příběh č. 42, verze 3, du forma

Ale vždyť to znáš, je to takovej ten banální příběh, kterej jsi slyšela už tisíckrát, kterej se klidně mohl stát i tobě. Ve čtvrťáku na gymnáziu se zblázníš do svýho nejlepšího kamaráda, on se pak zblázní do tebe a když se to začne přelívat do něčeho jinýho, nastane průser; někdo na svou první lásku romanticky vzpomíná, ale ve výsledku je to spíš mor, kterej tě rozežírá dlouho potom, co se rozejdete. Jasně, zpětně si říkám - kdybychom to tehdy nepustili tak daleko, byli bychom doteď dobrými přáteli… určitě; vždyť jsme si docela rozuměli, nekonečný řeči o všem možným… Akorát mě při této úvaze vždycky napadne takový to klišé – můžou kluk a holka / muž a žena opravdu být jen přátelé?

No nic, prostě do toho spadneš, zamilovanost jako závislost, i když se všechno děje pomalu, trvá to, trvá, než se vůbec odvážíš ho políbit, nakonec jedna krátká pusa a pak s tebou najednou přestane mluvit -

A ty nechápeš, nechápeš vůbec nic, snažíš se z něj vylomit důvod, vždyť všechno musí mít nějakej důvod, věříš tomu, že se ti podaří jej vypátrat; přece jen, jsi racionálně založená šprtka, kterou vždycky bavila škola… Jenže nic z něj nedostaneš, ticho ti protýká mezi prsty.

A nastane období temna, dopoledne ve škole nějak přežíváš, odpoledne brečíš a večer se tajně opíjíš, protože v tom alkoholovým rauši jsi schopna fungovat, třeba se připravovat na maturitu, dělat běžný věci, který za střízliva nedokážeš, do toho takový ty banality, jak promýšlíš vlastní sebevraždu, píšeš poslední závěť, představuješ si, jak bude vypadat tvůj pohřeb – a představuješ si taky, jak on bude nešťastný, až otevře dopis s tvým parte, až rakev sjede do hrobu…

S alkoholem samozřejmě přichází naděje, představy, že se k tobě vrátí, že to všechno bude zase krásný, ale stejně tušíš, že ne -

Chlast se nakonec stane jen jedním ze způsobů, jak ubít čas, kterej ti zbývá, čas, kterej budeš muset nějak přestát, protože jsi srab, co se neodhodlá k definitivnímu kroku.

A když už se s tím vším smiřuješ, když už se po několika měsících začínáš z toho všeho vzpamatovávat a když už vypadá, že alespoň na racionální úrovni rozumíš, chápeš, co se tehdy stalo, proč s tebou přestal mluvit, tak zase něco přijde, nějaký pootočení perspektivy, pochopíš, že sama sebe neobelžeš – a znovu padáš, no ano, znovu do toho padáš. Přidej nějaký rekvizity, třeba maturitní večírek, kde se podle očekávání přiopiješ a máš potřebu mu všechno vypovědět -

Třeba že mu odpouštíš. Slyšíš – slyšíš, jak hloupě a nadutě to zní, ty odpouštíš jemu. Jakoby to byl on, kdo to odpuštění potřebuje. Jenže stejně se rozhovor ubírá úplně jinudy, už od začátku; vlastně si nepamatuješ, cos chtěla rozebírat, ale pamatuješ si vybělenou šnečí ulitu pod bezovým keřem, kde jste nad ránem leželi a zhluboka oddychovali, suchý větve tě škrábaly na zádech.

A ty si na základě této trapné příhody vysníš zářnou budoucnost vašeho vztahu, ach ano, ty a on navždycky, sníš o tom, že tentokrát to vyjde a že to bude skvělý a nádherný a opojný – dokud tě nevyvede z míry tím, že… hele, sorry, byl to omyl, jsem byl hrozně opilej a vlastně jsem to nechtěl udělat, zapomeň na to -

A ty máš vztek, takovej vztek, hotová lítice, vykastrovat, zostudit, podříznout ho… a stejně zase bulíš do polštáře a říkáš si, že tentokrát je to fakt konec, konec, úplnej a definitivní, ale není, jasně, že není. Už nemáš ani sílu se opíjet, tak píšeš spoustu nesmyslnejch básniček a příběhů, který demonstrativně pálíš a – nakonec si přece jen uvědomíš, že to všechno je opravdu omyl, ale jinej typ omylu, než myslel on – uvědomíš si, že to hledání spřízněné duše nemůže skončit jinak než neúspěchem, protože jakýkoliv sdílení je jen iluze -

a do toho ti vynechá menstruace.

Jasně, podle všech předpokladů by teď měl nastat nějakej zvrat, ale tohle není milostnej román ani příběh pro teenagery, tohle je úplně obyčejná historka, která nemá pointu, nemá vlastně ani žádnej uspokojivej závěr, však uvidíš, uvidíš, jak se to s tebou povleče.

A přitom se nic tak zásadního už nestane – prostě mu zavoláš, žes to nedostala, a on, že jestlis někde byla a jestli sis dělala test – a ty na něj rovnou vyjedeš, že je sobec a že bys jako čekala alespoň nějakou péči a starost a on tě pošle někam a ty ho pošleš někam a úplně zbytečná hádka; než mu práskneš telefonem, tak zaječíš, že mu dáš vědět v pravý čas, ten vztek, ten vztek, ale je to tak příjemný, zase něco cítit, zase něco opravdu chtít – byť jde o touhu mstít se a ublížit.

Těhotenskej test provedeš zcela neromanticky na záchodě v jedné hospodě, koukáš na dvě čárky a přemejšlíš, co jako kurva budeš dělat, na chvilku si uvědomíš, že by mohlo jít do tuhýho. Láká tě představa, že si to necháš, že k němu za pár let přijdeš a řekneš – podívej, tvoje dcera…

Ale protože jsi velice pragmatická, domluvíš si termín. Neřekneš to nikomu, nemáš komu. Ty vole, máma by tě zabila – a přece se nebudeš nikoho prosit… Ty peníze nakonec ukradneš. V tramvaji si vyhlídneš jednu slušně vypadající paní ve středních letech a sebereš jí peněženku. Pak ještě dvě turistky, jedna je krásná a plná života a užívá si to naše smradlavý město… druhá už tak hezká není, ale zato má nějaký libry, který vyměníš u Araba na nádraží. Peněženky rádoby drsňácky vyhodíš do prvního odpaďáku, ze zvědavosti je ještě projdeš – ty blbky tam často mají i doklady, fotky svých rodin a tak, doufáš, že se k nim alespoň ty ochmataný a tisíckrát políbený fotky nějak vrátí -

Ale výčitky nemáš, to ne, ta slušně vyhlížející dáma má určitě nějakýho chlapa, co ji živí, případně se živí sama, a ty turistky – pokud mají prachy na to jezdit do Brna, tak jim těch pár tisíc chybět nebude.

Ach, už to chceš mít za sebou, jsi rozhodnutá, vlastně jsi vůbec neváhala, v osmnácti dítě fakt nechceš, ještě k tomu s takovým idiotem; nedochází ti, že zabití bude vždycky zabitím, neřešíš to, řešíš jen sebe, pochopitelně; možná tě napadne – jo, o pár let později budu chtít mimino a nepůjde mi otěhotnět a budu litovat, ale s největší pravděpodobností tě to ani nenapadne – a tak večer před uléháš a říkáš si – snad to dobře dopadne, nikdo se nic nedozví. Poslední myšlenka patří samozřejmě jemu; představuješ si, jak okopírovanou lékařskou zprávu vkládáš do obálky a posíláš ji na jeho adresu, představuješ si, jak otevírá dopis – a nechápe… jak ti volá – a ty říkáš – ano, zabila jsem.

Jsi tak zlá, tak zlá a nelidská. Ale úplně jiným způsobem, než si připouštíš nebo představuješ.

Už bys ráda tento příběh dopsala, trochu nuda, že jo, ale všechno se zase zkomplikuje, zase nějaká odbočka, zdržení na cestě nikam. Nad ránem tě probudí křeče v břiše, krve plná postel. A víš, co se stalo. Bez tvého přičinění. Chvíli máš pocit, že to nepřežiješ, ale nakonec jo, jak jinak, trpce si říkáš, co budu kurva dělat s tolika penězi, je to jako dědictví po biologickém otci, o kterým jsi nikdy nevěděla, kterýho jsi nikdy nepoznala.

S jedním životem tě opouští i ten druhý. Najednou je ti to tak líto. Tak moc. Jako by ti někdo amputoval kus duše. Možná je to jen projekce; nevíš už, čemu věřit. Už se nemůžeš spolehnout ani na sebe. Jako bys někdy mohla. Možná i proto se rozhodneš mu zavolat. Buď anebo. Racionální šprtka ví, že je to pošetilé, ale je jí to jedno. Přese vše doufáš. Třeba to pochopí. Třeba se něco stane. Třeba se něco změní. Ano, představuješ si, jak mu stručně povíš o tom, že už je vše v pořádku – a že se s ním chceš vidět – a představuješ si, že se skutečně setkáte, že mu vše vypovíš – a ano, v tomto okamžiku se příběh zase láme, v té jedné jediné chvíli oba dospějete, po smrti vašeho dítěte si uvědomíte, že už máte jen toho druhého – a přitom, prober se, profackuj se konečně, vždyť nikdy nikoho nemáš, nemůžeš mít, nemáš ani sebe, ty to fakt nechápeš? Ve všem jsi sama a vždycky budeš!

A tak mu tedy voláš, rozhodnuta, že mu podrobnosti neřekneš, odhodlána navrhnout mu setkání, usmíření… A když mu sdělíš, že všechno dopadlo dobře, tak ti jen odpoví – tak to je fajn, hezky se to vyřešilo. Na tvůj dotaz, jestli byste se mohli vidět, ti odpoví – ne, nemohli. Nech mě bejt.

A ty nechápeš, nechápeš, jak mohl všechno jen tak zahodit, jak málo to pro něj znamenalo, připadneš si jako pouhý zpestření jeho života, mezičas, rozcestník, přestávka na kávu, nedovedeš si to vysvětlit jinak než že on je prázdný člověk, který není schopen hlubšího citu a nadto nedokáže vnímat tu radost, to dobré… nedokáže se posunout dál -

A přitom on se už dávno posunul, to jen ty ses zasekla, to tys zůstala uprostřed té své cesty nikam.

Mohly by následovat deprese, propadnutí závislostem, pokusy o sebevraždu, léčebny, očista… návrat k závislostem, zločin, prostituce… nekonečný cyklus, který lze rozetnout jedině smrtí. Bylo by to alespoň náležitě dramatický. Ale ne, nic tak hroznýho se přece nestalo. Přesně. Nic zásadního se nestalo. Utěšuješ se, že ve světě se dějí horší věci, ale ve skutečnosti tě míra utrpení ostatních nezajímá, nejsi schopna ji pochopit. A proč by ses o to vůbec snažila.

A jak to teda dopadne?

Nijak, má drahá. Nijak. Čas se postará. Ach ano, proč to musí dopadnout vždycky stejně. Otupělost, zapomínání. Žádný velký dramatický konce, žádný kulervoucí epilogy.

Žiješ prostě dál, ale jen proto, že tě smrt přestala lákat. Bytí a nebytí vlastně vyjde skoro nastejno. A možná, že časem alespoň v některých chvílích pocítíš, že žít je dobré. Období temna se střídají s obdobím šera, ale vlastně ti to tak ani nepřijde. Je to jako přicházející šedý zákal.

Ale – možná ani není třeba být dokonale šťastný. Není třeba důstojných konců. Není třeba odpuštění.

Najdeš si muže nebo ženu, přátele, práci.

Ubíjíš čas.

A možná se teprve teď smiřuješ -

Když se po dvanácti letech dozvíš, že se oženil, máš vlastně radost. Radost, opravdu. Sama se divíš, že dokážeš něco takového ve vztahu k němu pocítit – a pořád dokola si říkáš – to je skvělý, to je prostě skvělý… Ano, zde bychom mohli náš příběh uzavřít – něco ve smyslu - „V tu chvíli jsem věděla, že jsem konečně svobodná. Odpustila jsem jemu – a hlavně jsem odpustila sobě.“

Jasně. To by se ti líbilo. Takový patetický konce.

Jenže ty si může dovolit jen málokdo.

A i kdyby, ještě tu je prostor pro epilog. A ten se neustále přepisuje. Žádná verze není definitivní. A každá tě svým způsobem hází na začátek příběhu.

Je úplně jedno, jak to skončí.

Vždyť víš… je to takovej ten banální příběh, kterej jsi slyšela už tisíckrát, kterej se klidně mohl stát i tobě…