Dýchánek

Čajový dýchánek o páté se odložil na půlnoc, jenže to už Britové vypili všechen čaj, a tak jsme se museli spokojit s mystickými houbickami a okázalými vizemi, co mají půlnoční umělci a bezradné existence drcené iluzí světa, byli jsme donucení k rychlému hédonismu, jelikož drogy jsou způsob jak vytvořit tajemství ve světě, který si rozhrnul kabát a ukázal nám každou žilku i kapičku na žaludu, ukázal nám všechno a my zoufale toužíme po tajemství, po objevení, co naruší naše vnímání reality, jenže nic takového není, víme vše o všem, víme kde najít bezvýznamné vesnice a víme co je špatně se světem, víme všechno a nic nás nezajímá, tohle nás ničí a drogy jsou smrt a jedinou cestou z ponurosti života je zemřít. A při tomhle celém, při každé myšlence a škubnutí nervů nad námi létají jemní andělé s mohutnými křídly, co se třepetají pod milosrdným okem otce, který má vousy až u klína, a tohle oko chladí a hojí rány od ďábelského pohledu slunce s ohnivou bolestí a krutostí v nikdy nemrkající bulvě, andělé nad námi létají v překrásných spirálách a zpívají nebeský chorál jen pro nás, jen pro každou živou bytost na světě, nezpívají smrti ani entropii, jejich hlas patří životu nezkrotnému a divokému a vášnivému a neuchopitelnému, a my sedíme pod notami prvorozených dítek božích, my mladší sourozenci andělů. Já i on máme čajový dýchánek a okolní hvězdy poblikávají v tichém tanci světla, máme čajový dýchánek a chceme změnit svět, rozpoutat novou bouři umění s vysokými vlnami, které roztříští zkostnatělé útesy a vyrvou zámky upjatých básníků ze země, vyrvou je a hodí do moře, kde budou plavat nenasytní žraloci slov a kouzel v nich, nechceme nic menšího než svět vybalený z obalu, co se lidé bojí sundat, aby ho nepoškodili, tohle je náš cíl a naše revoluce, ve které nepadne jediný výstřel ani mrtvý. A v téhle revoluci budem všichni samy, protože jsme vždy bolestně osamělí, každý z nás je bohem vlastního světa a bohové umírají bez přátel a rodiny, jsme nezměrnou silou ve svém bytí, ale nemáme jí komu ukázat, předvádíme husarské kousky uvnitř všemocné hlavy a nikdo se nekouká, nikdo nic nevidí, budeme sami i v revoluci, a jediným zachráncem je déšť, co padá v jehličkách napuštěných nejkrásnější melancholií, a tahle melancholie nás za studených večerů propojí s vesmírem, a pod božím nebem začíná velký déšť, který zastíní slunce a stín se roztáhne, aby vytvořil jasnou noc nasáklou kapalinou propojující iluzi světa s nespočtem duší. A nakonec jediný slib, který vám můžu dát je, že nezemřu v posteli, nezemřu jako rozklepaný stařec, kterému se uvolnily mentální matičky, ale ve stoje a křiku a s rychlým krokem bezútěšných bot, takhle zemřu, a to je můj jediný slib.