STEPHEN KING VS. KINEMATOGRAFIE - Padesátiletá symbióza dvou odlišných světů

Part 1:

 

Skrze hřích přivedla svou dceru na tento svět, tak má i plné právo přetnout její mladý život. Mateřské objetí je ve skutečnosti hadí smyčkou. Jedovaté uštknutí přijde znenadání. Polibek čepele otevře ránu. Carrie krvácí. Ve skleněných očích má úžas i hrůzu. Myslela si, že nebezpečí na ní čeká jen tam venku, nikoliv doma, pod bezpečím střechy a dohledem matky. Té matky, která se teď nad ní sklání s nožem v ruce. Carrie je zahnána do kouta jako raněné zvíře, jež z posledních sil vzdoruje lovcům. Je donucena použít moc. Nůž na odkapávači znenadání opustí své místo, proletí vzduchem, hladce pronikne dlaní a špička čepele se zakousne do dřevěných zárubní. Následují další ostré nástroje, jež samovolně opouštějí svá stanoviště v kuchyni a pronikají měkkou tkáň slábnoucí matky. Jako prokletá svatá ikona zůstane nakonec bezvládně viset ve vzduchu s tělem pokrytým krvavými ranami. Carrie se krčí a vyděšeně si prohlíží dílo zkázy.

 

Pero a kamera

Adaptace. Převod literárního díla do scénáře. Převod do podoby pohyblivých obrázků. Někdy doslovný, jindy plný kompromisů a nezřídka úplně zbytečný. Slučování nelučitelného? Toť otázka. Sotva film na počátku 20. století vznikl, už tu byly první pokusy o zhmotnění populárních literárních postav. Tedy snaha uchopit jednotlivé stránky a uvěznit je do rámečků filmového pásu. Nejvíce prostoru v tomto zbrusu novém experimentu se dostává již od počátku hororu, protože bezpečná forma strachu se dobře prodává a vzbuzuje v divácích intenzivní emoce. Všemožní bubáci se navíc nespoléhali na nějaká složitá filozofická moudra a hromady dialogů, ale výhradně na svůj vzhled, což bylo v dobách němého filmu nezbytné. Slavné monstrum spisovatelky Mary Shelley se své první filmové podoby dočkalo v roce 1910, formou krátkometrážní hříčky Frankenstein. Nebýt Brama Stokera, nikdy by nevznikl Upír Nosferatu (1922), skutečný milník ve vývoji kinematografie. Těch příkladů je opravdu přehršle.

Strach, nadpřirozeno, mystérium. To vše jsou zkrátka nesmírně cenné komodity, které budí zájem čtenářů i dychtivých diváků. Není pochyb o tom, že právě tohle konstatování je jedním z důvodů, proč se staly romány amerického spisovatele a uznávaného mistra hrůzy Stephena Kinga tolik oblíbenými. A rovněž není pochyb, že pečlivě vysoustružené vypravěčské postupy, práce s barvitě vykreslenými postavami a originální nápady stojí za skutečností, že jsou jeho knihy a povídky vděčným lákadlem pro filmová studia, scenáristy a režiséry.

Existuje vůbec nějaký další spisovatel, jehož díla by byla tak často adaptována pro potřeby filmového média? Můžeme se možná bavit o neustálé filmařské recyklaci jediné postavy, světa a mytologie, která ji obklopuje, jako v případě Sherlocka Holmese od sira Arthura Conana Doyla, ale nenapadá mě jiný autor, jehož rozmanité příběhy by se staly nepřehlédnutelnou živnou půdou pro více než padesátiletou historii filmového průmyslu. Tím narážím na další zajímavou věc. Na rozdíl od persony typu Agathy Christie, vyřčení jména Stephen King v našem povědomí většinou nevyvolá obraz konkrétní knihy či postavy. I když má jeho bohatá tvorba jednotící výrazové signifikátory, neopírá se o jediný ultimátní román. Právě široká paleta témat, srozumitelnost a kontinuální kvalita bez výrazných výkyvů je oním magickým zaklínadlem. Tím, co filmaře na jeho tvorbě tolik láká. Na druhou stranu je nutné bez obalu připustit, že z letité kopulace mezi psacím strojem a filmovou kamerou vzešla celá řada porůznu deformovaných dítek. Symbióza Kinga a kinematografie je značně komplikovaná i záludná a na rozdíl od jeho literární tvorby nese celou řadu zmetků či totálních braků, které jsou alespoň částečně vykoupeny úžasnými filmovými zážitky.

Stephen King je opravdový pojem. Globální fenomén, o kterém bezpečně slyšeli i ti, co do rukou v životě nevzali knihu. Kdo se holt vytrvale pohybuje v tak diametrálně odlišných světech, získává logicky příznivce hned na dvou frontách. Nefandíte psanému projevu a nebaví vás podněcovat vlastní fantazii? To nevadí, protože určitě znáte film Vykoupení z věznice Shawshank (1994). Pro spisovatele je spolupráce s filmovými studii velmi lukrativní záležitostí a zároveň výborným marketingovým nástrojem, který může dopomoci prodat hromadu knih nad rámec původních nákladů. Pravda. Častokrát jde o riskantní podnik a nemalý počet autorů nese nesmírně špatně, když nějaký neumětel s kamerou doslova vykastruje dílo, do něhož vložil stovky hodin práce. Avšak i v tomto případě platí, že špatná reklama je také reklama. Pokud je ale autorova hrdost nezlomná a touha riskovat nulová, nemusí se o svůj román a případnou ostudu strachovat. Od toho tu jsou bytelné štíty v podobě autorských práv a na míru zhotovených smluv mezi autorem a nakladatelstvím. King stojí úplně jinde. S prodejem autorských práv neměl nikdy problémy. V temných dobách jeho závislosti na omamných látkách šlo spíše o nouzový zdroj příjmu, ale daleko pádnějším důvodem je kinematografie samotná. Spisovatel je velkým filmovým fanouškem a rád se dívá, jak jeho fiktivní postavy ožívají a pobíhají na stříbrném plátně.

Než se pustíme do další kapitoly, dovolím si nejprve předestřít několik specifik k následujícímu textu. Rozhodně nejsem člověkem, co viděl každý film, seriál či televizní projekt založený na konkrétním díle Stephena Kinga. A už vůbec nejsem rekordmanem znajícím každou mistrovu stránku nebo strohou poznámku na papírovém ubrousku. Proto se na pozdějších řádcích zaměřím především na projekty známé (ať už povedené nebo ne), raritní, případně neprávem opomíjené. První část článku bude pokrývat hlavně sedmdesátá léta a prozkoumá dva významné filmové artefakty. Druhá část zabrousí do divokých let osmdesátých, kde se s filmy vzešlými z mistrových předloh opravdu roztrhl pytel. Závěrečná část si vezme na paškál přelom milénia, nahlédne do současnosti a samozřejmě nezapomene na zlatá devadesátá, která speciálně pro Kinga zlatá opravdu byla. Tento článek si vzal za cíl zmapovat dvě různé cesty, jejichž pojítkem je jediný člověk. Komplikované partnerství mistra slova s celou plejádou nejrůznějších fachmanů filmového průmyslu. Lunapark právě otevírá své brány a před strašidelným zámkem se začíná tvořit fronta. Tedy račte.

 

Přirozený talent

Jak známo, Stephen King pochází z Portlandu. Toto mimořádně lidnaté město leží v jižní části Maine, jednoho ze šesti států rozsáhlé oblasti Nové Anglie, která se táhne mezi New Yorkem a Kanadou. Příznivci jeho napínavých příběhů dobře vědí, s jakou vytrvalostí a kontinuitou svůj milovaný stát propaguje. Dodnes se kupodivu někteří lidé domnívají, že jméno světoznámého spisovatele je určitě nějaký umělecký pseudonym. Ochranná registrační známka, jakou si s sebou nese po většinu života. Připusťme, že v dávných dobách užíval skutečně tu a tam pseudonym ve tvaru Richard Bachman, ale jeho civilní jméno je opravdu stejné, jako na přebalu drtivé většiny knih. Pro pořádek, Stephen Edwin King se narodil 2. září roku 1947. Měl o dva roky staršího (nevlastního) bratra Davida V. Kinga, jež roku 2021 zemřel. Sotva Stephen oslavil druhé narozeniny, otec Donald rodinu opustil. Aby matka Nellie oba chlapce uživila, střídala různá zaměstnání a neváhala za lepšími příležitostmi cestovat, v důsledku čehož se neúplná rodina často stěhovala. Po okružní cestě zahrnující Indianu a Connecticut se Nellie vrátila zpět do Maine. Přesněji do malého města Durham. To bylo Stephenovi už jedenáct let.

Ale vraťme se o kousek zpět, abychom se mohli zaměřit na to podstatné. Ještě předtím, než se Stephen naučil číst a psát, zvládal vyprávět krátké smyšlené historky. U pětiletého dítěte možná nejde o zcela neobvyklou věc, ale Stephen vybočoval tím, že jeho mini příběhy měly začátek, nějaký vývoj a dokonce i srozumitelný konec. Taková dovednost se nedá zakoupit, ta musí být v člověku zakořeněná. Jakmile si další rok osvojil čtení a psaní, začal ve velkém konzumovat časopisy a pokročilou literaturu, které v tak útlém věku nemohl ani rozumět. Jak to zvládl tak rychle? Konkrétně dar psaní si oproti vrstevníkům osvojil s předstihem, jelikož jako každý správný americký kluk zbožňoval komiksy. Jednotlivé písmenka, slovíčka a celé věty z komiksových bublin přepisoval na čistý papír a ve snaze vychutnat si příběh se té změti čar snažil přijít na kloub. Někdy mu pomohl obrázek z panelu naznačující nějakou dynamickou činnost (rána pěstí s doprovodným „Bang!“) či nápověda od matky. Od pochopení slabik nabraly věci rychlý spád. Stephen začal bubliny v komiksech překrývat čistými papírovými výstřižky stejných tvarů a psát do nich vlastní věty. Každý upravený panel následně ukázal matce a ta jej zpravidla pobídla, aby zkusil být ještě kreativnější.

Za zásadní knihu v životě Stephena Kinga můžeme považovat dystopickou alegorii Pán Much (1954) od britského spisovatele Williama Goldinga. K té se dostal v osmi letech a její chmurný podtón dokázal v malém chlapci vzbudit významné pocity strachu, nejistoty, ale také uspokojení z nepředvídatelně se vyvíjející dějové linky. Později už také ve velkém hltal filmy všeho druhu, především ty se sci-fi tématikou a strašidelné jako třeba Psycho (1960), jemuž nejprve předcházela četba jen o rok starší románové předlohy. To vše jsou jasně rozpoznatelné aspekty, které utvářely Kingovy budoucí výrazové prostředky. V tomto rostoucím formativním řetězci nelze vynechat ani všeobjímající prostředí města Durham, přímého inspiračního zdroje pro fiktivní město Preacher’s Corners, které se vyskytuje v povídce Jerusalem’s Lot vydané jako součást sbírky povídek Noční směna (1978). To však poněkud předbíhám. Pro úplnost této krátké biografické části dodejme, že King od roku 1966 navštěvoval University of Maine, kde psal do školních novin a zaměřil se na obory angličtina a tvůrčí psaní. Roku 1970 promoval s bakalářským titulem a učitelským certifikátem v kapse.

 

Správná cesta

Dětské pohlcení komiksovou tvorbou u Kinga dlouhá léta přiživovalo touhu po vlastním hrdinovy, který by v uzavřeném světě obrázkových panelů bojoval s nejrůznějšími typy zla. Pozdější infikování kinematografií v něm zase podněcovalo myšlenky na dráhu filmového scenáristy. Během studiích však zjistil, že největší potěšení mu přináší klasická beletrie, tedy tvorba vlastních fikčních děl, která mu sice na sklonku šedesátých let ještě příliš nevydělávala, ale alespoň dokázala zužitkovat stále pracující fantasii. Roku 1967 prodává King svou první profesionální povídku The Glass Floor levnému pulpovému časopisu Startling Mystery Stories. Bylo mu devatenáct let, když svůj hororově laděný příběh dopsal. Tvůrčí psaní mu šlo skutečně od ruky. Následují další povídky pro obdobně laděné časopisy a zmiňované získání bakalářského titulu. 2. ledna 1971 se King ožení se svou životní láskou a začínající spisovatelkou Tabithou Spruce. Ve stejném roce získává i místo učitele angličtiny na Hampden Academy a stále rozvíjí své schopnosti skrze krátké povídky. Tou dobou se mu v hlavě zrodí námět na první regulérní knihu. Knihu, která v důsledku změní život nejen jemu, ale i jednomu americkému režisérovi.

 

Ošklivé káčátko

Nebylo to tak dávno, co Stephen King opustil prostředí školy a studentů. Vlastně se v něm z pozice kantora stále nacházel, jen už nebyl aktivní součástí každodenního boje o místo na výsluní. Té permanentní snahy zapadnout a udržet si pozici v kolektivu. Podivíni a samotáři to měli vždy těžší, jelikož vybočovali a jejich odlišnost se velmi často stávala ideálním terčem posměchu, jímž si slabší články uvnitř sociálních skupin upevňovaly tvrdě vydřené postavení a zároveň si tak kompenzovaly své vlastní mindráky. Šikana na školní půdě. Psychická i fyzická forma násilí adolescentů směřovaná vůči slabším, odlišným či duševně méně odolným jedincům. Co když se takový systematický teror obrátí vůči útočníkům? Co když se stane nebezpečnou vysoce hořlavou látkou, jež rozdmýchá dřímající sílu skrytou uvnitř jedné ztrápené duše? King si začal pohrávat s myšlenkou o zakřiknuté postavě, která tiše trpí uprostřed nepřátelského kolektivu. Na radu svého kamaráda se nakonec rozhodl pro ženskou hrdinku. Nad příběhem nejprve uvažoval v rovině další povídky určené pro pánský erotický časopis Cavaliera, ale posléze usoudil, že tahle forma mu tentokrát bude těsná. Nakonec dal fiktivní dívce jméno Carrie a začal psát.

Aniž by tušil, kam přesně bude příběhová linka směřovat, napsal výjev odehrávající se v dívčích sprchách. Menstruující šestnáctileté Carrie se ostatní vrstevnice posmívají, což u ní vzbuzuje stud, ale také šok, neboť příčinu krvácení nechápe: „Proč by to vlastně neměla chápat?“ ptal se spisovatel sám sebe. V té době mu představa veřejně menstruující dívky přišla jednak nechutná a zároveň se z pozice muže nedokázal emočně napojit na Carrie. Blbost. Necelé tři stránky textu letěly do koše. Manželka je však intuitivně vytáhla, text si přečetla a poradila manželovi, aby do dívky zkusil vložit část nějakého reálného předobrazu, který dobře zná. Tak se také stalo. Město Durham bylo po dlouhé generace domovem Náboženské společnosti přátel. Hnutí takzvaných kvakerů vzniklo v Anglii a patřilo k radikálnější odnoži protestantské církve. Právě zde spočívala první inspirace. King si z dětství dobře vzpomínal na jednu uzavřenou dívku absolutně pohlcenou fanatismem své mimořádně zbožné rodiny. Druhá inspirace se vázala k studijním létům. Konkrétně k holce z chudé rodiny, které se ve škole každý posmíval kvůli skromnému, často se opakujícímu šatstvu. Najednou to začalo dávat smysl.

Pro despoticky a nábožensky založenou matku je představa sexu natolik hříšná, že se svou dcerou Carrie o věcech jako je nechráněný pohlavní styk či menstruace vůbec nemluví. Není divu, že si Carrie nehodu ve sprše nedokáže vysvětlit. Otázku pomsty vůči svým školním tyranům nalezl King v populárním časopise Life, kde narazil na článek o telekinezi, tedy schopnosti pohybovat předměty pouhou silou vůle. V příběhu se tak začala spojovat témata, která tvoří základní stylistické rysy Kingovi tvorby. Třenice uvnitř různých sociálních skupin, jež vedou k neodvratnému, často destruktivnímu konfliktu a extrémní formy náboženství v ostrém protikladu k sci-fi prvkům. Sociálně izolovaná Carrie má schopnost telekineze od útlého dětství, ale prakticky ji nevyužívá a už vůbec ne k páchání násilí. Nicméně děsivé ponížení na školním plese, kdy jí na hlavě přistane nastražený kbelík s prasečí krví, ji donutí schopnosti použít a rozpoutat hotové inferno, na jehož konci leží desítky obětí. Zfanatizovaná matka své dceři následně přiznává, že k jejímu početí došlo během aktu znásilnění, které si však užívala. Schopnosti dcery jsou prý důsledkem hříchu, darem od samotného ďábla a proto musí být zabita. Zraněná Carrie své matce silou vůle zastaví srdce a v závěru se čtenář dozvídá, že po zemi chodí daleko více takto obdarovaných osob.

Poměrně útlá Carrie vyšla pod křídly New American Library 5. dubna 1974. Zlom, doslova zásadní zlom. Tradiční hororové prvky kombinované se sci-fi tématikou slavily u čtenářů úspěch, nehledě na zajímavé formální zpracování knihy, kde sice nechybí typický nezaujatý vypravěč, ale velká část děje je zprostředkována formou krátkých zpráv, zaznamenaných svědeckých výslechů či novinových výstřižků. Na doporučení nakladatele dal King svolení k případnému odkupu knižních práv. Toto moudré rozhodnutí jej následně posunulo na zcela novou životní úroveň.

 

Královna smrti

Netrvalo dlouho a do adaptace románu se pustila produkční společnost Red Bank Films s přislíbenou distribucí od United Artists. Do čela projektu byl dosazen režisér Brian De Palma, jedna z tváří nového Hollywoodu, významného období, kdy nastupující generace mladých talentovaných filmařů vnášela svěží vítr do zatuchlých tradic filmového natáčení. Newyorčan De Palma neměl zatím na kontě žádný pořádný hit, na rozdíl od svých souputníků typu Martina Scorseseho, Stevena Spielberga či Francise Forda Coppoly, ale nescházel mu vynikající styl, jaký si postupně osvojil nekonečným pozorováním snímků Alfreda Hitchcocka. Opomenout nelze ani jeho vrozenou slabost pro estetiku dlouhých záběrů bez jediného střihu. Tato technika jej uchvátila, jakmile poprvé uzřel úvodní záběr z noirové detektivky Dotek zla (1958) od Orsona Wellese. K filmovému projektu Carrie (1976) se tedy dostal mimořádně nadaný filmař s kupou nápadů. Výsledek měl od počátku korespondovat s knižní předlohou, ale pár nezbytných úprav si scénář z celkem logických důvodů nemohl odpustit.

Pominu ty menší a zaměřím se na ten největší, což je závěr knihy. Carrie uzavře východy tělocvičny, kde probíhal osudný ples a značnou část spolužáků i učitelů povraždí pomocí elektřiny a vody z hasicího systému. Její řádění se však přenese i na nemalou část města. Mohutné požáry, popadané budovy, zničené hydranty a čerpací stanice. Takovou apokalyptickou vizi si De Palma vlivem skromného rozpočtu a technických limitů opravdu nemohl dovolit. Teror se proto zúžil převážně na epicentrum potupy, což byl prostor tělocvičny rámovaný smějícím se davem. Velký důraz režisér kladl i na finální zúčtování s matkou, které je v knize naopak podáno spíše minimalisticky. Filmová Carrie v podání uhrančivé Sissy Spacek svou matku s pomocí různých ostrých předmětů doslova přibije ke zdi, čímž chtěl režisér zdůraznit zhoubný vliv náboženského fanatismu a graficky odkázat k mučednické smrti Svatého Šebestiána.

Gotické rodinné drama s nadpřirozenými prvky a jasně čitelnou strukturou filmů pro mládež dodnes platí za jeden z nejdůležitějších hororů sedmdesátých let. V té době neokoukané technické vychytávky, jako je vertikálně rozdělený obraz, kde každá strana nabízí pohled na jednu situaci z odlišných perspektiv. Časté zdůrazňování červené barvy jakožto symbolu hříchu i zkázy. Medově táhlé záběry, kterým dominuje šmírácký pohled do dívčích šaten, jenž má až pornografický nádech. De Palma po celou stopáž mistrně stupňuje doutnající napětí, aby vše dovedl do omračující koncovky, jejíž dopad v divácích zákonitě vzbuzuje protichůdné pocity oscilující mezi váhavým pochopením a totálním zhnusením nad aktem masové vraždy. Prasečí krví potřísněná Carrie v závěru odhazuje korunku královny plesu a pod účinky traumatické transformace se z ní naopak stává skutečná „Queen of Death“.

 

Vstříc další dekádě

V otázce prvního střetnutí Stephena Kinga a kinematografie můžeme naplno hovořit o učiněném vítězství na obou stranách. Román Carrie se neprodával špatně, ale teprve filmová inkarnace z něj učinila ukázkový bestseller. S rozpočtem necelých dvou milionů jich snímek nakonec vydělal třiatřicet. Šikovnou vábničkou se stal i doprovodný plakát lákající na příslib krvavého průběhu maturitního plesu. Na levé i pravé straně plakátu je jedna fotka. První zobrazuje Carrie krásnou a šťastnou. Na té druhé má šílený výraz ve tváři a je celá od krve. Zvědavé publikum se prostě musí dozvědět, co se stalo mezi tím. Provokativní horor nastartoval kariéru Briana De Palmy a úspěch knižní předlohy Kinga utvrdil v tom, aby se stal spisovatelem na volné noze. Prodej práv mu vynesl dvě stě tisíc dolarů. S dráhou učitele byl konec stejně jako s bydlením v karavanu. Stále rostoucí úspěch jako by se odrážel v jeho nezastavitelném grafomanství. Legendární horor Osvícení (1977), postapokalyptické fantasy Svědectví (1978), sci-fi thriller Mrtvá zóna (1979) atd. King na vysokých školách přednášel o hororové fikci a jejích proměnách, občas pro studenty uspořádal kurs tvůrčího psaní a neustále vymýšlel kostry pro své budoucí příběhy. Na sklonku sedmdesátých let si už nesl označení spisovatele, který oživil zájem o hororovou literaturu a učinil z ní opět mainstream.

 

Oko filmového architekta

Intelektuál, vizionář, fotograf, šachista, scenárista a režisér Stanley Kubrick ke knihám vždy přistupoval jako filmař. Literární dílo má sloužit kinematografii a nikdy ne naopak. Tímto pravidlem se řídil při každé adaptaci a byl to právě režisérův neortodoxní tvůrčí přístup, který Kingovi přinesl řadu bezesných nocí. Sugestivní vzpomínky na mrazivý hororový román Osvícení mě provázejí dodnes, stejně jako nezapomenutelné zážitky na jeho filmovou podobu, ke které jsem se však dostal mnohem později. Ono se vlastně není čemu divit. Obě verze přináší značně odlišný zážitek, přičemž společným jmenovatelem zůstává všeobjímající pocit strachu a do kostí zalézajícího chladu. Z celého zástupu filmů vzniklých na základě Kingovy tvorby je předešlá Carrie běžně označována jako nejlépe zpracovaná adaptace, jelikož se od knižní předlohy neliší v zásadních aspektech. Naproti tomu Osvícení (1980) je geniální ukázkou toho, jak má vypadat svérázné uchopení literárního díla. Vyzdvihnout to podstatné, odstranit prvky, které si s kamerou nerozumí a naopak přidat řadu vlastních nápadů i myšlenek, díky nimž film obstojí sám o sobě.

Kubrick rozhodně neplánoval točit horor. Jeho záměrem bylo v první řadě najít způsob jak spojit náročnou filmařinu s komerčním potenciálem. Šlo o to, že jeho předchozí historický epos Barry Lyndon (1975) sklízel uznání kritiků za vysokou uměleckou a technickou úroveň, ale u běžných diváků již takový úžas nevyvolal, což pochopitelně vedlo ke skromnějším tržbám. Kubrick chtěl tedy něco, čím by ukojil své umělecké tužby a zároveň naplnil kapsy investorů. Chvilku koketoval s komedií, jelikož ta u obecenstva fungovala v každé době. Teprve když zaregistroval masivní úspěch nízkorozpočtového snímku Halloween (1978), rozhodl se dát přednost hororovému žánru. Následovala rutina s nekonečnou četbou hororových knih, které však režisér po několika stránkách znechuceně odhazoval. Četl neustále. V kanceláři, doma, na zahradě či na zadním sedadle svého vozu. Asistenti mu nosili další a další komíny románů od rozličných autorů, ale šéf se do ničeho nedokázal zakousnout. Pak to přišlo. Jednoho dne zůstala na jeho stolku v kanceláři ležet tlustá kniha. Kubrick hleděl z okna, pokuřoval a asistentka, která mu nesla kávu, si všimla, že záložka sahá daleko za polovinu knihy.

Příběh spisovatele Jacka Torrance, abstinujícího alkoholika, který se v klikatých chodbách horského hotelu Overlook setká se zlými duchařskými silami, Kubricka zaujal svým přesahem. Hororová rovina tu byla stejně důležitá jako rodinné drama. Příběh se často vracel do minulosti postav a odhaloval jejich alkoholické excesy, napjatý manželský vztah i násilí uvnitř domácnosti. Kubrick ale tak daleko zacházet nechtěl. Spíše ho fascinovalo precizní odkrývání jednotlivých rysů lidské osobnosti. Tedy od těch vřelých a láskyplných, až po ty zlověstné. Právě způsob, jakým se Jackovo násilné já propojí s vyloženě zlou minulostí hotelu, se stal výchozím bodem, od něhož se filmař odrazil. Žádné retrospektivní vsuvky, ale pouze prostředí hotelu izolované od zbytku světa. S ohledem na rozpočet a minimalizaci speciálních efektů Kubrick zavrhl i pasáže s oživlými keři ve tvaru zvířat, které v knize zdobí venkovní exteriéry poblíž hotelu, dokud se nepromění ve smrtelné nebezpečí. Režisér raději vsadil na alternativu v podobě zeleného bludiště.

Ačkoliv měl Kubrick v rukávu celou řadu záložních jmen, od počátku chtěl do hlavní role obsadit Jacka Nicholsona, čímž vlastně započal zákopovou válku se Stephenem Kingem. Spisovatel si v osobě Jacka Torrance představoval někoho nenápadného a méně výrazného, aby působil přechod do hlubin šílenství uvěřitelněji. Spousta výrazných změn, jaké dvojice Kubrick a spisovatelka Diane Johnson provedla během převodu knihy pro potřeby filmového scénáře, pak byla dalším olejem do ohně. Kubrick si však do své vize nenechal mluvit. Natáčení snímku Osvícení probíhalo téměř celé v anglických Elstree Studios, přičemž exteriérové záběry byly pořízeny na skutečných místech. Kubrick jako obvykle pracoval s malým štábem složeným z lidí, kterým absolutně věřil. Díky úspoře na lidské síle, vlastnímu financování (částečnému) a skromnější produkci si během tvůrčího procesu mohl dovolit své oblíbené opakování stále stejných záběrů, které nezřídka vedlo k psychickému i fyzickému vyčerpání herců. Především herečka Shelley Duvall, filmová manželka Jacka Torrance, měla do konce života o čem vyprávět. Osvícení na několika místech využívá i tehdy velmi drahé a především inovativní zařízení steadicam pro tvorbu dynamických vzdušných záběrů.

Osvícení v divácích rezonuje dodnes. Stanley Kubrick natočil vskutku ďábelskou hádanku. Kompozičně složité nájezdy kamer jsou precizní stejně jako samotný scénář. Dlouhé chodby hotelu a časté užívání zrcadel pro optické zvětšení prostoru je zcela záměrné. Kubrick chtěl diváky zmást nejen příběhem, ale i hotelem samotným. Chtěl je zatáhnout do složité změti chodeb a sněhem zavátých bludišť, které odrážejí zbloudilou mysl propadající šílenství. Film si neustále pohrává s naší důvěrou, jelikož skrze optiku čtyř hlavních postav zpochybňuje spolehlivost viděného. Do poslední chvíle tedy není jasné, jak moc jsou zobrazené události zkreslené. Díky zásadním odlišnostem oproti knižní předloze, vyvolal film v době uvedení řadu spekulací o jeho pravém významu, skryté symbolice a nejednoznačnému vyústění. Děj románu Osvícení se neskrývá v zákrutech zlomyslných hádanek, kdežto Kubrickův film je jeden velký rébus. King se přes radikální změny a absolutní podřízení filmovému médiu nedokázal nikdy přenést a určitě je dobré objektivně zmínit, že ani kritika vlastně netušila, jak s filmem naložit. Časová prověrka však bezpečně stojí na straně režijního perfekcionisty. Filmové Osvícení patří mezi nejlepší a nejdůležitější zástupce hororového žánru. Stalo se klasikou. Absolutní klasikou.

 

Part 2:

Druhá část tohoto tematického článku nás zavede do nablýskaných osmdesátek. Nakoukneme do Kingova nejdivočejšího životního období a podíváme se na jednoho jediného režijního počinu, za kterým spisovatel dodnes stojí.

 

Hromada prázdných skleniček

Do osmdesátých let Stephen King vstupoval jako plodný spisovatel, obroditel hororového žánru, spokojený manžel a zasloužený otec tří dětí. Poslední se manželům v roce 1977 narodil syn Owen King. Pachuť ze zfilmovaného Osvícení mu rozhodně nevzala elán do dalšího psaní a touhy pokusit se o něco jiného. Spisovatel svět literatury překvapil, když si dal nečekanou pauzu od temných povídek i strašidelných příběhů a vydal kolekci románu Čtyři roční doby (1982). Jak název napovídá, jde o čtyři samostatné příběhy, přičemž hned tři byly později zpracovány hollywoodskými studii (o tom až později). Kolekce zaujala vyzrálostí, vyvážeností, příklonem k realismu a naopak minimalizací nadpřirozených prvků. Hororové ingredience v sobě skýtá pouze závěrečná novela Dýchací metoda, což je zároveň ta, která dosud nebyla zfilmována. Čtyři roční doby získaly uznání odborné kritiky a ze Stephena Kinga se stala mediálně známá osobnost, což u spisovatelů, jejichž profese z principu podléhá osamělosti a klidnému prostředí, opravdu nebývá běžné.

Nečekaný úspěch snímku Carrie a částečně i Osvícení přinesl jedno zrádné přesvědčení. Spousta filmových studií došla k jednoznačnému závěru, že literární příběhy Stephena Kinga jsou ideální potravou pro objektivy kamer. Chyba lávky. Pokud jde o horory, osmdesátá léta se nesla na vlně levných produkcí, přímočaré zábavy a svižné práce na place bez zbytečných přetáček. Doba progresivních režisérů a jejich megalomanských vizí se nalézala v útlumu. Tehdejší kurs velel šetřit a točit rychle. Tvorba hororů připomínala produktivní fabriku, kde splnění stanovených norem zastávalo větší důležitost, nežli kvalita samotného výrobku. Přesně v tomto duchu se nesla i drtivá většina projektů vzešlých z knižních předloh mistra hrůzy. Nutno podotknout, že sám King házel špatné recenze za hlavu a oproti Osvícení se nyní k inkarnaci svých děl stavěl poněkud lehkovážně. Společenský duch osmdesátek razil heslo „bav se“ a pan spisovatel se bavil více, než je zdrávo.

Alkohol Kingovi nikdy nebyl cizí. Pil od osmnácti. Mládí se vším všudy, dalo by se říct. Časem začalo přituhovat. S blížícím se koncem sedmdesátých let závislost sevřela stisk. Spisovatel si problém uvědomoval, ale odmítal ho řešit. Intuitivně vše odkládal a říkal si, že každý v životě přeci občas uklouzne. Jakmile došlo ke zfilmování několika jeho románů a povídek, otevřely se mu automaticky dveře do světa hollywoodských rautů a VIP večírků, kde se seznámil s kokainem. Stephen King ruletu osudu roztočil naplno a vůbec mu nedocházelo, že sázky jsou příliš vysoké. Nadále však pracoval. Při pozdějších vzpomínkách na toto divoké období sám sebe popisoval jako funkčního alkoholika a narkomana. To opravdu nelze rozporovat. Ponechme stranou skutečnost, že bez problémů zvládal psát a vydávat knihy. Zarážející je však kontinuální kvalita textů. Pracovní proces u některých knih vydaných v osmdesátých letech si spisovatel do dnešních dnů nedokáže vybavit. Jakoby se vzpomínky na psaní ztrácely v mlze. Kupříkladu na thriller Cujo (1981), kde vystupuje vzteklinou nakažený bernardýn, si King vzpomíná jen v útržcích. Psací stroj, sklenka plná pití, dvě připravené lajny a okno zapomnění. Přesto jde o parádní čtení plné napětí a postav s vlastními mikro příběhy. Neuvěřitelné.

 

Průměr kam se podíváš

Pokud bych měl pro Kingovi filmové adaptace z osmdesátých použít nějaký souhrnný slangový termín, pak řeknu, že jde jednoduše o „béčka“. Někdy slušná, jindy horší v několika případech podprůměrná. Začnu tím lepším. Krátkometrážní rarita The Boogeyman (1982) platí za přechodný můstek k povídkovému projektu Creepshow (1982), kde spisovatel spojil sílu s legendárním hororovým režisérem Georgem A. Romerem. Tato černohumorná pocta šestákovým komiksům z padesátých let je významná především tím, že jde o Kingův scenáristický debut. Mistr si navíc v jedné povídce střihl i menší roličku (v budoucnosti jeho oblíbená kratochvíle). Vzniklo i volné pokračování z roku 1987. Tam se však pera ujal přímo Romero, přičemž inspirací mu byly Kingovi starší povídky. Existují ještě další dva díly, ale ty opravdu nestojí za řeč, nehledě na fakt, že vláčná nuda Creepshow III (2006) už s Kingem nemá nic společného. První Creepshow přetékající hravostí, slušnými nápady a výbornými praktickými efekty Toma Saviniho ale určitě zůstává roztomilým reliktem z osmdesátek. Přejděme k filmům.

Já osobně mám slabost pro vlkodlačí horory. Asi je to tím, že mě vlkodlak v dětství ze všech hororových monster děsil snad nejvíce ze všech. Dobrých vlkodlačích filmů je navíc opravdu poskrovnu. Stříbrná kulka (1985) patří rozhodně mezi ty lepší. Vlkodlak terorizuje lesní městečko, vražd přibývá a obyvatelé jsou přesvědčeni, že za vše může nějaký pomatený šílenec. Jen dva hlavní dětští představitelé znají skutečnou pravdu. Dětem pochopitelně nikdo nevěří, což je jeden ze stěžejních motivů, s nimiž snímek pracuje. Dětská nevinnost a imaginace ve střetu se světem dospělých, kde má hlavní slovo chladná logika. Jde o Kingovu druhou scenáristickou zkušenost a zároveň jediný celovečerní příspěvek Daniela Attiase, který se jinak věnuje výhradně seriálové tvorbě. Inspirací pro scénář se Kingovi stala jeho vlastní novela Cyklus vlkodlaka (1983). Pokud tento nenápadný snímek s ucházející atmosférou neznáte, zkuste mu dát šanci. Když už nic jiného, tak jde o vzácnou příležitost vidět Garyho Buseye v dobré poloze a to se vyplatí.

Do klubu dalších zfilmovaných adaptací, které se řadí mezi ty slušnější, bych se nebál přihodit Christine (1983). Mysteriózní horor o outsiderovi a jeho poněkud žárlivém automobilu měl to štěstí, že se jeho režie chopil John Carpenter v dobách svého tvůrčího rozmachu. Po řemeslné stránce velmi solidní film s perfektní kamerou a slušnou porcí napětí. Do spisovatelovy tvorby se dokonce zakousl i kanadský popularizátor body hororu David Cronenberg . Psychologický thriller s letmými doteky nadpřirozena Mrtvá zóna (1979) v Kingově tvorbě zaujímá zvláštní postavení, jelikož jde o první román, kde se vyskytuje fiktivní město Castle Rock. Cronenberg spletitý příběh poněkud zjednodušil a výrazně utlumil i svou tehdejší slabost pro grafické násilí. Roli jasnovidce pátrajícím po sériovém vrahovi a později se ocitnuvším v sevření vysokých politické hry si urval Christopher Walken . Filmová Mrtvá zóna (1983) si i přes pomalejší tempo a nízký výskyt pamětihodných momentů pozornost zaslouží. Jde o takovou introverta v tvorbě kanadského podivína, kterému ale rozhodně neschází osobitost.

Novela Běh o život (1982) spadá mezi díla napsaná pod Kingovým pseudonymem Richard Bachman. O čem je? Zkuste si představit svět z románu 1984 (1949) od George Orwella, obohacený o silný příběh. I tak lze nahlížet na dystopickou vizi, jakou nám King na stránkách knihy předkládá. Světová ekonomika leží v troskách, Amerika obyvatelům vládne tvrdou totalitní rukou a chudák Ben Richards čelí existenční krizi. Nemá práci, jeho těžce nemocné dceři docházejí léky a manželka prodává tělo, aby pro rodinu získala alespoň nějakou finanční záplatu. Richards se ze zoufalství upíše televizní společnosti Games Network, která propaguje násilné pořady. Zanedlouho už se stává účastníkem soutěže The Running Man, velmi lukrativním, ale také krajně smrtonosným druhem pořadu, ve kterém skrze obrovské americké metropole prchá před nebezpečnými lovci.

Pokud vám letmo nastíněný děj připomíná jednoduchý akční výplach Běžící muž (1987), jemuž dominují kopcovité bicepsy bývalého guvernéra Kalifornie, pak jste na správné stopě. Jde o ideální příklad toho, jak se z originální předlohy stala past, na které si jinak výborný scenárista Steven E. de Souza dokonale vylámal zuby. Běžící muž je levně vypadající kastrát. Neonové nic, jaké z podprůměru tahá slušné tempo, primitivní zábava, nekorektní porce násilí a standardně toporný Arnold Schwarzenegger. Opravdu béčko se vším všudy a zároveň bezstarostná vzpomínka na mé dětství.

Tím se dostáváme k tomu horšímu, co nám osmdesátá léta nabízí. Cujo, vzteklý pes (1983), hloupoučké Kukuřičné děti (1984) či Ohnivé oči (1984), vyprávějící příběh o dívce, která očima - světe div se - zapaluje věci. To vše jsou varovné příklady, kde se určitě vyplatí sáhnout nejdříve po knižní předloze a případné zhlédnutí filmové inkarnace dobře zvážit (mimochodem, pokud mi někdo vysvětlí, proč mají bídné Kukuřičné děti dalších asi šest pokračování, budu mu vděčen). Ani zdaleka nejde o kompletní výčet či nějaký podrobný průzkum, ale i tak je výše uvedený mix solidních a veskrze průměrných filmů důkazem, že King se stal v osmdesátých letech výživným krmivem filmového průmyslu. Jeho tištěné temné příběhy šly na dračku a držely si víceméně standardně vysokou úroveň. V kinosálech už to bylo o poznání horší, avšak levné produkční náklady investorům zaručovaly téměř jistou návratnost.

 

Když dva dělají totéž

Za nesmírně zajímavý považuji rok 1986, jelikož ten nabídl dva odlišné filmy, které spojuje pouze jméno Stephena Kinga. První film názorně ukazuje, jak se to dělat má, kdežto ten druhý dodnes platí za kardinální omyl. Toho roku do dění vstoupil výborný americký režisér Rob Reiner. Byl to právě on, kdo si vzal jako vůbec první na mušku kolekci zmiňovaných novel Čtyři roční doby a dokázal, že točit filmy dle předloh Stephena Kinga neznamená jen přísun potoků krve, nadpřirozených sil, oživlých mrtvol a děsu. Na prvním místě má být především skvěle odvyprávěný příběh, funkční scénář a skupina zajímavých postav. Přesně tyto body splňuje dobrodružné drama Stůj při mně, jehož předlohou se stala novela Tělo. Krásný snímek vypovídající o síle přátelství, ve kterém se blýskl začínající River Phoenix, ukázal cestu režisérům jako je třeba Frank Darabont. Stal se inspirací pro další filmaře, neboť bortil ustálený mýtus o tom, že točit filmy podle Kinga, znamená točit horory. No, ale ještě tu máme ten druhý film. Ve stejném roce si drogami a alkoholem pohlcený King řekl, že není jen dobrý spisovatel, ale že je také dobrý režisér. Spoiler. Ne, není.

 

AC/DC a sekačka na trávu

Ve druhé polovině osmdesátých let kulminovala spisovatelova závislost na omamných látkách zahrnujících alkohol, kokain, ale také různé druhy léčiv. Byl totálně rozložený. Aby mohl vůbec usnout, musel si vzít něco, po čem vypne. Po probuzení zase nutně potřeboval něčím nakopnut. Nedokázal psát bez plné sklenky vedle psacího stroje. Jeho tělo doslova poháněl chlast a bílý prášek. Zhruba v takovém rozpoložení došel k přesvědčení, že je nutné ukojit své filmařské ambice. Vždyť kdo může lépe zfilmovat literární předlohu, nežli autor samotný? Jaký to kardinální sebeklam. Ze všech autorských románů, z jakých si mistr mohl vybírat, nakonec sáhl po poněkud ujeté povídce se zvláštně useknutým koncem Náklaďáky (1973). Název je více než výmluvný. Příběh vypráví o skupince lidí, která se na velkém parkovišti musí skrývat před útoky oživlých kamionů. Kdo neuváženě opustí svůj úkryt, je bez milosti rozdrcen pod koly tiráků. Bizarní, ale když už nic jiného, tak šlo ve své době jistě o originální nápad, co myslíte?

Akční horor Vzpoura strojů byl z velké části financován společností Embassy Pictures, kterou v polovině osmdesátých let odkoupil italsko-americký producent Dino De Laurentiis. Film se natáčel v průběhu května a června roku 1985 v okolí města Wilmington a poblíž státu Severní Karolína, kde měl Laurentiis svůj vlastní ateliérový komplex, což bylo po finanční stránce jistě výhodné. Nejdražší kulisou ve filmu se stala kamionová zastávka Dixie Boy. Filmoví architekti stavbu zhotovili s takovou mírou detailů, že před ní později muselo být umístěno několik speciálních cedulí, aby natáčení přestali narušovat náhodní řidiči, kteří si ve falešném motorestu chtěli dát dlabanec od cesty. Do hlavní role byla obsazena populární tvář vedlejších rolí a symbol osmdesátek Emilio Estevez. Fanoušci parodií jej určitě znají z komedie Nabitá zbraň 1 (1993). Stephen King, velký fanoušek řízné rockové hudby, si na doprovodném soundtracku dokonce vynutil přítomnost australských AC/DC, své oblíbené skupiny.

Režisér King vnitřní problémy nijak neskrýval, ani je však před ostatními členy štábu žádným způsobem nekomentoval. Okolo sedmé se zkrátka zjevil na place s lahváčem v ruce a kolem deváté už načínal desátý kousek. King nepatřil mezi agresivní druhy alkoholiků. K hercům i ostatním se choval mile. Rád diskutoval o svých knihách, podepisoval autogramy, ze své kapsy hradil pojízdný bufet s čerstvým jídlem na každý den, a dokonce nechal vedle ubikací postavit maličké kino, kde se po nocích promítaly staré horory a sci-fi fláky. Problém byl spíše v tom, že absolutně nevěděl, co dělá. Byť se ho zpovzdálí snažil řídit vznětlivý Laurentiis, na place i tak scházela efektivnější koordinace denních prací, nehledě na nedostatečně školené pracovníky technického oddělení, na kterých se producent snažil ušetřit. Napůl italští osvětlovači a různí asistenti mluvili jen lámanou angličtinou. Často nevěděli, co přesně po nich režisér chce a je otázkou, zdali to vůbec věděl režisér samotný. Vrcholem mizérie se stal den, kdy se natáčela scéna s oživlou sekačkou na trávu. Roztočený břit sekačky se nešťastně odrazil od kusu ztrouchnivělého dřeva a letící tříska pronikla okem kameramana. Ital Armando Nannuzzi o oko bohužel přišel.

Do kin se film kvůli problematické postprodukci dostal až v červenci roku 1986. Premiéru doprovázel nabubřelý slogan „Mistrovské dílo teroru Stephena Kinga v režii samotného mistra“. Asi jediné, co na Vzpouře strojů oceňuji, je rozšíření samotného nápadu. Do akce se nezapojují jen velká auta, ale prakticky vše ostatní. Kolem naší planety prolétne zvláštní kometa, vlivem čehož získají stroje jakýsi druh vlastního vědomí. Pokud chcete vidět, co dokáže způsobit nasraný automat na sodu, pusťte si Vzpouru strojů. Je to hrozná blbost s totálně plochými postavami, ale prvních čtyřicet minut, během kterých přístroje denních potřeb ukáží lidstvu, zač je toho loket, stojí opravdu za zhlédnutí. Děcka přejetá nakrknutým parním válcem, útoky elektrickým proudem, vražedné samopaly, létající plechovky s pitím, zlá auta atd. Na pozadí této apokalypsy rozjíždějí AC/DC svou „Who Made Who“ a divák nestačí kroutit hlavou.

Strach ze strojů či obecně strach z technologií je nesmírně staré téma. Vzpomeňme si na Charlieho Chaplina a jeho Moderní dobu (1936) nebo na sci-fi milník Terminátor (1984). Tato kolektivní obava z technologických změn dosahovala maxima ve vrcholném období studené války. King se dost možná pokusil převrátit premisu z hororu Ptáci (1963) a nahradit agresivní opeřence splašenými stroji, ale jeho bláznivá vize se rozbíjí o natvrdlé dialogy a podivné logické lapsy. Kulomet sám od sebe střílí, ale střelné zbraně v lidských rukách nevykazují žádné známky neposlušnosti. Takovými a podobnými nesrovnalostmi je film doslova prorostlý. V kinech nepřekvapivě pohořel a nedokázal zaplatit ani svůj devítimilionový rozpočet. Skupina AC/DC se po tomto debaklu zařekla, že to bylo naposledy, kdy svou hudbu propůjčila nějakému filmu. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš? Ale kdepak. Roku 1993 se skupina podílela na soundtracku k filmu Poslední akční hrdina, což byl další komerční propadák.

 

Konec mejdanu

Komerční fiasko a tvrdá kritika na Vzpouru strojů byly nadmíru hořké pilulky, jejichž štiplavou pachuť spisovatel nepřekvapivě zapíjel vydatným množstvím alkoholu. Závislosti dosáhly kritického maxima. King bez problémů vytáhl dvě krabičky cigaret denně, ztrestal patnáct zrzků a večer se nakopl kokainem, aby mohl během noci poslepovat pisatelské resty. Manželka Tabitha o jeho letitých problémech samozřejmě věděla. V počátcích jí spíše odbýval a zároveň ujišťoval, že má vše pod kontrolou. Později už agresivně odsekával, a aby měl klid, začal důkazy o svých neřestech schovávat různě po domě. Ženská trpělivost má však své meze. Tam, kde selžou prosby, nastoupí tvrdá životní lekce. Tabitha se roku 1987 odhodlala k radikálnímu tahu. Vše začalo takřka idylicky. Neformální večírek pro nejbližší přátelé a rodinu. Zatímco se v obýváku rodinného sídla podávalo občerstvení, manželka se nenápadně vzdálila a do velkého igelitového pytle naházela „poklady“ z venkovních popelnic a obsah nalezený v koši uvnitř manželovi pracovny.

Přímo před hosty, rodinou a manželem vysypala obsah na podlahu. Pomačkané plechovky od piva, různé lahve, plastové sáčky se zbytky kokainu, nedopalky cigaret, Valium (diazepam), krabičky od Xanaxu, prázdné tuby léku NyQuil proti kašli a dokonce i několik obalů od ústní vody Listerine. V takové zásadní životní chvíli se nabízejí dva pravděpodobné scénáře. Člověk se buď naštve a s pocitem ponížení nasupeně odejde, nebo si naopak naplno uvědomí vážnost situace. Stephen King patří do druhé skupiny. Ještě nikdy v životě se prý tolik nestyděl. Tabitha mu navíc dala jasně formulované ultimátum. Pokud nevystřízliví, tak se sbalí a navždy od něj odejde. Spisovatel své nalomené ego s rozběhem nakopl, vzal rozum do hrsti, vyhledal odbornou pomoc a učinil za svou minulostí tlustou čáru. Bylo načase zaplatit účet za mejdan.

 

Živá voda

Namísto plechovky s pivem se vedle psacího stroje začala objevovat sklenice s vodou, ledem a čerstvě vymačkanou limetovou šťávou. Terapií se stalo psaní. Rok 1987 se tak nakonec změnil ve vysokorychlostní sprint. Až nečekaně produktivní sprint. Fantasy román Dračí oči ještě nese stopy jisté těžkopádnosti pramenící z adaptace na nově nastavená pravidla v životním stylu, ale mistrně vygradovaná, klaustrofobická a naturalisticky podaná Misery dosadila spisovatele opět mezi absolutní špičku moderní literatury. Kniha o fanatické fanynce, která svého milovaného autora románů drží pod zámkem a podrobuje ho krutému mučení je dodnes řazena mezi Kingovi nejlepší díla. Ona fanynka jménem Annie Wilkes vlastně symbolicky odráží Kingovu závislost, která ho sice na oko podporovala, ale ve skutečnosti byla jeho krutou věznitelkou i mučitelkou. Ve stejném roce ještě vychází sci-fi Tommyknockeři, kde se opět vyskytují různé metafory na závislosti. Kniha je spíše takovým podprahovým svědectvím o složitém životním období Kinga, než aby zaujala prvotřídním příběhem, ale své příznivce jistě má. Znovuzrozený spisovatel se dostával do formy.

 

Hřbitov pro osmou dekádu

Práva na knihu Řbitov zvířátek (1983) zakoupil hororový nestor George A. Romero v roce 1984 za výhodných deset tisíc dolarů. Spolupráce na projektu Creepshow učinila z Kinga a Romera dobré přátele. Spisovatel si režiséra nesmírně vážil za jeho žánrovou klasiku Noc oživlých mrtvol (1968), na které byl v kině hned několikrát po sobě. Představa, že se takový hororový průkopník postará o zfilmování jeho knihy, mu tedy velmi imponovala. Osud ale nečekaně trhl kormidlem a věci nakonec nabraly poněkud jiný kurs. Takřka hotový scénář se u Romera povaloval několik let, aby později úplně zapadl. Režisér byl jednoduše časově zaneprázdněný vlastními filmy. Během komplikované produkce sci-fi hororu Vražedná opice (1988) se práv na Kingovu knihu definitivně vzdal, neboť usoudil, že šanci na zfilmování si zaslouží někdo jiný. Hotový scénář získala filmová producentka Lindsay Doran, která zbožňovala knižní předlohu a dychtivě usilovala o její filmový převod. Jenže doba se změnila.

Projekt nechtěl nikdo zafinancovat, protože trh byl Kingem jednoduše přesycen. V osmdesátých letech vzniklo více než třináct snímků a povídkových minisérií založených na díle Stephena Kinga, z nichž některé byly ztrátové a jiné jen o pár procent převýšily vložené náklady. Většina filmů se sice zaplatila, ale neexistoval žádný globální megahit, který by na tržbách zlomil rekord. O filmového Kinga nebyl zájem. Lindsay Doran ale nechyběly ostré lokty a navíc měla pod čepicí. Od roku 1985 dělala viceprezidentku v Paramount Pictures. Po řadě zamítavých verdiktů od svých nadřízených si dala menší pauzu, ale ve skutečnosti sledovala stahující se mračna s vědomím, že se určitě dostaví bouře. Ta přišla v roce 1988. Stávka Sdružení amerických scenáristů přinesla filmovým studiím panický strach z potencionálního nedostatku nových produkcí. Nejsou scenáristé, nejsou ani filmy. Lindsay Doran vycítila příležitost. V ruce měla scénář a také příslib od samotného Kinga, který by jej v krátké době neměl problém přepracovat a hlavně dotáhnut do konce. Paramount Pictures jako zázrakem změnilo původní stanovisko a po scénáři skočilo.

Doran produkcí pověřila kolegu Richarda P. Rubinsteina a do čela dosadila režisérku Mary Lambert. Pro Doran bylo směrodatné, že si režisérka padla do oka s Kingem, který se procesu natáčení aktivně účastnil a jako tradičně si ve filmu střihl menší roli. Mary Lambert od Kinga přijímala nápady i rady ohledně postav a odhodlaně se držela zdrojového materiálu. Nálada na placce tedy byla pohodová a přátelská, což ovšem nemění nic na tom, že Hřbitov domácích zvířátek (1989) ve výsledku není žádné veledílo. Zde se hodí menší poznámka. Originální název knihy i filmu je Pet Sematary, přičemž atypický anglický výraz pro hřbitov je zcela záměrný a v příběhu má své opodstatnění. Literární překladatel Ivan Němeček to pochopil a použil výraz „řbitov“ vypůjčený z hanáckého či slovenského nářečí. Tehdejší česká distribuce ale do fanklubu Stephena Kinga očividně nepatřila a tak se slovní anomálii rozhodla „napravit“.

Jak jsem již bylo řečeno, poslední filmová rozlučka s osmdesátými léty není ničím výjimečná, ale neurazí a musí se jí nechat solidní atmosféra. Rodinka Creedových se z rušného Chicaga přestěhuje na venkov, kde se nachází i záhadný lesní hřbitov pro domácí mazlíčky. Hned vedle hřbitova leží indiánské pohřebiště. Právě tam má půda údajně moc přivést mrtvé zpátky k životu, čehož otec rodiny využije v případě zabitého kocoura jménem Winston Churchill, kterému každý říká Church (geniální). Kocour se sice vrátí, ale divně smrdí, svítí mu kukadla a je poněkud agresivní. To však otce neodradí, aby stejný postup nevyužil i pro svého tragicky zesnulého synka. I ten se z říše mrtvých vrátí, ale má chuť na krev. Strašení může začít. Předloha je zajímavá tím, jak bolestně dokáže pojednávat o hlubokém smutku a strachu ze smrti. Film svým postavám ale příliš prostoru pro truchlení nedává, nehledě na velmi nevyvážené herecké výkony a zkratkovitý scénář. Vizuální stylizací a utahanou první polovinou spíše připomíná levné televizní melodrama, které později sklouzne do hororových vod. Jakoby se film nechal zmást svou žánrovou rozpolceností.

Navzdory protichůdným recenzím vydělal Hřbitov domácích zvířátek necelých šedesát milionů dolarů, což z něj při rozpočtu okolo dvanácti milionů činí úspěšný film. Pro řadu fanoušků je tento horor dokonce kultovní záležitostí. I z mého pohledu jde určitě o to lepší, co hluboká studna Kingových adaptací nabízí. Doporučuji se jen obloukem vyhnout pokračování z roku 1992. To je opravdu otřesné. Natáčela ho sice stejná režisérka, ale abych pravdu řekl, za vrchol její tvorby lze bezpečně považovat jen první střetnutí s Kingem. Když si uvědomím, že ta samá žena má na svědomí i „majstrštyk“ Megakrajta versus Gatoroid (2011), pak nezbývá, než mluvit o štěstí začátečníka. Hřbitov domácích zvířátek definitivně uzavřel jednu etapu, ale před Kingem se pomalu otevíraly dveře do nové dekády. Právě v devadesátých letech vznikly ty nejlepší filmy zrozené z literárních předloh mistra hrůzy.

 

Part3:

Závěrečnou část našeho putování zakončíme ve velkém stylu. Čekají nás devadesátá léta, která dle mnohých nabídla to nejlepší ze spojení Stephena Kinga a kinematografie. Nahlédneme i do dob nedávno minulých a pokusíme se zjistit, co přesně stojí za masivním úspěchem světoznámého spisovatele.

 

Nahoru a dolů

Úvodní část tohoto třídílného článku připomněla, jaké měl Stephen King štěstí při svém prvním koketování s filmovým průmyslem. Brian de Palma a Stanley Kubrick odhalili obrovský potenciál Kingových literárních příběhů. Dokázali, že s příslušným talentem, jedinečnou uměleckou vizí a osobitým přístupem ke zdrojovému materiálu mohou vzniknout hodnotná filmová díla, která dnes řadíme do zlatého fondu světové kinematografie. Osmdesátá léta evokovala půlnoční lunapark plný pestrobarevných světel a levných atrakcí. Rozmařilý cirkus, kde se však trpělivé obecenstvo dočkalo i několika slušných čísel. Devadesátá léta jsou takovým mixem obou poloh. Nabízejí pár průměrných blbinek, které uvízly v bezstarostném opojení předchozí dekády, ale zároveň nám v poměrně hojné míře servírují krásné filmařské šperky. Nové tisíciletí si z Kinga pro změnu udělalo oblíbený automat na výrobu remaků. Automat na opakování již jednou viděného, což je ve světě současné komerční kinematografie velký problém bez ohledu na vliv slavného spisovatele. Ale to poněkud předbíhám.

 

Klaun s balónky 

Dvoudílný televizní snímek To (1990), který vznikal v koprodukci Kanady a Spojených států, vzbuzoval u Kinga od počátku obavy. Pokud šlo o adaptace, spisovatel vždy věřil na sílu zavedených studií a kinosálů. Televizní produkce sebou přeci jen nesla jistá úskalí. Kromě omezeného rozpočtu šlo především o cenzuru, což mohlo být u příběhu, kde je násilí často pácháno na dětech, značně problematické. King psal opus To (1986) plné čtyři roky. Psal jej ve dnech štěstí, ale také v těžkých obdobích, kdy mu nebylo zrovna do zpěvu. Vložené úsilí se ovšem vyplatilo měrou vrchovatou. Masivní To se stalo nejprodávanější knihou v USA za rok 1986. V tomto kontextu je tedy snadné pochopit Kingovu skepsi ohledně televizní adaptace. Spisovatel především nechtěl, aby jeho košaté dílo prošlo nějakým razantním osekáním, které by narušilo celistvost příběhu. I proto se zpočátku přimlouval za seriálovou podobu projektu. Osobně netuším, zdali by se takový přístup vyplatil, neboť bez mučení přiznávám, že mi více než tisícistránková předloha dodnes uniká. Soudit tak mohu pouze natočený materiál.

Televizní To veskrze průměrného režiséra Tommy Lee Wallace jsem poprvé viděl asi ve dvanácti letech. Tedy v ideálním věku vzhledem k tomu, že se příběh z velké části točí okolo dětské party outsiderů, kterou spojuje nízké sebevědomí a různé fobie. Právě strach je hlavní zbraní mimořádně dravého monstra, jehož pravá podoba se ukrývá pod maskou děsivého klauna Pennywise ve famózním podání Tima Curryho. Záhadné zlo dokáže zhmotnit nejhorší obavy svých budoucích obětí a vychytrale využívat jejich fobie ve svůj prospěch. Televizní limity i značná umírněnost vůči explicitně podanému násilí jsou sice jasně zřetelné, ale i tak má tento hororový snímek vypovídající o předčasné ztrátě dětské nevinnosti něco do sebe. Kromě velmi solidní atmosféry a strašidelných výstupů Pennywise lze vyzdvihnout herecké výkony dětských představitelů. Hlavní problém spočívá v tom, že film má dvě části. Na tu první, pokrývající padesátá léta, se dobře kouká i dnes. Jakmile však ve druhém díle dětské herce vystřídají jejich dospělé verze, spadne příběhu okamžitě řetěz, což ještě umocní vyloženě pitomé finále s obřím pavoukem.

Je důležité zmínit, že televizní společnost ABC v raných fázích vývoje opravdu uvažovala o minisérii čítající zhruba deset dílů. Znalci objemné knižní předlohy by tuhle cestu patrně ocenili. Televizní seriály se však na přelomu osmdesátých a devadesátých let upínaly převážně na mustr situačních komedií či nekonečných telenovel. Ačkoliv se na trhu občas vyskytla výjimka typu Freddyho noční můry (1988) nebo Příběhy ze záhrobí (1989), sázka na hororový produkt zkrátka zaváněla hazardem. Manažerům stačila srovnávací statistika. Taková Roseanne (1988) měla jednoduše daleko vyšší čísla než seriálový pokus Friday the 13th: The Series (1986), který byl navíc poznamenán cenzurou a mizernou produkcí. Bohužel. V době, kdy na obrazovky vtrhlo mysteriózní Městečko Twin Peaks (1990), které navždy změnilo pohled na televizní seriály, už byla podoba snímku To oficiálně ustanovená. Režisér Tommy Lee Wallace se tedy musel smířit s tříhodinovou stopáží, omezeným rozpočtem a velkými kompromisy ohledně toho, co z knižní předlohy vypustit nebo naopak zachovat. Těžko říct, jak by rozporuplný výsledek dopadl, kdyby se k projektu dostal původně zvažovaný John Carpenter.

 

Dáma s kladivem

Rok 1990 je opravdu ideální pro demonstraci kvalitativních výkyvů, o nichž jsem referoval v úvodní kapitole. Ve stejném roce na scénu opět vstoupil Rob Reiner. Tedy režisér, který filmem Stůj při mně dokázal, že si s literárním Kingem velmi dobře rozumí. Komorní psychologický thriller s prvky hororu Misery nechce zemřít má až divadelní nádech vycházející z omezeného počtu postav, malého prostoru a celoplošné absenci jakýchkoliv nadpřirozených prvků. Stephen King účast Reinera uvítal s otevřenou náručí, jelikož Stůj při mně vnímal velmi pozitivně a dodnes snímek řadí mezi ty nejpovedenější. Při adaptování napínavé knihy Misery mu tedy nepřekvapivě nechal zcela volné ruce. Reiner si však tentokrát na palubu přizval výborného scénáristu Williama Goldmana. Režisérovi vyloženě imponoval cit, s jakým Goldman přistupoval ke knižním předlohám. Oba pánové už spolu totiž pracovali na zábavné fantasy pohádce Princezna Nevěsta (1987), která krásně prezentuje Goldmanův um.

Mezi režisérem a scenáristou sice kontinuálně panoval vzájemný respekt, což ale nijak nevylučovalo jeden zásadní bod, na němž se kreativní duo zpočátku nemohlo shodnout. Goldman chtěl při psaní zachovat brutalitu knižní předlohy zahrnující třeba zaživa provedenou amputaci nohy či moment, kdy psychicky labilní Annie Wilkes zavraždí policistu tím, že jej přejede sekačkou na trávu. Reiner nesouhlasil. Nechtěl, aby diváci postavu vyloženě nenáviděli. Podstata Annie Wilkes ztvárněné do té doby převážně divadelní herečkou Kathy Bates stojí na bleskurychlém přepínání mezi empatickou pečovatelkou se srdcem na dlani a vyšinutou psychopatkou sužovanou explozemi nekontrolovatelného vzteku. Nakládat jí na bedra další vrstvy krutosti by mohlo narušit uvěřitelnost postavy a tím pádem její funkčnost, což nakonec uznal i scenárista. Navzdory této odchylce a několika dalším detailům je film velmi věrný populární knižní předloze.

Známý spisovatel romantických cajdáků Paul Sheldon se rozhodne pro vážnější literaturu. Definitivní tečkou má být vypořádání s Misery Chastain, literární hrdinkou, která všemi romány proplouvá a kterou Sheldon právě v tom posledním zabije. Cestou z horské chaty se však spisovatel vybourá a skončí se svým vozem zapadlý ve sněhové závěji. Cynický osud mu do cesty přihraje anděla strážného i ďábla v jednom těle. Zdravotní sestru a Sheldonovu obrovskou fanynku Annie Wilkes. Ta se o svůj dolámaný idol láskyplně stará ve vlastním domě, dokud jí není umožněno přečíst si rukopis posledního románu. Ten jí naštve odlišným stylem psaní, ale daleko horší je aktuální kniha o Misery, kterou si Annie donese z obchodu. Nejprve si další příběh své milované hrdinky vesměs užívá, ale jakmile se dostane k poslední kapitole, začne peklo. Její milovaná Misery nesmí zemřít! Z pacienta se obratem stává nedobrovolný vězeň. Sheldon musí spálit rukopis a přivést Misery opět k životu. Bohužel pro něj, bipolární osobnost Annie Wilkes jí umožňuje používat celou škálu donucovacích prostředků. Od zlověstných výhrůžek a zamykání v pokoji až po údery kladivem.

Na snímku Misery nechce zemřít jsem vždy obdivoval ucelenost jediné dějové linie, která se sice nikde nevětví, ale zároveň dokáže opakovaně překvapovat tím, co Annie svému vězni zase provede. Tady nejde o hloubku postav ani překombinovaný děj. Goldmanův scénář je však dostatečně chytrý na to, aby vzbuzoval naší zvědavost. Jde o nesmírně napínavou hru na kočku a paralyzovanou myš. Polapenou kořist, s níž si dravec zlomyslně pohrává. Tomuto vzorci opravdu velmi pomáhá geniální casting. Statnou rodačku z Tennessee si v té době jen málokdo uměl přiřadit k nějaké konkrétní filmové postavě. Bates vypadá vskutku civilně. Žádný okázalý lesk hollywoodských hereček, ale vizáž sousedky odnaproti, která se ráno před domem oháněla hrablem na sníh. Připočtěme k tomu mimořádné herecké nadání oceněné Oscarem a máme tu nevšední filmovou postavu. V tomto ohledu si obrovskou pochvalu zaslouží i James Caan v roli vězněného spisovatele. Pasivní vnímání teroru se zpočátku odráží jen v jeho udivených pohledech, aby se s postupující stopáží proměnil v muže, co bojuje o holý život. Jen málokdo uměl tak přesvědčivě zahrát bolest. Při sledování člověk opravdu věří, že má James Caan zlomenou každou kost v těle. Perfektně zvolený protihráč.

Zkušený herec po roli doslova skočil, jelikož od dob horkokrevného Santina Corleona z veleslavné klasiky Kmotr (1972), mu producenti nabízeli převážně role drsných poldů a násilných mužů. Spisovatel Paul Sheldon z těchto archetypů opravdu vybočoval. V případě Kathy Bates lze ale bez přehánění mluvit o nejzásadnější roli její herecké kariéry. Ukořistění Ceny Akademie za nejlepší ženský herecký výkon se pak stalo nečekanou třešničkou na dortu, jelikož v hororovém žánru se zlatí prdeláči zrovna nenosí. Misery nechce zemřít je právem vzývána coby moderní žánrová klasika a dodnes zůstává jedinou kingovkou oceněnou Oscarem. Stominutová stopáž, kde na zmar nepřijde jediná vteřina.

 

Pevná půda pod nohama

Pokud jde o samotného Stephena Kinga, ten si užíval život s čistou hlavou a jako důkaz o nově nabytém elánu vydal další kolekci novel Čtyři po půlnoci (1990), jejichž společným pojítkem je veličina času. Dle novely Časožrouti dokonce vznikla stejnojmenná třídílná minisérie z roku 1995, kterou si na starost opět vzala televizní společnost ABC. I přes rozporuplné reakce si To zajistilo vysokou sledovanost. Proč se tedy držet zpátky? Celkově vzato byl King zkraje devadesátých let opravdu nezastavitelný. Postupně gradující román Nezbytné věci (1991), aktivní účast na pětidílném televizním projektu Svědectví (1994) nebo tajemná psychologická novela Dolores Claiborne (1992), na jejímž základě vznikl stejnojmenný film s Kathy Bates v hlavní roli. Herečka už s Kingem jednou uspěla a já osobně si myslím, že ve filmu Taylora Hackforda předvedla minimálně stejně dobrý výkon. Samozřejmě. Na každý dobrý film připadají v případě Kinga dva špatné. Nudný horor s ucházející atmosférou Jednou se vrátí (1991), podprůměrné sci-fi Monstrum (1993), případně promarněná šance George A. Romera- Temná polovina (1993).

Nutno podotknout, že se slavný spisovatel vrátil i k občasné tvorbě scénářů. Upřímně řečeno. King je daleko lepší spisovatel nežli scenárista, jak dokazuje ujetý horor režiséra Micka Garrise - Sleepwalkers (1992). Považte sami. Středobodem příběhu je zvláštní druh upíra, který v rámci uchování životní síly vysává jen mladé ztepilé panny a bojí se koček domácích. Pokud si film ještě dobře vybavuji, v centru dění jsou dokonce upíři dva. Matka se synem, kteří zároveň tvoří mileneckou dvojici (fuj), putují po USA a vraždí panny. Ano, je to velmi pitomé, ale také zábavné a na rozdíl od výše uvedených filmů se u Sleepwalkers nebudete nudit. Stephen King si tedy po právu užíval život úspěšného spisovatele, ale zároveň si nesl nálepku autora, z jehož literárních děl a scenáristických pokusů vyrůstají spíše průměrné filmy. Tohle strohé konstatování měl zanedlouho vyvrátit jeden talentovaný scenárista, režisér a milovník hororových příběhů Frank Darabont.

 

Vězení s lidskou tváří

Nikomu tento názor nevnucuji, ale vždy mi přišlo poněkud nespravedlivé, že masivní úspěch melodramatického snímku Forrest Gump od Roberta Zemeckise zastínil ostatní a dle mého soudu mnohdy i kvalitnější filmy, které se zrodily v mimořádně nabušeném roce 1994. O těch ostatních se třeba jednou rozepíšu v jiném článku, ale teď už rovnou přistupme k sympatickému režisérovi s francouzskými kořeny. Práva na povídku Rita Hayworth a vykoupení z věznice Shawshank zakoupil Frank Darabont již v roce 1987, tedy v době, kdy byl znám jen v jistých hollywoodských kruzích coby producent a příležitostný scenárista. Po Robu Reinerovi šlo tedy o druhého člověka, který se rozhodl zadaptovat jednu z povídek spadajících do sbírky Čtyři roční doby. Tím třetím a posledním se stane až režijní inovátor Bryan Singer, ale k němu se dostaneme později. Tvůrčí nadšení Darabonta a Kinga poprvé spojila práce na krátkometrážním snímku The Woman in The Room (1983). Stali se z nich takřka okamžitě dobří přátelé. Jakmile si Darabont vysloužil ostruhy za významný podíl na hororovém snímku s prvky fantasy Noční můra v Elm Street 3: Bojovníci ze sna (1987), zakoupil práva na zmiňovanou vězeňskou novelu.

Šek na pět tisíc dolarů si King nikdy nenechal vyplatit. Popravdě se dost podivoval, proč si Darabont vybral zrovna útlou novelu, jejíž perspektiva se v drtivé většině drží vězně Ellise Reddinga zvaného Red. Režisér však od samého začátku věděl moc dobře, co dělá. Povídku bral spíše v rovině malé krásné sazenice, které zaléváním pomohl k rozpuku. Příběh na doživotí odsouzeného bankéře Andyho Dufresna se tedy rozrostl do značné šíře. Darabont upravil osud některých postav, letmo naznačené vedlejší dějové linie citlivým způsobem zvýraznil a dokonce si navrch přihodil pár vlastních nápadů. V centru dění nadále zůstával odsouzený vrah, vězeňský pašerák a především vypravěč celého příběhu Red, ale vznikající scénář se do základu nebál přidávat další množství stavebního materiálu. Například byly změněny okolnosti, za jakých se Red do vězení dostal. Osud mladého zloděje Tommyho Williamse dostal temný epilog a starý vězeňský knihovník Brooks Hatlen se dočkal vlastního plnohodnotného příběhu. Drobných i větších změn je daleko více, ale podstatné je, že ani jedna nepůsobí samoúčelně nebo snad uměle.

Pozvolný vývoj filmu Vykoupení z věznice Shawshank začal až v roce 1992, přičemž scénář Darabont napsal během osmi týdnů. V tomto intenzivním období prý prakticky s nikým dalším nekomunikoval a veškerou pozornost věnoval pouze psaní. U Castle Rock Entertainment (produkční společnost vlastněná Robem Reinerem) slavil hotový scénář velký úspěch a hned následující rok si režisér zajistil krásný rozpočet čítající pětadvacet milionů dolarů. Stěžejní lokaci celého příběhu nalezl Darabont v americkém Mansfieldu, stát Ohio. Oku lahodící historické vězení Ohio State Reformatory (běžně označované jako Mansfield Reformatory) inspirované novorománskou architekturou se svého dokončení dočkalo v roce 1910. Darabont a cenami ověnčený kameraman Roger Deakins nalezli v nesmírně fotogenické stavbě ihned zalíbení. Skvělou ruku měl režisér i v otázce castingu. Prototyp všech filmových mentorů a vypravěčů Morgan Freeman jako Red. Tehdy neokoukaný Tim Robbins v roli tichého leč inteligentního Andyho Dufresna. Esenciální zlo v podobě zbožného ředitele věznice Samuela Nortona, kterého tak přesvědčivě zahrál Bob Gunton. Zmínit bych mohl opravdu každou položku obsazení.

O filmu jako takovém už bylo napsáno tolik textu, že mi ani nepřijde podstatné přehrabovat se v něm do hloubky. Příběhový oblouk, který pokrývá rozmezí let 1947 - 1966 je často interpretován jako soubor křesťanského symbolismu a mysticismu. Nevinný Andy Dufresne vsazený za zdi obrovské věznice je vlastně takovým mesiášem a částečně mučedníkem až nápadně podobným Ježíši Kristu. Pomáhá druhým, svým konáním výrazně ovlivňuje smýšlení ostatních spoluvězňů, vytrvale snáší všemožné útrapy a, jak Red poznamená, má kolem sebe jakousi auru, jež ho chrání před pochmurným prostředím. Dá se tedy říci, že je skutečným šiřitelem světla uvnitř temné kobky, což je trochu paradox, jelikož za spasitele a skutečného nositele světla se považuje i pobožný Samuel Norton. Jak však nejčtenější kniha všech dob říká, i satan byl zpočátku andělem zastávajícím funkci světlonoše. Podobně jako satan odmítající desatero přikázání i Norton pohrdá zákony a násilně prosazuje svůj vlastní systém pravidel a trestů.

Jde určitě o nesmírně zajímavé téma, nad nímž by se dalo diskutovat hodiny, ale já osobně film vždy vnímal jako výpověď o nehynoucí touze po svobodě. O zrnku naděje, houževnaté vytrvalosti a také o tom, že i ve vězení existuje prostor pro lidskost. Nevinný muž ve vězení, to je klasické téma zpracované na sto různých způsobů. Jeho těžištěm bývá takřka vždy dokonalý plán o cestě na svobodu. Vykoupení z věznice Shawshank se jím sice také zabývá, ale nečiní z něj prioritu. Film si po většinu stopáže klade otázku, jaký dopad má vězení na jedince v proudu měsíců, let a dekád. Pro Darabonta je důležité sledovat člověka, který se stísněnému prostoru v uzavřené kleci přizpůsobí do té míry, že se pro něj opětovný život na svobodě stává smrtelnou pastí. Život v izolaci je vlastně zloděj, jež nám z dlouhodobého hlediska krade schopnost přežít tam venku. Navzdory skličujícímu tématu oplývá film pozitivním nábojem a do smutného bezbarvého prostředí vnáší nečekaně motivy o spáse a vykoupení. Ano. Na mnoha místech hraje snímek na city, ale Darabont tak činí naprosto nenuceným způsobem.

V době uvedení byl film chválen kritikou, ale kolem diváků spíše jen proplul. Jak jsem již naznačil, nezastavitelný Forrest protrhl cílovou pásku a nechal všechny soupeře daleko za sebou. Ze sedmi nominací na Oscara neproměnilo Vykoupení z věznice Shawshank ani jedinou. Časem se z něj stala „znovuobjevená" klasika, která na naší nejnavštěvovanější filmové databázi dokonce získala odznak nejlepšího filmu všech dob. V současnosti je celkem běžné narazit na zkazky o tom, že Vykoupení z věznice Shawshank je nesmírně přeceňovaný film. Doby se zkrátka mění a s nimi i preference diváků, avšak první celovečerní film Franka Darabonta pro mě zůstává jednou z nejlépe zpracovaných adaptací vzešlých z bohaté tvorby Stephena Kinga.

 

Jack Torrance podruhé

Jak jsem naznačil, rok 1994 byl nesmírně plodný, ale dá se s klidem říci, že celá devadesátá léta se nesla na progresivní vlně, pokud jde o kinematografii. Měnil se pohled na akční žánr, králem komedie se pomalu stával Jim Carrey a mladý Quentin Tarantino započal něco, čemu dnes říkáme filmová postmoderna. Hollywood si rovněž nenápadně podmaňoval silný zahraniční export. Nizozemský režisér Paul Verhoeven, Němec Roland Emmerich, francouzský talent Luc Besson, čínský drak John Woo. Někdo se ve filmu snažil zachovat evropské cítění a jiný vsadil na megalomanskou destrukci skrze průsečík letních blockbusterů. Pro tento článek je ale neméně důležité, že se literárních předloh mistra hrůzy začali opět ujímat talentovaní režiséři. V podstatě se opakovala situace z druhé poloviny sedmdesátých let, tentokrát pod hlavičkou jmen Reiner, Darabont. Škoda, že potřebu něco opakovat měl i samotný Stephen King. Tomu patrně Stanley Kubrick stále ležel v žaludku, a tak došlo k další inkarnaci hororové knihy Osvícení.

Na jednu stranu tento krok chápu. Kubrick přeci jen natočil vysoce estetickou podívanou plnou matematicky přesných kamerových tahů a na milimetry vycentrovaných obrazů. Stephen King chtěl svým dalším scénářem hlavně zachovat věrnější obraz knižní předlohy. To se mu sice povedlo, ale třídílná televizní minisérie Osvícení (1997) postrádá to nejdůležitější. Atmosféru. Nic naplat. Televizní To i Časožrouti slavily úspěch, pokud jde o divácká čísla. ABC dalo Kingovi zelenou pod podmínkou, že se do budoucna zřekne jakýchkoliv dalších veřejných útoků na Kubrickův film. Souhlasil. Režie se ujal již jednou vyzkoušený Mick Garris (Sleepwalkers), ale pravdou je, že mu King po celou dobu doslova dýchal za krk. Skutečným předobrazem hotelu Overlook byl Stanley Hotel nacházející se v Coloradu. Právě tam natáčení z větší části probíhalo. Produkce se ale od počátku táhla. Trvalo například dlouho, než se našel herec, který by měl kuráž zopakovat part Jacka Nicholsona. Této úlohy se nakonec zhostil celkem nevýrazný Steven Weber. Natáčelo se sice v březnu 1996, ale jako na potvoru vůbec nesněžilo. Značnou část rozpočtu si proto ukously zasněžovací stroje.

Nehodlám do televizního Osvícení zbytečně kopat. Počáteční recenze projekt chválily a sledovanost opět dosahovala slušných čísel. Pravdou však je, že Kubrickův film si stále nese punc žánrové klasiky, kdežto na Kingův a Garrisův pokus se docela zapomnělo. Film sice postrádá tu správnou hororovou atmosféru, je úmorně dlouhý, herecky nevyvážený a je na něm znát finanční limit, ale pokud patříte mezi čtenáře, kteří touží po maximálně věrných adaptacích, pak si tahle minisérie vaší pozornost určitě zaslouží. Je tam prakticky vše, co v knize, akorát to nepůsobí tak dobře jako na stránkách. Pojďme raději navázat na zlatou sérii filmů. Pak už to bohužel půjde jen dolů.

 

Dvojitá rozlučka

Minimalistický thriller Nadaný žák (1998) mi vždy připomínal variaci na Misery nechce zemřít, kde ovšem zcela absentuje černý humor a výsledek má daleko temnější vyústění. V příběhu jsou opět dominantní dvě hlavní postavy, významným jevištěm se stává opět stísněný prostor jednoho domu a scénář Newtona Thomase Sigela si i podobným způsobem pohrává s motivem vydírání, kdy jedna postava nutí tu druhou k nedobrovolné spolupráci. Vtip je v tom, že oba mužští herečtí představitelé ztvárňují zlé postavy, které na sebe se vzrůstající intenzitou působí a snaží se jedna druhou vzájemně eliminovat. Bryan Singer je dnes možná kontroverzní postavou, ale v devadesátých letech vzbuzoval u filmových publicistů respekt a obdiv. Po stylotvorné kriminálce Obvyklí podezřelí (1995) vsadil na malý komorní film, v němž uplatnil svou schopnost budovat mistrným způsobem napětí. Příběh holokaustem nezdravě fascinovaného středoškoláka Todda Bowdena (Brad Renfro), který pod pohrůžkou odhalení identity nutí bývalého nacistického velitele koncentračního tábora Kurta Dussandera (úžasný Ian McKellen) k vyprávění hrůzných historek, je poslední zfilmovanou novelou ze sbírky Čtyři roční doby. Mrazivý zážitek.

Definitivní tečku za devadesátými léty nemohl učinit nikdo jiný než Frank Darabont. Zelená míle (1996) je název Kingova románu (v USA vycházel po částech) i stejnojmenného filmu z roku 1999. Darabont podruhé, vězeňské téma podruhé a přesto je výsledek značně odlišný. Na vězeňský život je zde pohlíženo z perspektivy dozorců. Namísto naděje je ve vzduchu cítit odér blížící se smrti a pevnou součástí příběhu je tentokrát i element nadpřirozena. Nikoliv v rovině hororové či vyloženě negativní, ale spíše duchovní. Podobně jako v Shawshanku je křesťanská symbolika přítomna i zde. Houževnatý Andy Dufresne po dlouhé a strastiplné cestě za svobodou dosáhl vykoupení. Odsouzený něžný obr John Coffey (Michael Clarke Duncan), který pouhým dotekem zvládá absorbovat bolest a nemoci druhých, však takové štěstí nemá. Dobrosrdečný a poněkud jednoduchý Coffey se s každou další minutou blíží k neodvratnému trestu smrti. Motiv ukřižování je zde tedy doslovný. Zelená míle sice trvá tři hodiny, ale nenudí. Opakovaně dojímá a bere za srdce. Stephen King a vlastně i Darabont si před koncem milénia nemohli dopřát lepší rozlučku.

 

Zbytky ze dna

Nechci této kapitole věnovat zbytečně moc prostoru, jelikož s filmovými kingovkami po roce 2000 je to jednoduše řečeno bída trvající do dnešních dnů. Uplynulým pětadvaceti letům jednoznačně vládnou remaky, variace na již jednou viděné či různá pokračování. Považte sami: Carrie (2002), Carrie (2013), To (2017), To Kapitola 2 (2019), Řbitov zvířátek (2019), Children of the Corn (2020), Řbitov zvířátek: Pokrevní linie (2023), případně Žhářka (2022), což není nic jiného, než Ohnivé oči v bleděmodrém. Učiněná marnost. Viditelně vyčnívá snad jen nově zpracované To, kterému však argentinský režisér Andy Muschietti podrazil nohy nesnesitelně otravným pokračováním. Pozornost si jistě zaslouží i Doktor Spánek (2019), jímž se nečekaně blýsknul jinak veskrze průměrný rutinér Mark Flanagan. Stejnojmenná kniha vynikajícím způsobem doplňuje původní román Osvícení. Flanagan sice na filmový opus Kubricka už z principu navázat nemohl (především po estetické stránce), ale i tak zůstává příjemným zjištěním, že Doktor Spánek není jen levným marketingovým trikem, nýbrž osobitým fantasy hororem s hutným příběhovým podložím.

Příznivci Franka Darabonta by jistě hlasovali i pro tajuplnou Mlhu (2007), tedy poslední plod práce vzešlý ze spojení King/Darabont. Nejde sice o tak přesný zásah do terče jako v případě dvou předešlých snímků z vězeňského prostředí, ale Mlha je bezesporu nejvíce hororová, nehledě na svíravý pocit všeobjímající apokalypsy skryté za nepropustným šedým závojem. Po ultimátní noční bouři pozře město Bridgton hustá mlha, v jejichž útrobách číhá smrt. Hrstka různorodých lidí se schová do supermarketu a přemýšlí, jak z nečekané situace vyváznout. Digitální triky sice poněkud zestárly, ale v otázce, zdali je větším monstrem člověk nebo anonymní zlo, funguje film stále dobře. Mlha je napínavá, ke konci beznadějná a nebojí se dloubat do žeber skrze náboženský fanatismus, tedy téma, které se v díle Stephena Kinga opakuje jako zlověstný refrén v žalmu. Plusové body si zaslouží i nemilosrdné finále vzešlé z hlavy samotného režiséra. Až na šablonovité uchopení postav a herecké rezervy Thomase Jana (to finální zhroucení mu moc nevěřím) je Mlha solidní hororová jednohubka.

Pokud má někdo slabost pro hororovou sci-fi smaženici Pavučina snů (2003) či překombinovanou bizarnost Ve vysoké trávě (2019), nechť je mu přáno. To lepší už jsem zmínil. Alespoň tedy z mého pohledu. Ze seriálové tvorby se určitě sluší vypíchnout mysteriózní thriller Dallas 63 (2016) nebo obstojnou detektivní záležitost Mr. Mercedes (2017). Folklórem ovlivněný Oustsider (2020) se naopak řadí mezi má nejsmutnější divácká zklamání. Zážitek mohu shrnout asi následovně. Famózní úvod, nudný prostředek a totálně stupidní závěrečná epizoda, které se vyrovná snad jen finále Her o trůny (2011). Znovu se tak dostáváme na začátek celého článku, kde jsem psal, že symbióza Kinga a kinematografie je značně komplikovaná. V posledních kapitolách se tedy pokusím přijít na to, co za tímto konstatováním vězí.

 

Magická formule

Jako každý vysoce produktivní autor, má na svém kontě i Stephen King nějaké ty slabší kusy, což je při takovém počtu knih naprosto přirozený jev. Mezi jeho fanoušky rovněž převládá názor, že mistr napětí bravurně ovládá starty svých příběhů, ukázkově rozehrává různorodé partie, ale občas zakopne v cílové rovince. I přes tyto obecně přijímané neduhy však Stephen King dlouhodobě patří mezi absolutní spisovatelskou špičku, kterou bere velkoryse na milost dokonce i odborná literární kritika. U komerčního autora věc prakticky nevídaná. Této oblibě částečně přispívá fakt, že jde o univerzálního spisovatele, který zvládá snad všechny literární útvary a žánry. Nedělají mu problém povídky, romány ani novely, tedy prozaické útvary středního rozsahu. Jen málokterý krotitel slov umí být tak všestranně flexibilní, jak dokazuje kupříkladu Andrzej Sapkowski, jehož povídkové knihy kvalitou značně převyšují pozdější románovou tvorbu. Vybíravý čtenář se u Kinga tudíž může zaměřit na to, čemu dává běžně přednost. Svižná kniha končící na dvousté stránce? Sbírka krátkých povídek? Těžká bichle jakou můžete zatloukat hřebíky? Mistr napětí nabízí vše a je dostupný každému.

Stephen King se nevyžívá v podobenstvích ani ve složitých větných výstavbách. Nepotřebuje čtenáře mučit šifrovanými metaforami ani hrami na vypravěčské experimenty typické pro postmodernu. Jeho próza se opírá o silné příběhy, které umí velmi plynule, čtivě a intuitivně rozvést do obřích rozměrů. Právě enormní počet stran a z toho vyplývající množství postav, zápletek či dílčích podzápletek se může občas proměnit v problém, pokud jde o závěrečné svazování všech volných konců.

King hledá inspiraci v každodenním životě. Ve věcech, jež ho obklopují a ovlivňují. V dialozích i vnitřních monolozích postav se tedy kontinuálně objevují popkulturní odkazy na různá filmová díla, masově užívané nástroje denních potřeb (iPhone, internet), rockovou hudbu či literaturu. Ačkoliv některé konkrétní příběhy obsahují silné prvky nadpřirozena, případně sázejí na fantasy či sci-fi rámování, přímé propojení s naším reálným světem jim dodává na uvěřitelnosti a atraktivnosti. Kingova próza je jako houba, která vstřebává barvy, příchutě a pulzující rytmus převážně americké konzumní společnosti. Stačí prostá narážka na McDonald’s a čtenář pocítí automaticky závan něčeho povědomého a blízkého. Tím se King třeba odlišuje od Cliva Barkera, jehož specializací je tvorba cizích světů.

Na počátku všeho většinou stojí jedna nevšední situace v maximálně všedním prostředí. Útok upírů na malé ospalé město, nevinný jedinec vržený do chladné cely, agresivní pes, co rozbije idylku poklidného rodinného života atp. Od momentálního nápadu je to jen krůček k postavám, příběhu a záludnosti, která vyvěrá z principu zápletky. I přes nekomplikovaný styl Kingova psaní je právě klikatý vývoj zápletky branou do retrospektiv postav, nástrojem pro zakomponování fiktivních novinových výstřižků, klíčem k rozluštění finální záhady, případně spouštěčem digrese, tedy záměrného odbočení od hlavního tématu. Estetiku tradičního způsobu vyprávění, jaká spadá až do období starověkých básníků a středověkých zpěváků, King převzal, obrousil její archaické hrany a následně tuto modernizovanou vyprávěcí formuli adaptoval pro současnost. Průměrný čtenář upřednostňující nenáročnou četbu se v tomto ohledu snadněji ztotožní třeba s problémy utlačované dívky uprostřed toxického kolektivu, alkoholika, jenž svádí boj s vlastními démony, nebo pochopí svízel městečka, které se stalo předmětem nějakého vládního experimentu. Takové příběhy do myslí čtenářů už z principu pronikají snadněji nežli životní pouť Zarathustry.

Není to rozhodně pravidlo, ale Kingovy postavy často inklinují k nějakým stereotypům a archetypálním vzorcům. Záporáci, jakými jsou třeba náboženští fanatici, vrazi či zkažení lidé oplývající mocí (ať už nadpřirozenou nebo politickou), jsou zkrátka svině v každém ohledu. Kladným postavám zase nad hlavou mnohdy schází jen ta příslovečná svatozář, aby byla jejich dokonalost úplná. Tahle zdánlivá šablonovitost se však bezpečně ztrácí v silných charakterových detailech, bohaté historii prakticky všech postav a jen těžko odhadnutelným vývojem dané zápletky.

Klidem čtenáře také pravidelně otřásá šokující naturalismus a brutální zacházení s hlavními postavami. Se stejnou mírou detailnosti King přistupuje k popisům sexuálních praktik, které se většinou odvíjejí z perspektivy ženy (je jedno, zda se teď bavíme o běžné souloži nebo aktu znásilnění). S tímto aspektem se pojí jedna ryze americká zvláštnost. Jakmile King barvitě popisuje hadovité klubko střev opouštějící dutinu břišní, nůž přetínající krční tepny, případně letící kousky šedé mozkové kůry, kterým ke startu dopomohl tvrdý úder palice, tak je vše v naprostém pořádku. Pokud ale stejnou míru textové barvitosti užije u průniku penisu do vagíny, bývá zpravidla oheň na střeše, což je typicky americké. Násilí je v pohodě, ale běda sexu! Již několikrát v minulosti si spisovatel díky puritánství určitých čtenářů a literárních kritiků odnesl nelichotivý cejch chlípníka, který z něj div nedělal propagátora pornografie. Směšné.

Stephen King rovněž opakovaně pracuje s motivem odříznuté skupiny lidí v nějakém uzavřeném prostoru. Jde o skvělé zázemí pro vystihnutí duševních pochodů postav, jelikož každý člověk je jedinečný, má svůj vlastní pohled na svět, sociální postavení a víru. Dejte do jednoho terária desítku škorpionů a uvidíte ten tanec smrti. King pro svá pokusná „terária“ užívá různých rozměrů. Někdy, jako v případě Mlhy (1985), mu k tomu stačí jeden supermarket, jindy izolovaný horský hotel, ale když na to přijde, klidně stěny rozšíří na velikost celého města, což můžeme vidět třeba v románu Pod kupolí (2009), kde se město Chester’s Mill doslova ocitne pod jedním obrovským poklopem. Spisovatel pak tato uměle vytvořená hřiště ohraničená ostnatým drátem soustředěně pozoruje a všímá si vzájemných interakcí postav, které se z daného problému snaží najít cestu ven. Výsledky svého pozorování pak jednoduše zapíše. V drtivé většině případů dopředu netuší, jak moc se výchozí problém zamotá a kolik dalších postav stáhne do svého černého trychtýře. Relativně prostá počáteční premisa tak znenadání může nabobtnat do velikosti ságy čítající několik knih.

 

Zlato mezi cetkami

Myslím, že předchozí kapitola celkem srozumitelně ozřejmila přitažlivost a kouzlo Kingových literárních děl. Zároveň je jasné, proč filmová studia po jeho knihách tak ráda sahají. Já sám si při četbě kingovek někdy připadám, jako bych nějaký film skutečně sledoval. Příběhy Stephena Kinga kolem sebe nemají nepropustnou auru obtížně zfilmovatelných děl, jaká se běžně váže třeba ke knihám Franze Kafky, Franka Herberta, případně J. R. R. Tolkiena. Jak je tedy možné, že jsou finální výsledky tak rozporuplné a po filmařské stránce kvalitativně rozhárané? Dle mého mínění za to jednak může Kingova popularita a dostupnost autorských práv. Kdo by v úvodních titulcích nechtěl mít dodatek „Natočeno na základě bestselleru Stephena Kinga“, že? Druhá stránka věci je o něco komplikovanější, ale navazuje na tu první. Výborný spisovatel, jakým King bezesporu je, si u psaní vše hlídá sám. Vymýšlí příběh, tvoří zápletku i postavy. Ví, komu může ukázky svého rukopisu ukázat a svobodně si vybírá konzultanty i odborníky, s nimiž se radí ohledně témat, jakým sám dost dobře nerozumí (zdravotnictví, policejní úkony, behaviorální vědy, složité vojenské technologie).

Ovšem natáčení filmu, to je komplikovaný proces zahrnující nezřídka účast desítek, ba i stovek povahově různorodých lidí. Ano, správný směr by měl udržovat režisér, ale ani ten nemusí být stoprocentní zárukou kvality. Kdo knihu adaptoval? Jaký bude rozpočet, co podmínky natáčení, herecké obsazení a jak moc do toho bude zasahovat produkce? To je opravdu velké množství proměnných. Většinou uspěli ti, co už ve filmovém průmyslu měli nějaké postavení podložené perfektními režijními výsledky (Kubrick), případně ti, z nichž se posléze vyklubala režijní esa, která měla na začátku kromě talentu i velké štěstí na tvůrčí tým (De Palma). Pokud se teď zamyslím nad ústředním motivem celého článku, vidím to na plichtu. Ve filmech založených na knižních předlohách Stephena Kinga převládají kousky průměrné i vyloženě špatné. O tom asi není potřeba polemizovat. Jakmile se ale v určitém období konstelace hvězd přeskupila do ideálního postavení, došlo ke zrodu několika znamenitých filmařských šperků a nenápadných pokladů. Můžete se hodiny hrabat v zemi a vytahovat jednu zrezlou plechovku za druhou, ale jakmile narazíte na zlatou žílu, pak zákonitě přijde silný pocit zadostiučinění, který vyrovná všechny předchozí nezdary.

 

Mistr na odpočinku

Do spisovatelského důchodu odešel Stephen King před více než deseti lety. Jenže slovíčko „důchod“ je v případě Kinga spíše prázdná floskule. Sci-fi protkané skutečnými historickými událostmi Dallas 63 (2011), mysteriózní příběh o dvou rovinách Ústav (2019), příběh ze života odstřelovače Billy Summers (2021), vtahující fantasy Pohádka (2022), detektivně laděná Holly (2023). To není výčet, ale pouhý výňatek. Zdá se, že grafomanství spisovatele definitivně opustí až na smrtelné posteli. Ale žádné obavy, žádné malování čertů na zeď. Tenhle chlapík už přežil i srážku s automobilem. Pokud se vám navíc do rukou dostalo něco z jeho současné tvorby, musíte nekriticky uznat, že minimálně po mentální stránce je u Kinga vše v naprostém pořádku, což je vzhledem k jeho věku výborná zpráva. Osobně bych mu kromě pevného zdraví a bystré mysli přál ještě alespoň jeden či dva ultimátní romány. Přiznávám, že je v tom i špetka sobectví, jelikož se v jeho knihách nesmírně rád ztrácím a zapomínám na okolní svět.

A pokud jde o režiséry, scenáristy a studia? Literatura všeobecně bude nadále udržovat úzké partnerství se světem kinematografie. Na tom se patrně nikdy nic nezmění. A jak známo, partnerství mohou být idylická, občas problematická a jindy dokonce destruktivní. Nemám vůbec nic proti filmovým adaptacím. Nikdy jsem nezastával názor, že kniha je věc nedotknutelná nebo snad nějak posvátná. Jde o přísun nekonečného množství slov, příběhů, informací a všech myslitelných nálad zakletých do stránek papíru. Pro režiséra půjde vždy o hádanku. O náročnou výzvu, která jej permanentně nutí k zodpovězení zapeklité otázky: „Jak mám ten příběh uchopit a smysluplně ho převést na stříbrné plátno?“ Zredukovat děj ve prospěch vizualizace? Rozšířit linie vedlejších postav či je raději vyškrtnout úplně? Snažit se zužitkovat každičký dialog, nebo snad vsadit na umění bez kompromisů? Možnostem se meze nekladou, a právě tato skutečnost mi na celém procesu adaptování literárních děl přijde nejvíce fascinující.

Ani zdaleka se nedostalo na všechny filmy, natož knihy. Pár vět by si zasloužil malý televizní horůrek Prokletí Salemu (1979). Do textu se nevešla ani neškodná kravinka Zhubni (1996) nebo zvolna plující drama Srdce v Atlantidě (2001). Jistě vás napadnou další kousky a je dost možné, že se u některých setkáme prostřednictvím budoucích článků. Kdo ví? Třeba se zanedlouho zrodí nějaká další novodobá klasika nesoucí v řečišti DNA mistra hrůzy. Stačí prozkoumat filmové databáze. Studia a streamovací služby mají plánů více než dost. A pokud se vám nechce čekat? Inu, vždy můžete strávit čas u nějaké té knížky Stephena Kinga, případně si vybrat z široké škály filmových adaptací. Jak jsem již psal. Stephen King je dostupný naprosto každému.

 

 

 

 

 

---