Těla

Jsou tam.

Obrýlený kluk čeká na sociální pracovnici. Ta je dlouhá jako tyčka a havraní vlasy zavírá zásadně do drdolu. Když vejde do jeho pokoje, dřepne si mu na klín. Jinak to nejde, je na vozíku.

Starší žena vyndává a zase zandává věci do kufru, dřepí u toho na bobku a nervózně škube hlavou. Pokolikáté už?

Vracím se k brunetce. Už je v podprsence.

Manželé neurčitého věku se chystají na večeři. Ona si maluje pusu s úporností stárnoucího klauna, on čumí na fotbal. Za chvíli půjdou na svařák a nebudou si mít co říct.

Mladá Japonka se válí v posteli se svým milým. Koukají se na nějaké vtipné vánoční video na mobilu. Je možné, že si pouštějí stále to samé; je výhoda, že dnes můžeme vše nahrát a vracet na začátek dle libosti.

Plešatý chlápek si váže kravatu. Asi podesáté a stále marně. Vždycky se mu po utažení rozváže. Začne řvát a mlátit do zrcadla. Ale nebojte se, nic si neudělá, vím to.

Brunetka odhaluje svoje malá pevná prsa, která prosvítí temný pokoj kluka jako adventní věnec. Přestože jsem je viděl milionkrát, nemůžu odtrhnout oči.

Věřte mi, dal bych cokoliv, abych mohl být v těle kohokoliv z protějšího hotelu. Svoje nemám, dobrovolně jsem se ho zbavil v hotelovém pokoji tady ve Vídni, kde jsem měl přespat jen jednu noc. Jenže já se zrovna před cestou pohádal s přítelkyní a ona mi řekla, že má jiného…

Jelikož jsem ten pokoj značně zaneřádil, už ho hostům nenabízejí. Zůstal můj. A já v něm taky zůstal uvězněný na věčnost.

Je to tak. I když hotel zbourají nebo přestaví na něco jiného, pro mě se nic nezmění. Tahle noc se bude opakovat jako ta předchozí a všechny před ní.

Pozdě litovat.