Góngorovská variace I

Safiáne,

moc děkuji za podnětný komentář týkající se Góngory.

Srovnávám právě sonety L. de G. a W.S., protože se to přímo nabízí. Góngora se narodil roku 1561 a zemřel roku 1627, Shakespeare se narodil roku 1564 a zemřel roku 1616, podle některých zdrojů se dokonce oba narodili ve stejném roce 1564. Byli to nejen současníci, ale také představitelé manýrismu, přičemž tzv. "góngorismus" bývá uváděn jen jako určitá "odrůda" manýrismu. Podstata manýrismu W.S. a manýrismu L. de G. je ale naprosto odlišná, ba protikladná. Oba autoři ale měli společné to, že vůbec neměli zájem o zveřejňování svých sonetů a psali je pouze pro úzkou vrstvu vzdělanců z řad aristokracie. Postupně byly jejich sonety tištěny z komerčních důvodů a možná i bez jejich vědomí, což nasvědčuje tomu, že musely mít ohlas a úspěch už před tím, než byly vydány tiskem. Povaha G. sonetů je ovšem zcela jiná, než povaha daleko lidovějších, citovějších a dramatičtějších sonetů W.S. . Často jsou to vlastně oslavné básně, verše velmi patetické, pompézní, "vznešené" a exkluzivní, založené na zvuku, výběru zvučných slov a krásně znějících hláskových řad. Jako příklad bych ráda uvedla sonet na El Grecův hrob:

Poutníku, tímto uhlazeným stylem

zde pevný zámek, porfyr blyskotavý,

upírá světu štětec rozjímavý,

jenž plátnu duši vdechoval svým dílem.

To jméno, které v tónu ušlechtilém

zní víc, než zadují - li trubky slávy,

teď mramor zdobí jako klenot pravý.

Pokloň se mu a dál jdi za svým cílem.

Řek Greco spí, příroda podědila

umění, to pak píli, Iris tóny

barev, Foibos světla, Morfeus stíny.

Nechť tato schrána, byť i tvrdá byla,

slzy pije a vůně, které roní

strom ze Sáby kůrami pohřebními.

(1615)

Dnešnímu (plebejskému) čtenáři musí takový sonet připadat strašně velkohubý a nabubřelý. Když bych si zahrála na Quevedu, stačí jen vypíchnout výběr slov jako porfyr, mramor, klenot, blyskotavý, ušlechtilý, poklonit se atp.  W.S. sice taky píše oslavné básně na svého krásného přítele, většinou je v nich ale i značná dávka rošťáctví a ironie a především osobní citový vztah. Góngorovy verše jsou však nesporně krásnější, hudebnější a zvukově promyšlenější. Mají ale vůbec ještě takové hodnoty (nebo jen "hodnoty") pro dnešního čtenáře vůbec nějaký význam? Na Instagramu by bodoval určitě víc Shakespeare (ale rozhodně by nebodoval tak jako Rupi Kaur) a já váhám, jestli mám na Písmáku vůbec ještě v příštích měsících publikovat další góngorovské variace. 

Alenakar, ten tvůj sonet je nejen krásný, ale i konceptistický. Quevedův konceptismus je ti zřejmě bližší než góngorismus. Po létech jsem díky tvé inspiraci vytáhl knížku "Kéž hoří popel můj" z roku 1967, která obsahuje přehled evropského baroka včetně medailonů jednotlivých autorů a hutné studie Václava Černého "Baroko a jeho poezie". Černý klade vznik kulteranismu (góngorismu) do Španělska prvních dvou destiletí 17. stol. Jeho nejvýraznější představitel Góngora jako první důsledně realizuje v rovině básnického vidění a výrazu zásadu, že báseň není ani snímkem skutečnosti ani poučením nebo morální radou, ani projevem snahy působit na společnost, nýbrž právě "básní", zásadní stylizací či disrealizací skutečnosti, svépravným výtvorem tvořivého ducha, který z vlastního niterného řádu vytváří rovnoběžně k vnímané skutečnosti nový svět estetických rovnomocnin. Následuje výčet prostředků, kterými je dosahováno cíle: bujivá metaforika, jejímiž oblíbenými odnoži jsou hyperbola a parafráze, eliptičnost výrazu, jenž vynechává střední členy představových řad, v nesmírná koncentrace výpovědi, odvážné násilí na mluvnické struktuře jazyka, slovní novotvary, pyšná a subtilní erudičnosti mluvy, předpokládající rozsáhlou humanistickou vzdělanost. Zkrátka, jedná se o aristokratický hermetismus pro menšinu vyvolených, jak jsi svého času charakterizovala i poezii jiného góngoristy, tentokrát z 20. století, Vladimíra Holana. Góngorovy sonety z této knihy, zřejmě skutečně z kulteranistických časů, se mi kdysi vůbec, na rozdíl od vrcholných Samot nebo Polyféma, nelíbily. Dneska je sice lépe chápu, ale tvoje sonety, zasažené góngorismem jen slabě, jsou mi bližší. Zajímavé je, že překlad jednoho ze sonetů (od I.Slavíka) trochu připomíná Hlaváčka. Podle mě měl Hlaváček k abstrakci blízko. Vždyť právě Francouzi poslední čtvrtiny 19. století předznamenali návrat góngorismu.

Safiáne,

některé milostné W.S. sonety, vztahující se k jeho aristokratickému krásnému, příteli by se za "cukrové" jistě označit daly. Napadá mě třeba sonet č.23. U Shakespeara ale čtenář nikdy přesně neví, co je realita a co je pouze divadlo. Samotné jeho sonety jsou plné narážek na divadlo a člověk občas váhá, co je míněno jen jako metafora a "teatrální výstup" a co doopravdy vyjadřuje autorovy city.

Posílám zmíněného Quevedu a mé splnění jeho úkolu:

Kdo chce být za den mistr poezie,

nechť hatma - této - tilce naučí se:

třpyt, osobuje, jinoch, tucha, číše,

bezelstnost, tvorba, metrum, harmonie.

Francisco de Quvedo y Villegas

Já - mistr poezie

Třpyt časem z veršů zmizí jako jíní,

a žalostný je pohled na "jinocha",

jenž bezelstně se v mládí růží kochal

a ve stáří co "odborník" se činí,

vždy harmonii ve svých básních zmíní

a tvorbu, metrum... studený jak socha!

I poezie bývá šikmá plocha.

Tu číši blínu vypili i jiní,

co zapomněli žít, jen stále píšou

a na úctu si právo osobují,

leč na mysl jim nepřijde ni tucha,

že jsou už mimo, jen dělají prý šou

všem okolo a jejich verše bují,

ač vaří z vody, jak mizerný kuchař.

Radovane,

je zvláštní, že si Luis tak dobře rozuměl s El Grecem, protože nikdy nebyl tak hluboce nábožensky založený jako tento malíř. Inspirací mu byla spíše antika (latinské texty) a mytologie. Antika byla samozřejmě v jeho době inspirativní všeobecně. Dokonce i mnoho Shakespearových sonetů je inspirovaných Ovidiem.

Alenakar, poprve jsem na cukrové sonety narazil u Holana. Tam byla malé c (cukrové) v protikladu s těmi jedovatými. Před delším časem jsem někde, nevím už kde, četl o Cukrových. A tam to vypadalo, jako by to byl zamýšlený název (podle nějakých pramenů). Nevím tedy, jestli mají přídomky sladké nebo cukrové původ v Shakespearovi nebo je to jen dílo kritiků. Mně osobně cukrové nepřipadají.             K překladům sonetů od různých překladatelů nemohu nic říci. Měl jsem ty od Jana Vladislava a někomu je daroval. Na překlady her jsem při všem obdivu nesáhl 50 let.

Po napomenutí biskupem se vzpamatoval.

Radovane,

díky za básničku. Góngora jako mnich zrovna nežil. V mládí s tím měl dost velké problémy. Tuším, že si dokonce i dovoloval navštěvovat coridu, což bylo pro duchovního tabu.

...taky přidám svůj světoborný postřeh o daném Španělovi:

poté co obul mnišské boty

a složil sliby chudoby

začal vidět do samoty

že nemělo to obdoby

Zajíci,

El Greco byl původně malířem ikon, později manýristickým náboženským mystikem. Byl extatický a teatrální a svými obrazy razil cestu baroku.  Dnešní člověk je oproti jeho vnímání světa opravdu tupě bezbožný. Což ale opravdu nevylučuje, že může být hodný. Stačí se jen podívat na to, kolik Češi, jakožto národ bezbožníků, přispívají na charitativní akce všeho druhu.

Safiáne,

já netvrdím, že to byli Španělé, kdo nazval G. španělským Shakespearem. Rozhodně ale se Shakespearův věhlas ve dvacátém století nedá srovnat s věhlasem Shakespearovým a to včetně W.S. sonetů. Ty byly překládány opakovaně i u nás už od devatenáctého století, přičemž sérii těch překladů završil Hilský a já se už těžko dožiju toho, že by Hilského někdo překonal. Tu a tam jsou dokonce W.S. sonety uváděny i na jevišti, takže u nás dodnes "žijí", zatímco Góngora je málo známý a "exklusivní" básník. Ne že by byl W.S. oproti G. jednoduchý. On jen může působit takovým dojmem.

Safiáne,

které W.S. sonety se považují za "cukrové"? To mne doopravdy zajímá. Je pozoruhodné, že Holan srovnává Shakespeara a Góngoru, protože o totéž se právě pokouším i já.

Shakespearovy sonety mám v knihovně samozřejmě všechny v několika překladech, ale z Góngory jsem četla jen výběr "Plody Tantalovy" a část Samot. Nic jiného v naší knihovně není a i toto mi museli přinést ze skladu, protože z regálu by si to nikdo nepůjčoval.  ...Pokud G. napsal 200 sonetů, netuším, kolik jich bylo vůbec přeloženo do češtiny. Z toho mála, co znám mi G. vychází jako spíše neosobní, pompézní a patetický na rozdíl od W.S., u kterého se mísí vzdělanost a lidovost a který je velmi literární a zároveň asi i dost osobní. Ale je opravdu tak osobní, jak se dnes soudí a nebo je to všechno jen herecká maska, která mu umožňuje blýsknout se na jevišti? Co je u Shakespeara skutečná intimita (včetně třeba nějakých těch "cukrových sonetů") a co je jen do detailů promyšlená hra sestávající z různých vyhrocených póz?  Mohu tě ujistit, že W.S. je taky velmi jedovatý hlavně v sonetech pro černou paní. Dokonce si toho dovolil ve své době mnohem víc, než si dovolí básníci dnes. 

Benetko,

jsem ráda, že se líbí.

Janino,

Góngora bývá označován za barokního básníka, což je ovšem nesmysl. Ve skutečnosti byl básníkem manýristickým právě tak jako Shakespeare, který zase bývá označován za básníka renesančního. Tzv. " gongorismus" je jen specifickou odrůdou manýrismu.  Jsem zvědavá, jaký dojem v tobě četba L. de G. vyvolá. Neznám totiž překlady jeho sonetů (napsal jich asi 200), které by za něco stály. Já znám jen překlady Uličného a ty mi dobré rozhodně nepřipadají. Když jsem na to mívala čas, hledala jsem jsem si na internetu jeho sonety v originále čtené španělskými recitátory. To byla jiná káva!  Ze španělštiny se adekvátním způsobem do češtiny překládat nedá.  

Alegno,

není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem.  Ty píšeš, že máš ráda moje básničky z Vyhnálova, ale mnozí jiní mě kvůli nim skoro nenávidí. Třeba Norsko je na ně tak alergický, že se se mnou kvůli nim už roky nebaví.

Ani sám Góngora se "nezavděčil lidem všem". Obdivovali ho jen někteří vzdělanci z řad duchovensta a šlechty. Nebyl to opravdu lidový básník. Jeho hlavnímu dílu "Samoty" nerozuměli ani jeho současníci a dodnes je to dílko schopen celé přečíst málokdo. Já jsem uvízla u "Samoty první", četla jse hlavně G. sonety, které mají speciální stavbu. Používá se v nich výhradně jedenáctislabičný jamb a rýmová struktura ABBA ABBA CDE EDC.

Já se tady snažím působit jako osvětová pracovnice, ale jsem si vědomá, že moc velký zájem o klasiku na Písmáku není. Někteří tady ze mě chtějí udělat egocentrickou modernistku, která by psala hlavně o sobě, ale něčím takovým já nikdy být nemohu.

To, že je někdo tupě bezbožný, ještě neznamená, že je špatný člověk.

Alenakar - pochybuji, že by Španělé při své pýše na španělskou kulturu mohli Góngoru nazývat španělským Shakespearem.  V Lorcově přednášce se mluví o mnohých, vesměs pozdějších básnících, ale o Shakespearovi nic. To možná dělali Angličané a další. Ve 20. století se G. stal znovu inspirativní osobností. Ale je pravda, že Lorca nesouhlasí s dělením jeho tvorby (prosazovaným vědou) na kulteranistickou a obyčejnou . Tvrdí, že byla svou obrazností a prací s jazykem vždy culto. 

Alenakar, tobě připadá soudobé umění působivé? Ale o tom mluvit nechci. Je to přece jen skok od instantní Kaur k absolutnímu opaku, nejsložitějšímu ze složitých, ke Góngorovi. I když se tomu nejsložitějšímu, opravdu kulteranistickému období vyhýbáš. A děláš dobře. K tomu, aby se ho člověk zmocnil, vede dlouhá a nelehká cesta s nejistým výsledkem. A právě v těchto vrcholných pracích se G. vyhýbá negativním a depresivním náladám. Jinak je ovšem znám jako sžíravý ironik. Holan jej společně se Shakespearem připomíná v závěru své velebásně Noc s Hamletem, kde v narážce na Shakespearovy Cukrové sonety říká (nevím, jestli cituji přesně) Žádný sonet nemůže být cukrový, i kdyby jej napsal Shakespeare. Ale nejeden je jedovatý, i když jej nenapsal Góngora.

Aleno, musím ti poděkovat, přinášíš mi neustále nové impulsy. Naposled jsi mě "přivedla" k instagramovým básníkům, zato dnes jsem si v knihovně půjčila dvě sbírky Góngorových básní a budu číst, studovat a doplňovat svoje značné mezery ;) Z barokní poezie toho znám velmi málo (nějak mě zatím nelákala, přestože hudba stejného období mě rozhodně nenechává chladnou) a bude to určitě dobrodružství. Díky za tvé přesvědčení, že něčemu v poezii vůbec rozumím ;) ale já jsem spíš celoživotní nadšená žačka. A čím víc vím... no znáš to ;)

Přiznávám, že toto není čtení pro mě, ne že bych neměla ráda sonety, nelíbí se mi obsažený negativní pohled na lidi i způsob psaní přizpůsobený době Gongorově.

Mám ráda například tvoje Vyhnálovské básně. Jsi určitě autorka, která umí zvládnout jakýkoli styl psaní poezie a to dokonale, jenže mám ráda autory, kteří mají svůj jasný rukopis (ten bych si taky přála mít). Navíc máš obsáhlé znalosti nejen v literatuře,  schopnost diskutovat, škoda, že to nezúročíš. Určitě by ses osvědčila jako literární kritička a nebo mě napadá, že bys mohla třeba pořádat soutěže v poezii na téma určitého básníka a potom o jednotlivých dílech se soutěžícími diskutovat, prostě uplatnit vše, co můžeš literárnímu světu dát. Ale uf, na to, že mám ráda stručnost jsem se tu rozepsala. No jo, tak já už raději odcházím.

Janino,

já nemám žádný důvod se na tebe zlobit a omlouvám se, pokud se někdy vyjadřuji moc příkře. O tvoje komentáře stojím a nerada bych o ně přišla, protože ty skutečně rozumíš vázanému verši a taky jím umíš dobře psát.

Ano, v mnoha mých básničkách, možná ve většině mých básniček, je hodně negativismu. Je to hlavně tím, že jsem znechucená jak současnou oficiální poezií, tak tou na sociálních sítích a bohužel nevidím žádné světlo na konci tunelu. A nejde jen o poezii. Když  srovnávám obrazy většiny současných výtvarníků třeba právě s El Grecem, mám pocit, že lidé už přestali chápat, co to vlastně sktečné umění je. Uznávám ale, že můj názor není "vrcholový", že se mohu mýlit, současné umění je možná skvělé a El Greco nebo Góngora jsou už jen pouhá veteš.

A ještě k tomu mému pesimismu: v mládí jsem žila v období povinného optimismu. Šel mi na nervy natolik, že jsem se až "opájela" dekadencí, Karáskem a hlavně Hlaváčkem. Ti mi mluvili a někdy stále ještě mluví z duše. Účastnila jsem se literárních soutěží, kde jsem ale figurovala jako velká "modernistka" a psala jsem tak nějak "abstraktně", což mi bývalo porotou vytýkáno. K dobovému povinnému veselí a očekávání "šťastných zítřků" mě opravdu nedokázal nikdo donutit.

Ale já nejsem pesimistická a negativistická vždy. Pokud mě něco na manýristických sonetářích jako byli Góngora a Shakespeare něco opravdu štve, pak je to to, že dávají do obrovského kontrastu mládí a stáří, nebo dokonce přímo mládí a smrt. Žena v G. básních je buď svůdná krasavice, nebo stařena, která je už "mimo hru". Střední věk jako by ani neexistoval a třeba žena - přítelkyně byl pro ty dva pány asi neznámý pojem. Na to jsem se pokusila reagovat básničkou G. var. IV, která bude uveřejněna zítra a moc by mě zajímal tvůj názor na ni. 

Aleno, nevím, co mi vlastně vyčítáš. Tvoji osobu neřeším, napsala jsem, že mě odrazuje negativismus ve tvých básních (alespoň těch z poslední doby). Prostě se v nich převážně něco kritizuje, nad něčím vzdychá a podobně. Ne že by to byla nějaká "chyba", jen mi to už přijde poněkud jednotvárné. Dovolila jsem si ti tenhle svůj pocit prozradit. Zároveň píšu, že formálně je báseň skvělá. Ale jestli tě svými komentáři nějak dráždím, můžu si je nechat pro sebe. Nezlob se.

Kočkodane,

ale El Greco uměl malovat přecejen líp.

Radovane,

díky za típek i za výběr.

Dokonalý ten sonetek určitě není. Ale i kdyby byl, myslíš, že by to dnes hrálo nějakou roli? Dnes musí být umění působivé, ne dokonalé. Básník si musí umět podmanit davy na internetu jako Atticus nebo Rupi Kaur. Góngora psal ve své době jen pro hrstku vzdělanců. To až ve dvacátém století získal popularitu třeba díky tomu, že ho srovnávali s jeho současníkem Shakespearem. Oba totiž psali manýristické sonety. Byly to ovšem sonety velmi rozdílné. 

Bačkovský,

charakterizuje nás už to, že se ptáme jestli někdy dříve bylo "hůře" nebo "lépe" než dnes. Věřící by se naopak ptal na to, zda lidé dříve byli zbožnější a na to, zda žili "správně", alespoň v souladu s desaterem. Pro věřící je totiž důležitá duše a nikoli jen tělo, které se má "dobře" nebo "špatně". Roli, jakou kdysi hráli kněží, dnes převzali doktoři a většina lidí soudí, že hlavní je zdraví, ne že hlavní je to, v jakém stavu se naše duše odebere tam nahoru. V tom současném materialismu je něco až děsivého. Naskakuje mi z něj husí kůže. Čistě pragmaticky soudím, že evropské tzv. "osvícenství" nemělo Evropu nikdy ovládnout. Kdyby trvalo baroko až dodnes, nebyl by svět plný přírodních katastrof, svět by nebyl tak hrůzostrašně přelidněný a nehrozilo by další úděsné "stěhování národů"...

Ano - Góngora a El Greco byli přátelé a malíř má dokonce Góngorův sonet vytesaný na hrobě. Je to sonet z roku 1615 a pokud by tě zajímal, je v kritikách pod mou básničkou Jizvy.

Janino,

proč neustále řešíš mne osobně, mou povahu a mé domnělé názory. Já přece píšu literaturu o litaratuře - takže neměla bys sem napsat spíše něco o manýrismu, góngorismu a kulteranismu? Neměla bys sis třebapoložit otázku, zda tohle je nebo není kulteranistický sonet?

Alenakar je efemérní internetový nick. Je to jen prázdné jméno. Dneska tu je a zítra tu být nemusí, za pár let tu nebude zcela určitě. To Góngora a El Greco tu budou neustále. Takže nebylo by přínosnější se bavit o nich a ne o bezvýznamné Alenakar, která stejně své G.variace brzy smaže, protože to evidentně není nic pro Písmák?

A co myslíš - byl Góngora veselý brach a optimista, který bavil šlechtu nějakými rozpustilými lidovými říkankami, jakými ty bavíš čtenářky na Písmáku?  A nebo že by snad hledal Krásu s velkým K? 

Diano,

jistěže všichni nejsme stejní. Většina lidí ale doopravdy neví, kdo je EL Greco. Španělsko nebylo poznamenáno renesancí a tak mohlo přejít od manýrismu El Greca rovnou k baroku...

Nejsem katolička, ale čím jsem starší, tím je mi víc líto, že baroko neovládá Evropu až dodnes.

Lili,

já neznám strašlivější horrory, než jsou naučné pořady v televizi o vesmíru. Dle současných poznatků je vesmír to nejnebezpečnější "místo", jaké si lze vůbec představit. Současný věřící, který se o tyto nové poznatky zajímá, si musí myslet, že Bůh je tu proto, aby nás ochránil před vší tou hrůzou, která nám z vesmíru hrozí. Je prakticky jisté, že jednou zanikne Země, Slunce i celá sluneční soustava. Jen nikdo přesně neví, kdy to bude a proč se tak stane. 

Ty holt umíš pěkně malovat slovy.

Troufnu si to označit za dokonalý jambický sonet. Nemám co dodat.

Přidávám se k Dianě, nemyslím si také, že je to s námi tak zlé.  

"Kdo vzpomene si dneska na El Greca

v tom světě, který tupě bezbožný je?" 

 Předpokládal bych, že v Toledu nebo jinde, kde lze vidět obrazy El Greca bude o ně zájem a určitě i na dost lidí silně zapůsobí. Nevím, zda je svět tupě bezbožný a zda kdy býval zbožný nebo lepší? Myslím, že ne. Setkávám se ve svém okolí s pesimismem až beznadějí, často slýchám názory jak dříve nebo ještě dříve bylo lépe. Mohu se plést, ale opět myslím, že nebylo lépe.   

Co jsem nevěděl je , že Luis de Gongora se s El Grecem znali, tak to mi dává smysl i pojmenování básně.  Báseň sama je pěkná jak bývá u Alenakara pravidlem.  Alenakar je básník.

Píšeš krásně, vážeš skvěle, ale popravdě mi ten tvůj negativismus už bere chuť tvá díla otvírat...

Myslím, že to s námi, lidmi, není až tak zlé. Ale díky za správné varování...

Svět je galerií vesmíru...

...občas jsou ty obrazy ale děsivé.

No ale... jednou se to bude prodávat!