Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žena, moře a Mary - Palau V.

01. 07. 2024
8
9
123
Autor
Andreina

Jsme na konci, pokud bude zájem, ještě mohu vkládat další vypravování.

Palau

(duben 2007)

V.

 

„Co máte v plánu? Okrást nás o úlovek? Jste vědecká expedice a ne rybáři, nemáte právo přepadat cizí lodě,“ rozhorlil se kapitán loggeru, sotva vešli do jídelny.

„Na co mám nebo nemám právo, o tom rozhoduju sám,“ dostal odpověď, která mu na klidu nepřidala.

„Jste blázen, pokud si myslíte, že vám to projde,“ vypěnil kapitán, „hned, jak se vrátím na Filipíny, zažaluju vás!“

„Můžete, otázka zní, kdy to bude,“ pokýval hlavou šéf, „lovili jste žraloky v zakázaný oblasti a nezákonným způsobem. Úřady Palau jsou na to hodně citlivý zvlášť, když zatím mohly jen bezmocně přihlížet vašemu řádění. Takže si umím představit, jak soud skončí.“

„K tomu potřebujete důkazy, který nemáte. Lovíme výhradně v ekonomický zóně, kam park nesahá,“ zasmál se kapitán rybářů.

„Možná máme důkaz, možná ne, ale to není důležitý, protože na vaší lodi visí mina. Můžete posadit svý lidi do člunu a poslat na Mindanao. Sám dovedete loď do kororskýho přístavu, kde se přihlásíte na policii. Nebo logger půjde ke dnu a před soud všichni. Jaký je rozhodnutí?“

„Proč chcete moje lidi propustit?“

„Vím, jak to ve vaší branži chodí,“ ušklíbl se šéf, „padesát procent zisku shrábne majitel lodi, pětadvacet vy a zbytek připadne posádce. Přesně tolik, aby přežívali. Tím máte zajištěný pracovníky, protože jinou možnost nemaj. Nechci připravit rodiny o živitele.“

„Je to póvl, bezcenný pracovní síly…“

Možná chtěl ještě něco dodat, ale nestihl to, rozhovor ukončila šéfova pěst. Za čtvrt hodiny plula posádka loggeru v člunu na západ, kapitán s pouty na rukou seděl na poklopu nákladového prostoru, a rybářská loď s Pumpičkou u kormidla mířila do výsostných vod. Z kororského přístavu jim vyrazila naproti pobřežní hlídka.

 

Čtvrtý den odpoledne seděl v kanceláři justičního paláce soudce, náčelník policie, Keane, ministr přes životní prostředí, šéf a Ichtyl.

„Dodané důkazy k obvinění kapitána stačí. Pytláctví a lov zvlášť odpuzujícím způsobem. Pošlu ho na osm let za mříže s následným doživotním vypovězením z Palau. Loď propadne státu. Obhájce z Filipín jsem zamítl. Dostane místního, také porota je vybraná a poučená. Skládá se z rybářů, které pan Keane školí na průvodce potápěčů,“ soudce se odmlčel a nervózně klepal tužkou do desky stolu.

Všichni čekali, co z něho vypadne dál. Země přebrala podle vzoru USA nejen prezidentský, ale i soudní systém. Soudci jsou respektovaní a jejich pravomoci velké.

Po chvíli upřel pohled na šéfa: „Lžete kapitáne, a lhal jste i pod přísahou. Nevěřím, že jste pluli zjistit, o jakou loď jde, abyste mohli později podat žalobu. Nevěřím ani pohádce o útěku posádky, když vás viděli připlouvat a nechali svého kapitána samotného. Podle mého je pravdivé jeho tvrzení o pirátství, přepadení a mině, i když prý prohlídka vaší lodi byla negativní. Jenomže zdejší policie, zřejmě na nátlak politiků a pana Keanea, vám jde na ruku, takže důkazy nejsou. Jak dlouho budete ještě u Palau pracovat?“

„Něco přes dva týdny,“ upřesnil Ichtyl, kterému došlo, k čemu se tu schyluje, „potom v Kororu natankujem a plujem za další prací.“

„Dobře,“ kývl soudce hlavou, „kromě té jediné návštěvy na konci vaší mise jste na našem území nežádoucí. Doufám, že máte dost rozumu, abyste nařízení respektovali bez písemného příkazu.“

Všechno dopadlo lépe, než kapitán doufal. Verze pro soud vznikla první večer po předání loggeru do rukou policie. Místní náčelník byl nadšený, že si připíší body za dopadení velké pytlácké lodi, zvlášť když měla být úloha Mary maximálně potlačena.

Cestou od soudce se Ichtyl rozesmál a na šéfův dotaz pronesl další ze svých životních moudrostí: „Spravedlnost pro žraloky zvítězila, jen zákony opět dostály svému grafickému znázornění. Kdepak, zákon a spravedlnost jsou dva naprosto odlišné pojmy.“

 

Zbytek práce na útesu zvládli za necelé tři týdny. K maximálnímu pracovnímu nasazení přispíval i dobrý pocit z výsledku akce proti rybářům. Jen mladá žena byla ještě zamlklejší než obvykle. Lépe řečeno, nemluvila vůbec, a to ani ve služebních záležitostech. Veškerou komunikaci zvládla vrtěním hlavou nebo krčením ramen.

Předposlední den večer zašla za kapitánem s tiše proneseným přáním a pohledem upřeným do podlahy: „Chci na Mary skončit.“

„Cože?“ vyhrkl šéf.

„Chci skončit a nevím, jak napsat výpověď,“ zašeptala.

„Proboha proč?“

„Proč to děláme? K čemu je jeden zavřenej rybář? Přijdou další, dokavaď bude v oceánech jedinej žralok. Nechci už u toho bejt.“

„Prcku, vzpamatuj se,“ šéf jí pozvedl bradu. Oči měla zalité slzami a tvář opuchlou od pláče. „Někdy mám stejnej pocit, ale každej zachráněnej tvor má cenu. Kdyby utekli od práce všichni ochránci přírody, jsou už moře pustý.“

Uhnula hlavou, opět zabodla pohled do podlahy a sotva slyšitelně opakovala: „Chci pryč.“

„Co Čočka, ví o tom?“ použil argument, který snad mohl zabrat.

Rozvzlykala se: „Ne, nikdo nic neví, a prosím, abys jim to nějak vysvětlil. Ráno ještě udělám snídaní a odejdu, až budete tankovat.“

„Odleť domů, vem si čas na rozmyšlenou. Konečný rozhodnutí nech na červenec než zas zvednem kotvy,“ naléhal, „co chceš dělat? To půjdeš dělat někam do cukrárny? Prcku, tohle je tvůj život, máš dar, kterej nesmíš jen tak zahodit.“

Mlčela, jen kroutila hlavou. Kapitán pochopil, že tady jakékoliv přesvědčování bude marné. Zacyklila se ve smyčce, z níž neviděla východisko. Zřejmě o odchodu přemýšlela poslední dva týdny a byla pevně rozhodnutá. S povzdechem nadatloval do počítače výpověď, vytiskl dvě kopie, které jí podal k podpisu.

 

Tankovali ještě před rozedněním, a potom Mary vyrazila na pouť za další zakázkou. Teprve u snídaně sdělil šéf novinu posádce. Neuvedl žádné zdůvodnění a zakázal, aby ho v tomto směru obtěžovali jakýmikoliv dotazy. V té době již čekala na svůj let, bylo příliš pozdě, aby se jí kolegové pokusili v odletu zabránit.

Po jídle odešel kapitán na můstek vystřídat Plešouna u kormidla. Potřeboval být sám. Z lodní kasy vytáhl výpověď a dlouho hleděl na kus papíru, který jim všem trochu změní život.

Z rozjímání ho vytrhl po dvou hodinách Ichtyl: „Hele, jestli chceš hrát tajemnýho, tak na mě to nezkoušej a vyklop, co se stalo.“

Kapitán mu místo odpovědi podal papír s výpovědí.

„To už si nám řek,“ mračil se vědec, „jen nechápu, proč si ji pustil. Když pominu, že bude chybět při práci, tak Plešoun roní krokodýlí slzy při pomyšlení, o jaký gurmánský požitky přišel, Zrzoun ztratil parťačku pro cvičení a hospodský rvačky, my dva s Pumpičkou adoptivní dceru a o Čočkovi radši ani nemluvím.“

„Myslím, že totálně vyhořela,“ vzdychl šéf, „nechtěl jsem riskovat, že třeba ten příští ponor bude jejím posledním. Daleko k tomu neměla. Kdysi se mě zeptala, jakej je postup, když na lodi někdo zemře. Měl jsem pocit, že je jen zvědavá, ale po vysvětlení mě dost vyděsila. Úplně vážně požádala, abych ji v takovým případě poslal se závažím na dno, kde se o ni postaraj živočichové, co tam žijou. Pierre, nemám představu, jak bych něco takovýho dokázal udělat.“

„Proboha, co to plácáš za blbosti?“ vyděsil se Ichtyl.

„Co jsme? Žoldáci, který za peníze riskujou život. Jednou pod ledem, podruhý mezi největšíma predátorama, potřetí v místech, kam nikdo jinej nechce plout. Naše práce má stejnou cenu jako Zrzounova v cizinecký legii. Někdo s náma šoupe po oceánech pro svou slávu, jak figurkama po šachovnici. Pokud všechno přežijem, půjdem jednou do starýho železa stejně jako tahle loď a ani pes po nás neštěkne. Jako bysme nikdy nebyli.

Bez víry v to, co děláme, nemá naše práce smysl. To mi řekla a asi měla pravdu. Tentokrát jsme udělali něco navíc. Možná ukáže zajetí rybářský lodi obyvatelům Palau cestu, ale jak jsi slyšel soudce, nakonec jsme byli v jejich zemi nežádoucí. Jako ty žoldnéři, co odvedou svou práci a všichni uvítaj, když zmizej. Tohle víš stejně dobře jako já, ale Prckovi to zřejmě došlo až teď.“

 

- konec –


9 názorů

Andreina
před 4 měsíci
Dát tip Gora

Ireno, díky. Občas člověk zažije něco, co chvíli v sobě dusí, ale nakonec to stejně musí ven. To je i tento případ.


Gora
před 4 měsíci
Dát tip

Tvé postoje a vlastně všech na Mary jsou podány naprosto uvěřitelně a je znát, že píšeš z dobrých, nejen edukativních pohnutek... a jde ti to.


Andreina
před 5 měsíci
Dát tip

Evžo, věř mi, že jsou vzpomínky, které čas nikdy nevyléčí, možná utlumí, ale nikdy nezmizí.


Evženie Brambůrková
před 5 měsíci
Dát tip Gora

Taková hrůza se nedá jen tak přejít, to chce čas. Ten léčí.


Andreina
před 5 měsíci
Dát tip Zeanddrich E.

Romane, bylo to smutné a bolavé. Za těch 22 let na moři jsem toho viděla již hodně a člověk trochu otupí, ale jsou vzpomínky, pro kterné ani není potřeba otevírat deníček. Nezmizí nikdy.


Zeanddrich E.
před 5 měsíci
Dát tip

 

Hm, tak tohle bylo opravdu dost smutné ( i když napínavé...), Andreo... .


Andreina
před 5 měsíci
Dát tip 8hanka, dievča z lesa

Aničko, když je člověk mladý, neměl by zmalomyslnět a utéct, i když vidí kolem sebe tolik špatnosti, protože hrůzy potká v životě ještě dost.  Ale ono tomu asi někdy zabránit nejde, a potom se rozhodne za vším zabouchnout dveře. 

Maruško, život mě naučil za sebou pálit mosty. Myslím ty v duši. Již dávno jsem přestala vzpomínat na krásná místa, kde jsem zažila něco hezkého. Při mém řemesle nikdy nevím, jestli se tam ještě nebudu muset vrátit a většinou jsem zklamaná z toho, co vidím. Dneska již vím, že žádné svlečení z kůže nepomůže, minulost mě stejně dožene a to v té nejbolavější podobě. Však uvidíš, zítra začnu kládat další povídku, která je vlastně pokračováním.


dievča z lesa
před 5 měsíci
Dát tip

posádka Mary vykonala, čo bolo v jej silách ... možno sa Prcek potrebuje zvliecť z kože a vstúpiť do ďalšieho života ... teším sa na ďalší príbeh***


8hanka
před 5 měsíci
Dát tip Zeanddrich E., Gora

Silný príbeh, je nad čím premýšĺať.  Prcka je mi velmi ĺúto, miluje more, jeho obyvatelov, je tak trochu jednou z nich.  Musí to hrozne bolieť vidieť nezmyselné zabijanie a vedieť, ze to neskončí...na druhej strane, kazdy zachránený tvor so šancou na prežitie je uspechom a nádejou, že ešte nič nie je stratené.  Zvláštne, akí sme my, ludia.. jedni citliví, chapavi, obetaví, pomahajúci, druhí bezcitné beštie bezohladne zabijajuce s vidinou zisku. Je na nás, ktorí zvíťazia.  Ako v tej indiánskej povesti o dvoch vlkoch v nas.  A prosím ďalší príbeh, ak sa da trošku optimistickejší.  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru