Léčitel

„Tak jak jde výzkum?“ provokoval kolega.

„Výborně, nefunguje to!“ opáčil jsem s úsměvem.

„Neříkej! A co budeš zkoumat dál? Hele, mohl bys třeba zjistit, jestli ióta nemůže za to, že jsem včera prohrál v mariáši!“ dobíral si mě.

„Za to může, že flekuješ, když máš prdlajs v ruce!“

 

Jsou výzkumy užitečné, zbytečné, a pak totální hovadiny. Jako třeba ten můj. Objev nové kvantové interakce, pojmenované ióta, není starý ani deset let. Je až překvapivě jednoduché ji měřit. Nikdo nechápe, že tak dlouho vědcům unikala. Výzkumy běží naplno. A někdo musí dělat ty nesmyslné. Ten někdo jsem já.

 

Jistě, kdybych mohl, tak dělám něco zajímavějšího než analyzovat, zda různí léčitelé a samozvaní šamani a šamanky neovlivňují iótovou interakci. Neovlivňují. Vůbec jim to nefunguje. Můj bezcenný výzkum se zařadí do zástupu podobných důkazů, že léčitelství nefunguje jinak, než jako psychická podpora a placebo.

 

Tak proč to dělám, ptáte se? Nevím už, kdo s tím nápadem přišel, každopádně se stalo, že to naší škole přidělili jako úkol. Nikdo to nečekal, nikdo to nechtěl dělat. Jenže na to přišli i peníze, a o ně škola přijít nechtěla.  A pak se našel jeden poflakující se doktorand, jeden ze sotva průměrných, který stejně díru do světa neudělá. A který si, zdá se, pomáhal u magisterské práce ne zcela korektními způsoby, podle všeho špatně citoval, možná vydával nějaké cizí výsledky za svoje vlastní, a možná mu umělá inteligence pomáhala psát ty části, které by neměla, a u kterých to neuváděl…

 

Takže varianta A je nechat se s ostudou vyhodit. Varianta B je udělat tuhle, s prominutím kokotinu, která přinese univerzitě peníze, a ta zamhouří pomyslné oko. A já se pak budu moct věnovat něčemu smysluplnějšímu.

 

Kolega odešel a já si šel do kuchyňky uvařit kafe. Potkal jsem tam Ninu.

„Ahoj, jak se máš?“ nezmohl jsem se na nic chytřejšího. Hlas mi vůbec nezněl tak pevně, jak bych chtěl.

„Ahoj, normálně,“ protáhla.

„To je asi dobře,“ blábolil jsem s pocitem, že moje hlava je úplně dutá, akorát v ní lítá pingpongový míček a odráží se od vnitřku lebky.

„Jo, asi jo.“

„Znáš ten vtip? Mám se průměrně, hůř než loni, ale líp, než příští rok!“

Lehce se usmála. Aspoň, že tak.

„Nechceš zajít na pivo?“ lákal jsem ji nikoli poprvé.

Podívala se mi do očí. „Ne, díky,“ chvilku se odmlčela, „víš, seš milej, ale prostě nejsi můj typ.“ Pohladila mě po rameni a odešla. Stál jsem tam, koukal do zdi, v hlavě prázdno, jenom míček se v ní odrážel ping–ping–ping…

 

———

 

Ten dědek, myslím, že se jmenoval Radan, nebo tak nějak podivně, původně ani součástí výzkumu nebyl. Vlastně jsem měl už vyšetřeno dost léčitelů na to, abych výzkum uzavřel. Všichni byli marní. Byla to neskutečná sbírka exotů. Co je spojovalo bylo přesvědčení o vlastní schopnosti léčit. A čekali, že se ukáže, že zrovna oni jsou ti, kteří iótovou interakci ovlivní. Pendrek…

 

Ale zpátky k Radanovi. Možná to bylo právě tehdy, když mi Nina řekla, že nejsem její typ. Nebo taky ne. Každopádně jsem večer popil víc, než by asi bylo rozumné, a pak jsem se tak trochu motal cestou na zastávku, až jsem udělal předpokládané: zakopl a praštil sebou o zem. Radan stojící na zastávce, kterého jsem samozřejmě ještě neznal, se ke mně dobelhal a pomáhal mi stát.

 

„Jste v pořádku?“ ptal se.

„Jo, jo,“ funěl jsem. Díval jsem se na svůj prst. Nechápal jsem proč.

„Máte něco s rukou?“

„Možná.“ Informace o bolesti konečně doputovala do mozku: „Asi jsem si ji nato– jak se to řekne – narazil.“

„Bolí vás to?“

Pokýval jsem hlavou.

„Ukažte,“ řekl Radan a vzal lehce moji ruku, můj bolavý prst do dlaní. Měl jsem pocit, jako by se v nich objevila lehká modrá záře. Bože, nesmím tolik chlastat!

„Mě ten prst už nebolí!“ nevěřícně jsem koukal na prst a na Radana. Zkusil jsem s prstem zahýbat. Šlo to snadno a bezbolestně. „Jak ‘ste to udělal?“

„Kdysi– kdysi jsem bejval léčitel. Myslel jsem si, že mám dar.“

„To asi máte!“ zíral jsem pořád na prst.

„Už to nedělám. Příliš velká zodpovědnost. Těžko pak najít sám sebe.“

„Chmm. Já zrovna dělám takovej výzkum s léčitelama. Všichni jsou na prd. Ale vy fungujete. Nezašel byste?“

„Jako kam?“

„K nám na fakultu. Já si vás proklepnu, jestli neovlivňujete iótový pole a pak budu moct v klidu odevzdat tu pitomou práci a mít klid!“

„Tak to zní opravdu lákavě,“ utahoval si ze mě.

„Jo. Máte pravdu, všechno je blbost.“

Chvíli jsme mlčeli. Blížil se autobus.

„Jedete?“ zeptal jsem se.

„Jo. A vy?“

„Mě se tenhle nehodí. Díky moc za pomoc!“

„Mějte se!“ Radan pomalu vstával.

Sáhl jsem si do kapsy pro mobil. Nahmatal jsem svoji zapomenutou vizitku.

„Kdybyste si to náhodou rozmyslel, tak se mi ozvěte!“ podal jsem mu ji.

„Tak díky,“ ze slušnosti si ji vzal.

„Ale výzkum už tenhle tejden končí. Pak už vracím vybavení,“ dodal jsem ještě.

 

To se stalo v úterý večer. Druhý den se neobjevil, což mě nijak nepřekvapilo. Překvapilo mě, že se objevil v pátek po poledni. Zrovna jsem chtěl vybavení rozebrat a dát do krabic.

 

„Rád vás vidím,“ upřímně mě potěšil.

„Já, no– vlastně mě přemohla zvědavost,“ usmál se.

 

Výsledky byly popravdě řečeno zklamání. Nějaký slabý signál tam byl, ale statisticky málo průkazný. Revoluce se nekoná. Radan ani nevypadal zklamaně.

 

Večer jsem si výsledky procházel.

Hm.

Je to jasný, prostě to nefunguje.

Leda–

Ne, to je blbost.

Ne, není.

Sakra.

Co se má křičet v takové chvíli? Heuréka?

Všichni ti léčitelé jsou matláci.

I Radan. Nejmenší matlák, ale pořád matlák.

Vždyť je to tak jednoduchý!

 

Ono to vlastně zase tak jednoduchý nebylo. Trvalo mi několik dní, než jsem dokázal svoje léčitelské schopnosti aktivovat a ovládat. Pamatuju si dobře, co byla první věc, co jsem vyléčil. Měl jsem na levém palci jizvu, jak jsem se kdysi spálil. Najednou byla pryč. Pak jsem si vyléčil záda bolavá od hrbení se u počítače.

 

Měl jsem superschopnost. A strašně moc jsem si ji chtěl nechat pro sebe. Stejně tomu nikdo neuvěří. Ani není jasný, jestli ji dokážu naučit někoho dalšího. Ten závěrečný článek jsem stejně už odevzdal. A napsal tam, že léčitelství nefunguje. Nechám si ho pro sebe. Mohl bych na něj zkusit balit holky. Co třeba Ninu? Nebolí ji něco?

 

Potkal jsem ji další den. Protahovala se v kuchyňce, když čekala, až se jí uvaří voda. Vnímal jsem, jakýmsi vnitřním zrakem, všechny její ztuhlosti, zkrácenosti, bolest ve shrbených zádech i jinde.

„Bolí záda?“ usmál jsem se.

„Jo, jsem celá ztuhlá,“ stěžovala si.

„Potřebovala bys nějakýho léčitele!“ vtipkoval jsem.

„Jo, doporučíš mi nějakýho? Ty se v nich teďka vyznáš!“ dobírala si mě.

„Všichni jsou marní. Ale já jsem se to naučil. Načerpal jsem všechno, co dokáží a tisíckrát to znásobil!“

„No tak to budeš brzo slavnej!“ ušklíbla se.

„Ne, já si to nechám pro sebe. Ale se zádama ti pomůžu!“

„Díky, ale nechci, abys na mě šahal!“

Sakra. „Neboj, na tohle mi stačí přiblížit se na pět čísel!“ Aspoň se ti to nevyléčí úplně, a ty tak přilezeš příště zas.

„Tak ukaž!“ Otočila se ke mně zády.

 

Začal jsem polohlasně broukat nějakou melodii a rukama jsem pomalu kroužil nad jejíma zádama. Samozřejmě, nic z toho není nutné, stačilo lehce nastavit ruku nad její záda, ale tyhle rituály jsou přesně to, co lidi očekávají a chtějí.

 

Nechtěl jsem, aby byl efekt napoprvé příliš silný, ale i tak jsem vnímal, jak se jí uvolňují svaly a jak se jí narovnávají záda.

 

Skončil jsem. „Už bys měla cítit lehké uvolnění. Asi do pěti minut by měl nastat maximální účinek. Tělu to chvíli trvá, než si uvědomí, že už má přestat bolet, že příčina zmizela.“

Opatrně se protáhla. „Tak dík,“ řekla a odešla.

Následující dva dny jsem Ninu nepotkal, protože byla na nějaké konferenci. Až třetí den večer, když jsem byl na odchodu, jsme se sešli na chodbě, když přijela a táhla nějakou těžkou krabici. Byla zkroucená jak paragraf.

„Co to, proboha, táhneš? Nechceš pomoct?“ nabízel jsem se.

„Jo, díky, prosím tě,“ ochotně mi předávala krabici. Trochu se narovnala. „Hele, jaks to posledně udělal s těma zádama? Mě tehdy fakt přestaly bolet!“

„No, to je dobře!“

„Jenže jak jsem dneska tahala ty pitomý časopisy,“ koukla nenávistně na krabici, „tak mě
v nich najednou vzalo!“

Mezitím jsme došli k její kanceláři, kterou odemkla.

„Hoď to, kam chceš,“ řekla vyčerpaně. Z poličky sundala láhev whiskey. „Potřebuju panáka, dáš si taky?“

„Klidně.“

Nalila dva panáky, svůj hned do sebe kopla a nalila si další.

„Myslíš, že bys mi dokázal srovnat ty záda?“

„Dokázal, ale musíš si sundat triko a musím se tě dotknout, tohle je příliš velký na to, abych to spravil na dálku přes oblečení,“ kladl jsem si podmínky, přestože to nebyla pravda.

Sundala si tričko. Bylo vidět, jak ji to bolí. „Udělám cokoli, aby to přestalo,“ řekla, pak na mě podezíravě koukla, „teda cokoli ne!“

Vypila další panák whiskey, lehla si na gauč a já ji začal něžně hladit po zádech a velmi jemně povolovat zatuhlé svaly.

 

Když přemýšlíme nad tím, co je nám příjemné, či co nás činí šťastnými, tak nás napadají věci, které vytrhují člověka z neutrálního pocitu, například vzrušení, zamilovanost, sex, ale i úžasná chuť nějakého jídla, nebo třeba nádherná hudba.

 

Ale to je všechno pomíjivé. Jak již prohlédli antičtí filozofové, to nejlepší, co můžete někomu dát, je zbavit ho bolesti, utrpení.

 

Kdyby přišel ďábel a slíbil vám všechno co chcete, peníze, slávu, krásné ženy či muže, mír a spokojenost všech lidí na světě, prostě cokoli, co chcete, a jediné, co byste za to museli zaplatit by bylo, že vás budou do konce života pořád bolet zuby, brali byste to? Pokud vás už někdy zuby bolely, tak je odpověď jednoznačná: ani omylem!

 

Myslím, že Nina docházela k poznání, že dnešek nakonec nebude tak špatný den. Uvnitř ji hřála whiskey a záda ji už skoro nebolela. Připadala si najednou tak svěží, tak plná energie. Podívala se na mě a v očích jí hrály plamínky. Měla přesně ten pohled, po kterém každý zamilovaný touží. Neváhal jsem, pohladil ji po vlasech a políbili jsme se.

„Ty jo,“ řekla nevěřícně, „tohle jsem úplně neplánovala.“

„Já taky ne,“ zalhal jsem. Ale snil jsem o tom.

Ten večer jsme u líbání neskončili…

 

———

 

Můžete mi mít za zlé, že jsem svůj objev použil čistě pro svoje osobní potěšení a nikoli pro blaho lidstva. Ale mě je to jedno. Co je mi do ostatních? Já chci akorát klid. Nehodlám nikomu ubližovat, ale ani pomáhat. Jestli pomoc bližním někoho naplňuje, tak já to teda nejsem.

 

Asi měsíc jsem byl v sedmém nebi. S Ninou jsme vytvořili pár a užívali si. Jenže pak se to všechno nějak pokazilo. Začalo to tím, že mě Nina poprosila, jestli bych se nepodíval na její maminku, že jí bolí noha. Popravdě se mi moc nechtělo, ale zkuste něco takovýho odmítnout svojí holce!

 

Copak maminka, to bych ještě snesl. Ale ta si to nenechala pro sebe a týden na to tu zvonila tetička. Že když jsem tak pomohl její sestře, jestli bych nepomohl i jí. A pak se to začalo lavinovitě šířit. Začali se objevovat úplně cizí lidé.

 

„Prosím vás, běžte pryč, já nejsem žádnej doktor!“ marně jsem volal.

„Ale já to nechci zadarmo!“ mrkali na mě.

„To je mi fuk, já nic nechci, já chci mít jenom klid!“

 

Jenže ne každý se nechal odradit. Ne každého jsem dokázal odmítnout, když jsem viděl, jak trpí. Vděčnost a díky byly milé, ale já o ně nestál. Já stál akorát o sex s Ninou a klid.

 

Pak začalo peklo, když o mě napsal reportáž, samozřejmě neautorizovanou, jakýsi bulvární plátek. K mému bytu začaly proudit davy. Dokonce se stála fronta!

 

Načež přišly úřady na kontrolu: jestli neoprávněně neposkytuji lékařské služby, jestli načerno nepodnikám, jestli správně odvádím daně, dokonce přišla i hygiena!

 

Přišel jsem o všechno soukromí. Když nás s Ninou tajně vyfotili do nějakého bulváru, tak řekla, že to nezvládá, a odešla ode mě. V práci jsem byl všem pro smích. Marné vysvětlování, že léčitelství nedělám, a dělat nechci.

 

Vrchol přišel, když mě kontaktovala armáda. Ale zahlédl jsem světlo na konci tunelu. Dohodl jsem se s nimi. Naučil jsem svoje schopnosti třicítku armádních lékařů, předal jim svoje veškeré znalosti a postupy. Jediné, co jsem za to chtěl, byl nový život. Dostal jsem nové jméno, nové doklady, a dokonce mi udělali malou plastiku obličeje. Přišel jsem o své staré kamarády, o Ninu, jediné, koho můžu s opatrností vídat jsou rodiče. Ale mám klid!

---