Spolujízda

Chystal jsem se do Chřibské za babičkou. Rozhodl jsem se, že vyzkouším spolujízdu. Slyšel jsem o ní samou chválu a aspoň se podělíme o benzín. Zaregistroval jsem se na spolujizda.cz a poté nabídl cestu do Chřibské přes Roudnici (tu jsem vypsal s nechutí). Čas: V pátek okolo páté. Místo: Sběrné parkoviště u Nádraží Holešovice, v jehož blízkosti pracuju. Vozidlo: Černá oktávka.

Týden se přehoupl do pátečního odpoledne. Nikdo se neozval. Byl jsem za to rád, protože jsem byl utahaný jako kočka.

Když jsem si začal sklízet věci, přišla mi zpráva: Ahoj, ráda s tebou pojedu. V pět budu čekat u parkoviště.

Potvrdil jsem jí to a vydal se k parkovišti. Přišlo mi to zvláštní, protože tady jsem vyzvedával Lindu. Vozíval jsem ji do Roudnice, kde bydlela. To bylo ještě červenou fábií, které říkala drakoušek. Pokaždé kladla zvláštní důraz na to „š“, kde je jí asi konec…

U autobusové zastávky pobíhaly děti, zřejmě hrály hru „kdo jako první spadne pod kola“. Za chvíli je vyzvedne autobus a odveze do zoo. Jedna hra vystřídá druhou.

Když zaklepala na okýnko, odemkl jsem a nastartoval motor.

„Můžeme vyrazit?“

„Beze všeho.“

Tón jejího hlasu mě zarazil. Ten zvláštní důraz na „š“. Kaštanové kadeře. Vůně meruňky. Pihy.

Byla to Linda.

Automaticky jsem sešlápl plyn.

Mlčky jsme minuli Letňany a vyjeli z Prahy.

Ticho už začínalo být neúnosné. „Mám… mám pustit nějakou muziku?“

„Klidně něco pusť.“

Roztřesenou rukou jsem zapnul rádio.

… but it's over now, it must have been good, but I lost it somehow, it must have been love, but it's over now…“

„Jé, moje oblíbená, super,“ řekla Linda a začala si pobrukovat.

Horší už to být nemohlo.

Upínal jsem oči k šedivé vozovce. Její monotónnost mi však nepřinášela úlevu. Myšlenky se vracely k Lindě. Řekl jsem jí, že mě náš vztah dusí. Nebudu tě tedy dusit, vmetla mi do tváře, a pak už jsem ji neviděl. Až doteď.

Podíval jsem se jí do očí. Koukala však před sebe, jako by si mě nevšimla.

„Ty jsi věděla, že pojedeš se mnou?“

„Vůbec ne. Když jsem tě uviděla, měla jsem sto chutí odkráčet pryč, jenže jsem potřebovala odvoz.“

„Do Roudnice, kam jede milion autobusů?“

Dál koukala před sebe.

„Udělal jsem chybu.“

„Proč taky ztrácet čas s někým, kdo tě dusí, že?!“ odsekla Linda.

„Nemyslel jsem to tak.“

Poslední benzínka před Roudnicí. Tady jsme si kupovali kafe.

Bylo to teď, nebo nikdy.

„Nedáme kafe?“

„Zbláznil ses?!“

Zaparkoval jsem. „Dvě latté?“

Nechápavě si mě změřila. Její zelené oči byly snad krásnější než před rokem.