Pod šírym nebom

 

Směrem od Skalnatého plesa se objevily dvě postavy sotva dospělých mužů. Kráčely mlčky, viditelně unaveny. Moc toho s sebou neměly. Spacáky v torně, kus celty na přikrytí a v kapse peněženky. Už se smrákalo.

„Nevím, proč jsme nejeli lanovkou až do Lomnice,“ zabručel otráveně jeden z nich.

„Protože jsme nepřijeli jezdit lanovkou, ale chodit po horách,“ odpověděl druhý.

Těšili se, že v první hospodě, která jim přijde do cesty, zasednou do tepla a dají si něco k jídlu a pití.

-

Jmenovala se Hospůdka pod šírym nebom. Stála osaměle a nezvykle v popředí, jak předvoj ostatní zástavby Tatranské Lomnice a doslova vybízela k návštěvě.

„Krásný poetický název, že? Hodí se přímo k nám,“ podotkl ten mladší.

„Hraješ si na básníka?“

„Říkám jen to, co vidím.“

„Na jménu putyky nezáleží, Kryšku,“ poučoval ho starší. „Důležité je, aby měli otevřeno.“

„Samozřejmě máš pravdu ty, Viktore.“

Otevřeno naštěstí bylo, tak vešli.

Kupodivu tam bylo přesně tak, jak si to přáli. Příjemné teplo a útulno jako v pohádce. Zasedli k volnému stolu.

„Věřil bys, že zdoláš Lomnický štít?“ zeptal se mladší Kryšek.

„To rozhodně ne. Spíš bych věřil, že zdolám Brigitu Bardotovou.“

„Ach jo, zase ty ženský. Na nic jinýho nemyslíš.“

„Však to je na světě nejdůležitější. Jsem realista. Bez nich bychom dávno vymřeli, ty snílku.“

„Nejsem snílek, jsem taky realista, jenom se občas řídím srdcem.“

„Hlavně abys ho uřídil; ale srdcem nic nevymyslíš a život ti mezitím utíká mezi prsty. Co tu čepujou?“

„Jsme na Slovensku, tak asi Zlatého bažanta.“

Byla to pravda.

S milým úsměvem ho přinesla mlaďoučká servírka. Kryškovi padla na první pohled do oka. Překvapeně si všiml, že její úsměv patřil jemu a ucítil bušení na hrudi. Jindy zdrženlivý a stydlivý s údivem, náhle zbaven jakýchkoliv zábran, zničehonic zcela automaticky zvolal: „Jé, slečno, vy jste anděl?“

„Nie. Len obyčajné dievča z hór,“ řekla mu zvesela líbeznou Slovenštinou. Její perlivý smích a bezprostřední chování Kryška okouzlilo.

Když odcházela, dál se za ní díval.

Vycítila jeho pohled a znovu se otočila, aby se na něj také ještě jednou krátce usmála.

Od té chvíle dostávali pivo přednostně.

Kryšek se nemohl ubránit dojmu, že kvůli němu. Pokaždé se na sebe mile usmáli a prohodili pár slov, kterých přibývalo, až se zdálo, že se ti dva dávno znají. Zároveň si uvědomil, že je mu čímsi, co neuměl identifikovat, blízká, a nabýval jistoty, že je to ona, která zná cestu k jeho srdci.

Viktor, zvyklý být středem pozornosti, najednou zůstal stranou. Zdálo se, že si obvyklé role upovídaného a mlčenlivého ti dva vyměnili. A to se mu zřejmě nelíbilo. Obličej mu pomalu brunátněl. Štvalo ho poznání, že ne vždy a ne všude je pole jeho působnosti úrodné tak, jak by chtěl on. Na jejich už tak chatrném kamarádství se objevila trhlina.

Následovala další piva. A Kryškův jazyk se k Viktorově nelibosti rozmotával čím dál víc.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.

„Marika,“ odvětila se smíchem a spěchala k dalším stolům.

„Něžné jméno,“ říkal si.

Při každém pivu se mezi nimi rozhoříval plamínek žáru. Kryškovi stačilo už jen slyšet její hlas, jenž ho naplňoval štěstím. V její blízkosti cítil čistou touhu. Někde po čtvrtém se zvedl a pro pivo došel až k výčepnímu pultu sám, aby měli moment soukromí. Pokračovalo to dál a ke konci otevírací doby to došlo tak daleko, že ji požádal o svolení doprovodit ji domů. Vedla ho k tomu představa políbení, v lepším případě líbání.

„Budem ráda. Inokedy odchádzame s bratom. Poviem mu, aby išiel sám. Ale nemyslite si, věci tu fungujú trochu inak ako u vás.“

„Jak?“

„Je to tradícia. Dievča najprv predstaví chlapca svojej rodine.“

Kryška to mírně zarazilo, ale uznal, že je to ctný a chvályhodný zvyk.

Nepočítal sice, že to dojde takhle daleko, ale byl tomu rád.

Jenže co si pomyslí Viktor? Málem na něj zapomněl.

„Musím mu to říct a domluvit se, kde se sejdeme.“

Podíval se za ním. Seděl na svém místě a nervózně si pohrával s pivním táckem.

Kryšek se k němu vrátil ke stolu, aby mu to pověděl.

„Nebude ti vadit, že jí půjdu vyprovodit?“ zeptal se ho opatrně.

„Bude,“ nečekaně a stroze odvětil Viktor.

„Cože? To nemyslíš vážně!“

S takovou reakcí v žádném případě nepočítal.

„Řekli jsme si že se nebudem trhat!“

„To jo, ale...“

„Ale co?“

„Je to ženská, měla by mít přednost.“

„Prosím tě nenech se vysmát, takhle se oblbnout jednou holkou! Jsi jak malej kluk!“ řekl mu Viktor tvrdě.

Kryšek přemýšlel. Váhal. Taková příležitost se mu nenaskýtá často a tahle by mohla být osudová.

„Podívej netušil jsem, že se mi to stane,“ vysvětloval. „Můžeš si myslet, co chceš, u mě je to troška štěstí, o které ty nemáš nouzi. Tak mi ho dopřej.“

Nebylo to nic platné.

„Hele, nech toho. Zítra jedeme do Popradu, tak neblbni.“

„Jasně, máš pravdu, ale já jsem v tom až po uši. Mám pocit, že když to teď skončím, budu litovat.“

„Už abychom šli.“ Viktor podrážděně naznačil, že chce vstát. „Stejně budou za chvíli zavírat.“

„Já to s ní ale, Viktore, nechci skončit! Chápeš?“

„Hodláš tu zůstat..?“

Kryšek se mu díval do očí a měl přitom dojem, že se jeho osud zhmotnil zrovna do tohohle jednoho jediného okamžiku.

„Nevím. Můžeš jet sám.“

„Si se zbláznil nebo co?“ obořil se na něj Viktor. „Tak se probuď! Ráno odjíždíme!“

„No právě proto!“ odsekl mu Kryšek. „Nerad bych tu šanci propásl.“

Nakonec přece jen dostal nápad. Končí tu v hospodě zhruba za hodinku. Počká, až Viktor usne. Pak se potichu vytratí… Nějaký čas dělal problémy a pak naoko svolil: „Dobře, skončím to s ní.“

Požádal ji o poslední pivo a rychle jí pošeptal svůj nápad.

Zalekla se a zvážněla.

„Neboj se, dobře to dopadne,“ snažil se ji uklidnit. Přitom měl sám obavy.

-

Hory jsou krásné a pro toho kdo je má rád i přitažlivé. Dokážou být ale i zrádné. Jednou se tváří přívětivě, a záhy ti vrazí kudlu do zad. V mžiku se změní počasí, slunce vystřídá mrak, zatemní se a prší. Často se přidá mlha. Na počasí zkrátka nelze spoléhat. Kdo není připravený, ostrouhá. Tatranské cintoríny jsou plné hrobů nerozvážných lidí. Mnohdy i malých dětí nerozumných rodičů...

-

Do lesa bylo odtud blízko. Kryšek s Viktorem si rozložili ležení na malém plácku hned zkraje lesa.

Kryšek se ale přepočítal.

Jakoby se v ten moment Země začala otáčet opačným směrem. Nebyl tak zdatný pivař, a ač byl rozhodnutý vstát, přemohlo ho chmelové opojení a usnul.

Zatímco jeho druh přivyklý z pitek nespal, pouze bděl. Trvalo mu dost dlouho, než se ve spacáku zahřál. Potom ale jen tak ležel. Pokoušel se rovněž usnout, to se mu ale nedařilo. Za nějakou dobu ucítil v celém těle mravenčení. Zmocnil se ho neklid a přidal se pozvolný nával erekce. Obvykle si v takových případech; když neměl nablízku některou ze svých děvčat; při představě některé z nich pomohl sám. Tentokrát přišlo něco jiného, co nečekal. V představě se mu objevil jiný vhodný objekt k rychlému sexu, obraz holky z hospody. Zpozorněl. Uvědomil si, že má na dosah kořist teď a hned a že i on má svou šanci. Dotkl se zlehka onoho citlivého místa. Zachvěl se. Momentálně nebyl schopný svůj pud ovládnout. Naopak se k němu přidávalo ještě něco jiného. Cosi zlého a zvráceného, ale lákavého, co nikdy předtím nezkusil.

Než aby to v sobě utlumil, začal překotně kalkulovat: V hospodě budou brzy zavírat. Kryšek vedle spokojeně spí, ten se určitě neprobudí. Před ránem už budou v električce a v bezpečí směr Poprad a než dojedou domů na ní stejně zapomene. Většina holek to stejně jen tak nikomu neřekne. Zdálo se mu to tak snadné.

Opatrně vstal, aby ho neprobudil, a zamířil přímo k Hospůdce.

-

Marika se ho nemohla dočkat. Pro ni to tu byla jen výpomoc u strýčka. Jindy celkem nudná záležitost. A nyní takový sled událostí.

Nečekala dlouho. Zahlédla, jak se ve tmě mihl stín...

„Kryšok?“ zavolala nejistě, ale okamžitě poznala, že je něco špatně.

„To ste vy? Čo robíte?“ vykřikla. „Nechajte ma! Počuť?“

„Ne,“ zasyčel. „Až bude po všem.“

Rozerval jí košili na prsou a snažil se ji povalit na zem...“

-

Ráno krom ranní rosy probudila Kryška bolest hlavy a hlasy v lese. Než se stačil rozepnout, kdosi na něho promluvil. Zjistil, že místo Viktora má vedle sebe prázdný spacák a že jsou u něj dva policisti.

„Občiansky preukaz prosím,“ oslovil ho jeden z nich.

„Jenom tu ležím.“

„Verím vám. Bohužiaľ musieť ísť s nami, priateľu,“ sdělil mu.

„Ale my odjíždíme.“

„Na to zabudněte. Teraz pôjdete s nami na policajnú stanicu na výsluch. Na viac ako jeden výsluch. Ked’ to pôjde hladko, po poludní môžete byť voľný.“

„K jakému výslechu? Co se stalo?“

„Samozrejme môžem vám to povedať. Ide o pokus o spáchanie trestného činu znásilnenia.“

„Znásilnění?“

„Presne to sa stalo. Váš skvelý priatel’…“

„Co? Viktor?“

Áno. Zaútočil na dievča, ktoré odchádzalo z miestnej krčmy.“

„Na Mariku?“

„Myslím, že tak sa volá. Náhodou mala šťastie, mala so sebou kuchynský nôž.“

„Ten hajzl! Mohl jsem to čekat, stejně jsem mu nevěřil,“ neovládl se naštvaně Kryšek. „Já ho snad zabiju..!“

„Neradil by som vám, abyste to robili. Aj tak je koniec. Je v nemocnici.“

„Bodla ho nožem?“

„Presne to sa stalo. Dokonca ho niekoľkokrát bodla.“

„Dobře mu tak, parchantovi. Jak mi to moh udělat?“

„Predpokladal, že to nezistíte. Ale na budúce,“ upozornil ho. „Mal byste si vybrať lepších priateľov.“

„Já jsem si ho nevybral, přivedl ho Olda, který na poslední chvíli onemocněl. Nechápu, proč se mnou jezdil? Skoro jsme se neznali. Ani nemá k horám vztah.“

„Ale pre ženy áno. Toto je jeho spací vak? Vezmeme si ho so sebou.“

Kryšek urychleně sbalil i svůj.

„Už ho nechci vidět,“ pověděl při tom.

„V takom prípade sa vaše želanie splní.“

-

Policista měl pravdu. Výslechy probíhaly odděleně a protáhly se do čtrnácti hodin. Kryšek

se s Viktorem už nepotkal. Zahlédl jen na okamžik Mariku. Koukala do země. Nestačili mezi sebou prohodit ani slovo. Připadal si, že totálně selhal.

Později, již volný, aby ulehčil svědomí, zamířil do hospody uvést věci na pravou míru. Nemůže přece odjet bez vysvětlení.

Mariku tam nikde neviděl. Pivo čepoval a roznášel starší pán. Nejspíš její strejda.

„Je doma, po tom všetkým,“ řekl mu a podezíravě si ho prohlížel. „V kuchyni je Jura. Možno vám povie viac.“

Prošel tedy do kuchyně. Byl tam asi dvanáctiletý kluk. Něco si v ruce prohlížel.

„Ahoj, ty jsi Jura?“ zeptal se ho.

„Hej.“

„Můžeš mi poradit, jak se dostanu k vám domů? Musím se Marice omluvit.“

„Môžem, vy jste asi Kryšek.“

„Ano.“

„Poviem to strýkovi a pôjdem s vami,“ odpověděl.

Kryšek nečekal déle než pět minut.

Pak se vydali směrem k obytným domkům.

 

Vyjasnilo se. Mlha dávno spadla a panoráma hlavního hřebene Vysokých Tater bylo najednou neuvěřitelně blízko. Jednotlivé štíty se majestátně vypínaly vzhůru coby němí zprostředkovatelé veškerého dění mezi nebem a zemí. Jako svědci prapodivných lidských příběhů a osudů, které nemusí pokaždé dopadnou dobře.

 

Někde v půli cesty se Kryšek zastavil a podíval se na Juru.

„Povíš mi, jak se to tam u hospody všechno seběhlo? Vrtá mi to hlavou. Napadá mě, že možná víš něco víc? Ty jsi šel z hospody spolu s Marikou?“

„Išiel som o chvíľu neskôr.“

„Měla štěstí, že se ubránila, viď?“

„Hej.“

„Kde měla ten nůž, kterým ho bodla? Neumím si dost dobře představit, že by nosila kuchyňský nůž v kapse, jak mi řekl policista. To se mi moc nezdá. Tam ho asi mít nemohla. A z tašky by ho myslím ani nestačila vyndat…“

Jura místo odpovědi jen pokrčil rameny. Nějaký čas stáli jen tak mlčky, aby se potom zase dali do pomalé chůze.

„Tak mě napadlo, Juro... Nebyl jsi to náhodou ty, kdo jí pomohl?“

Zdálo se, že Jura tu otázku čekal. Prudce se k němu otočil a tiše vykřikl: „Neurobili byste totiež? Roztrhol jej košeľu!“

Kryšek se usmál: „Udělal bych to samé.“

„I když je to váš priateľ..?“

„Ne. Není. Skoro jsem ho neznal.“

Pár okamžiků se téměř zastavili a hned nato zase pokračovali v chůzi.

„Jaká je Marika?“

Jura se chvilku rozmýšlel, než odpověděl: „Niekedy mi lezie na nervi; keď sú naši rodičia preč a hrá mamu. Ale inak je to dobré dievča. Bola smutná po tom, čo sa stalo.“

„To mě mrzí.“

„Rozplakala sa.“

„Vážně?“

„Len trochu, ale videl som to. Prišla za mnou do kuchyne.“

„Jsi správný kluk, že ses jí dokázal zastat. Měl bych ti poděkovat.“

„Obaja sme kričali, ale v tej chvíli si to nevšimol. V krčme nás nepočuli. Ani som o tom nepremýšľal... A potom som bol zhrozený z toho, aké ľahké je bodnúť niekoho nožom. Ale je to moja sestra, bál som sa o ňu.“

„Nemusíš se ospravedlňovat. To on by měl. Ty si to nesmíš připouštět, tvoje svědomí musí být čisté.“

„Musím na to stále myslieť. Neviem, či by som to mohol urobiť znova.“

„Když si v ohrožení, jednáš pudem sebezáchovy.“

„Vždy som seba hovoril, prečo mam stále tu viec ťahať so sebou?“ ukázal Kryškovi zavírací nůž.

„Teď už to víš. Divím se, že na to policie nepřišla.“

„Prišla na to. Bol som tiež vyslúchaný a v protokole je to i uvedené. Chcú ma len chrániť ako neplnoletů osobu, tak o tom na verejnosti niehovorí.“

„To je moudré. Policii jsi taky volal ty?“

„Nie , bol to môj strýko. Počul krik.“

Potichu popošli dál pár set metrů v cestě. Načež se Kryšek ohlédl na hory.

„Nejsou úžasné?“

„Hej,“ Jura se vesele zasmál a rozpovídal se: „Babička ich volá Krásná ale drsná oblasť. Predstavte si, že štíty menia farbu. Podľa slnka, ako ide od východu na západ. Niektoré padajú do tieňa a jiné sa naopak rozsvietia. Niektoré úplne žiaria. A v noci, keď je jasno a mesiac je plný, sú čierne a hrozivé.“

Blížili se k rodinným domkům.

„Tam to je miesto, kde žijeme, a tam to je náš dom,“ ukázal Jura. „Ten s červenými taškami. Na lavičke pred ním, to je náša babička. Má rada slnko.“
„Mám obavy, co mi u vás řeknou.“

„Nemusíte sa báť. Naši rodičia sú ústretoví a Marika bude mať radosť.“

„Myslíš? Tím si nejsem tak jist.“

„Určite.“

-

pod širým nebem -

leží tam odhozený

čertík v krabičce

 

---