Žena, moře a Mary - Pobřeží koster IX.

Pobřeží koster

(říjen 2005)

IX.

 

Nakonec bylo třeba dvou vaků naplněných vzduchem, než se truhla zvedla ze dna. Po uložení k ostatním nálezům do kontejneru čekala nejobtížnější část akce. S pomocí šesti balonů dopravit náklad k Mary, a přitom zabránit nárazům na dno. Přinášelo to riziko člunu i potápěče.

Ač motor člunu kvílel na plné obrátky, trvalo téměř čtvrt hodiny, než náklad přesunuli patnáct metrů k zadnímu vazu. Zde bylo ještě hůř. Pumpička točil volantem ze strany na stranu, až hrozilo, že si zauzluje ruce, ale snaha vymanévrovat břemeno mezi zbytky žebroví a torzem zrcadla zádě vyzněla naprázdno. Proud je vždy strhl zpět.  

„Takhle to nepůjde,“ rozhodl nakonec Ichtyl, „jdem nahoru.“

Vypustili trochu vzduchu z vaků, aby kontejner klesl na dno a označili místo bójkou. Čočka se Zrzounem přerušení uvítali, protože kromě výměny bomb byli pod hladinou již přes pět hodin a potřebovali nutně pauzu. V člunu je přivítal Pumpička s lahví na zádech.

„Co blbneš,“ překvapeně vyhrkl Ichtyl, „chystáš se dolů?“

„Jo, svěřit takovou práci bandě technickejch diletantů byl omyl. Ale co čekat od vědátora a těchlech dvou,“ pohodil technik hlavou k Čočkovi a Zrzounovi, „smysl pro filmovej záběr a svaly jsou pro technický řešení problémů trochu málo.“

Drobní lidé bývají vzteklí, ale Pumpička byl pravý opak. Klidný, mírný, přemýšlivý človíček, který se konfliktům vyhýbal. Jen občas v přístavu, když došlo k potyčce předvedl, že nemá ruce pouze na utahování šroubů, a v rozdávání ran za kolegy nezaostával. Nyní působil dojmem, že je vytočený na nejvyšší míru. Ichtyl chtěl něco namítnout, ale technik zmizel pod hladinou dřív, než stačil zareagovat.

„Tak nasranýho jsem ho dlouho neviděl,“ ušklíbl se Čočka, „což by mohlo bejt zárukou, že vymyslí něco, u čeho si pořádně máknem.“

Pumpička se vynořil po deseti minutách. Usedl ke kormidlu a hlídaje sonar zamířil o šedesát dílků k jihu od stanoviště Mary. Po sto padesáti metrech nařídil vypustit bójku s kotvou. Následoval obrat k lodi, ale po chvilce opět změnil směr. Plavba připomínala plachetnici lavírující proti větru. Nakonec zvolil místo pro další bóji. Opět proplul celou vzdálenost tentokrát přímým směrem. Postup několikrát opakoval, až vznikl polygon, končící několik desítek metrů od Mary.

„Máš představu, co to vyvádí?“ zašeptal Zrzoun Ichtylovi do ucha.

„Asi jo, a bude veselo, až se Plešoun dozví, co vymyslel.“

 

„Jak to vypadá? Pokud s kontejnerem nehnem, musíme náklad přeložit a tahat ho postupně. To dneska nestihnem a v noci se zhorší počasí,“ přivítal je šéf, který u vysílačky poslouchal komunikaci.

„Blbě,“ sdělil radostnou novinu Ichtyl, „díky proudům nemá člun dostatečnej výkon a hrozí poškození vraku nebo bedny.“

„A co je tohle?“ kapitán ukázal na bójky, rozházené po hladině.

„Pumpička má nápad, ale bude asi lepší, aby ho vysvětlil sám.“

„Vyklop to,“ nařídil šéf technikovi.

Ten zavrtěl hlavou: „S prázdným žaludkem to nejde. Od osmi nic nedostal a jsou tři, tak doufám, že Prcek něco ukuchtila. Po jídle všechno řeknu.“

„To je rozumnej nápad,“ přidal se Ichtyl, „a kde je Prcek?“

„Po návratu připravila oběd, kterej má Čočka ohřát a zalezla do kajuty. Je divná, a jako normálně nemluví,“ vysvětlil Plešoun.

 

O hodinu později seděla posádka v jídelně a technik vysvětloval postup vyzvednutí nákladu. Většina posádky hleděla jen nedůvěřivě, ale kormidelníkova pleš měnila barvu od bílé po téměř fialovou.

„Zbláznil ses, chceš Mary připojit k ostatním vrakům kvůli blbý bedně?“ vybouchl nakonec Plešoun. Obrátil se na kapitána, „Šéfe, sám si říkal, že za tohle nám neplatěj, tak nic tahat nemusíme. Fotky máme, plánek lodi taky. Prásknem do bot a na nálezy kašlem.“

„Plešoune, většinou budou pod kýlem minimálně tři metry vody a tady,“ Pumpička ukázal místo na náčrtku, „si cestu prohrábnem, rozjezd na to budem mít. Vím, co zvládne Mary a taky, co umíš ty.“

„Je tu ještě jeden problém,“ ozval se Ichtyl, „jestli se podaří dostat Mary na místo, někdo by měl jistit náklad, až ho potáhnem. Ale hrozí, že ho strhne proud a bedna rozmázne o dno.“

„Takže dobrovolník?“ šéf upřel pohled na Čočku se Zrzounem.

„Počkej,“ zarazil ho Plešoun, „to do toho fakt jdem?“

„Jo, a pokud si netroufáš, postavím se ke kormidlu sám,“ uhodil kapitán na kormidelníkovu citlivou strunu.

„To určitě,“ naježil se Plešoun, „na blbý nápady je tu Prcek, ale když chcete do klubu, tak aspoň u kormidla musí zůstat někdo rozumnej.“

„Dobře, a kdo pohlídá bednu?“

„Já,“ ozvalo se od dveří, „kdybych mlčela, nebyla by bedna ani problém, kdo ji ohlídá. Jen mě zajímá, jestli máte taky truhlu.“

Během dohadování si nevšimli kolegyně, která již chvilku stála u dveří jídelny a sledovala cvrkot.

„Truhlu máme, ale seš si jistá, že to zvládneš? Poslední ponor nedopad zrovna dobře,“ nesouhlasně vrtěl hlavou Ichtyl.

„Měla jsem čas se dát dohromady. Musím ty blbosti vyhnat z hlavy.“

Šéf znovu pohlédl na oba potápěče, kteří po pětihodinové směně vypadali vyčerpaně. V duchu zvažoval rizika. Zda poslat pod vodu jednoho z nich nebo ženu, která je fyzicky fit, ale ponory duševně nezvládla. Nakonec rozhodl, že dostane šanci. Čočku poslal na můstek k ruce Plešounovi, Pumpička obslouží jeřáb a Zrzoun s Ichtylem se připraví pomoct pod hladinou, kdyby to bylo třeba.

 

„Vyrážíme,“ oznámil Plešoun Čočkovi, který hlídal u sonaru dno.

Ti dva byli nyní nejdůležitějšími osobami na palubě. Stačila drobná chyba a následky mohly být fatální nejen pro loď, ale i posádku. Plešoun vedl Mary pomalu k druhé bójce, kde zastavil. Po další půl stovce metrů je čekalo nejproblematičtější místo. Zatím měli pod sebou dva až tři metry vody, ale tam vystupoval hřeben jen kus pod hladinu. Pro další postup museli kýlem prorazit skoro půl metru silnou a čtyři širokou vrstvu písku.

„Jak to vypadá vzadu?“ zajímalo kormidelníka.

„Padesát metrů dobrejch,“ oznámil Čočka.

„Tak, holka,“ Plešoun poplácal dlaní kormidelní kolo, „jdem na to.“

Odcouval k mělčině za zádí, kde posunul páky plynu nadoraz. Mary byla stará loď s limitem pětadvaceti uzlů, ale měla vlastnosti, pro které na ni posádka nedala dopustit. Kromě neobyčejné schopnosti udržet se na hladině v jakémkoliv počasí, uměla svižně akcelerovat. Se zádí pokleslou skoro o půl metru a zdviženou přídí mířila k překážce. Plešoun nebyl považován za výtečného kormidelníka pro nic za nic. Věděl, že nedokáží písek prohrnout, proto vsadil na váhu lodi, rychlost a ostrý kýl. O pár okamžiků později se Mary zakousla do překážky rychlostí necelých patnácti uzlů.

 

- pokračování -

---