.

            „A teď rychle na pivo, Štěpáne! Mám žízeň jak pivovarská mula!“ volal z lodního žebříku Franta Vykydal, vyprahlý po osmi dnech nucené abstinence na Arabském poloostrově. Svého parťáka nemusel dlouho přemlouvat. Hostinský je usadil ke stolu v rohu místnosti, kde na ně z obrazu na stěně shlížela zvláštní, výkřikem znetvořená postava s holou lebkou a výrazem děsu a šílenství ve tváři. Nad ní se rozprostíralo krvavě rudé nebe. Štěpán z obrazu nemohl spustit oči. Co strašného musí člověk uvidět, aby z toho pohledu zešílel? přemýšlel a pomalými loky usrkával pěnivý mok ze zrzavého půllitru. Nebyl to sice jejich oblíbený přerovský zubr, ale pivo na lodi bylo slušně vychlazené a taky poměrně laciné. Temný obraz si však nepřestával pro sebe krást jejich pozornost, až jim to začalo být nepříjemné a na další točené úplně ztratili chuť.

            Těsně před odplutím zastřelil první kapitán kdesi u břehu 70kilogramovou želvu, kterou plavčíci zrovna kuchali přímo na přední palubě. Hanáci takové zvíře na vlastní oči ještě nikdy neviděli, ba co víc, druhý den dostali želví maso ochutnat. „Dá se to sníst, ale naše moravské uzené je teda lepší,“ zhodnotil exotickou pochoutku Franta.

            V pátek 30. srpna začalo sluneční světlo během dne podezřele slábnout. Přicházelo zatmění slunce, první v novém století, které ještě umocnilo závěrečný ohňostroj na uvítání Rakousku. Štěpán pozoroval lidi křepčící po palubě v záblescích světlic a raket. Bil se v něm stesk po domově a touha spatřit po dlouhé době děti s nepříjemným pocitem blížícího se konce. V duchu uvažoval, co všechno tyto lidi ještě čeká. Co s sebou přinese nové století? Vzpomněl si, jak mu Franta jednou při snídani v Jeruzalémě říkal, že do konce roku mají v Mladé Boleslavi vyrobit první automobil. Přicházely nové časy. Nemohl tušit, že za tři roky císař anektuje Bosnu a Hercegovinu; že se šestnáct jeho šelešovických kamarádů nevrátí z první světové války a zbydou po nich jen fotky na kamenném obelisku na návsi; že desítky lidí z této paluby pohltí plynové komory ve východním Polsku. Těžko by si také dokázal představit, že bude jednou na hřbitově v Šelešovicích tlít ve stejné zemi společně s 8 rumunskými a 16 německými vojáky, kteří v této malé hanácké vesničce nalezli smrt při osvobozovacích akcích v pětačtyřicátém.

            V Terstu poutníci nakoupili poslední suvenýry a nastoupili závěrečnou část cesty. Po 19 dnech putování, během nichž urazili více než 6600 kilometrů, zastavil vlak prvního září v 10 hodin a 38 minut na nádraží v Břeclavi. Od samého rána tam netrpělivě přešlapovali zástupy rodinných příslušníků. Štěpán vystoupil z vlaku, rozhlédl se a po peroně se proti němu hnali Florián s Maruškou. Poklekl, roztáhl paže a sevřel obě děti pevně do náruče. Oči se mu leskly dojetím. „Jaké to tam bylo, tatínku! Povídej nám, cos tam všechno viděl. Jaký je svět?“ prosil otce malý Florián, když se usadili v nádražním bufetu. Dychtivé dětské oči hltaly každý otcův pohyb a čekaly na dobrodružné vyprávění z dalekých zemí. Ale on byl myslí jinde. „Budoucnost! Co když ta vyděšená postava na obraze spatřila svoji budoucnost!“ napadlo zčistajasna Štěpána – až ho z té myšlenky zamrazilo. Dlouhé vteřiny uvažoval, čím své vyprávění dětem začít, už už se nadechoval k promluvě, ale v poslední chvíli namísto toho přiložil k ústům hrnek s kávou, upil a zadíval se skrz okno na pomalu se vyprazdňující nádraží. Vždyť to nejde vyprávět! Těch devatenáct dní by nenahradilo devatenáct let blaženosti. Kdo neputoval, ten to nemůže nikdy pochopit. O duši poutníka dokáže vypovědět jen pouť sama.