Halloween

Halloween

Toho dne manželka jako vždy po ránu zapnula internet. Z obrazovky se na nás rozeřvaly titulky ve všech odstínech červené, žluté a oranžové. “Vypni to,” zvýšil jsem hlas, a ona, celá poplašená, tak učinila. “Pojďme radši nakoupit,” navrhl jsem. Vzal jsem tašku, ona svou kabelku, a šlo se.

Procházeli jsme mezi rodinnými domky naší čtvrti. Všude radostná sváteční nálada: Na plotech, na větvích stromů, na okenních rámech, ba zavěšená na okapech strašidla, kostlivci, uřezané ruce nohy. Na trávnících makety náhrobních kamenů, mezi nimi pootevřená rakev. Šibenice, kopí a dýky. Chybí jenom kulomet. Hurá, blíží se Halloween!

Před supermarketem postavili úhlednou zmenšeninu typického amerického rodinného domku s verandou, tak dobře známou z jižanských filmů. Před ní hromada balíků slámy, na ní krásné oranžové dýně.

K tomu postavili dvě lidské kostry. Jednu obrovskou, druhou daleko menší, tak nějak “v životní velikosti”. Ta menší hýbala rukama, trupem i hlavou, všelijak se kroutila, klapala dolní čelistí a skleněnýma očima se rozhlížela.

Zastavila se tam maminka se dvěma děvčátky. Ukazovala rukama na dýně, domek a ta dvě štrašidla a cosi svým dětem povídala. Přijely jsme sem z daleka, tak se pořádně dívejte! Pak vytáhla mobil a filmovala. Starší dcerka stála se svěšenýma rukama a poulila oči na tu velkou smrtku. Té mladší to bylo jedno.

Pod plechovou střechou gigantického obchodu jsme do vozíku vložili pytlík jablek, svazek banánů, salát a okurku, a ještě dva balíčky žitného chleba a zařadili jsme se za hubeného pána u jedné z pokladen.

Stál k nám otočen zády. Pod flísovou černou mikinou mu na útlých zádech vystupovaly lopatky. Ve vysokých vojenských botách zasunuté nohavice černých riflí. Na hlavě černá kšiltovka posazená těsně nad huňaté, stejně tmavé obočí, přes ni přetažená kapuce. Řada se pohnula a on se pootočil. Na téměř celé tváři velká černá maska. Nad ní tenký pásek bledé kůže a v něm dvě oči jako trnky.

“Vždyť mu v tom musí být na omdlení,” pošeptala mi manželka.

“Zato by mohl beztrestně vybrat banku,” pošeptal jsem zpět.

Začal své zboží pokládat na pás pokladny. Konzervy, barevně potištěné balíčky nejasného obsahu a krabice plechovek s limonádou. Všemu kralovala bachratá lahev whisky. Jen co to vyložil, stříkl si do dlaně dezinfekci z lahve, co v koutě vedle pokladny postávala z dob dřívějších, a pečlivě ji vtíral do kostnatých hřbetů svých rukou a do kůže zápěstí. Vjel i do rukávů až po předloktí.

Malá, silná, ale velice energická pokladní jej pozdravila a ihned začala jeho zboží prohazovat nad čtečkou pokladny. Trochu jsem se při tom roztesknil: Moje maminka, taky malá a baculatá, stejnou rychlostí škrábávala brambory pro naši početnou rodinu. A jako téhle paní zboží nad pokladnou, prolétávaly maminčinýma rukama brambory do hrnce ve dřezu.

Pán se hrabal v peněžence a já jsem posunul vozík až těsně k němu. Když jsem na pás vyložil těch pár našich věcí, on konečně vybral tu správnou bankovku, nahnul se k pokladní a podal jí ji. Zavanul k nám zápach dezinfekce a něčeho, co mi připomínalo přeplněný popelník. A ještě sladký, odporný puch, který jsem neuměl zařadit. “Tráva,” šeptla manželka. Pokladní mu rychle vrátila drobné, jako by se ho chtěla jak nejrychleji zbavit.

Pak sáhla do našeho nákupu. Vše pod jejíma potetovanýma rukama prosvištělo, jen banány vzala opatrně do obou dlaní, položila je na pokladnu a vyklepala cenu. Teprve pak je přidala ke zbytku našeho nákupu.

Šli jsme. Kus před námi tlačil ten černý muž svůj vozík a při tom si četl účtenku.

“Co člověk neudělá pro zdraví!” řekl jsem a objel ho širokým obloukem.