ČERVENÝ TRPASLÍK - Sci-fi je velká sranda

 

„Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík! Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní, kdo přežili, jsou Dave Lister, který byl v době nehody na lodi ve stavu nevědomí, a jeho březí kočka, bezpečně uzavřená ve skladišti. Po probuzení za tři miliony let je Lister pouze ve společnosti tvora, jenž se vyvinul z jeho kočky, a Arnolda Rimmera, holografické simulace jednoho mrtvého člena posádky. Já jsem Holly, lodní počítač s IQ 6000. Což je stejně, jako má 6000 učitelů tělocviku.“

 

 

První kontakt

Jen málokterý seriál měl takový vliv na mou osobnost jako kultovní britský sitcom Červený trpaslík (1988). Jen málokteré postavy mají tolik oddanou fanouškovskou základnu jako hoši z Trpaslíka. Nízkorozpočtový televizní projekt, oděný do roztomilých papundeklových kulis, se stal v průběhu let dokonalou parodií na sci-fi klišé, levné horory, pitomé romantické limonády a hromadu dalších popkulturních odkazů. Navzdory delším časovým prodlevám je tu s námi seriál dodnes a zatím to vypadá, že jen tak neskončí. Za tu dobu stačili čtyři krajně nepravděpodobní hrdinové navštívit bezpočet světů a vzdorovat několika desítkám povětšinou vyšinutých forem života. Nové epizody budou patrně vznikat tak dlouho, dokud to ikonická čtveřice herců nezabalí a následně se neodebere do nebe (ať už toho klasického, nebo křemíkového). Jsem rád, že i přes menší kvalitativní výkyvy nabízí současná podoba seriálu nadále přístav, kde můžete zakotvit a zlepšit si náladu pozorováním těch nejpraštěnějších dobrodružství, jaká si jen dovedete představit.

Červený trpaslík je fenomén vzešlý z původní kolekce komediálních skečů určených pro rozhlasovou stanici BBC Radio 4. Od rádiových vln už to byl pouhý krůček k televizi a kreativní dvojice komediálních scenáristů Rob Grant a Doug Naylor si tuhle možnost nenechala ujít. Dnes již legendární první série z roku 1988 přišla s natolik originálním provedením, záměrnou vizuální strohostí a perfektně ošetřenými dialogy, že se okem současného diváka jeví sláva seriálu jako naprostá samozřejmost. Pravidelný tuzemský festival britského humoru Trpaslicon je jasným důkazem, že Češi Červeného trpaslíka opravdu zbožňují, a rozhodně v tom nejsou sami. Fankluby má seriál rozeseté po celé planetě. Nadšení fanoušci různorodých věkových kategorií se oblékají do ikonických kostýmů svých vzorů, zvou mezi sebe herce, dabéry, metají po sobě zlidovělé hlášky a nezainteresovaní lidé zvenčí jen nevěřícně kroutí hlavami, neboť absolutně nechápou, oč běží. Nejlepší je, když se třeba v hospodě sejdou dva fanoušci seriálu a začnou se předhánět ve znalostech dialogů a jednotlivých hlášek. Nechápavé pohledy ostatních přísedících jsou pak něčím, co se zkrátka musí vidět na vlastní oči!

Červený trpaslík rovněž s definitivní platností zbořil zavádějící mýtus o tom, že komedie a sci-fi nejdou dohromady. Slovo „zavádějící“ píšu záměrně, jelikož nízkorozpočtové komediálně laděné sci-fi Temná hvězda (1974) od Johna Carpentera u diváků sice narazilo, ale třeba britský seriál The Hitch Hikers Guide to the Galaxy (1981), založený na knize Stopařův průvodce po vesmírné galaxii (1979), platí za perlu mezi komediálními seriály. Tedy ano. Komedie a sci-fi dohromady jdou. Grant a Naylor pouze využili výhodu takřka nulové konkurence a předestřeli světu svůj vlastní pohled na věc. Pohled plný suchého britského humoru a láskyplného parodování pokleslých filmů, seriálů, telenovel a vůbec všeho, co souvisí nejen s kinematografií, ale také s našimi dějinami. Staré Řecko, Divoký Západ, nacistické Německo, atentát na Kennedyho atd. V žánru sci-fi, kde se stírají hranice mezi prostorem a časem, je možné opravdu vše.

„Jsi tak užitečný, jako automat na kondomy ve Vatikánu.“

Nabízím vám rozsáhlé putování po rozličných planetách, zkoumání cizích forem života, výběr oblíbených hlášek, a také vysvětlím, proč není dobré podávat polévku gazpacho horkou. Tento článek je v první řadě dárkem od fanouška pro fanoušky, ale text jsem se snažil psát tak, aby si čtení mohli užít i čtenáři seriálem nepolíbení. Není nač čekat! Transportní plavidlo Kosmik 1 právě startuje! Zapněte si bezpečnostní pásy!

 

Kdysi dávno v jedné předaleké Anglii…

Vždy jsem si říkal, že postavu neurotického Arnolda Rimmera musel napsat totální šílenec, ale vzhledem k faktu, že duchovní otec seriálu Rob Grant studoval psychologii na Liverpoolské univerzitě, mi to vlastně dává smysl. Jestli mělo pro rodáka ze Salfordu oťukávaní lidské mysli nějaký důležitý význam, pak šlo jednoznačně o kamarádství s Dougem Naylorem narozeným v Manchesteru, který shodou okolností také navštěvoval Liverpoolskou univerzitu. Upřímně řečeno, zase tak velká náhoda to nebyla, jelikož se oba chlapci znali již od dětství a stejnou univerzitu si vybrali záměrně. U psychologie zůstal Grand pouhé dva roky a raději dal přednost tomu, čemu už tehdy rozuměl daleko víc. Humoru a psaní. Na chlup stejné to měl i jeho nerozlučný kamarád. Koncem sedmdesátých let si Naylor přečetl novinový článek o jistém chlápkovi, který poslal televizní společnosti ITV autorský scénář, na jehož základě vznikl seriál Paradise Island (1977) s Williamem Franklynem v hlavní roli. Hrozný odpad, ale o to až tak nešlo. Důležitý byl především finanční zisk, a dvojici kamarádů napadlo, že to zkusí taky.

„Všichni jsou mrtví, Dave.“

Vzniklo legendární autorské duo Grand/Naylor. Ten první platil za tichého jedince, jenž o všech krocích vždy důkladně přemýšlí, a ten druhý byl zase akční a do všeho se vrhal po hlavě. Kluci dali hlavy dohromady a napsali scénář s názvem „The Big Time“ o dvou neschopných soukromých detektivech. Po odeslání díla do nejrůznějších televizních studií oba očekávali, že je co nevidět naloží luxusní limuzína s pořádnou porcí vychlazeného šampaňského vína na palubě, a zaveze je rovnou do centra Londýna. Nestalo se tak. Scénář byl pokaždé zamítnut a v důsledku zanedbávání docházky čekal na oba mladé tvůrce vyhazov z univerzity. Zlomená srdce, smutek, frustrace, ale také zdravé odhodlání brát věci konečně vážně. Následovaly kurzy psaní, přísná disciplína a ignorování vnějšího světa. Druhý pisatelský pokus se jmenoval „The Big Melt“. Šlo o krátký skeč určený pro rozhlasové vysílání. Výsledkem byl šek na padesát liber, který si autoři rozdělili rovným dílem. Úspěch.

 

Dave Hollins zasahuje!  

Hlavně neusnout na vavřínech. Toho se drželi Grand i Naylor. První dotek vítězství přinesl dvojici neopakovatelný pocit euforie z dobře odvedené práce, ale přeci jen to ještě nebylo ono. Oba autoři měli v oblibě sci-fi žánr, a to jak v rovině filmové, tak literární. Pokud šlo o televizi a filmy, přišly jim téměř všechny výtvory až moc akademické a vážné. Seriál Star Trek (1966) či opus 2001: Vesmírná odysea (1968) přinášely mimo jiné pohled na supermoderní technologie, vědecké hypotézy a mezihvězdná plavidla, která obsluhovaly posádky špičkových vědců, filozofů, navigátorů a hrdinných kapitánů. Na druhé straně však existovaly i vzácné výjimky. V úvodu zmiňovaná Temná hvězda a přelomové sci-fi Ridleyho Scotta – Vetřelec (1979). První do žánru přinesl humor a ten druhý zcela nevídanou úroveň děsu, jedno však obě díla spojovalo. Ve středu dění stáli docela obyčejní lidé. Konstruktéři, kapitáni bez velkých ambic, údržbáři zamazaní od oleje. Proč nespojit vesmír, humor a dělnickou třídu dohromady?

„Fakt věříš, že takový kus vola, jako jsi ty, má na to stát se důstojníkem? Máš chování larvy a mozek gumový koblihy.“

Dvojice Grand/Naylor popadla arch papírů a rozhodla se poslat běžné dělňase rovnou ke hvězdám. Na konci snažení se zrodila série pěti rozhlasových skečů „Son of Cliché“ určených pro stanici BBC Radio 4. Zábavná posluchačská show se vysílala mezi 23. srpnem 1983 a 29. prosincem 1984. Další várka skečů nesla název „Dave Hollins: Space Cadet“ a pro to, co následovalo později, se ukázala býti klíčová. Dave Hollins, namluvený Nickem Wiltonem, byl smutný a osamělý vesmírný cestovatel, jemuž na vesmírné lodi dělal společnost pouze palubní počítač Hab, kterého namluvil začínající herec, komik a imitátor Chris Barrie. Vtipné dialogy, narážky na slavné filmy, neotřelý humor. Odezva posluchačů nebyla vůbec špatná, což dvojici přivedlo k radikálnímu rozhodnutí. Vytvořit plnohodnotný televizní seriál vycházející z podstaty autorských rozhlasových skečů. Idea se opírala o posledního žijícího člověka, který cestuje vesmírem bez možnosti vrátit se na Zemi. Autoři si při psaní stanovili podmínku, že úplně odstraní již notně opotřebovaný prvek o přítomnosti jakýchkoliv mimozemšťanů, ale společníci vesmírného dobrodruha zároveň nesmí být lidé (alespoň ne v pravém slova smyslu). Červený trpaslík se začínal probouzet.

 

Vzhůru ke hvězdám

Autoři pracovali separátně na různých televizních i rozhlasových projektech, ale Červený trpaslík byl jejich společným dítětem. Dave Hollins byl přejmenován na Davida Listera a základní děj měl vycházet z událostí odehrávajících se na těžařské lodi Červený trpaslík, patřící do vlastnictví Jupiterské důlní společnosti (JMC). Skelet k úvodnímu pilotu přitom autoři sepsali již v roce 1983. Centrální zápletka je následující:

Nacházíme se ve vesmíru na konci 21. století. Vlivem zfušované opravy tepelného štítu, za kterou stál jistý Arnold Rimmer, unikne radiace a zabije veškerou posádku lodi Červený trpaslík. Tedy až na Davida Listera, jelikož ten byl za nedovolené propašování kočky zavřen těsně před katastrofou do stázové komory, kam radiace nepronikla. Teprve za tři miliony let uzná palubní počítač Holly, že je vzduch čistý a Lister je puštěn na svobodu. Tak trochu senilní Holly záhy vyvolá hologram Arnolda Rimmera, protože jeho přítomnost by teoreticky měla zabránit tomu, aby Lister zešílel. Radiační inferno přežil i bezpečně schovaný Frankenstein. Lister sice zvířata miluje, ale se jmény si hlavu neláme. Frankenstein byla ve skutečnosti březí kočka. Během uplynulé doby se z koťat vyvinul druh humanoidních kočkovitých šelem, avšak na Trpaslíku zůstal pouze jediný exemplář (alespoň zdánlivě), zvaný jednoduše Kocour. Lister nařídí Hollymu, aby loď otočil a nastavil kurz na cestu domů. Tím celé dobrodružství začíná.

„Proč se vlastně ptáme jeho? Proč se nezeptáme někoho, kdo nám dá inteligentnější odpověď? Ahoj stěno! Co ty si o tom myslíš?“

Autoři scénář prošpikovali britským suchým humorem, satirickými a parodickými vsuvkami. Užité dialogy zdatně balancovaly na hranicích mezi trapností, přízemním až dětinským humorem a filozofickými narážkami na náboženství, smysl života a další aspekty spojené s lidským bytím. Speciálně pro Naylora bylo velmi důležité, aby všechny řeči o kvantové fyzice, ohýbání časoprostoru a zákonech kauzality měly reálný podklad ve vědeckých hypotézách. Neotřelý mix sci-fi, satiry a humoru byl zabalen do formátu klasické situační komedie a scénář pilotního dílu putoval k čelním představitelům BBC. Těžko říct, zdali tehdejší studioví manažeři trpěli nějakou oční vadou, neboť scénář zamítli s odůvodněním, že míchat sci-fi a komedii není dobrý nápad. Je to opravdu zvláštní i s odstupem mnoha let. Obzvláště, když si uvědomíme, že zmiňovaný seriál The Hitch Hikers Guide to the Galaxy úspěšný byl. Do dění naštěstí vstoupil producent, manažer a televizní režisér Paul Jackson. Ten si při čtení scénáře mohl smíchy vyplakat oči a navíc uměl zatáhnout za ty správné manažerské páky. Komediální seriál Happy Families (1985) po první sérii totálně ztroskotal a Jackson naléhal, aby byly finance, určené původně pro druhou sérii, převedené na tvorbu Červeného trpaslíka. Dceřiná odnož BBC North dala tedy projektu zelenou a šťastní autoři mohli konečně začít hledat herce.

 

Čuně, hologram, kočičí muž a android

Kdepak velké britské hvězdy. Grand a Naylor se při hledání soustředili na neokoukané tváře s komediálním talentem. V tomto směru nehrálo roli ani formální herecké vzdělání. Věčně ušmudlaného Davida Listera získal rodák z Liverpoolu Craig Charles. Punkáč a originální básník s velkým smyslem pro ironii a stand-up. Charles vystupoval po barech, hospodách, ale vtipnými básněmi a průpovídkami také od roku 1981 zahajoval koncerty post-punkové skupiny THE TEARDROL EXPLODES. Na prknech malých divadelních sálů rovněž předčítal poezii od nejrůznějších autorů včetně svého oblíbeného ruského básníka Vladimira Vladimiroviče Majakovského. Rebelský život vedl Charles celou první polovinu osmdesátých let, dokud úspěšně neprošel castingovým výběrem, čímž ukořistil životní roli, která mu sedla jako zadek na hrnec. Podobně jako zbylá část obsazení, dostal i Charles do své postavy kus sebe samého a v dalších letech Listera citlivě rozvíjel.

„Unesli pana Rimmera. Ježiš! Unesli pana Rimmera!“

„Tak rychle pryč, než nám ho vrátěj!“

Věřte nebo ne, ale Arnolda J. Rimmera mohl hrát Alan Rickman. Charismatický herec ale v poslední chvíli vycouval a roli získal Alfred Molina, jehož můžete znát jako doktora Octopuse z hollywoodského trháku Spider-Man 2 (2004). Po důkladném čtení scénáře ovšem i Molina pozměnil názor, protože mu neseděla celková koncepce seriálu. Tvůrci se rozhodli oslovit profesionálního hlasového herce a talentovaného impresionistu Chrise Barrieho, s nímž již nejednou spolupracovali. Christopher Jonathan Brown, jak zní jeho rodné jméno, pochází z německého Hannoveru a jeho otec sloužil v britské armádě. Díky tomu se Brown často stěhoval. Navštěvoval internátní školu v Severním Irsku, odkud později přešel ke kombinovanému studiu na Brightonské univerzitě. Nakonec vypadl a nějaký čas se živil jako hrobař. Po zjištění, že herec Chris Brown již existuje, si začátkem osmdesátých let změnil příjmení na "Barrie" a započal svou televizní kariéru jako imitátor, bavič a impresionista. Vystupoval v nejrůznějších televizních a rozhlasových pořadech, dokud mu jistý Rob Grant nenabídl namluvit palubní počítač jménem Hab.

„Jako bych teď vyskočil z letadla bez padáku a přistál v bazénu plným krásných holek.“

Danny John-Jules pochází z Londýna. Tento nadaný gymnasta, profesionální tanečník, zpěvák, vášnivý motorkář a v neposlední řadě herec si roli Kocoura připsal zajímavým způsobem. O konkurzu se dočetl v tisku a protože neměl nic lepšího na práci, vyrazil štěstí naproti. Jen tak, bez jakýchkoliv ambic. Ještě před odchodem se John-Jules navlékl do nadrozměrného obleku svého otce, který zpopularizovala afroamerická komunita začátkem čtyřicátých let v USA. Takzvaný Zoot Suit se vyznačuje vysoce položeným pasem u kalhot, širokými nohavicemi s upnutými manžetami, dlouhým kabátem a širokým střihem ramen s vycpávkami (nemusíte lustrovat google, stačí si pustit epizodu „Zoot Cat“ z animovaného seriálu Tom & Jerry). Cestou si údajně ještě pročítal knihu o kočkách od anglického zoologa Desmonda Morrise. Na konkurs dorazil skoro o hodinu později. Kvůli špatně seřízeným hodinkám mu to ale vůbec nedošlo. Po chodbách studií se pohyboval s elegancí, neustále si kontroloval vzhled v kapesním zrcátku a tvářil se jako opravdový lev salonů. Právě jeho suverenita pramenící z faktu, že neměl pojem o čase, zapůsobila na autorské duo, které z něho bylo vyloženě nadšené a okamžitě mu přidělilo roli. Kocour jako vyšitý.

„Měl jsem to tušit. Všechno to bylo moc podezřelé. Najednou potkám někoho, komu se nechce hned zvracet, když se na mě jenom podívá.“

S androidem Krytonem je to trochu složitější. Poprvé se objevil až ve druhé sérii a počítalo se s ním pouze v epizodní rovině. V první inkarnaci se jej ujal divadelní a televizní herec David Ross. Teprve s příchodem třetí série se z Krytona stal plnohodnotný člen posádky, přičemž roli převzal britský herec, komik, moderátor a spisovatel Robert Llewellyn. Pojetí Krytona je v obou případech trochu odlišné. Když pominu vizuální vzhled, pak největší rozdíl spočívá v hereckém přístupu. Rossovo podání Krytona je více citlivé, bezelstné až melancholické. Postavě dodal i originální pohybový rejstřík a jedinečnou osobnost. Llewellyn získal pozměněný vzhled kostýmu, přidal svou vlastní škálu robotických pohybů a prohloubil osobnost Krytona. Bývalý obuvník Llewellyn často říká, že před Trpaslíkem vlastně žádnou kariéru neměl a pohyboval se od jedné pochybné zakázky ke druhé. I proto je na postavu Krytona nesmírně pyšný, byť přiznává, že s přibývajícími roky je to po fyzické stránce velmi náročné.

 

Levitující hlava

Palubní počítač Červeného trpaslíka Holly je vtipnou parodií všech výkonných superpočítačů a jeho jméno přímo odkazuje na Halla 9000, inteligentní počítač z Vesmírné odysey. Holly má IQ 6000, ale tři miliony let bez jakékoliv údržby si na jeho digitálním zdraví vybraly daň. Rozvinula se u něj „počítačová senilita“ a stal se poněkud nevypočitatelným. V seriálu má Holly podobu vyplešlé hlavy, jež levituje na monitorech rozesetých po celé lodi a ráda škodí řádem a pravidly posedlému Rimmerovi. Tvář Hollymu propůjčil profesionální stand-up komik Norman Lovett, který podobně jako Craig Charles podporoval britské punkové hnutí (kdo by to do Holláka řekl, že?), Norman Lovett se vyskytoval v prvních dvou sériích. Počátkem třetí série se štáb přesunul do ateliérů blízko Londýna a Lovett se mezitím přestěhoval do vzdáleného Edinburghu, což byl v důsledku důvod jeho odchodu. Jako hostující postava se Holly vyskytl až v sedmé sérii, aby se s příchodem osmé stal opět regulérním členem týmu. Holly do Červeného trpaslíka jednoznačně patří a jeho prvotřídní suché hlášky tvoří nedílnou součást prvních sérií.

 

Hlavně to natočit

Pro autorskou dvojici bylo zapojení BBC North nesmírně důležité. Tradiční formát sitcomů i britcomů se většinou pohybuje v rozmezí dvaceti minut vysílacího času, ale Grant a Naylor vyloženě trvali na třicetiminutových epizodách, což bývá u konkurenčních televizních společností problematické. BBC North vyšla autorům vstříc, ale zásahy studiových editorů do hotového scénáře příliš radosti nevyvolaly. Grant a Naylor rychle pochopili, že pokud chtějí mít nad projektem lepší kontrolu, musejí se stát podobně jako Paul Jackson výkonnými producenty. Mezi námi, výkonný producent je takový podržtaška, který lítá po place, kontroluje práci ostatních a poslouchá příkazy shora. Tohle však ani jeden z autorů neřešil. Daleko horší byla stávka studiových elektrikářů, bez kterých se natáčet opravdu nedalo. BBC bylo nuceno odložit start natáčení naplánované na rok 1986. Grant později vzpomínal, jak v tomto nejistém období nastoupil do výtahu uvnitř centrální budovy BBC a viděl několik komparzistů navlečených do uniforem a kostýmů. Tehdy je viděl úplně poprvé a v duchu si říkal: „To já jsem vás vymyslel a stejně nemůžu nic dělat.“

Konstruktér a tvůrce speciálních efektů Peter Howard Wragg mezitím dokončoval dvoumetrovou maketu Červeného trpaslíka. Gigantického rudého hranolu plujícího vesmírnou nicotou. Wragg vytvořil i model Kosmika a Modrého skrčka, což je malá transportní loď, která umí v případě nutnosti chodit a skvěle tančit. Wragg byl rovněž zodpovědný za kostým a latexový make-up Krytona. Zpožděné natáčení začalo až v roce 1987. Autoři si plně uvědomovali, že první epizoda musí být klíčová. Musí divákům srozumitelně předestřít zápletku a říci vše podstatné. Scénář k pilotu tato kritéria splňoval a chemie mezi herci naštěstí šlapala od první klapky. Dokonce i omezený rozpočet se v důsledku ukázal býti určujícím rysem budoucích událostí. Šedivé kulisové sety zhotovené z překližky, žárovičky nahrazující hvězdnou oblohu, stoly vyrobené z kovových regálů. Mělo to své jedinečné kouzlo. Laciné, strohé, ale funkční.

„Ne, Listere, myslím třeba pyramidy. Jak mohli přemístit ty masivní kamenné kvádry bez pomoci moderní techniky?“

„Měli masivní biče, Rimmere. Masivní biče.“

Ústřední hudební motiv, jeho pozdější kytarovou verzi a téměř všechny další hudební partitury napsal a složil Howard Goodall. Do řemesla mu občas fušoval Doug Naylor, který hudbu krátce studoval a komponování se věnoval ve volném čase. Titulní veselý song s neoficiálním názvem „It’s Cold Outside“ nazpívala anglická herečka a zpěvačka Jenna Russell. Goodall také napsal skladbu „Tongue Tied“, vyskytující se ve druhé sérii, a ujetou píseň „The Rimmer Song“.

Pruducent a režisér mnoha epizod Ed Bye naplánoval začátek show na 15. únor roku 1988. Pilotní epizodu „Konec“ sledovali zhruba čtyři miliony diváků. Mezi nimi byl i samotný kapitán lodi Enterprise Jean-Luc Picard. Jeho představitel Patrick Stewart viděl nejprve upoutávku a okamžitě obvolal své právníky. Jeho úmyslem bylo zažalovat autory za vykrádání konceptu a skutečně začal podnikat první právní kroky. Během sledování pilotu si však zahanbeně musel přiznat, že se každých pár minut směje nahlas jako naprostý blázen. Žádná právní bitva se nekonala a z Patricka Stewarta se stal jeden z prvních fanoušků seriálu.

„Kdybyste dali Napoleona do ložnice s Listerem, škrábal by ještě na Korsice brambory.“

Čtyři miliony určitě nebylo špatné číslo, ale tu pravou vlnu zájmu rozpoutala až závěrečná epizoda „Já na druhou“. Hologram Arnold Rimmer nechá Hollyho vytvořit duplikát sebe sama a začnou se dít věci. Už vás někdy napadlo, jaké by to bylo potkat identickou verzi sebe sama? „Já na druhou“ dokazuje, že by šlo o noční můru. Vidět Rimmera, jak se do krve hádá se svým vlastním předobrazem, je stejným způsobem děsivé jako zábavné. Freud by měl radost. Rimmer zde také vypráví „tragický“ příběh o tom, kterak jej kapitán pozval na večeři s vysoce postavenými důstojníky, i když byl u firmy „teprve“ čtrnáct let. Jako první chod se podávala studená polévka gazpacho a neznalý Rimmer požádal kuchaře, aby mu jí ohřál. Smích ostatních přísedících jej od té doby provází ve snech. Chudák Arnie si myslel, že smích patří kuchaři, ale všichni se smáli jemu a jeho horké polévce gazpacho. Co na to říct? Kdo neviděl, neuvěří. Od tohoto okamžiku už si seriál budoval pověst a rozšiřoval základnu nedočkavých fanoušků. Zrodil se fenomén.

 

Hoši z Trpaslíka! 

Je na čase představit si „neohroženou“ posádku Červeného trpaslíka pěkně zblízka. V této kapitole dám prostor pouze čtyřem klíčovým osobnostem a v té následující se zaměřím na postavy vedlejší i epizodní. Pro úplnost dodávám, že stručná charakteristika postav vychází především z prvních dvou, maximálně tří sérií.

Začít musíme u posledního žijícího člověka ve vesmíru Davida Listera (Craig Charles). Notorického flákače, milovníka indických pokrmů, cigaret a alkoholu, brilantního kytaristy (alespoň to o sobě rád tvrdí) a také ušmudlaného prasete, co si zásadně nekupuje mýdlo ani deodoranty, neboť si chce našetřit na soukromou ovčí farmu na Fidži. Lister pohrdá autoritami, nesnáší instantní nudle a je mu vlastní anarchistické smýšlení. Na palubě zastává funkci technika 3. třídy, což je nejnižší hodnost na lodi. Do kosmu odletěl, jelikož se odmítal stát otrokem své vlastní kariéry (doplňovač regálů v obchodě). Navzdory jisté omezenosti dokáže občas vymyslet účinné řešení v bezvýchodné situaci, má srdce na pravém místě a nedá dopustit na své kamarády, za které je mnohdy ochoten položit život. Na druhou stranu jej jeho lehkovážnost nejednou přivedla do pěkného maléru. Vzhledem k nízké hodnosti byl jako pomocník přidělen k diametrálně odlišnému muži, se kterým v průběhu děje svádí neustálé boje. Vzájemná rivalita, opovrhování a třeskuté verbální přestřelky dvou znesvářených osobností se staly nosným tématem celého seriálu. A kdo že je ten Listerův úhlavní nepřítel?

„Umím hrát na kytaru! Jsem virtuóz. Hrábnu do strun a to dřevo zazpívá jako mariňák v bordelu po třech letech na moři.“

Zkuste si představit všechny negativní lidské vlastnosti, výsledné číslo převeďte na druhou a dostanete hrubý obrys toho, kým je technik 2. třídy Arnold Jidáš Rimmer BDp. SDp. (bronzový diplom za plavání, stříbrný diplom za plavání). Úskočný podrazák se zarůstajícími nehty, který vám kdykoliv vrazí kudlu do zad. Závistivý puntičkář, co si trenýrky věší na ramínka. Neurotický uplakánek, co své životní prohry hází na ostatní. Sketa s morálkou kudlanky nábožné. Rakovinotvorný polyp na řiti lidstva a také člověk mající na svém kontě celou řadu zasloužených přízvisek a přezdívek: krysa, nozdry jako vítězný oblouk, magor, parodie na muže, kretén, chrchel plovoucí v toaletní míse života, majzlík, dutohlav… celý seznam by jistě pokryl zbytek článku. V žádném jiném seriálu, natož filmu, jsem neviděl tak komplexně zpracovaného parchanta, jakým je Rimmer. Proč je ale u všech svatých ta postava tolik oblíbená? Inu, je to tím, že její představitel Chris Barrie je brilantní bavič s vytříbeným komediálním timingem. Je to také tím, že i ten největší smolař na světě rád sleduje ztroskotance, který je na tom tisíckrát hůř. Pak je tu ještě jedna rovina, o níž se příliš nemluví. Těžce se mi to píše, ale i Arnold Rimmer čas od času naznačí empatii a ve výjimečných, zcela mimořádných situacích prokáže i něco, co bychom s trochou nadsázky mohli označit za hrdinství.

Rodový druh Felis Sapiens, který se vyvinul z kočky domácí. To je Kocour (Danny John-Jules), nejhezčí chlapec na palubě. Možná, že Listy je trochu pohodlný, ale tím nejlínějším tvorem ve vesmíru je bezesporu Kocour. Do sebe zahleděný tvor, jehož vlastní život, jídlo a vzhled jsou na vrchních příčkách veškerého zájmu. Považuje se za největšího milovníka žen, rozeného Casanovu a mistra ve svádění, který si paradoxně nikdy nevrzl. Když zrovna nejí, nebo si nedopřává spánek, stará se výhradně o svůj vzhled a nekonečnou zásobu pestrobarevného šatstva. Kocour je mimořádně namyšlený a rád by svým bezmezným šarmem zapůsobil na každou bytost ve vesmíru. Bohužel pro něj, musí trávit čas pouze se svým pohodlným pánem, arogantním hologramem a androidem Krytonem. Podobně jako Rimmer, je i Kocour pěkný zbabělec, který se v každé vyhrocené situaci snaží chránit výhradně svou kůži. Kocour bývá rovněž velmi bezohledný. Nachází se kamarád ve smrtelném nebezpečí? Pokud má Kocour před sebou kus žvance, je mu to fuk. Omarodil někdo? Kocour jej obdaruje trsem hroznového vína bez jediného plodu, případně bezcennými věcmi, kterých se chce sám zbavit.

„Kapitáne, prakticky velím Červenému trpaslíku čtyři roky. Té posádce vagabundů, pošuků a pacifistických hippíků jsem ukázal, co je disciplína. Kdybych přikázal, plazili by se po břiše přes rozbité sklo s rozepnutým poklopcem.“

Posledním neodmyslitelným členem posádky je android Kryton (David Ross/Robert Llewellyn). Celým jménem Kryton 2X4B 523P ze série 4000. Pro někoho pouze automatický uklízeč záchodů (Rimmer), pro jiné neocenitelný pomocník s hlubokými všeobecnými znalostmi (zbytek posádky). Krytona navrhla, vyrobila a naprogramovala společnost DivaDroid jako výkonného údržbáře, uklízeče a především sluhu. Kryton je neuvěřitelně pracovitý i obětavý a mezi jeho největší koníčky tudíž logicky patří uklízení, praní, žehlení a vaření. Je rovněž chodící encyklopedií, která dokáže zanalyzovat každý problém a cizí formu života. Krytonův program je poněkud porouchaný, díky čemuž dovede stejným způsobem milovat, nenávidět, ale také žárlit na svého pána Listera. A je to právě vesmírný povaleč Lister, kdo v rámci získání nezávislosti učí Krytona osvojit si lidské vlastnosti jako je lhaní, nadávání, podvádění a prosazování názorů. Kryton je mimo jiné známý tím, že věří v existenci křemíkového nebe, kam přijdou všechny rozbité kalkulačky, toustovače, fény a samozřejmě androidi. V lidské nebe však nevěří a tvrdí, že si ho pouze někdo vymyslel, aby se lidé nezbláznili.

 

Ti ostatní

Červený trpaslík, to není jen android, co vypadá jako okousaná tužka s gumou na konci, kočičí fintil, vesmírný vágus a morálně pokřivený hologram, který neustále propadá u důstojnických a astronavigačních zkoušek. Universum Trpaslíka má v zásobě celou plejádu dalších postav a postaviček. Zde je náhodný výběr z těch ikonických.

V prvních sériích se sporadicky vyskytuje kapitán Trpaslíka Frank Hollister, jehož ztvárnil britský televizní herec Mac McDonald. Příznivci sci-fi jej ovšem mohou znát i z hollywoodské pecky Vetřelci (1986), která se z velké části natáčela v britských studiích. Pokud tápete, pak svou pozornost musíte obrátit k režisérskému sestřihu. McDonald ztvárnil správce kolonie Hadley’s Hope. Jde o několikaminutový segment objasňující události v kolonii těsně před tím, než ji napadli vetřelci. V klasickém střihu určeném pro kina tato pasáž chybí. Samotný kapitán Hollister dostane pořádný prostor až v osmé sérii a rozhodně nejde o zbytečnou postavu. Dále tu máme Listerův objekt lásky Kristine Kochanski. Navigační důstojnice se epizodně vyskytuje v prvních šesti sériích a ztvárnila ji původem skotská herečka a někdejší zpěvačka post-punkové skupiny ALTERED IMAGES, Claire Grogan. V sedmé sérii její úlohu převzala Angličanka Chloë Annett.

„Rimmere, ty seš podělanej víc než splašený stádo velbloudů se salmonelózou.“

V epizodě „Fotostroj času“ si malé cameo střihl i bratr Craiga Charlese – Emile Charles. Hraje mladou verzi Listera, frontmana fiktivní skupiny „Smeg and the Heads“. Příznivce extrémního metalu jistě potěší, že si zbylé členy kapely zahráli Jeff Walker a Bill Steer z grindcore a death metalové veličiny CARCASS. Jak se tam vůbec objevili? Craig Charles pochází z Liverpoolu a má slabost pro tvrdou hudbu. Skupina CARCASS pochází rovněž z Liverpoolu. Snadné počty. Speciálně pro tuto epizodu nahrál Charles song „Bad News“, na který Kryťák trsá v temné komoře. Dále skladbu „Cash“ a legendární šupu „Om“. Tak mocný hit, že když demoverzi pouštělo špitální rádio, tři pacienti v kómatu se sbalili a odešli domů.

Pak tu máme i různá alter-ega našich hlavních čtyř hrdinů. Zmínku si v tomto ohledu zaslouží především dvě postavy. Kapitán Eso Rimmer z paralelního vesmíru je dokonalým protipólem našeho dutohlava. Úspěšný, charismatický, absurdně odvážný, neuvěřitelně pozitivní a samozřejmě krásný. Jeho opojná aura je tolik mocná, že dokáže pobláznit i heterosexuálně založené muže. Je to zkrátka frajer! Asi netřeba dodávat, že ho Rimmer nemůže vystát, neboť mu v každém ohledu připomíná své vlastní životní prohry. I Kocour má nenáviděnou verzi sebe sama, je jím Dwayne Dibley. Ňouma bez špetky vkusu, co nosí srandovní účes a jeho obří zuby připomínají druidskou svatyni.

Za neživé postavy zmíním alespoň otravný mluvící toustovač a servisní robíky, kteří se mimo jiné mají starat o čistotu na palubě, ale ke vzteku Rimmera se flákají, hrají si na indiány nebo v kině sledují staré klasiky s Johnem Waynem a Marlonem Brandem. Pokračovat by se dalo ještě hodně dlouho: GELFové, replikanti, superpočítač Kassandra, Sebevědomí, Mindrák, Smrťák, Legie, Ježíš (opravdu), Oliheň beznaděje či Listerův kámoš Olaf Petersen, který na paži nosí vytetované heslo „Volvo, Dánsko navždy“. Já vím, že by si prostor zasloužili i další, ale není čas, ztrácet čas. Pojďme si nyní raději zmapovat vrcholy a jeden menší pád seriálu Červený trpaslík.

 

Dvojčata

První dvě série (1988) jsou nerozlučné a tvoří jednotný monolit. Opírají se takřka výhradně o problematický vztah mezi Listerem a hologramem Rimmerem. Žádné objevování cizích planet, ale komorně pojatý duel dvou odlišných osobností. Prostředí obrovské těžařské lodi, která se rozlohou vyrovná minimálně dvěma středně velkým městům, bylo ve své době originální a v sitcomech neokoukané. V jednotlivých epizodách dojde na hrátky s časem, proniknutí do paralelního vesmíru či jednorázovou návštěvu Krytona, ale to, čím se především první série tolik odlišuje od zbytku, je pocit jisté melancholie, samoty a odloučení. Lister pluje nekonečným vesmírem sám v gigantické lodi a jeho rodná domovina je absurdně vzdálená. Dost možná už ani neexistuje. Všichni známí, kolegové a kamarádi jsou miliony let po smrti. Společnost mu dělá jen senilní počítač, namyšlený Kocour a arogantní hologram jeho bývalého nadřízeného.

„Otevři komunikační kanály, vysílej na všech frekvencích a ve všech známých jazycích, včetně velštiny.“

Lister se užírá vzpomínkami a vyčítá si, že nikdy nepozval na rande navigační důstojnici Kochanski, kterou platonicky miloval. V několika dílech můžeme Listera vidět, jak sklesle posedává v prázdné kantýně či důstojnickém klubu a vnímá tu všudypřítomnou samotu. Tyto pasáže doplňuje i posmutnělá hudba. Dokonce i notoricky známá ústřední melodie se zde vyskytuje pouze v naléhavé varhanní úpravě (neplést s formátem ČT, kde po varhanách není ani stopy). Ne, opravdu nejde o depresivní podívanou. Hlavní ingrediencí zůstává humor. Rimmer je sice pouhý hologram, ale díky eliminaci posádky zároveň i nejvýše postaveným člověkem na lodi. Technicky vzato je Rimmer stále přímým nadřízeným Listera a neustále mu to omlacuje o hubu. Listy však zůstává svůj a vznětlivého Rimmera má na háku. Raději v útrobách lodi pátrá po ztracené kočičí civilizaci, dodává kuráž Krytonovi, popíjí, kouří, případně sleduje romantické limonády a staré filmové klasiky.

 

Progres

Třetí série (1989) je zlomová hned z několika důvodů. Holly projde změnou pohlaví a stane se z něj Hilly (Hattie Hayridge). Ženská verze počítače z paralelního vesmíru, do kterého se na konci předchozí série bláznivě zamiloval. Představitel Hollyho, Norman Lovett, dal scénáristům dostatek času, aby jeho odchod nějak smysluplně vyřešili. Někteří fanoušci Hilly moc nemusejí, ale já osobně na tu rozkošně tupou bloncku nedám dopustit. Seriál získal i větší rozpočet, což se výrazně promítlo na kostýmech, vizuálním kabátku Červeného trpaslíka a nových interiérech. Do týmu také trvale vstoupil Kryton, výrazný element, jenž trpělivě vysvětluje různé vědecké hypotézy, záludnosti vesmíru a zároveň tvoří novou oběť pro Rimmera, který jej od prvního okamžiku komanduje: „Krytone, nemohli bychom letět rychleji, aby nás nepředbíhaly nehybné předměty?“ Naštěstí je tu Lister. Ten učí Krytona lhát, podvádět a urážet nadřízené, což eticky nastavenému androidovi činí značné potíže. Do seriálu také pronikla větší koncentrace záhadných forem života a posádka začala k průzkumu využívat zelené transportní plavidlo Kosmik 1.

 

Další úroveň

Příchod čtvrté série (1991) pokračoval v nastaveném kurzu. Opět se trochu změnilo prostředí, kostýmy (vizuální nekonzistentnost patří k seriálu stejně, jako kapesní zrcátko ke Kocourovi) a členové posádky museli čelit dalším nečekaným setkáním. Psychopatičtí replikanti, geneticky upravené formy života, vražední mutanti atd. Kromě narůstající přítomnosti opuštěných vesmírných stanic a bizarních světů se zde vůbec poprvé objeví Eso Rimmer. Alter-ego Arnolda Rimmera z paralelního vesmíru. Nápady autoři opravdu nešetřili. Lister si zahraje kulečník s planetami, Kryton se zamiluje, dáme si futuristickou verzi Casablancy, poznáme technologické výtvory šílených vědců, je nám představen „Arnieho sbor mazáků“ a dojde k definitivnímu potvrzení, že Rimmer je největší masový vrah ve vesmíru (i když za to, díky své komplikované povaze, až tolik nemůže).

A ještě jedna poznámka pod čarou. Kravaťáci za velkou louží začali zhruba touto dobou pomýšlet na vlastní inkarnaci Trpaslíka, která by nabídla „američtější“ verzi toho samého. Do projektu se zapojili oba původní autoři a Krytona si dokonce opět zahrál Robert Llevellyn. Výsledek jménem Red Dwarf USA (1992) dopadl asi stejně, jako kdyby se Britové přiměli natočit Krok za krokem (1991) na anglický způsob. Katastrofálně! Grant i Naylor do toho údajně šli s těmi nejlepšími úmysly, ale pokud se snažíte za každou cenu spojit nespojitelné, koledujete si o pořádný průšvih. Divné obsazení, ještě divnější dialogy a namísto humoru jen trapnost. Pokud máte angličtinu v malíčku a silné nervy, můžete si pilotní díl pustit na YouTube. Díky mizerné odezvě a takřka nulové sledovanosti zároveň jediný díl. Raději pojďme dál.

 

Vrcholné tažení

Pátá a šestá série (1992, 1993) jsou všeobecně vnímány jako vrchol celého seriálu a já toto tvrzení nehodlám jakkoliv rozporovat. S pátou sérií se stal Trpaslík regulérní parodií na Star Trek, jež opisuje vzorec spočívající v objevení neznámé lodi či planety a následné konfrontace s nějakým druhem nepřátel. Z celkového pohledu jde rovněž o nejtemnější sérii. Prakticky v každé epizodě čelí posádka smrtonosnému nebezpečí, které musí odrazit důvtipem nebo použitím nějaké vědecké vychytávky. Holografická loď plná sebestředných, vysoce vzdělaných hologramů. Robotický kat, jenž cestuje časem a vymazává z paměti dějin všechny jedince, kteří promarnili život. Nebezpečný virus, temná verze členů posádky a další parádní nápady. Nachází se zde také jedna z vůbec nejlepších epizod „Návrat do reality“, v níž naši hrdinové musejí čelit mylné domněnce, že veškerá společně prožitá dobrodružství jsou ve skutečnosti dílem sofistikované počítačové hry. Radost pohledět.

„Tihle jsou všichni stejní. Kanec a frája, mariňák, bedna a tvrdej chlapák před lidmi, a za zavřenými dveřmi se bude producírovat v taftové róbě, usrkávat baileys a švihat sluhu bičíkem.“

Následující série přinesla dvě novinky. První se týká Arnolda Rimmera, jehož projekční jednotka je v epizodě „Legie“ převedena z měkkého světla na tvrdé. Rimmer se tedy konečně může dotýkat předmětů, i když jde stále o hologram. Druhá novinka je spjata s narativní rovinou, která se táhne celou sérií. Červený trpaslík je ztracen a posádka pro cestování využívá výhradně Kosmik 1, aby zašantročenou loď v nekonečném vesmíru opět našla. Stačilo málo a westernově laděná epizoda „Pistolníci z apokalypsy“ malém ani nevznikla. Scénář se dostal do rukou producentky a vedoucí oddělení kultury Janet Street-Porter, které přišel až moc ambiciózní a tím pádem i drahý. Začala dokonce podnikat konkrétní kroky, aby natáčení s okamžitou platností zastavila. Zamítací zpráva se ke štábu dostala až v okamžiku, kdy už byly všechny scény zaznamenané na filmovém kotouči. Jak vidno, štěstí opravdu přeje připraveným a hlavně těm nejrychlejším. Vyplatilo se. Epizoda získala mezinárodní cenu Emmy. Popravdě, Emmy by si zasloužila každá druhá epizoda.

 

Ženská síla

V tomto bodě na chvilku zastavíme, protože jestli to někdy s pokračováním seriálu vypadalo bledě, tak právě tady. Okolnosti před natáčením sedmé série (1997) opravdu nebyly dobré.

Rob Grant toho měl dost. Dle svých slov se nechtěl stát mužem, který bude mít na náhrobku strohý nápis „Autor Červeného trpaslíka“. Ponorková nemoc dokáže své. Tvůrčí neshody a chuť věnovat se i jiným projektům včetně spisovatelské činnosti zapříčinily, že na to Doug Naylor zůstal sám. S menší výpomocí malého týmu scenáristů zůstalo psaní dalších dobrodružství pouze na jeho schopnostech. Tím to však neskončilo. Chris Barrie situaci viděl podobně jako Grant. I on si chtěl od Rimmera odpočinout a věnovat se jiným věcem. Natočit novou řadu bočního projektu The Brittas Empire (1991–1997) a okusit opojnou příchuť Hollywoodu. Nutno podotknout, že dosáhl svého. Po boku Angeliny Jolie se v roli sluhy objevil v dvojici akčně laděných dobrodružných filmů Lara Croft – Tomb Raider (2001) a Lara Croft – Tomb Raider: Kolébka života (2003).

Další problém představovala svízelná situace Craiga Charlese, který tou dobou seděl ve vazbě a čekal na soud. Již v roce 1994 byli Charles a další muž obviněni ze znásilnění ženy v jižní části Londýna. Charles byl ve vazbě dokonce napaden spoluvězněm, jenž v ruce třímal improvizovaný nůž. Během hlavního soudního přelíčení vyšla pravda najevo a křivě obviněný Charles byl zproštěn všech obvinění. Po vynesení rozsudku se herec přímo v soudní síni rozplakal: „Tohle je konec devítiměsíční noční můry pro mě a mou rodinu.“ Prakticky ihned začal lobovat za dodržování anonymity u podezřelých osob a ctění presumpce neviny. Vidět své jméno vyvedené v palcových titulcích uvnitř bulvárních plátků, kde byl označován za netvora, asi nebylo zrovna dvakrát příjemné. I díky této temné záležitosti zeje mezi šestou a sedmou sérii čtyřletá díra. Charles, podobně jako Lister, rád popíjel a experimentoval s drogami. Křivé obvinění ale spirálu závislostí pořádně roztočilo. Teprve v roce 2015 si přiznal problém a vstoupil do anonymní skupiny narkomanů. Dnes už má ale život srovnaný.

„Lister Červenému trpaslíku. Máme mezi sebou příšerný hovado. Mozek v anální oblasti. Brada chybí, zřejmě nevyvinutá. Genitálie malé a neškodné. Nemají žádnou hodnotu.“

Samotná sedmá série (jediná, která se nenatáčela před živým publikem) je trochu odlišná a vůbec poprvé se v seriálu vyskytlo i několik slabších dílů. Nebo jinak. Jde o výborné epizody, které však v porovnání se staršími sériemi maličko blednou. Rimmer zde pouze hostuje. V geniální epizodě „Nachystejte květináče“ převezme břemeno po Eso Rimmerovi a vydá se do nekonečného množství alternativních vesmírů. Jeho místo zabere Kochanski (Chloë Annett), která nemalému množství fanoušků leží v žaludku. Mě osobně je to putna. Žárlivý Kryton je kouzelný. Sledovat, jak neustále sabotuje milostné pokusy Listera, nemá chybu. S příchodem osmé série (1999) dojde k objevení ztraceného Červeného trpaslíka a zhmotnění kompletní posádky. Kapitán Hollister, servisní robíci, návrat Rimmera, návrat Hollyho atd. Velká paráda, byť i v tomto případě zde máme pár slabších epizod. Ale co má být? Závěr, v němž Rimmer nakope zubatou rovnou do rozkroku, se nikdy neomrzí.

 

Úpadek a znovuvzkříšení

Následovala desetiletá pauza. Bude po takové době o seriál ještě zájem? Rob Grant a Doug Naylor o tom nepochybovali. Po mnohaletém odloučení spojily autoři síly dohromady a začali psát nový scénář. Kolem návratu Červeného trpaslíka začalo být živo, ale ke smutku všech odřekl svou účast Norman Lovett, jelikož se u natáčení osmé série dostal do osobních sporů s Naylorem. Sice bez Hollyho, ale i tak byla očekávání velká. Třídílná televizní minisérie Zpátky na Zemi (2009) měla premiéru na digitální stanici Dave, vlastněné společností BBC. Všechny tři části jsou z větší míry láskyplnou parodií, ale především poctou sci-fi klasice Blade Runner (1982). Výborný nápad. Škoda, že tím veškerá pozitiva končí. Je krásné vidět staré pardály znovu pohromadě, ale co z toho, když zde schází to nejdůležitější? Humor. Není to průšvih, jen průměr. Slovo „průměr“ ale seriál do té doby neznal. S finální pointou navíc vyjde najevo, že jde vlastně o recyklaci zápletky z epizody „Návrat do reality“. Škoda.

„Rimmere, láska je…, láska je to, čím se lišíme od zvířat.“

„Né, Listere, od zvířat se lišíme tím, že nepoužíváme jazyk k čištění genitálií.“

Rozčarování fanoušků se ukázalo být tím správným palivem. I uznat prohru je umění. Grant a Naylor si tentokrát dali opravdu záležet. Série deset až dvanáct (2012–2017) vrátily seriál tam, kam patří. Mezi absolutní špičku situačních komedií. Kvalitou bych je zařadil někam mezi sedmou a osmou sérii, přičemž některé konkrétní epizody patří mezi to nejlepší, co Trpaslík nabízí. Válečná sekyra byla konečně zakopána a Norman Lovett se nečekaně objevil v epizodě „Skokan“ z dvanácté série. To autentické zalapání po dechu od dojatých diváků se musí slyšet. Krasojízdu autoři zakončili celovečerním trpasličím filmem Země zaslíbená (2020). Pche! A pak, že Trpaslík takovou stopáž neutáhne. Holly nám pěkně zestárl a čas neušetřil ani ostatní, ale ta jedinečná herecká chemie zůstává nedotčená. Hlubokou poklonu si ale dle mého zaslouží hlavně Robert Llewellyn. Vidět herce na prahu sedmdesátky, jak navlečen do kostýmu Krytona zvládá náročné robotické pohyby, si vyloženě říká o obdiv. Držme chlapcům pevné zdraví. Něco mi říká, že trpaslík své poslední slovo ještě neřekl.

 

Evoluční cyklus

První dvanáctka dílů je v jádru čistokrevnou konverzačkou ozvláštněnou „papírovými“ sci-fi kulisami. Teprve rostoucí rozpočty a touha operovat i mimo prostor paluby Červeného trpaslíka rozmělňují komorní tónování seriálu, přičemž důraz kladený na dialogy zůstává nadále zachován. Výhradní zaměření na osobnosti Listera a Rimmera se v pozdějších dobrodružstvích začne šířit všemi směry. Jednak se do popředí dostává širší paleta neotřele podaných sci-fi kulišáren, kouzelně primitivních efektů, a svůj prostor získávají i ostatní hráči. Z poťouchlého, povahově jednosměrného Kocoura se stane spolehlivý navigační pilot s čichem, který plní funkci výkonného radaru (většinou). Kryton je další postavou s pevně daným místem. Evokuje vysoký maják stojící uprostřed černého moře posetého hvězdami. Hlas rozumu. Ten, kdo toho nejvíce ví. Prakticky každá sci-fi zápletka je zašifrovaným návodem, který Kryton rozlouskne a vysvětlí ostatním postavám (a tudíž i divákům) pravidla hry. Inkvizitor, tajemná věznice se svéráznými zákony, teorie o bílé díře. Kryton má odpověď na všechno a jen díky němu si scenáristé mohli dovolit tak barvitou škálu témat.

„Krytone! Snažím se přemýšlet, ty eunuchu s gumovou hlavou!“

Arnold Rimmer v pozdějších fázích trochu ubere ze své útočnosti a daleko častěji se ocitá v roli oběti svých vlastních obsesí. Rimmer je zároveň výrazným dějovým bodem velkého počtu dobrodružství. V epizodě „Psychoteror“ se stane vězněm na planetce zhmotněné z jeho pokřiveného charakteru. „Rimmerosvět“ nás nepřekvapivě zavede na planetu, kde žijí samí Rimmerové. Hororově laděná „Karanténa“ pro změnu přinese historku o nebezpečném holografickém viru, který z už tak neurotického Arnieho učiní vyšinutého psychopata. Příkladů je opravdu dost, což zároveň dokazuje, jak komplexní ta postava je. Ono se není čemu divit. Pokud do jednoho hrnce nahážete všechny myslitelné charakterové vady, neurózy, pokrytectví a výsledek hodíte na hrb talentovanému komikovi, jakým Chris Barrie bezesporu je, výsledek snad ani nemůže dopadnout špatně.

David Lister udává seriálu výchozí směr. Jeho postava je signifikátorem centrální zápletky, tedy touhy dostat se zpět na Zemi. Výrazný motiv, který je později zatlačen do pozadí ztrátou Červeného trpaslíka. Od tohoto bodu připomíná seriál vesmírný závod, přičemž běžec v čele pelotonu (Trpaslík) je vždy o pár kilometrů napřed. Lister je takovým tmelem skupiny. Drží partu pohromadě a dělá řadu důležitých rozhodnutí. Pravda. Občas to pěkně zkoní (nebo spíš zesloní, což je jako zkonit, ale mnohem, mnohem hůř). Třeba když zjistí, že se tenčí zásoby kari, načež vyrazí časem do minulosti a naruší posloupnost atentátu na Kennedyho. Od sedmé série se Lister snaží získat srdce Kochanski, nebo lépe řečeno, chce svést její verzi z alternativní reality. Lister také zůstává ze všech postav nejvíce konzistentní. Je víceméně stejný na začátku i v pozdějších sériích. Splachovací, pohodlný, nepřátelský vůči autoritám a zároveň empatický k živým bytostem (tedy pokud se mu zrovna nesnaží vycucnout mozek brčkem).

„Proč je vždycky vytasí proti mně? Proč nebuzeruje Listera? Proč ho nikdy neslyšíme citovat direktivu, která jasně stanoví, že si člen posádky nesmí čistit zuby E-strunou ze své kytary poté, co zasviní postel nadřízeného obsahem svého sendviče?“

Na každý pád ale zůstává humor nejsilnější ingrediencí seriálu. Inkvizitor, Hitler, Caligula, Rasputin, replikanti, kari mutant, emocuc, sadističtí dozorci a celá řada dalších více či méně bizarních překážek. To vše naše parta odrazí s pomocí štěstí, náhody a především specifického druhu humoru. Nejde jen o zvláštní slovní patvary a navýsost originální nadávky, ale třeba způsob, jakým postavy reflektují události moderních dějin i současných popkulturních výstřelků. Funguje to skvěle, i když je nám jasné, že se tak děje na efekt, jelikož postavy u toho nemohly reálně být. Třeba Kocour říká, že své perfektní tělo přenechá po smrti Louvru. Odkud slavné muzeum zná? A není pravděpodobné, že po třech milionech let už dávno neexistuje? V konvencích seriálu na takových věcech vůbec nesejde a fanoušci tyto metafyzické narážky doslova žerou. I díky tomu jsou občasné odbočky k filozofickým otázkám o dobru, zlu, smrtelnosti a náboženských aspektech nesmírně zábavné i podnětné, jelikož nenásilným způsobem nutí k zamyšlení. Který jiný sitcom tohle dokázal? Moc příkladů asi nenajdeme.

 

Záhada obráceného véčka

Žádný učený z nebe nespadl, natož ten moudrý. Rimmer, Lister, Kocour, Kryton, ale třeba také servisní robíci. Ti všichni čas od času ukáží pohrdavé gesto ve tvaru zdviženého véčka (ukazováček a prostředníček) s dlaní natočenou k sobě. Zahanbeně přiznávám, že jsem několik let vůbec netušil, co to má být. Urážlivost obráceného symbolu vítězství mi pochopitelně docházela, ale kontext nikoliv. Bral jsem to jako další originální prvek Červeného trpaslíka. Neverbální nadávku vesmírných dobrodruhů. Význam je vlastně stejný jako v případě zdviženého prostředníčku a kromě Británie se dostal i do několika dalších zemí.

Dokonce ani vzdělaní historici netuší, jak se toto gesto u Angličanů objevilo. Zůstává jen legenda. Gesto mělo vzniknout během stoleté války (údajně snad roku 1415 v bitvě u Azincourtu). Angličtí lukostřelci patřili mezi opravdovou špičku své doby. Nejspíše proto zajatým nešťastníkům utínali francouzští bojovníci prostředníčky a ukazováčky, aby už nemohli nikdy střílet. Lukostřelci, kteří měli všech deset prstů stále pohromadě, se právě tímto gestem Francouzům na dálku vysmívali a zároveň tak dávali najevo, že mohou vypouštět jeden šíp za druhým. Pokud si tedy v britském pubu budete od stolu objednávat dva panáky něčeho ostřejšího, buďte opatrní. V opačném případě dostanete místo ohnivé vody pár facek.

 

Časoprostorové zákruty

U zvláštností ještě chvilku zůstaneme. Zbožňuji Trpaslíka takového, jaký je. Levný vzhled, místy ukvapený střih, kadence suchých vtipů. Seriál rozhodně není dokonalý, ale právě nedokonalost tvoří jeho vnitřní integritu a snadnou rozpoznatelnost. To platí i pro časté logické lapsy, nesrovnalosti v narativní struktuře a do očí bijící chyby. Zapeklitý děj, který často proniká do časoprostorových trhlin, paralelních vesmírů a cestuje v čase tam i zpět, dokázal zamotat hlavu i legendární autorské dvojici, která se stala obětí své divoké představivosti. Minulost Listera má celou řadu nejasností, postavy občas zapomínají na události z předchozích epizod, nebo vyprávějí jednu příhodu v odlišných variantách (například smrt Rimmerova otce). Fanoušci ale právě takové přešlapy vítají, diskutují o nich a skvěle se u toho baví, což si plně uvědomují i tvůrci seriálu. Speciální pořady Red Dwarf: Smeg Ups (1994) a Red Dwarf: Smeg Outs (1995) obsahují pokažené záběry, zákulisní informace, ale také si dělají srandu z výše uvedených nelogičností. Průvodcem pořadu je Kryton, který předčítá dopisy diváků a vtipným způsobem se nesrovnalosti snaží vysvětlovat. Nadhled je zkrátka nedílnou součástí Červeného trpaslíka.

 

Anglicky nebo česky?

Na českých obrazovkách se Červený trpaslík začal vysílat v roce 1999. Jako správný fanoušek jsem seriál viděl jak v dabované, tak originální verzi. Originální zvuková stopa je bez diskuse výborná, jedinečná a podotýkám, že z úst britských herců je angličtina vždy hotovým balzámem pro uši. Krásný, melodický jazyk. Nicméně práci, jakou na českém dabingu odvedla tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského, je fenomenální. Jde o jeden z posledních záblesků geniality staré školy. Sebevědomý důkaz vypovídající o tom, že český dabing kdysi patřil mezi absolutní světovou špičku. Martin Sobotka (Lister), Kamil Halbich (Rimmer), Miroslav Vladyka (Kocour), Zdeněk Dušek (Kryton), Miroslav Táborský (Holly), Veronika Žilková (Hilly) a celá řada dalších. Ti všichni dali do svého projevu velkou porci odhodlání, autenticitu a dokonale se se svými postavami sžili. Hlasové vlohy však sami o sobě nestačí. Překladatelé a koordinátoři dialogů Eva Kalábová, Helena Rejžková, Eva Štorková, Pavel Kuchař či Pavel Medek dokazují, jak hravý český jazyk může být. Těch novotvarů, slangových výrazů a kudrlinek. Některé vtipy znějí v mých uších dokonce ještě o chlup lépe než v originálním znění. Klobouk dolů.

Jsou tu pochopitelně přítomny i jisté rozdíly spojené s překladem, to dá rozum, ale jedné věci nerozumím. Týká se naši malé zemičky. V epizodě „Fotostroj času“ dokáže Lister ukradnout zápisník Adolfa Hitlera. Kryton zapne překladatelský režim a čte nahlas: „Nesmím zapomenout vypnout plyn, zaplatit účty a napadnout Československo.“ Replika zní stejně v obou jazycích. Je tu ale ještě epizoda „Kamila“. V úvodu Lister učí Krytona lhát a jako pomůcku využívá banán. Kryton má ovocný plod pojmenovat úplně jiným názvem, což mu činí značné potíže. Nakonec se zapře a zvolá: „To je pomocník tasmánského policisty mimo službu.“ V originálním znění je však tasmánský policista „nahrazen“ československým policistou. Řekl bych, že v překladatelském týmu byl zapřisáhlý vlastenec, kterému narážky na naší vlast příliš nevoněly, jinak si to vysvětlit neumím.

Za zmínku stojí i hosté, kteří se dabingu běžně nevěnují. Za všechny jmenujme alespoň „českého Elvise Presleyho“ Karla Zicha, který v epizodě „Roztavení“ namluvil robotickou verzi Presleyho: „Ruce k nebi, pánové!“ Česká televize si na rozdíl od komerčních stanic své dabingy hlídá jako oko v hlavě. Hlasy zůstávají stejné a nehrozí žádné předabování, tedy běžná specialita Novy a Primy.

„Holly, to je rozkaz! Ty hloupá, šeredná fotko!“

Avšak pozor! Roku 1998 došlo v rámci desátého výročí seriálu k rozsáhlému remasteringu prvních čtyř sérií. Seriál poté vyšel na VHS a DVD nosičích. Přibyly počítačové animace, remix zvuku, nahrazení hudebních partitur, vznikla jednotná sada úvodních titulků a tvůrci naopak vystřihli slušnou porci původních dialogů. Právě tento inovovaný formát zakoupily různé televizní stanice, včetně naší České televize. Seriál vlastním v pěkném DVD boxu, ale když se chci koukat, sahám většinou po streamu. Nebudu zde uvádět, na jaké platformě seriál sleduji, ale poprvé šlo o solidní šok, jelikož jde o původní verzi Červeného trpaslíka. Jakmile dojde na pasáže, které v upravené verzi chybějí, zvuk automaticky skočí do angličtiny a zapnou se titulky. V každé epizodě nacházím jednu, dvě dříve neviděné scény a značné množství nikdy neslyšených dialogů. Nemá smysl vypisovat konkrétní příklady (jsou jich mraky), ale dodám, že každý, kdo se považuje za kovaného fanouška, by měl případnou neznalost okamžitě napravit.

 

S Trpaslíkem na věčné časy!

Padají venku trakaře? Máte za sebou bolestný rozchod? Leze na vás chmurná nálada? Sáhněte po tomto skvostu televizní zábavy, který vám vždy spolehlivě vylepší den. Dokonalé antidepresivum bez nežádoucích účinků. Já vím. S fenomény to bývá těžké. Jedni je milují a druzí nenávidí. Ani Červený trpaslík není výjimkou. Přesto mám pocit, že někteří Trpaslíka zavrhují a přitom se o něj sotva otřeli. Chce to zkrátka čas a garantuji vám, že jakmile budete jednou infikováni, už není cesty zpět. Červený trpaslík je jako droga, která vylepšuje mentální zdraví a odbourává stres. A přesto je nutné objektivně zohlednit jednu věc. Na někoho kouzlo seriálu nezapůsobí, ani kdyby mu vymazáním z historie vyhrožoval samotný Inkvizitor. Lacinost, gagy na úrovni animované grotesky a onen zvláštní mix pubertálních frků a inteligentního ostrovtipu každému zkrátka sednout nemůže.

Otevřeně přiznávám, že já osobně jsem v souvislosti s Trpaslíkem absolutně nekritický. Nedám na něj dopustit. Monty Pythonův létající cirkus (1969), Jistě, pane ministře (1980) či Černá zmije (1983) zastupují klasický mustr pořadů z produkce BBC. Nejslavnější éra britských komediálních seriálů. Červený trpaslík převzal štafetu a stal se posledním pokračovatelem starých časů. Oslnivým reliktem rámovaným zábavně pojatou sci-fi tématikou.

Přijde doba, kdy herci začnou jeden po druhém odcházet a já to obrečím stejně, jako kdybych přišel o člena rodiny. Existuje Červený trpaslík, pak dlouho, dlouho nic, a teprve potom, tam někde v dáli, leží hromada dalších situačních komedií. Rozsah tohoto článku myslím hovoří za vše. Jsem schopen citovat celé pasáže z paměti. Znám životopisy všech klíčových herců a některá moudra ze seriálu používám i v osobním životě. Tak velký vliv na mou osobu seriál má a bude mít. Seriál pozitivní, bohatý na nepřeberné množství témat a napsaný lidmi, pro které je sranda na prvním místě. Naše putování vesmírem je u konce, ale nesmutněte. Stačí zasednout před obrazovku, stisknout tlačítko „play“ a vyrazit na další spektakulární cestu. Hoši z Trpaslíka na vás budou vždy trpělivě čekat.

„Brýtro, Listere. Jak se žije v hippiovském nebi, ty těhotný lenochode smradlavý? Jakýpak je na dnešek plán? Flákání po ránu, potom lehárko odpoledne a pak si dáchnout před hlavní večerní zevlovačkou? Ó bože, ty jsi ostuda lidstva.“

„Dobré ráno, Rimmere.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---