16. Ostrov pavoučích opic

16. Ostrov pavoučích opic

Milovníky archeologie, historie, etnografie a etnického umění v Kostarice neomylně poznáte podle zachmuřených čel a okousaných nehtů. Nepočetné artefakty původních kultur conquistadoři zlikvidovali opravdu svědomitě. Vzhledem k pozdějšímu rozčarování španělské koruny z chudoby zdejšího kraje a z ní pramenící investiční ostýchavosti se z koloniálních dob mnoho historických skvostů také nedochovalo. Žalostné zbytky čehokoli pamětihodného pak zpustošila dravá příroda a vysoká seismická aktivita. V zemi totiž podřimuje na dvě stě sopek, z nichž některé tu a tam náhle procitnou.

Indiáni, ve snaze naklonit si bohy podsvětí, sopkám pravidelně obětovali děti a panny. Časem od této metody museli upustit, protože nefungovala zrovna spolehlivě. Nadto v osadách začali počtem převládat starci a povětrné ženštiny, což pochopitelně španělským agresorům hnalo vodu na mlýn. Řídká populace domorodců však nakonec nevymřela po meči, ani po přeslici, nýbrž po epidemii neštovic. Možná je zdecimovala i jiná nakažlivá evropská choroba. Žádné písemné záznamy bohužel nenalézáme, neboť Indiáni neznali písmo, a Španělům to nepřišlo důležité.

První historické zmínky o tomto regionu pocházejí až z roku 1502, kdy se zde na dvoutýdenní dovolené rekreoval Kryštof Kolumbus. Ten byl natolik okouzlen zlatými šperky místních obyvatel, že zemi okamžitě pojmenoval Costa Rica - Bohaté pobřeží. Popravdě řečeno šlo o jeden z jeho četných omylů, na který šeredně doplatili hamižní španělští kolonizátoři. Namísto očekávaných hromad zlata nalezli jen neúrodnou půdu zarostlou pralesem a na kopcích pár nahých indiánů, kteří se upoceným dobyvatelům, oděným do rezavého plechu, smáli, ťukali si na čela a vůbec častovali uchvatitele řadou nepěkných posuňků, které později zdomácněly v Itálii. Španělům nakonec nezbylo, než se v lesích, kde lenochodi dávají dobrou noc a poustevníci si stěžují na osamění, potupně živit prací. A tak bylo Bohaté pobřeží po léta jednou z nejchudších kolonií Nového Španělska. Teprve zavedením pěstování kávy a později i banánů v polovině devatenáctého století získali chronicky hladovějící zemědělci atraktivní exportní produkty.

Změnila se i mentalita kreolského lidu, naučeného starat se sám o sebe. Vláda nabídla farmářům zdarma půdu, kterou začali obdělávat také nově přišedší osadníci – Němci, Rakušané, Švýcaři, Poláci, později Asiaté a nakonec i Afričané. Tento mix národností se stal základem populace jedné z mála zemí na světě bez známek rasizmu, xenofobie a stálé armády. Tu zrušili v roce 1949. Ušetřené peníze dnes úřady vydávají na vzdělání, zdravotní péči, ochranu přírody a zdokonalení turistické infrastruktury. A na co sem turisty lákají? Inu především na reklamní lži o azurovém oceánu plném karet obrovských, delfínů a velryb, na báchorky o panensky čistých liduprázdných plážích a také na výmysly o lidskou rukou nedotčené přírodě, ukrývající endemické rostliny, vzácné živočichy i tajuplné jeskyně přetékající zlatem pirátských pokladů. Nic z toho samozřejmě neuvidíte, příroda není ZOO, ale stát se to může, když budete mít mimořádné štěstí.