Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ deníku uplakánka
25. 06. 2002
10
0
2241
Autor
Semipalakva
15.DUBEN
Jedu ubrečenou tramvají po ubrečeným světě. Teď teprvé poznávám, jaký ty lidi jsou. Dokážou se jeden a půl semestru tvářit jako kámoš, a nakonec tě nenechaj přespat natož aby sis mohl přijet pro svoje věci. Na přistýlce, kdes mě opustila je ještě stopa po slzách. A Tomášova krasotinka si tam ve spacáku rozvaluje svoji zadnici. Moje místo pomalu zaplňuje parazit.
A tak jedu sám, ubrečenou tramvají po ubrečeným světě a píšu ubrečený zprávy z telefonu s prázdnou baterkou jedný ubrečený holce. Vstříct životu na zámku. HA! Potkávám lidský životy a očima se ptám proč? Proč zrovna já, proč my. Ve věžích zámku se ještě svítí a já doufám že tam na mě čekáš, a ty nikde. Po schodech nahoru a ty nikde. Proč? Kdybys chtěla mohla bys... Hnusnej prázdnej pokoj. Na zemi bordel, starý hadry. Černej magič plnej regé, ale lidi pryč. Krásně zařízenej pokoj z představ od paní na vrátnici, která zná jen sto metrů světa okolo a já, kterej jsem projezdil za poslední tejden skoro tisíc kilometrů se teď krčím sám v týdle díře.
Dva měsíce před koncem svýho života to přeci nevzdám. Beru si telefon a píšu další ubrečený zprávy a svým zrcadlovým pohledem se snažím zvyknout si co nejrychlejc, aby to tolik nebolelo.
Jedu ubrečenou tramvají po ubrečeným světě. Teď teprvé poznávám, jaký ty lidi jsou. Dokážou se jeden a půl semestru tvářit jako kámoš, a nakonec tě nenechaj přespat natož aby sis mohl přijet pro svoje věci. Na přistýlce, kdes mě opustila je ještě stopa po slzách. A Tomášova krasotinka si tam ve spacáku rozvaluje svoji zadnici. Moje místo pomalu zaplňuje parazit.
A tak jedu sám, ubrečenou tramvají po ubrečeným světě a píšu ubrečený zprávy z telefonu s prázdnou baterkou jedný ubrečený holce. Vstříct životu na zámku. HA! Potkávám lidský životy a očima se ptám proč? Proč zrovna já, proč my. Ve věžích zámku se ještě svítí a já doufám že tam na mě čekáš, a ty nikde. Po schodech nahoru a ty nikde. Proč? Kdybys chtěla mohla bys... Hnusnej prázdnej pokoj. Na zemi bordel, starý hadry. Černej magič plnej regé, ale lidi pryč. Krásně zařízenej pokoj z představ od paní na vrátnici, která zná jen sto metrů světa okolo a já, kterej jsem projezdil za poslední tejden skoro tisíc kilometrů se teď krčím sám v týdle díře.
Dva měsíce před koncem svýho života to přeci nevzdám. Beru si telefon a píšu další ubrečený zprávy a svým zrcadlovým pohledem se snažím zvyknout si co nejrychlejc, aby to tolik nebolelo.
ach jo. I přes jiné důvody se občas cejtim podobně. No, a kdo ne. Jenže u mě to neni zas tak častý. Tak se mě to asi víc dotýká. No jo, se soucitem *
Semipalakva
24. 07. 2002
Hmmm jo celkem huste... vim o cem... dobre napsane... je nevim jestli... radej nic to sem nepatri... tak uz snad jen...!*
Semipalakva
26. 06. 2002
Jak - dva měsíce před koncem svého života?
Je to skvěle napsané, jen nevím, jestli je všude v pohodě interpunkce. Rozhodně tip, ale zajímá mne, jak moc je tohle fantazie nebo realita a co se myslí těmi dvěma měsíci.