povodeň v duši

Moc dobře mi to proniká někam dovnitř ...

Zas už nevím, co říct, abych to všechno ještě nezhoršovala, jsem slon v porcelánu. Mám tě ráda, Phil.

Omlouvám se, domek po mých rodičích dostal křížek a jde k demolici, bydlí v něm pořád bratr. Na půdě.  Nehne se.  Nekomunikuje. U posedu jsem našla dvě malé kostřičky. Jasně že jsme všichni malí, zvířata i my a naopak, člověk je jenom to špatné zvíře bez instinktů. Vypadala mi snad polovina vlasů, ale k čemu jsou paruky, že. Já děkuju všem, co četli a napsali. moc Mlhu, bouřku a déšť miluju od mala. Když byla bouřka, vždycky jsem utíkala ven pod plechovou střechu. A tak ještě jednou děkuju. 

hmmm .... omorika ... T

někdy jako by bylo všechno předem dané, že - smrt malých pro rubášky (jsme tak malí) asi ne, i když ...

:) tvoje slova neztrácí šmrnc, sexy poezie

Mám ráda mlhu.

pPřemýšlím o dokreslování vypadaných vlasů a říkám si, že to může být cokoliv, třeba vzpomínky, vlastně by se mi to do kontextu básně hodilo, protože ty časem taky ztrácej jasný kontury, člověk do nich zasahuje vlastní představivostí, upravuje, jsou v mlze. Líbí se mi změna perspektivy (smrk pod křikem vran). Asi bych mohla pokračovat, ale moc bych to stočila k sobě. 

To je náladovka. Krásná.

Vždycky jsem déšť milovala... Po letošním září mám tísnivý pocit, kdykoli začne větší liják.

Říkám, že ti to píše. Vím to.

Tvé verše, Phil, obsahují vždy silné ingredience z toho, čemu říkáme život. Lehkost i tíhu zároveň.

Prostě krásné.

Tak zvláštně zvlhka zasmutnělé....

mlha prší obličejem nahoru

Zvláštní kolísání. Nejednou překvapení zdánlivě nesouvislá. Synkopy v jazyce. Jakoby báseň po přechodu paloučku sotva zuby nehty udržela formu. Kdo nebo co je ta divná. Mlha snad?

Sedím na terase, zachumlaná a s čajem v ruce a tohle mi teda padlo do noty.