STAR WARS: EPIZODA I - SKRYTÁ HROZBA - Milovaný i zatracovaný počátek vesmírného dobrodružství

 

Krvavě rudý proud světelného meče pronikl do útrob Mistra Qui-Gona Jinna. Čestný žák Hraběte Dooku pověstný vysokou inteligencí, ale také tvrdohlavou vírou ve své úsudky právě padl po vyčerpávajícím souboji. Obávaný Sith Darth Maul dokázal lstivostí, hbitostí a šermířskými schopnostmi rozdělit přesilu dvou protivníků na dvě poloviny a následně této výhody využít. Padawan Obi-Wan Kenobi si prohlíží svého ďábelského protivníka. Netrpělivě čeká, až se působení silového pole přeruší, zatímco Darth Maul si užívá triumf nad zabitým rytířem řádu Jedi. Hnán zdravým hněvem a touhou pomstít svého Mistra, Obi-Wan zasype sithského lorda jako blesk rychlými údery a po napínavém zvratu jej přesekne vedví. Dojde k něčemu výjimečnému. Právoplatný člen řádu Jedi se po tisíci letech stal prvním, kdo porazil sithského lorda. Obi-Wan získává rytířský titul a je rovněž odhodlán splnit poslední přání svého Mistra. Vzít malého Anakina Skywalkera za svého padawana a vycvičit jej.

 

Síla se vrací!

No vida. Tak už je to pětadvacet let od slavnostního uvedení snímku Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba (1999). Prvního střípku, jenž otevřel bránu dalším dvěma nástupcům, aby mohlo konečně dojít k zacyklení úžasného dobrodružství, které se na plátnech kin začalo psát ve druhé polovině sedmdesátých let. Dnes již víme, že Pomsta Sithů (2005) celou tu základní hvězdnou story uzavřela spíše na oko, neboť o pár let později přišel režisér J.J. Abrams a dal termínu „nastavovaná kaše” zcela nový význam. Pochopitelně se teď bavíme čistě o základní šestici filmů následované další, krkolomně přilepenou trilogií, kterou zahajuje ještě relativně obstojný start Síla se probouzí (2015). Do ničeho obšírnějšího se v rámci tohoto úvodníku (a mého duševního zdraví) pouštět nebudu, jelikož zahrnout do kontextu universa Star Wars nějak smysluplně všechny ty seriály, komiksy, knihy, PC hry a konzolové tituly je práce na pomezí badatelského zkoumání. Ostatně, pokud jde o tajemství toho, co ještě je a není kánon Star Wars, zůstávám raději z obliga, na nic si nehraju a užívám si pouze první šestku filmů „made in Lucas”, jelikož na podobnou problematiku tu jsou profesoři RIP a DarthArt. V zásadě dnes ale platí mantra, že pokud má na sobě nějaký multimediální produkt (zahrnující příběh) vypálený cejch v podobě značky „Star Wars”, a pokud tento produkt nevyšel dříve než na začátku roku 2014, tak je zkrátka součástí aktuálního kánonu… nebo tak něco. Čert aby se v tom vyznal.

Pitvání rozsáhlého universa Star Wars naštěstí není obsahem tohoto nostalgického retro ohlédnutí. Čtvrt století už je solidní časový úsek, a jestli patříte mezi mladší ročníky, případně mezi nešťastné jedince, kterým to roku 1999 v kině nevyšlo, určitě vás potěšilo ohlášení obnovené premiéry Skryté hrozby. Tedy alespoň za předpokladu, že žijete v USA, neboť česká distribuce do toho jako již tradičně hodila vidle. Kdo ví? Do konce roku zbývá ještě dost času, ale pro případ, že z kinozážitku nakonec nic nebude, nabízím vám alespoň tento článek, kterým bych chtěl zároveň něco vysvětlit všem těm konzervativním balíkům a ortodoxním vyznavačům světelného meče, již se po nocích modlí jen k epizodám IV, V, VI. Já osobně si totiž myslím, že Skrytá hrozba je jednoduše parádní sci-fi dobrodružství, které dokáže oslnit nekonečnou fantazií George Lucase. S odstupem let jsem o tom vlastně přesvědčen ještě pevněji, byť přiznávám, že k dokonalosti má Epizoda I daleko. Proč si vlastně nepřiznat jeden podstatný fakt? Dokonalá není ani původní trilogie. Není a nikdy nebyla, ale o dokonalosti přeci Star Wars nikdy nebyly, ne?

 

Strýček Lucas

Pro spoustu soudobých filmových fanoušků je režisér a rovněž obchodník George Lucas tak trochu přeceněnou ikonou světové kinematografie. Možná jsou mé dojmy liché, to nepopírám, ale rozhodně nejsem sám, kdo se mnou podobné pocity sdílí. Valná většina těchto příkrých názorů se opírá o tvrzení, že Lucas je vlastně režisérem jediného dobrého filmu, jehož nehynoucí odkaz navíc "pošpinil" doplňující, krajně nevyváženou trilogií, která rozmáchlý dějový oblouk celé vesmírné franšízy uzavírá. S takovým tvrzením však nemohu souhlasit. Epizody I - III si pozornost (i přes nepopiratelnou kvalitativní rozháranost) zaslouží a George Lucas rozhodně není režisérem jednoho filmu. Na kontě má třeba zajímavé nízkorozpočtové sci-fi THX 1138 (1971). Krátce po jeho realizaci navíc založil vlastní filmovou společnost Lucasfilm Ltd, pod jejíž křídly natočil oceňované drama Americké graffiti (1973), ve kterém vyznal lásku svému rodnému městu Modesto. Pak jsou tu navíc projekty, které začaly dýchat jen díky přispění tohoto amerického režiséra a věčného snílka v jedné osobě. Určitě také není žádným tajemstvím, že nebýt Lucase, nebyl by ani žádný Indiana Jones. Vznik tohoto ikonického hrdiny vlastně přímo souvisí i s jeho nejslavnějším filmem. Než tedy vkročíme na palubu Skryté hrozby, oprášíme si v rychlosti notoricky známá fakta.

 

Jones vs. Skywalker

V první polovině sedmdesátých let se režisér a začínající podnikatel George Lucas nacházel ve stavu kreativního hledání. V hlavě měl ideu seriálu nebo možná filmu s prvky fantasy, kterým by mohl vzdát poklonu béčkovým televizním seriálům z třicátých a čtyřicátých let. Žádný koncept něčeho konkrétního ještě vůbec neexistoval. Jen umanutá představa pokusit se vyprávět archaické příběhy pomocí současného jazyka a moderních technologií. Chtělo to inspiraci, prvotní zážeh. Při rešerších ve filmových skladech, kde o zažloutlé materiály a zaprášené stohy papírů opravdu nebyla nouze, narazil mladý režisér na nic neříkající plakát se statným chlápkem v kožené bundě a kloboukem na hlavě, jemuž se u pasu pohupoval bič. Ten výjev měl velmi specifické kouzlo, prvek pravého chlapáctví a poctivého dobrodružství ze staré školy. Poušť, rozpálené slunko a hrdina, jenž z koňského hřbetu elegantně přeskakuje na korbu rozjetého náklaďáku. Dynamika plakátu přinesla zrod nápadu. Půjde o dobrodružný film, v jehož středu bude stát archeolog. Něco jako fiktivní hrdina z pulpových časopisů Doctor Savage. Stejně inteligentní, ale více uvěřitelný. Indiana Jones byl na světě. Tehdy sice to jméno ještě neměl pevně dané, ale jinak byl prakticky kompletní.

Když máte takový nápad, je dobré rozvést jej pomocí pořádného příběhu, a právě v tomto okamžiku došlo k určitému zlomu. Lucas zkoumal letité literární prameny a artefakty televizních dějin. Metropolis (1925), seriál Flash Gordon (1936), japonská legenda Akira Kurosawa a jeho opus Sedm samurajů (1954), ale také román Duna (1965) od spisovatele Franka Herberta. Ustavičné přemítání o boji dobra se zlem, cizích planetách, kodexu cti a soubojů na meče zapříčinilo jediné. Archelog si dal čelem vzad, zavřel za sebou víko prastaré hrobky a přenechal místo diametrálně odlišnému hrdinovi. Zrodil se Luke Skywalker. Lucas si při psaní dobře uvědomoval vliv Franka Herberta. Však víte. Pouštní planeta, dospívající mladík, jehož život je řízen silami osudu. Diktátorsky pojatý státní aparát usilující o nadvládu nad galaxií. Proroctví, smrt věrného mentora, která mladíka donutí rozvinout u sebe speciální mentální schopnosti a zosnovat povstání. Těch teoretických i doslovných analogií je opravdu spousta.

Lucas měl však k dispozici jednu obrovskou výhodu. Až neuvěřitelnou představivost a pevně danou vizi. Svůj vznikající svět doslova zaplavil desítkami mimozemských ras všech myslitelných barev a tvarů. Přidal cestování mezi pestrými planetami, osázel prostor nejrůznějšími roboty, povahově rozdílnými hrdiny, na vrch ještě posadil princeznu, světelné meče a celý ten koktejl pořádně protřepal. Aby toho nebylo málo, rozhodl se svůj příběh atypicky vyprávět odprostřed, čímž nechal otevřená vrátka hluboké mytologii a fiktivním dějinám. Podobně jako v knihách J.R.R. Tolkiena je tedy i Lucasův svět plný nostalgických vzpomínek na staré dobré časy, kdy rytíři řádu Jedi udržovali rovnováhu a mír v hlubokém vesmíru, což je další zajímavá analogie, jelikož elfové a třeba enti taktéž se smutkem rozjímají nad tím, co už dávno zemřelo. Zrodil se opravdový fenomén, komerční bomba a film, který bez nadsázky změnil tvář moderní kinematografie. Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977) si díky neuvěřitelnému úspěchu vysloužila další dvě pokračování. Trilogie byla kompletní a Lucas už tehdy tušil, že někdy v budoucnu dojde na zrod dalšího filmu nebo možná trilogie. Té, co dá příběhu definitivní základ i počátek.

 

Díky, Stevene!

Snad každý na světě ten slavný záběr zná. Úžasem i šokem omámený doktor Alan Grant a svérázný matematický expert Ian Malcolm zírají před sebe. Střih si dává na čas, nechce nás připravit o to rostoucí napětí, a tak se rám obrazu neustále soustředí na Granta, který opouští sedadlo džípu a neohrabaně si sundává černé sluneční brýle. Doktorka Ellie Sattler si zatím se zaujetím prohlíží obrovský list jakési prehistorické květiny, jež by měla dle všech logických zákonitostí odpočívat v dávné minulosti. Doktor popadne Ellie za hlavu a otočením záměrně změní úhel pohledu, aby i ona mohla spatřit to, na co divák tak dychtivě čeká. Střih. Dokonale vymodelovaný brachiosaurus snímaný z podhledu získává až gigantické proporce. V tisícovkách kin po celém světě se opakuje totožný výjev. Divákům při sledování Jurského parku (1993) režiséra Stevena Spielberga padají čelisti, nehledě na spontánní zalapání po dechu. Tak to měl patrně každý druhý, tedy s výjimkou George Lucase. Ten se při sledování tohoto konkrétního záběru definitivně rozhodl, že nastal čas natočit film za sto mega.

 

Dobro či zlo

Sérii tří prequelových snímků (původním záměrem měl být jeden film) začal psát Lucas na konci roku 1994. Rozhodně měl z čeho čerpat, jelikož už v sedmdesátých letech si dělal různé poznámky o původech a příbězích všech klíčových postav. Tyto poznámky vměstnal do zhruba dvacetistránkového námětu. Nejdůležitější rozhodnutí se týkalo celkové nálady příběhu a určení středobodu, okolo nějž se mělo vše točit. Prvotní nástřely vycházely převážně z mladých let Obi-Wana Kenobiho, ale právě zde se Lucas zastavil, protože mu došlo, že by svým způsobem vyprávěl to samé v bledě modrém. Jinými slovy by se nová trilogie opírala opět o kladného hrdinu a více či méně pozitivní vyznění. Tím, že dal Lucas nakonec přednost postavě Anakina Skywalkera a samozřejmě i původu Darth Vadera, dostal koncept nevyhnutelný tragický podtón. Tato rázná odbočka změnila vše. Příběh Kenobiho by teoreticky mohl vygradovat představením mladého Anakina Skywalkera, čímž by však nikdy nedošlo k vyplnění oné záhady. Tedy jak se mohl tak idealisticky založený mladík zkazit a propadnout temné straně Síly.

Z jistého hlediska šlo vlastně o risk. Příběh bude v závěru ochuzen o moment překvapení, ale na druhou stranu přiláká spoustu starých i nových fanoušků, kteří po letech teoretického fantazírování konečně uvidí to, co zajímalo snad všechny. Řeckou tragédii v hypermoderních sci-fi kulisách. Jistě. K oné tragédii mělo dojít až v závěrečné části trilogie, což byl jeden z důvodů, proč režisér Anakina omladil z původně dvanáctiletého chlapce na devítiletého. Cílem mělo být hlubší prokreslení postavy a přiblížení Anakina dětskému publiku. Z pohledu Lucase by filmu uškodilo, kdyby se Anakin hned v úvodu představil jako náctiletý padawan, který už má na rukojeti světelného meče několik úspěšných zářezů. Poslední krok směrem k temnějšímu pojetí filmu, respektive celé trilogie, proběhl až krátce po skončení samotného natáčení. Originální název „The Beginning” byl překřtěn na „The Phantom Menace”, čímž došlo k nenápadnému poukázání na původ Palpatina, jenž skutečnou tvář sithského lorda rafinovaně skrývá za maskou dobrosrdečného senátora.

 

Hvězdný prach

V sedmdesátých letech si George Lucas nemohl dovolit známé herecké tváře z prostých finančních důvodů. V těch devadesátých, kdy by mu na nabídku kývla takřka každá hvězda Hollywoodu, vsadil opět na málo známé tváře. Tentokrát však těžiště totožného záměru spočívalo někde jinde. Podobně jako Spielberg v Jurském parku, chtěl i Lucas zvítězit oslnivou formální stránkou. Stejně jako v minulosti si vzal za cíl posunout hranice speciálních efektů na další úroveň. Této misi podřídil vše, včetně angažování neokoukaných tváří. Jedině tak mohl zabránit tomu, aby oslnivý lesk prvoligových herců neodváděl pozornost od nákladných CGI efektů. Kariéra mladičké Natalie Portman se teprve začínala rozbíhat, byť nelze nezmínit, že vstupenku na plac jí zajistil výkon ve snímku Leon (1994). To samé lze říci o talentovaném Ewanu McGregorovi, jež se zase blýsknul v černé komedii Mělký hrob (1994). Vyčníval snad jen Liam Neeson, herec, který svou tvář propůjčoval i nezávislé scéně a levným produkcím. Avšak mistrovský výkon v opulentním snímku Schindlerův seznam (1993) stačil Lucasovi k tomu, aby v herci viděl rozeného mentora, uznání hodný pilíř, jenž bude lidi motivovat před kamerou i mimo ni.

 

Jak se tvoří sen?

Předprodukce filmu začala již v dubnu roku 1994, tedy plných pět let před uvedením do kin. Produkci dostal na starost ostřílený Rick McCallum, kamarád Lucase, známý svou prací na seriálu Mladý Indiana Jones (1992) a nemalým množstvím přidružených televizních filmů totožného názvu. Společně s produkčním designérem Gavinem Bocquetem a první várkou letmo načrtnutých storyboardů, začali oba pánové hledat mladé talentované kreslíře a architekty na nejrůznějších uměleckých školách zaměřených na design, kresbu, sochařství a architekturu. Veškerý proces bedlivě hlídal Doug Chiang, kreativní ředitel Industrial Light & Magic (ILM), přičemž Lucas bez ustání pracoval na finální podobě scénáře. Megalomanský projekt k sobě začal stahovat houfy talentovaných lidí z nejrůznějších oborů a fanoušky světa Star Wars čekalo mnohaleté čekací martyrium.

S armádou mladých kreativních lidí zahájil Doug Chiang dvouletý proces, během kterého se hledala a následně tvořila (modely, kresby, počítačové návrhy) podoba světa, kam měl být příběh Epizody I zasazen. Lucas si přál zohlednit především dva zásadní aspekty. Celkový design se musí výrazně odlišovat od původní trilogie a měl by ukázat historii světa Star Wars, v dobách bohatství a rozmachu. V tomto ohledu vzniklo téměř tisíc nejrůznějších návrhů, které početný tým okolo Chianga důkladně vyhodnocoval. Kromě podvodního města Gungan, do jehož podoby se promítly prvky secese, bylo vyvíjeno nemalé úsilí, aby většina ostatních měst zahrnovala reálné základy z našeho světa. Ideálním příkladem jsou místa na pouštní planetě Tatooine. Původní návrhy kreslíře Ralpha McQuarrieho, podle kterých vznikl v Nové naději vesmírný přístav Mos Eisley, vycházeli z reálií Tuniska. Tvůrčí tým tyto návrhy citlivě modernizoval a vytvořil nové lokace, které však respektovaly jak ducha pouštní planety, tak výtvarný základ zasloužilého kreslíře. Podobná ideová návaznost byla aplikována i na bojové droidy B-1. Předchůdci stormtrooperů postojem a chováním nepopírají inspirační zdroj, ale Doug Chiang si do jejich stylizace dovolil zakomponovat protáhlé rysy příznačné pro africké domorodé umění.

Na výrobě filmu se podílelo bez přehánění několik stovek lidí, rozdělených do samostatných oddělení s jedním kreativním šéfem a vybranou skupinou umělců. Šlo o nanejvýše organizovaný a propojený proces. Znalec anatomie a expert na zoologii Terryl Whitlatch vytvářel detailní kreslené návrhy nepřeberného množství mimozemských tvorů, jeho tým dotahoval koncepty do konce a lidé z ILM vdechli postavičkám život a digitální vzhled. Hotová montážní linka. Další příklad. Podobu centra Staré republiky nebo-li planety Coruscant pokryté hustou městskou zástavbou navrhli kreativci pod vedením Douga Chianga. Nicméně vzhled interiérů jako je Chrám Jediů či vnější i vnitřní kopulovitý tvar budovy Senátu republiky, kde různé národy kafrají o nepodstatných banalitách (ne, vůbec to neevokuje Brusel a koncept EU), už zase rozvinul designér, kreslíř a znalec architektury Gavin Bocquet. Z široké palety revolučních postupů zmiňme alespoň technologii digitální předvizualizace, která jako vůbec první na světě umožnila vytvářet trojrozměrné animované storyboardy. Třeba animátor David Dozoretz díky nim získal dokonalou představu a mohl si v klidu rozložit víceúrovňovou práci při výrobě ikonické sekvence se závody kluzáků. Dokončení této scény trvalo téměř tři roky.

 

Tři mušketýři

George Lucas chtěl ve Skryté hrozbě zachovat ideu, dle níž jsou rytíři řádu Jedi především diplomaté, kteří se k násilí a osobním soubojům na život a na smrt uchylují jen v mimořádných případech. I proto obsahuje film pouze jeden plnohodnotný šermířský souboj se světelnými meči. Jelikož děj zachycuje rytíře v době jejich existenčního vrcholu, vyžadoval Lucas příklon k daleko vyšší rychlosti a intenzitě během závěrečného střetu hned tří bojovníků. Kvituji takové rozhodnutí s povděkem. Nechci se nikoho dotknout, ale určitě nejsem jediný, komu dnes přijde duel Obi-Wana Kenobiho a Darth Vadera z Nové naděje jako nevinná strkanice dvou staříků před večerkou, kteří do sebe opatrně šťouchají francouzskými holemi. Podobu souboje, kde stanou Qui-Gon Jinn a mladý Kennobi proti sithskému lordovi Darth Maulovi, dostal na starost koordinátor kaskadérů Nick Gillard, který měl zároveň za úkol vymyslet nový soubojový systém pro celou trilogii.

Gillard svůj systém pojmul jako zrychlenou šachovou partii, kde každá chyba může představovat potencionální smrt. Výsledek je kombinací mnoha stylů, především japonského umění boje s mečem Kendó, které spadá pod Kenjutsu, což je obecný termín pro všechny školy japonského šermu. Kromě různých postojů, technik seků a bodů, zohledňuje Kendó i mentální trénink bojovníka. Nenápadný detail, jaký se Gillardovi do Skryté hrozby podařilo propašovat (oddechový poločas, kde můžeme vidět meditujícího Qui-Gona Jinna). Závěrečný souboj měl působit realisticky, ale díky sci-fi kulisám a pravidlům světa Star Wars si Gillard zároveň mohl dovolit podvádět fyzikální zákony a jít natvrdo proti logice. V souboji proto můžeme zahlédnout i oku lahodící otočky s mečem o tři sta šedesát stupňů, které jsou v reálném šermířském střetu prakticky nepoužitelné, jelikož nepříteli nesmíte nikdy ukázat záda. Dynamická scéna obsahuje účast herců i kaskadérů. Namísto použití vodících drátů pro iluzi nadlidských skoků, vsadil Gillard na vzdušné katapulty (air ram). Kompletní zhotovení sekvence zabralo plné tři týdny.

 

Odpočet

Natáčení začalo 26. června 1997 a oficiálně skončilo 30. září téhož roku, ale následná postprodukce, zahrnující tvorbu digitálních efektů a dotáčky v reálných interiérech i exteriérech, si vyžádala další dva roky usilovné práce. Dobře si na ta léta krátce před premiérou Skryté hrozby vzpomínám, jelikož tomu zkrátka nešlo uniknout. Bylo mi dvanáct let a „propaganda” jela na plné obrátky. Obří billboardy, tematické televizní pořady, rádiové relace, samolepky, hračky, propagační předměty. Ani se kolikrát nemuselo jednat o filmový magazín, bohatě stačilo otevřít Blesk a už na vás zíral dokonale nalíčený Darth Maul přes celou dvoustranu. Vůbec jsem netušil, oč kráčí. Bylo mi jasné, že Star Wars je něco hrozně starého, na co má teď navazovat zase něco nového. Jo, a taky jsem věděl, jak vypadá Darth Vader, včetně faktu, že jde o slavného filmového padoucha. Nevím, asi mě tehdy ten všeobecný hype velmi odrazoval. Do toho úžasného světa, jež překypuje fantazií, dobrodružstvím a bohatou mytologií, jsem vstoupil až s příchodem Pomsty Sithů. Čerstvých osmnáct, zdravý odstup a snad i špetka nadhledu. Jsem si jistý, že můj pozdní příchod na palubu, díky kterému jsem si všech šest filmů mohl vychutnat naráz, je důsledkem mé stále trvající slabosti vůči Epizodám I, II, III. Proč mám rád mnohými nenáviděnou Skrytou hrozbu, se pokusím vysvětlit v následujících kapitolách.

 

Zárodky zla

V nekonečném vesmíru se začíná dít cosi znepokojivého. Obchodní federace narušila pořádek v Galaktické republice blokádou planety Naboo. Za oponou dochází k přípravě totální invaze, jejíž průběh ze zákulisí řídí sithský lord v utajení Darth Sidious/Palpatine (Ian McDiarmid). Finis Valorum, nejvyšší kancléř a vůdce Republiky, vysílá dva členy řádu Jedi, aby věc prošetřili a zahájili jednání s místokrálem Obchodní federace Nutem Gunrayem. Rytíř Qui-Gon Jinn a jeho mladý padawan Obi-Wan Kenobi se dostanou do léčky, jelikož tajný mecenáš Obchodní federace Darth Sidious nařídí oba neprodleně zabít. Po napínavém útěku následovaném vodním dobrodružstvím a seznámením s mimořádně nešikovným Gunganem Jar Jar Binksem, dochází k záchraně královny Padmé Amidaly. Královská hvězdná loď, na jejíž palubě se skupina uprchlíků nachází, je poškozena a musí nouzově přistát na odlehlé pouštní planetě Tatooine. Sithský lord se ke královně musí dostat za každou cenu a tak na pomoc povolává svého vražedného učedníka Darth Maula. Rytíř Qui-Gon Jinn se mezitím seznámí s místním chlapcem Anakinem Skywalkerem. Talentovaným pilotem, kolem něhož se koncentruje značná přítomnost Síly. Možná, že Anakin je oním „vyvoleným”, který je předurčen k obnovení rovnováhy Síly ve vesmíru.

 

Síla imaginace

Tím, že se George Lucas na počátku všeho rozhodl vyprávět příběh Star Wars odprostřed, si na sebe do značné míry upletl bič. Tak to zkrátka je. S pomocí tvárného režijního řemeslníka Richarda Marquanda, dokončil v osmdesátých letech veleúspěšný epilog Star Wars: Epizoda VI - Návrat Jediho (1984), čímž před diváky v důsledku vysázel všechny odpovědi i skrytá esa. Doslova se rozdal. Původní trilogie sledovala především Luka Skywalkera a jeho strastiplnou cestu za svým osudem. To byl hlavní tahák, zdroj všeho napětí a divácké touhy sledovat vyprávění až do vítězného konce. Přesně v tom se však úsvit a vlastně i závěrečný soumrak prequelové trilogie tolik odlišoval, neboť každý dopředu věděl, že hlavní postava Anakin Skywalker nakonec skončí jako Darth Vader. Žalostně zde tedy scházel zásadní moment překvapení.

Kdyby však byla Skrytá hrozba prvním filmem z celé ságy, valná většina by jej oslavovala jako vizionářský průlom, tedy minimálně po výtvarné stránce. O tom nepochybuji. Jenže tady šlo o čtvrtý film. Nejeden divák si tehdy domýšlivě myslel, že má celý náročný terén dokonale prošlápnutý, nemůže ho nic překvapit, a tudíž může hledat především chyby. Navzdory fantastické vizuální okázalosti se tehdejší recenze trefovaly hlavně do plochých postav a laciných dialogů. Jakoby fanoušci a filmoví teoretici náhle začali přehlížet krásy fantaskních světů, které jim Lucas servíroval pod nos. Ach jo. Tak rychle si na zázraky zvykáme, tak rychle na ně zase zapomínáme. Zpětně mi to celé připomíná dějové segmenty ze zmiňovaného sci-fi románu Duna, kde je voda vnímána v rovině opravdového zázraku. Kdykoliv se původní obyvatelé planety Arrakis dostali na dosah tohoto životodárného živlu, hleděli na něj s fascinujícím údivem. Co je však voda pro nás, kteří otočí kohoutkem a hned mají plnou sklenici? Nemusíme a ani se nechceme kochat její průzračnou strukturou či třpytivými odlesky na hladině. Natolik všední pro nás je. Zkusme tento příměr aplikovat na tehdejší zhýčkané diváky.

Skrytá hrozba znázorňuje i s odstupem pětadvaceti let obdivuhodný triumf imaginace, přetavený do filmové podoby. Ano, některé postavy zasazené do tohoto světa jsou trochu nepřesvědčivé, ale možná to ani jinak udělat nešlo. Jde o začátek, první příběh v dlouhé chronologii a jako takový nám film musí postavy nejprve představit. Postavy, o kterých víme, že budou v budoucích pokračováních podstatně zajímavější. Je tu mladý padawan Obi-Wan Kenobi (Ewan McGregor), přemýšlivý Qui-Gon Jinn (Liam Neeson), odvážná princezna Padmé (Natalie Portman), ještě malý Anakin Skywalker (Jake Lloyd) a dvojice známých androidů R2-D2 a C-3PO.

Abych nezapomněl. Kromě toho tu jsou také skutečně přítomny lehce povrchní dialogy a záměrně přepálená vzletná slova plná patosu, ale upřímně řečeno, nebylo tomu tak i v minulosti? Star Wars jsou opulentní space operou, jejíž úspěch vždy pramenil z dobrodružství, smyslu pro zábavu, kýčovité romance, bezmezné imaginace a pokrokových speciálních efektů. Při sledování neočekávám vhled do složitě propracovaných charakterů, od toho tu jsou třeba filmy ze světa Star Trek. Sci-fi snímky George Lucase jsou postaveny tak, aby se na ně především dobře dívalo, nežli poslouchalo tlachání o nesmrtelnosti chrousta a Skrytá hrozba v tomto ohledu není výjimkou.

Důležitým okamžikem Skryté hrozby je objevení a následné testování malého Anakina, ale svým způsobem se dá říci, že neméně důležitá je prakticky každá akční sekvence, neboť tyto pasáže otevírají průchod nejrůznějším CGI efektům. Dnes už pochopitelně řada z nich zestárla, což potvrzuje nepsané pravidlo, které říká, že digitální triky stárnou daleko rychleji, než ty praktické založené například na silikonu, protetice, loutkářství či mechanických modelech. V době premiéry však šlo o hotovou audiovizuální bombu podpořenou chutí objevovat nové věci a zkoušet odvážné nápady jako je implementace kompletně digitálních postav přímo do filmu. Lucas nám bez oddechu prezentuje fantaskní krajiny a různorodá zákoutí dalekého vesmíru. Uhrančivá vodní říše, města stylizovaná v duchu Benátek či neuvěřitelně rychlé závody kluzáků mezi skalními soutěskami. Skrytá hrozba v tomto ohledu skutečně nadzvedla oponu, za kterou se skrýval nový věk digitální kinematografie. Procházet nejrůznějšími světy Star Wars je pro mne podobné, jako když jsem poprvé uzřel filmy 2001: Vesmírná odysea (1968), Blade Runner (1982) nebo Matrix (1999). Avšak hlavní rozdíl spočívá v tom, že Lucasova vize je více fantazijní, veselejší a nespoléhá na stokrát omletou šablonu, dle které je budoucnost vykreslena coby temné a krajně osamělé místo.

Epizoda I je v první řadě výborným protipólem původní trilogie. V jednom jediném filmu jsme svědky neopakovatelného budování světa, včetně prezentace mocenských struktur galaxie ještě dávno před nástupem Impéria: centrum Staré republiky Coruscant, Senát, Rada rytířů řádu Jedi, pouštní planeta Tatooine atd. Je podmanivé sledovat rytíře Jedi v dobách před nástupem války a nekompromisního diktátu. Užívat si novou verzi galaxie, která ještě bohatne a vzkvétá před tím, než její lesk rozdupou podrážky Impéria je neopakovatelné. Osvěžující zážitek a zároveň jediný příspěvek z oné šestice filmů, který nemá potřebu sklouzávat do zkázy a temnoty. Žádná jiná epizoda nehýří tolika barvami, žádná.

Když už jsme u té veselosti a barevnosti, tak Skryté hrozbě byla po právu udělena nízká věková přístupnost, což s celkovým důrazem kladeným na zábavu a nikoliv násilí dává smysl. Skrytá hrozba je především pohádkou, kde je jedním z hlavních hrdinů malý chlapec, jemuž mladší publikum může odhodlaně fandit. V roce 1999 byla volba George Lucase zobrazit Anakina v tak mladém věku vnímána jako kontroverzní, protože nemalá část fanoušků si postupné mapování původu Darth Vadera představovala asi jinak. Já takové výpady nikdy nechápal. Pokud chcete, aby byl příchod padoucha drtivý, musíte přeci ukázat i jeho bezelstnou tvář. Tím, že Anakina vidíme jako šťastné dítě, je předzvěst budoucí tragédie intenzivnější, jelikož si dobře uvědomujeme neodvratnou ztrátu nevinnosti, pozřenou příchodem jednoho z největších monster v galaxii. Zároveň však vnímáme Anakinovu touhu po příslibu nových dobrodružství, obdivuhodné pilotní schopnosti, smysl pro sounáležitost a také jistou míru vzpurnosti, tedy mixu ingrediencí, jež tvoří snadný cíl pro spáry temnoty.

Za jedinou osudovější avšak nesmírně působivou část můžeme považovat závěrečný šermířský střet rytířů řádu Jedi se sithským lordem Darth Maulem (nekompromisní Ray Park). Jde patrně o jediný bod, na kterém se shodli tehdejší kritici, příznivci i fanoušci snad všech věkových kategorií. Souboj mezi Qui-Gonen Jinnem, Obi-Wanem Kenobim a Darth Maulem je jedním z absolutních vrcholů ságy Star Wars. Zároveň jde o jedinou pasáž, nad kterou jsou ochotni přivřít oči i profesionální šermíři. Není se čemu divit. Choreografie mající nádech baletu, živelná dynamika, nečekané odhalení dvojitého „ostří” Darth Maula i nefalšovaná osudovost zdůrazněná epickou šlehou „Duel Of The Fates”, kterou si legendární John Williams opět sáhl na hranici skladatelské geniality. Šermířské střety se v původní trilogii opíraly o majestátnost, napětí a tvrdý sled úderů, který byl často přerušován nabubřelými dialogy. Skrytá hrozba ale servíruje vzdušný tanec té nejvyšší jakosti, při němž světelné meče prskají jako nikdy předtím. Skon Qui-Gona Jinna navíc upevňuje pozici mladého Obi-Wana, kterého fanoušci ihned přijmou.

Dá se říci, že až potud je z mého pohledu téměř vše v pořádku, byť pár maličkostí se vždy najde. Střih je místy staromilsky těžkopádný, několik scén vyšumí do prázdna a hledat chladnou logiku ve fantasy pohádce asi opravdu nemá smysl. Přeci jen se ale nad Skrytou hrozbou vznáší jeden černý bouřkový mrak, jehož vydatný déšť mě dodnes nepřestává otravovat.

 

Jar Jar Binks

Už snímek Návrat Jediho nesl varovné znaky budoucí pohromy v podobě plyšových, krajně otravných Ewoků. Jakoby si již zde George Lucas připravoval prostor pro uštědření opravdového tvrdého háku a ten nakonec přišel. Jsem naprosto v pohodě s tím, že má Skrytá hrozba strukturu pohádky a je určena každému, kdo si chce hrát a bavit se. Jenže rozdíl mezi zábavou a debilitou může být propastný. Ahmedem Bestem zahraný a v počítači detailně dotvořeny Jar Jar Binks sice patřil mezi vizuální chloubu Skryté hrozby, což ovšem nemění nic na faktu, že jde v první řadě o infantilního idiota. Ponechme nyní stranou teorii, že tento příslušník rasy Gunganů je ve skutečnosti skrytý sithský lord (což patří spíše do diskuze pod článkem). Pro mne jakožto diváka zůstává směrodatná skutečnost, že jeho přehnaná nešikovnost hraničící s imbecilitou, je krajně otravná.

Zavděčit se dětem přeci neznamená vrazit do děje stupidní postavu. Podle mého jde o urážku dětské inteligence. Děti nejsou hloupé a dají se rozesmát různými způsoby. Navzdory odlehčené náladě Skryté hrozby je Jar Jar Binks rušivý element a osobně jej stále vnímám jako jediný opravdu nepříjemný prvek celého filmu. Jde o naprosto stejný problém jako u našeho domácího kutila Zdeňka Trošky, který má zase tendenci dělat z pohádkových bytostí pitvořící se blbečky. Přitom stačí, když si pustíte snímek S čerty nejsou žerty (1984) od Hynka Bočana, který jasně dokazuje, že pohádkově laděný příběh muže být zábavný i chytrý zároveň. Škoda, že nad tím podobně neuvažoval i George Lucas.

 

Šílenství s hořkým dojezdem

Přes sto patnáct milionů dolarů spolykaných za vývoj filmu. Dvacet milionů dolarů utracených za nákladnou reklamní kampaň. Uzavření licenčních smluv s průmyslovými giganty Lego, Hasbro, Pepsi či Tricon Global Restaurants. Nadšenci, kteří byli schopní utratit plnou cenu vstupného za z jejich pohledu nezajímavé filmy, jen aby mohli v kině zhlédnout dvouminutovou upoutávku na Skrytou hrozbu. Statistické tabulky nedočkavé fanoušky doslova masírovaly. Tisíc ve filmu použitých kostýmů a dalších pět tisíc méně detailních pro vzdálené komparzisty. Téměř dva tisíce trikových záběrů zpečetěných pětiletým vývojem. Kdo by ten biják nechtěl vidět, že? Do L.A. film dorazil 16. května 1999. O tři dny později si Skrytá hrozba vzala na paškál celé Spojené státy. Podobně jako při výjimečných sportovních událostech si kvůli filmu tisíce lidí bralo dovolenou či neplacené volno, v důsledku čehož některé malé firmy omezily provoz. Zažít opět to, co mohli na vlastní kůži pocítit diváci v sedmdesátých letech, kdy se psala historie filmu, byla nesmírně lákavá příležitost.

Prvotní pozitivní recenze, které přeci jen do značné míry ovlivnila „Star Wars horečka” a pozlátko v podobě revoluční audiovizuální prezentace, brzy vystřídalo menší vystřízlivění. O tom, proč měli někteří fanoušci a filmoví publicisté potřebu do filmu kopat, jsem se krátce zmiňoval v rozboru, a nehodlám to již dále rozvádět. Skrytá hrozba při svém globálním náletu v důsledku stejně pokořila magickou hranici jedné miliardy dolarů, tudíž George Lucas mohl mít všechny ty narážky na mělký příběh, ploché postavy, logické lapsy a absenci původní atmosféry na háku.

Chápu konstruktivní kritiku a je mi jasné, proč někteří nemohou Epizodu I dodnes strávit, ale jedno si neodpustím. Toxičtí jedinci a rádoby fanoušci, kteří měli potřebu formou dopisů a nenávistných e-mailů vyhrožovat smrtí herci Ahmedu Bestovi (hlas a předobraz Jar Jar Binkse), si z mého pohledu nezaslouží nic jiného, než hluboké opovržení. Best měl v době natáčení pětadvacet let a vlna nenávisti ho dokonce přiměla uvažovat o sebevraždě. Do postavy vložil část své osobnosti, včetně svérázných pohybů, a kdyby jeho praštěná kreace Lucase otravovala, určitě by jako režisér zasáhl. Evidentně se mu však taková poloha zamlouvala a neměl potřebu Besta brzdit. Mohu si nad takovým krokem povzdechnut nebo dokonce zanadávat, ale tím to hasne. Ani já toho digitálního pošuka nemusím, ale vše by mělo mít své rozumné meze. Možná to ode mne bude znít zvláštně, ale v důsledku to jsou všechno jen pouhé filmy a herci jsou především lidé. Lidé, co odvádějí svou práci, za kterou jsou placení.

 

Více, než důstojný začátek

20th Century Studios oznámilo již 10. února 2024, že se čtvrt století starý snímek „Star Wars: Episode I - The Phantom Menace” dočká obnovené premiéry. K této příležitosti vytvořil britský designér a umělec Matt Ferguson zbrusu nový doprovodný plakát, který zdobí i záhlaví tohoto článku. 4. června naváže na tuto milou událost ještě očekávaný seriál The Acolyte mapující události dávno před Skrytou hrozbou.

Promítání po vybraných kinosálech započalo začátkem května. Je více než pravděpodobné, že Česká republika se podobné události nedočká, ale na tom až tak nesejde. Já si film rád vychutnám v soukromí domova. Všech šest Epizod v parádní obrazové kvalitě na mě čeká uvnitř krásně vyvedených steelboxů, které jsem asi před dvěma lety zakoupil za výhodnou cenu. Pokud jste Skrytou hrozbu viděli pouze jednou před mnoha lety a jedinou vzpomínkou na ní je váš nasupený výraz při odchodu z kina, zkuste jí dát ještě jednu šanci. Zahoďte dávné předsudky a užívejte si nefalšované vesmírné dobrodružství plné fantaskních světů, odvážných hrdinů a napínavě zpracovaných akčních momentů. I přes občasné logické díry, jednoho infantilního otrapu a neschopnost bojových droidů B-1, kteří jsou v přímé akci stejně efektivní jako stormtroopeři, považuji Skrytou hrozbu za důstojný start, jímž George Lucas učinil první krok k završení svého celoživotního projektu.

Novodobou klasikou se Skrytá hrozba samozřejmě nikdy nestane, ale to nevadí. Nejhorší ranou pro každý film je koncentrovaná nuda. Takové nebezpečí však zrovna tady opravdu nehrozí. Komplexní propracovaností a specifickou atmosférou sice Skrytá hrozba nemůže konkurovat ani jednomu dílu z původní trilogie, ale rozhodně nedělá značce „Star Wars" ostudu a nabízí to, co umí dělat Lucas nejlépe. Oslňovat fantazií, okázalou vizuální složkou, hravostí a zábavou. Darth Maul je tím nejlepším padouchem celého universa, jemuž může konkurovat jedině Darth Vader. A ano, bitva se světelnými meči je suverénně tou nejpovedenější a vlastně i nejpřekvapivější, protože dokázala tvrdost nahradit živelnou atletikou a elegancí. Skrytá hrozba představuje světlo a pestrost. Teprve dalším dvěma prequelům bylo souzeno utápět se v temnotě a neodvratné tragédii. Ze Skryté hrozby vyzařuje především naděje a to je možná její nejsilnější devíza.

 

 

 

 

 

---