Pár poznámek k poezii Aloise Marhoula

I mezi námi na Písmáku jsou básníci, kteří se zúčastnili soutěže o Mobelovu cenu. I takoví, kteří získali některé z ocenění.

Pár poznámek k poezii Aloise Marhoula

Kdo by dnes neznal Mobela, pořadatele a jediného porotce legendární Mobelovy ceny za poezii. Vždyť do její soutěže se v posledních letech rok co rok hlásí na 80 zájemců nejenom z České republiky. Nedávno po něm dokonce v Čísovicích, městečku v sousedství Mníšku pod Brdy, pojmenovali na popud místních celou ulici. Právě zde, na svém přilehlém pozemku, pořádá Mobel, tentokrát převtělený do básníka Aloise Marhoula, již po tři desetiletí velká setkání básníků.

Taková oddanost poezii jistě není běžná, a tak je na místě, zvláště když básník, který vydal patnáct sbírek, již překročil sedmdesátku, zamyslet se nad jeho vlastní tvorbou. Vodítkem nám tu může být doslov Ivo Haráka ke sbírce Stručná úvaha o pekle vydané nakladatelstvím BONDY v roce 2019, kde najdeme zvláštní vyznání: „Smím se přiznat k tomu, že mě Marhoulova poezie baví? Když vím, že takové hodnocení zavání znevažováním poezie vůbec.“ A o kus dále: Cožpak Marhoulovi není nic svaté? Slova, gesta, lidé, tradice pro něj nic neznamenají? Vždyť neváhá v milostné básni porovnat manželku se stejnojmennou vojenskou houfnicí.

Takový obraz by mohl vést k domněnce, že Harák vidí Marhoulovu poezii jako pouhou, sice nepohodlnou a bizarní, ale přece jen zábavnou travestii. Harák sám ovšem možnost takové interpretace vyvrací. Přes zřejmou sympatii k tzv. velké poezii dochází k závěru, že má svým způsobem pohádkové rysy a ve srovnání s hlubokomyslnou poezií obnažující až na dřeň lidská dramata či zákoutí jazyka, nevypadá tak přemoudřele a působí spíše jako v dětských vyprávěnkách. Zvláště, když se za hloubku vydávají trudy a velká slova a tragická vyznění bývají lepší císařských lén.

Domyslíme- li tato slova, můžeme se dokonce ptát, zdali je dnes velká poezie vůbec možná nebo zda nebyla snížena a pohlcena jinými žánry. Například poezií, které jsme si zvykli říkat angažovaná, tedy poezií, která, jak říká Harák, ku zlepšení bolestí světa nabízí zaručeně správný recept i skutek, a tím z nás dopředu snímá tíhu rozhodnutí. Jako bychom už dopředu vylučovali, že ten, kdo se (v takové situaci) směje, to může myslet vážně: s vlastní tvorbou, se čtenáři, se svým i naším životem.

Tím nechci říci, že Marhoulova poezie není angažovaná. Marhoul je synem své doby a je to pro něj samozřejmé. I pro něj je důležitý především obsah, často spjatý se společensky živým, tzv. libovým tématem. Takové téma bývá dnes už samo o sobě, bez ohledu na způsob a kvalitu podání, cestou ke zmíněnému císařskému lénu, totiž k různým cenám, společenské vážnosti a zmínce v médiích. Naštěstí Marhoul, i když možná nevědomky, prokazuje právě na těchto tématech, že v poezii záleží spíše na tom, jak je věc chápána a udělána, než na tom, o čem je. Navíc jeho angažovanost rozhodně není patetická. Narážím tu na jeho zlehčující humor. Je-li jeho poezie skutečně travestií, pak travestií totální. Je v ní totiž na hlavu postaveno vše, co je svaté všem velkým světům vůbec, nejenom světu velké poezie. Možná Marhoul jako jeden z prvních pochopil, co současné poezii zbylo z kdysi bohatého arzenálu, že postupně ztratilo účinnost líčení přírody, popisy dějů a oborů lidské činnosti, prvky poznání atd. Moderní media a věda to umí, i když třeba ne navždy, o něco lépe. A tak se se světem vypořádává po svém, zvláštní směsí ironie, sarkasmu a pochopení pro lidské slabosti. Nemyslím, že by pro něj nebylo nic svaté. Naopak. Jen se na svět nedívá spasitelským pohledem mocenských a vzdělaneckých elit, ale očima běžného člověka Můžeme to dobře ukázat na básni Odkud k nám přichází pravda ze sbírky www lidi, vydané Arsci 2011:

Mistr Jan Hus / něco křičel / možná bolestí / ale pro ten palčivý kouř / nesnesitelný smrad / a všeobecné dohadování o tom / jak dlouho ještě vydrží // mu z té dálky / nebylo / skoro vůbec rozumět // A blíž / blíž by šel jenom blázen

Jako by tu na nás pomrkávali Sancho Panza se Švejkem a Colasem Breugnonem.

Básník ale není jen mistrem zdravého rozumu. Často závěrečnou pointou vyvolá, způsobem, který zná jen on, lyrický zázrak, jímž promění ironickou grotesku ve výron citu a lidské účasti. Podobně jako se v tragikomedii mísí slzy se smíchem, mísí se v jeho básních groteska s lyrikou. A tak se básník, který se ani v náznaku nestará o formální aspekty, paradoxně stává otcem nové formy, kterou bychom mohli nazvat lyrickou anekdotou. Jako by nás tu smeknutím buřinky, ne nepodobné buřince Mobelově, zdravil sám Charlie Chaplin. K jejímu ukotvení by stačilo už jen formulovat pár závazných požadavků.

Možná právě tato soudobá lidovost, názornost a srozumitelnost budící dojem až přílišné jednoduchosti vyvolala u skupiny básníků usilujících o velkou poezii, která však byla v jejich podání spíše zmíněným těžkopádným trudem, dojem nedostatečnosti, a tak podrobili Marhoula ostré kritice. V jejich očích není skutečným básníkem, ale pouhým básničkářem, v podstatě bavičem. Marhoul odpověděl básní o Prometheovi, který lidem sice oheň nedaroval, ale prozradil na Bohy, že jej neumí rozdělat. Tímto půvabným bonmotem bezděky připomněl Leoše Janáčka, který mluvil o svých odpůrcích jako o těch, kteří sedí u studených kamen.

Ano, i humor může být zlý. Ne ovšem ten Marhoulův. Marhoulova poezie navazuje na míšení vysokého s nízkým, které je osudem moderního umění. Jeho pohled je ale plebejský, obracený směrem k široké čtenářské vrstvě. Koření v lidovém humoru (viz třeba písně Kde ty jedeš můj Janíčku nebo Náš táta mě pořád nutí) a navazuje na Nerudu, Seiferta, Haška nebo Hrabala.

Marhoul je plebejec, vržený do cizího světa, který se v něm zabydlel docela po svém. Možná právě proto vyrostl v pozoruhodného básníka. Jednoho z těch, kteří nejlépe porozuměli své době.

Jan Safián