Žena, moře a Mary - Taipi VII.

Taipi

(prosinec 2006)

VII.

Koncem prvního týdne pobytu se dočkala dalšího překvapení, když ji od třídění záznamů v počítači vyrušil podivný zvuk. Otevřenými dveřmi uviděla na zemi před chatou velký stín, sunoucí se zvolna ke vchodu. Znehybněl ve chvíli, kdy dosáhl prahu. Nevěřícně zírala na siluetu, ostře vykreslenou podvečerním sluncem. Měla obrys horní části lidského těla s pažemi ohnutými v loktech vpřed, jako by držela v rukou nějaký předmět. To nejpodivnější však bylo na samém horním konci. Stvoření vrhající několik metrů dlouhý stín mělo psí hlavu.

Mozek šlapal na plné obrátky. Něco podobného již určitě viděla, jen si v první chvíli nemohla vybavit kde. Po pár vteřinách jí to došlo. Zalapala po dechu a vyhrkla: „Anubis!“

Pohlédla na taipana, kterého neznámá bytost také vyrušila. Zvedl hlavu a rychle kmitající jazyk prozrazoval, že Jacobsonovy čichové orgány pracují na nejvyšší výkon.

„To je blbost, a ty mě necháš plácat nahlas takový nesmysly!“  zamračila se na hada, když si uvědomila absurditu situace. „Co by dělal egyptskej bůh se šakalí hlavou v tomhle zapomenutým konci Austrálie, když má strážit faraonský pohřebiště?“

Opatrně vstala ze židle a přešla ke dveřím zjistit, kdo to může vrhat tak podivný stín. Při pohledu ven dostala záchvat smíchu.

„Taipi,“ informovala hada o výsledku, když se uklidnila, „tak jsem měla opět pravdu, Austrálie se nezapře, už tu máme i klokany. Ne aby tě teď napadlo vylízt ven a vyplašit je, když přišli na návštěvu.“

Klokan obrovský (Macropus giganteus) je po klokanu rudém největším druhem čeledi klokanovitých, řádu dvojitozubci. Dosahuje výšky kolem sto dvaceti centimetrů s váhou pětašedesáti kilogramů. Přízvisko obrovský získal proto, že občas dochází k nějakému úletu v genech a jedinci dorostou téměř ke třem metrům s hmotností blížící se metráku. To však platí pouze pro pánskou populaci, samice věrné jemnosti ženského pohlaví jsou výrazně menší a lehčí.

Matička příroda jim dala do vínku atletické sklony. Ve sprintu hravě překoná šedesátikilometrovou rychlost a ve skoku do dálky hranici deseti metrů. Rozhodně však nemají pravdu lidští posměváčci tvrdící, že díky rychlosti mají největší uši mezi klokany, aby mohli brzdit. Též názor, že dokážou pouze skákat, je samozřejmě nesmysl. Dokáží se šikovně pohybovat chůzí po čtyřech, přičemž k vyvažování využívají ocas, což je nutné kvůli poměrně krátkým předním končetinám.

Šedá srst je výborným maskováním v sušších řídkých lesích východní Austrálie, kde převážně žijí. Horké dny tráví lenošením ve stínu a po západu slunce se věnují spásání trávy, sběru plodů nebo okusování výhonků keřů. Pokud je teplota přijatelná, krmí se i ve dne.

Klokani žijí v tlupách pod vládou dospělého samce. V harému mívá maximálně pět samic, ale většinou si vystačí s třemi. Další členy tvoří mláďata a několik dorostenců. Samice jsou schopné páření při dosažení druhého roku života plus minus čtyř měsíců. Po měsíci březosti se narodí úplně prťavé, holé a slepé mládě. Po přemístění do vaku přicucne tlamičku k bradavce a srostou mu ústní koutky, takže na ní pevně visí. Zatím nedokáže sát mléko, proto mu maminka vstřikuje potřebné dávky sama. Mládě poprvé opustí bezpečí vaku po dosažení roku života, ale dalších šest měsíců je odkázáno na kojení.

Není bez zajímavosti, že samice klokana obrovského může znovu otěhotnět ještě v době, kdy je vak obsazen. V takovém případě embryo slušně vyčká, než mu starší sourozenec uvolní místo a nehrne se nedočkavě ven.

Pomalu vyšla na verandu, aby klokany nevyplašila. Opatrnost však byla zbytečná. Táta klokan, o hlavu větší než Prcek, jediným skokem dosáhl kraje verandy. Snad předpokládal, že drobný tvor uteče, ale necouvla. Nevnímala nepřátelství, jen zvědavost. Prohlédl si ji zprava, potom zleva, a nakonec zůstal civět s předními tlapami ohnutými v loktech vpřed. Něčemu takovému nedokázala odolat. Popadla klokana za končetiny a potřásla stejně, jako by vítala přítele.

„Čau klokane,“ oslovila skákavce, „jsem ráda, že jste mě poctili návštěvou. Už jsem tu kdysi byla, ale žádnej vašeho druhu k chatě nezavítal. Máš hezkou rodinku a samičky jsou plodné, což soudím podle množství drobotiny. Děcka se docela vyvedla, tak snad nebudeš mít námitky, když se s nimi seznámím.“

Klokan byl zřejmě natolik vykulený, že celou dobu, co mluvila, stál jako zkamenělý, jen trochu stříhal ušima. Dokonce nic nenamítal, když ho chytla za packy. Jistě již do styku s člověkem přišel, ale je dost nepravděpodobné, že si s některým potřásal rukou. Když zmlkla, vydal zvuk podobný zapískání, čímž zřejmě cosi sdělil rodince. Ti celou dobu stáli stejně nehnutě jako samec. Teprve po jeho znamení se vrátili k ohlodávání keřů kolem chaty.

Nechala vůdce klanu u verandy přemítat o podivném mrňavém tvorovi a prosmýkla se kolem něho. Kousek od ní se dva půlmetroví prťousové snažili dosáhnout na spodní větve. Chvilku sledovala marnou snahu klokánků, než nabídla pomoc. Přistoupila ke keři a sklonila větev, aby dosáhli k měkké dužině. Jeden ji šikovně popadl předními pacičkami, jak to viděl u samice krmící se hned vedle. Ta sice na první pohled budila dojem, že pro ni existuje pouze okusovaná větev, ale žena zaznamenala občasné rychlé pohledy na mláďata.

O klokanech obrovských měla pouze kusé informace a o zvycích v životě rodiny žádné. Proto se rozhodla zjistit, jak u nich funguje péče o mládež v praxi. Ulomila z keře velkou větev, na které kromě zelených haluzí bylo i dost plodů. Podle toho, jak se jimi klokanice ládovala, musely být pochoutkou. Mláďata však na ně nedosáhla.

Počkala až obě klokáňata dokončí devastaci zelených výhonků, které jim nabídla jako první. Potom začala ustupovat s větví těsně nad zemí. Neváhali ani okamžik a pustili se do stíhání. Při pohybu po čtyřech klokani velké rychlosti nedosáhnou, tak po pár metrech přešli na hopkání, ale mladá žena také přidala na tempu. Co následovalo ji překvapilo. Samice, která okusovala stejný keř jako mladí, udělala náhle čelem vzad. Několika skoky dohnala skupinku a zadní tlapou připlácla větev k zemi. Zda jednala úmyslně nebo šlo o náhodu nebylo zřejmé, ale vypísknutí doplnil vjem, který byl jasným varováním.

„Hezky jsi mi to vysvětlila,“ pochválila samičku, „ale bát se nemusíš, nic těm drobečkům neudělám.“

Klokaní máma ještě chvíli sledovala, jestli myslí slova vážně. Potom s největší pravděpodobností usoudila, že může důvěřovat, neboť odhopkala zpět k porostu, kde pokračovala v devastaci keře. Klokánci obrali všechny plody a zřejmě měli pro tuto chvíli bříška nacpaná. Usoudila, že se podle zvyku svého druhu budou věnovat přežvykování, ale podcenila hravost vlastní všem mláďatům.

Místo lenošení do ní jeden z klokánků opatrně šťouchl a vzápětí uskočil. Přijala výzvu. Sedla na bobek a provedla několik dlouhých skoků po žabím způsobu. Tím to zřejmě u mrňat vyhrála. Zřejmě ji považovali za poněkud nepovedeného nebo postiženého klokana bez ocasu, který je však ochotný si s nimi hrát. Chvíli tak všichni tři hopsali na prostranství před chatou, než měla takového způsobu pohybu dost a člověčí chůzi zamířila na verandu. Tím ovšem skákavé kamarády poněkud zmátla. Po chvíli okounění zamířili za ní. Usadili se vedle židle, kde odpočívala, ten odvážnější položil ženě tlapku na koleno a začali přežvykovat.

„Hele, mrňata,“ slova doprovodila pohlazením klokánků po hlavách, což se jim evidentně zamlouvalo, protože na chvilku zastavili i činnost čelistí, „jak to vypadá, můžem bejt kamarádi a budu ráda, když se zas objevíte. Vždycky takhle navečer bejvám doma, tak to vysvětlete rodičovstvu, ať sem s váma občas zaskočej…“

Náhle byl všemu konec. Táta klokan hvízdl a rodinka vzala do zaječích tak rychle, že se nestihli rozloučit. Zmateně se rozhlédla po příčině. Důvodem byl zřejmě Taipi, který vyrazil do ložnice. Proplazil se těsně kolem ženiných nohou a zmizel pod verandou. Klokaní rodinku nevzal na vědomí.

- pokračování -