Houby

Ve stínu hlubokého lesa, v zapomenutém domě, se odehrávaly mrazivé experimenty. Byl jsem vědec posedlý myšlenkou vytvořit houby, které by mohly myslet. Uchytil jsem se tohoto strašidelného místa jako poslední naděje na uskutečnění svého šíleného snu.

Dům, ztracený mezi temnými stromy, dýchal vzduchem, který byl zamořen zapáchající vlhkostí a zatuchlinou. Ode dveří ke sklepu se nesly tajemné šepoty, jakoby stěny nesly svědectví o dávných hrůzách. Přesto jsem cítil, že právě tady, v tomto starém, záhadném domě, se moje sny mohou stát skutečností.

Moje posedlost se začala tvořit už dávno. Každá neúspěšná zkouška mě hnala k hledání stále temnějších a nebezpečnějších cest k dosažení mého cíle. Tím byl vytvořit houby, které by byly schopné myslet, ať to stálo cokoli.

Laboratoř, kterou jsem si vybudoval, byla středem mého zkoumání i mého života. Stěny byly poseté starými knihami, obálky pokryté vrstvami prachu a plísní. Na stolech ležely petriho misky a nádobky s látkami, které jsem tajemným způsobem kombinoval. Moje srdce bilo napětím a oči se třpytily šíleným odhodláním, které mne nepřecházelo, ačkoli se týdny nedařilo.

Dny se měnily v noci a noci v dny, jak jsem se ponořoval do temných hlubin svého bádání. Plísně a houby, které jsem vytvářel, získávaly podivuhodné vlastnosti. Začalo se zdát, jako by mne pozorovaly ze dna petriho misky, jako by v nich byl život. Zatímco rostly, zdálo se, že v nich pulsuje nevysvětlitelná energie. Avšak brzy začaly chřadnout a dodávaná vyživa nestačila.

Zkoušel jsem je krmit vlastní krví v zoufalé snaze jim dodat sílu a porozumění. A pak přišla konečně ta vytoužená chvíle. Po dvou dnech na kapkách mé krve začaly růst a co víc, začaly se i pohybovat. Reagovaly na teplo i chlad. Nepřestal jsem je přikrmovat vlastní krví a houby stále rostly a víc a víc se stávali něčím jiným. Občas, když jsem se obracel zády, měl jsem podezření, že mě ty temné slizké houby pozorují, jako by chtěly něco vědět.

Nepřestával jsem ve svém bádání a při snaze vytvořit co nejlepší prostředí, jsem si ani nevšiml, že organismy, které jsem měl v petriho miskách, se rozšířily do stěn domu. Tomu jsem ale nehodlal věnovat pozornost a dále jsem se soustředil na své živé výtvory, kterým jsem již nemohl upřít inteligenci.

Ráno jsem je nacházel v jiných částech místnosti než jsem je večer nechal. Občas jakoby se dokonce i hýbaly. Jakoby se snad i domlouvaly, ale vždy utichly, když jsem byl poblíž. Celý dům začal být jiný. Už byl temný, když jsem ho objevil, ale teď to bylo jiné. Záclony pokryté plísněmi přirostly ke sklu a pouštěli jen nepatrné množství světla. Dveře ven zarostly úplně a já, aniž bych si to uvědomil, jsem se stal jejich vězněm.

Dny plynuly a já byl stále více zesláblý. Celý dům už jakoby žil vlastním životem a já potřeboval odpočinek. Tak strašně moc unavený, jsem se necítil nikdy v životě. Víceméně jsem dopadl na gauč pokrytý výtrusy z hub a plísní. Usnul jsem okamžitě.

Nevím jak dlouho jsem spal. Určitě celé dny.

Když jsem se probudil, cítil jsem, jak se mé ruce ani nohy nemůžou pohnout. Ležel jsem bez jediného hnutí a celého mne pokrýval sliz a pak mi to došlo. Vždyť jsem se viděl zvenku, ze všech směrů.

Dlouho jsem tu informaci zpracovával. Až moc dlouho na to, že jsem byl vědec. Vědec, kterého doslova pohltil jeho vlastní výzkum