Sígr

Na základní škole byl Lukáš sígr toho nejvyššího kalibru. Patřil k těm, kteří za dobré známky dostávali zaplaceno. Motivace to jistě byla, ale moc tisícovek za jedničky stejně neposbíral. Takovými, jako byla Eliška, z duše opovrhoval. Byla to pro něj šprtka a podle jeho názoru si zasloužila zvláštní zacházení. Na prvním stupni to bylo poměrně neškodné. Občas ji na lavici čekala mokrá houba nebo vysypaný penál. 

Elišku to nechávalo chladnou. Houbu uklidila, penál uspořádala zpět a Lukáše ignorovala. Když postupovali do vyšších tříd, Lukášovy žertíky byly stále zákařnější. Jednou, když většina třídy odešla trávit přestávku na chodbu nebo do bufetu, nalil jí do pití projímadlo. Eliška ale ve škole moc pití nevypila. Lukáš nebyl žádná hlava a s množstvím projímadla to přehnal. Zvláštní zápach způsobil, že si Eliška nedala ani doušek. Sice ji nenapadlo, co je skutečně ve věci, ale pití nedůvěřivě vylila do umyvadla. 

Lukášovo počínání si vysloužilo i dvojku z chování. Za tu dostal stokorunu, protože to přece není ta nejhorší známka, kterou z chování mohl dostat. To už byli v deváté třídě a Eliška doufala, že když na střední školu půjde na internát, bude daleko od Lukáše a nepotká ho už ani ve městě. 

Několik let se skutečně nepotkali. Pak ale Elišku kontaktovala Lukášova sestra. Říkala, že by ji chtěl vidět. Elišce připadalo zvláštní, že za ní nepřišel sám a posílá za sebe sestru. Vlastně jí připadalo zvláštní vůbec to, že ji chtěl vidět. To jí chtěl ještě na závěr hodit mokrou houbu do vlasů?

Lukášova sestra nebyla moc sdílná. Vypadala nepřítomně. Elišku přemohla zvědavost a souhlasila, že se s Lukášem setká. Třeba se jí chce přece jen za všechno omluvit. „Můžeme za ním jít spolu,“ řekla sestra a Elišce se ulevilo, že to nebude žádné rande s překvapením. Napadaly ji různé scénáře. Klidně by za sebe dokázal poslat nějakého kámoše, který by se jí vysmál. 

Děvčata se potkala na náměstí. „Kousek se projdeme,“ řekla sestra. Šly na kraj města a Eliška se podivovala, že míří k nemocnici. Celou cestu nepromluvily ani slovo. Eliška si všimla, že výraz v obličeji Lukášovy sestry je stále smutnější. Když dorazily na místo, Elišce najednou všechno začalo dávat smysl. 

Vstoupily do pokoje. Lukáš nejprve vrhl vyčítavý pohled na sestru. Dalo se v něm vyčíst, že je v rozpacích. Nedokázal promuvit ani slovo. Jeho velké, svěle modré oči zaplavily slzy. Trvalo mu dlouho, než se odhodlal podívat na Elišku. Když to udělal, vzala ho za ruku a rozplakala se, protože viděla tu nesmírnou lítost v jeho očích. Cenu za svou zákeřnost zaplatil skutečně vysokou.