Nová verze Deluxe

S Májou jsme se sešli v Praze, co se těmi věžmi brání proti zlu, ale pouští tisíce dobyvačných turistů, tak v téhle Praze jsme se sešli a začali to svoje, to správný v lidské povaze, prostě toulání se ulicemi a hledání drobného snu, toho našeho amerického snu, rozumíš? byl v tom hlubší význam, a nejen povrchní radost, i když ta převažovala, ta převažuje vždycky, a tak jsem já, Mája a její kamarád, co trpí stydlivým chcaním, rázovali ulicemi a hledali a vlastně netušili co, jenže to nebylo důležitý, nikdy to není důležitý, jelikož najít svůj sen znamená jen nutnost vytvořit nový a na to jsme neměli energii, ne, raději pochodovat a lovit přízrak, přízrak strašlivý jak Rozparovač v Londýnské noci.  

Ještě na nádraží, tom velkolepém hlaváku, velkolepém svojí průzračnou zkažeností, jsem čekal asi čtyřicet minut a četl si Thompsona a očima přejížděl díry ve stránkách, co tam prorazil nůž, abych mohl najít dokonalá slova, jenže to moc nevyšlo, a tak to celý čtu znovu, ale starost mi to nedělá a čtu naprosté šílenství, kterému chci šáhnout na chlapácké koule, a v tašce mám pečlivě zabalenou trávu, zabalenou v pytlících, co udrží její esenci, ne že by to někoho zajímalo, ale trocha paranoi neuškodí, musíš se bát, protože strach dokáže divy kámo. Ve vlasech mi plavaly pavučiny, prach a bordel, jelikož jsem si tenhle výlet musel odpracovat, pořád jsem student a podléhám domácím zákonům stvořeným k záchraně a žijícím pro výsměch mým idolům, naštěstí v nich není ani slovo o huleni (o alkoholu a pervitinu ano, jenže to je moje zásluha, chlastu jsem se zřekl a piko mě děsí, mé oko uzřelo mnoho závislých, ale nikoho tak bezútěšného jako feťáka s perníkem, to je ten nejsmutnější pohled, ve kterým ti dojde jakou bolest cítí bůh nad námi).  

Při cestě jsme si to prášili kusy města, co vypadají jak zkrachovalé Las Vegas bez neonů a cest, pro kytaru v roztomilém bytečku. Mája si ji kupovala od nějaký třicátnice, co teprve začala hledat svůj americký sen a my bychom jí mohli dát pár rad a ona by neposlouchala, ale na tom nezáleží, to nebyl náš americký sen, jenom zastávka, aby tady mohli vzniknout zpívající básníci (nový Kerouac bude rychle zpívat, nový Thompson bude mluvit do hudby, nový Bukowski bude hrát na kytaru, protože nás, všechny básníky, převálcuje hudba a texty, co budou geniální a bude v nich bagdádská noc, jenže tím nemyslím noc ve městě Bagdád, ale jen ty dvě slova, co krásně zní). S touhle kytarou jsme vyrazili do keříků a parků, a v jednom z těchhle parků byla andělská Cesta a v ní andělské stromy a krása oslnila i ptáčky. Zasedli jsme uprostřed svatého srdce a hned vedle nás ležel starý bunkr, dokonalá památka lidství, a já vytáhl trávu i s dýmkou, všechno to táhnem do plic a v ulicích města by klidně mohly pochodovat armády ponížení štěňátek.  

Mája střídá kytaru s Janem a zase zpátky a oba celou dobu hrají a je to hudba v pozadí, hudba starého filmu, kde straší vlkodlak. Jsme tři vedlejší postavy, neoddělitelné a spolu, jenže osamělí nám budou pořád tvrdit, že jsme sami, protože to jako jediný chápou, ale ve světě iluze a psychózy na tom nezáleží.  

Smrt není dost rychlá, aby přišla, když jí voláš, a pak už o ní nestojíš, jen tam stojíte a všude trapné ticho, a dneska ta mrcha v černém přicválala, jenže já žiju, žiju příliš, aby si mě mohla vzít, zděšeně se otočí k tomu městu, co nebylo stvořené pro muže v oblecích, kteří chodí spát před desátou, ne, bylo stvořeno pro zřízené umělce a počínající feťáky, jen ti ho pořádně pochopili, nebo se tomu aspoň přiblížili, a v tomhle betonovém výbuchu je noc nabitá temnotou a v temnotě se točí kulky lamp, co vystřelí přímo proti tvé tváři se zarudlým bělmem, oslepí tě a ty mu ukážeš prostředníček mezi beránky kouře, co se vyvlékli z kroužků ocelové dýmky k nebeským andělům.  

Sedíme na kopečku, kolem kterého jezdí rychlá auta v rychlém pruhu se zběsilostí zabijáka. Seděl jsem tam s těmi nejlepšími, a často bývají ti nejlepší zvířata v rouše lidském, lišky a lvi s ukradenou kůží, co se zbavili skutečnosti a iluze reality, ti bývají nejlepší.  

Půlnoční tma vyplavila město, rozlila se ulicemi a ucpala plíce přízraků a jen skuteční duchové, skuteční ďasové v tom plavou, zvedají ruce k hladině a autobus projíždí pravidelnou linku, jede v osm k další zastávce a klidně to může být zastávka peklo, protože nikdo nestihl přečíst kam míří, možná jen malá krysa s posvátným výrazem klidu, malá reinkarnace Buddhy, a my v tom stoupáme, blížíme se k hranici světla a tmy, blížíme se k lampám žárovek s bílým vřískotem záře. 

Jdeme dál k vrcholu a končí kopec a teď to s náma půjde z kopce, přestaneme se hihňat a jde to s náma od desíti k pěti, tenhle kopec je metaforické pojetí reality a v tomhle pojetí mám své nejlepší za sebou, a není to pár hodin ani dnů, ale před oceánem mokrého času, kdysi když jsem se ještě učil pískat na píšťalu, abych mohl hrát mamince, teď nám všem uvnitř těla zbývá jen rychlá jízda, nevystrkujte ruce z okna.  

Mám šílenou hlavu a oni taky, ti vedle a ti ve mně, jsou to další vyhnanci světa, co by mohl být, ale nikdy nebyl a pořád se po něm dívají, jenže tady není prostor pro neskutečné myšlenky, ne v tomhle uspořádání koloběhu, a my stejně pořád máme vize možného, vize tisíců andělů, kteří umřeli tisíci způsoby. V tomhle městě, v tomhle světe mají pořádný vize zchudlí alkoholici a bídný sázkaři a zamčení šílenci, prostě ty na okraji, naprosto mimo a je to dobře, protože dokážou přijímat dětinské věštby skrz opar vlastní psychozy, a spalující světlo k nim neprorazí, schovají se před metaforickou září prozření a schovají se i před sluncem, světlo není jejich přítel, je narušení pokojného klidu zbídačeného života. 

Naše jsou hvězdy a prach z nich, jediné žárovky s vesmírnou životností, a někde pod nimi si starý chlap čte noviny a mladý kluk hází šutry do oken a starý chlap otáčí stránku a kámen letí a pořád píšou o vraždách a ve vyskleném domě nikdo nebydlí a další vydání bude o volbách a bývalí majitelé hráli džez a teď o nich píšou v novinách.     

Smějeme se a lidé na cestě si nás budou pamatovat, jelikož lidé nezapomínají, mají v hlavě navždy všechno a mají tam i tvojí každou probitou noc a nechtějí zapomenout, a v smíchu vyrazíme dál, vstříc západu slunce, a dojdeme zpátky do města, které vypadá jak magický Londýn na útesu a je to ten nejkrásnější Londýn ve speciálním světle rozdováděných lamp, nebylo to jen světlo, byla to i alegorie magie, krásných dnů. Šlapeme tím k levnýmu jídlu, kde se nacpeme a pukame, a dojdeme k vlaku, tak nasednu a vlastně nechci pryč, vlak jel jak do San Franciska, jak zběsilý rotvajler za pošťákem, a já v něm byl zavřený, zamčený s těmi všemi šílenci a misantropy, co nejspíš nic nemají proti lidstvu, ale ani nic pro, prostě se vezou v tom velkém vlaku lidstva, kterým projíždí malinká mašinka a ta mašinka není žádná metafora, žádná lež, vážně tam jela a my v ní a já poslouchal jazz a beat a sunulo se to dál, a mezi odjezdem a příjezdem k dalšímu chemickému snu ve snu je jen nudné nic a je to krásné nic, jenže nikdo nechce číst o šťastným konci, takže tady skončím.