Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePolistopadí
Autor
Jinys
Tuším až někdy 20. listopadu roku 1989 se i v Brně vydali lidé do ulic. Já jsem šel cinkat klíči jako jediný z naší kanceláře. Přerušil jsem práci na vědě a vyrazil jsem do ulic Ne, nebyl jsem jediný hrdina, byl jsem jen jediný zvědavý, co se děje.
Co se děje jsem ale pochopil jako náhlé vnuknutí, až v rámci generální stávky, na setkání v Mahenově divadle, při projevu jednoho z řečníků.
Tak a je to! Problesklo mi tehdy hlavou.
Ale nepamatují si žádné euforické nadšení. Spíš obavu, jestli celá věc neskončí střelbou milicionářů podobně, ne-li hůř, jako v roce 1969.
Neumím již událost přesně zařadit, ale v době kdy už bylo rozhodnuto, kolegyně, která se vždy chlubila jak výhodně nakupuje přes známého věci zabavené z bytů emigrantů, statečně lepila plakát OF na dveře kanclu našeho šéfa. Takové věci nadšení také neposílí!
Ale přesto!
O několik dní později jsem přeci jen zažil pocit, že věci by mohly být jiné a lepší.
Na zastávce tramvaje se staršímu muži udělalo nevolno.
Stačil jen krok do vozovky, mávnout na první auto a řidič odvezl muže do nemocnice.
Dobrý pocit mi nějakou dobu vydržel.
Později jsem musel barvy obrazu trochu opravovat.
Dnes nějak nevím.
Byla to vůbec pravda?
Jo, byla!
Bylo (krátce) fajn.
16 názorů
Myslím, že to takto prožívalo mnoho lidí. Dnes je také snadné generalizovat, my, oni, rudí, bílí, černí, zelení, což je největší chyba. Cejchování se tehdy jen zúžilo na papaláše a i těm se nic nestalo. Příkladů je dost. Ten můj, jen nahodile, je ředitel velkého Kulturního domu, člen OVKSČ, lektor VUMLU, který v malé privatizaci koupil obchod s dětskou obuví a zaměstnal tři prodavačky. Ani on si určitě nemyslel, že by mohl režim tak rychle skončit a obrátit kabáty.
K3
Jen poznámka pod čarou:
Nebyl to zázrak. Byl to jen kurážnej chlap, s mapou na pleši.
K3
Musíme jen umřít.
Do KSČ nemusel nikdo! Vážnou "nabídku" jsem dostal, co si, pamatuji 3x. Byl jsem ale samozřejmě smířen s cenou, kterou jsem zaplatil za odmítnutí...
Jinys; záleží kolik jim bylo let a v jaké byli profesi. Můj táta byl "osmašedesátník," ale znal jsem jich spoustu, v období přibližně 75-89 r., obyčejnech mladejch chlapů co tam museli, pokud chtěli být třeba skupinářem, technikem, parťákem a pod. V té době nikdo nevěřil že se to změní. Bylo to jako navěky. Já to ještě teď beru jako zázrak, tu naši sametovou. Já byl šest let technik u ovocnářů a nebyl jsem u nich, protože ani můj šéf u nich nebyl, kvůli tomu musel odejít z Holovous..., a ten se za mě postavil. Ale máš pravdu, ti co u nich byli a zůstali po 68 byli převážně hajzlové.
Byla to pravda, ale jen krátce... studenti pobíhali po městě s plakáty a slušně zdravili a dávali přednost ve dveřích... Začátkem léta příštího roku jsem šla parkem na náměstí, na lavičce seděli výrostci, pozorovali lidi a jeden na mne zavolal: "Tak co, bábo, už máš předplacené krematorium?" Měla jsem dost síly, abych se neohlídla... asi tak.
K3
Troufnu si pochybovat, že libovolní členové KSČ, kteří do té partaje nalezli po roce1968, údálosti roku 1989 uvítali.
:-(
Nejjednoduší by bylo napsat, že lidi napříč všemi profesemi; než je všechny vyjmenovávat; to prožívali stejně. Všichni na to čekali jako na smilování boží, troufám si říct, že i většina řadových členů KSČ.
Jinys - nepřekvapí, vůbec :)
jen jsem tím i chtěla říct, že se k nám všecky ty okolnosti atd atd dostaly hodně brzo
dadadik
Možná tě to překvapí, ale i my, co nejsme "od divadla" ale "od železa", prožíváme emoce.
:-)
Gora
Ano, velké průsery dají většinu dohromady. Menšina rabuje...
Gora jasně
ale tyhlety milníky jsou ještě mnohem víc
a prožitky nepřenositelný
Lidé víc drželi při sobě, a je to tak dodnes při živelních pohromách, ale i sportovních vítězstvích atd...
Jelikož jsem "od divadla" a celá rodina, tak jsme toto prožívali velmi silně atakdále.... :)