Andělíčci

„Udělám andělíčka,“ sdělila mi Markétka.

Myslela tím andělíčka z listí, v pořadí už asi dvacátého. Byla to největší zábava dnešního deštivého odpoledne. Hned po kachnách, které jsme nakrmili starým rohlíkem. Původně byly dva, ale Markétka cestou jeden vysypala, aspoň si dají do nosu i její oblíbení holubi.

Ve vodě převažovaly zelené hlavy kačerů. Markétka se řehtala, jak se kachny a kačeři štípají do zadků ve snaze vydolovat ohromné kusy rohlíku z cizích zobáků. Když se poprali o poslední kousek, začali se znuděně vzdalovat od břehu.

Připadal jsem si jako ty kachny, boty plné bláta a vody. Těšil jsem se do tepla krbu, do náruče gauče a na hrnek svařeného vína. Být tak jako Markétka, která byla šťastná tady a teď a bude šťastná i doma, až si dřepne na koberec a z krabice vysype hračky.

Na lavičce vedle nás seděly dvě černovlasé holky. Mohlo jim být tak šestnáct, bral jsem je jako děti, byť si podávaly jointa a nás si nevšimly nebo se tak tvářily. Za nějakých dvanáct let tu třeba potkám Markétku a rozhodně nepůjdeme krmit kachny. Možná nebude chtít ani obejmout a bude se taky tvářit, že tam nejsem.

Vzal jsem si od Markétky žlutého andělíčka a pevně ho sevřel. Šli jsme zrovna kolem hřbitovní zdi. Dala se do mě úzkost. Vzpomněl jsem si na babičku a dědu. Bylo mi mizerně, ale Markétino skotačení zbavené času mě rozesmálo.

Když jsme vešli do naší ulice, začal jsem zoufale hledat svého andělíčka. Co na tom, že Markétka si už našla jinou zábavu – sbírala z asfaltu malé kamínky a nechávala je proklouzávat mezi prstíky, ptala se po šedivém kocourkovi, kterého jsme předtím potkali, zpívala si nejrůznější písníčky a říkanky, točila se kolem dokola jako větrník.

Prohledal jsem kapsy od kalhot i od bundy. Nikde nic. Škoda, chtěl jsem si ho nechat jako vzpomínku na dnešní procházku.

„To nevadí, tati. Udělám ti dalšího.“