Hexagold v dračí jeskyni

Perlicka: Povidku "Hexagold a barva vlasu" jsem psal skutecne na 3x a presne tak, jak jsem ji ted rozdelil pro ucely Pismaka. Cast nazvana "Hexagold v draci jeskyni" jeste existuje v jedne, ponekud odlisne verzi, kterou radsi nebudu ani zverejnovat... :-)

Hexagold v dračí jeskyni. Ví se, že děti jsou mnohem citlivější a vnímavější než dospělí lidé. Mnohem více oplývají emocemi. Hodně se bojí neznámého a zvláštního. Ani Blovenské děti nebyly výjimkou. Tím zvláštním prvkem byla Kateřina. Cítily, že je jiná, že je zvláštní. Bály se jí přijmout mezi sebe, protože z ní vyzařovala podivná moc a síla, kterou dokáží vycítit právě jen děti. „Běž pryč, nechoď sem, bojíme se tě,“ slýchávala, když za nimi přišla. Někdy jen prosté odvrácení pohledu. Když se objevila, kde byl hlouček modrovlasých postaviček, zapříčinila většinou jeho okamžitý rozpad. A tak je pozorovala z dálky. Jediný její kamarád byl Robin. Vlastně nechápala, proč se ji taky nebojí. „Kati, musím ti něco ukázat“ strčil do ni. Nestačila se zeptat, co to je a už ji táhnul ulicí mezi domky do staré kůlny na kraji města. Bylo tam mnoho starého harampádí, většinou dosloužilého nářadí, či jiného železa, které neměl nikdo kam dát. Zespodu nějaké hromady se pokusil vytáhnout větší truhlu, Kate mu musela pomoc. „Schoval jsem to sem, tady to nikdo hledat nebude“ Bylo to několik stočených svitků. Kate nejdřív nechápala, co ji chce ukázat. Kdysi jí Hex vyprávěl o čarovných svitcích, ale tohle asi nebude ono. „To jsou mapy,“ odpověděl Robin na Katinu otázku. „Mapy? A Čeho?“ „Podzemí. Chodeb pod horou. Díky těmto mapám se můžem dostat ven.“ Robin vykřesal jiskřičku naděje. „Fakt jo? Můžu se podívat?“ Hexagold ji učil číst v mapách. V těch dobách to bylo docela obtížné, protože každý autor mapy měl svá značení a své symboly. Dívka úžasle hleděla na čáranice na svitku a snažila se v nich něco rozeznat. „Tady je Bloven, vidíš Kati?“ ukázal Robin na oblast zabírající čtvrt svitku. „Jo vidím, hmm a neříkej mi Kati“ „Dobře Kati.“ „Robine.“ „Co je Kati?“ Kate se zadívala do stropu: „Ale nic“ Chvíli si prohlíželi mapu. „Hele Robine, kde si je vlastně vzal?“ „U Artona, jak chtěl odpoledne někoho na práci, pamatuješ...“ nedořekl. „Ty jsi mu je ukradl?“ „No,“ zdráhal se Robin, „Řekněme, že jen vypůjčil“. Seděli v kůlně ještě hodinu. Oba byli rozhodnuti utéct z města, zbývalo ještě dobře promyslet cestu. Všechny chodby (tedy ta jedna co znali) však byly hlídány pečlivě strážemi, takže nikdo se nemohl nepozorovaně dostat dovnitř ... a ani ven. Na jiné mapě však Robin našel další chodbu, která, jak se zdálo vedla na svobodu. Měla však jedinou překážku. Tato chodba začínala někde pod Blovenskou studnou, a tekla v ní podzemní řeka. Bylo časně ráno, ještě tma. Dva temné stíny se potloukaly kolem studny v nočním tichu. „Nikdo tě neviděl?“ zašeptal jeden stín. „Ne...“ zašeptal druhý stín. „Určitě?“ „Gillian spala. Všichni spali,“ trval na svém druhý stín. Jeden ze stínu vzal za kliku u studny a opatrně, pokud možno tak, aby to nezpůsobilo velký rámus, vytáhl kbelík nahoru. „Vlezeš si dovnitř a já tě spustím dolu...“ „Dobře“. „Nespadni do studny“ Druhý ze stínu se pokoušel sednout si do kbelíku na vodu. „Au,“ prohlásil Robin nahlas, „to nemůžeš dát pozor. Kopla jsi mě do tváře.“ „Promiň. Když já nevidím. Měli jsme si rozsvítit.“ „To by náš útěk skončil úplně na začátku“ „Můžeš“. Kbelík s druhým stínem se počal pomalu spouštět do studny. Robin dělal co mohl aby kliku nepustil, Kate byla přece jen dost těžká na jeho sílu. „Stůj,“ ozvalo se ze studny. Robin se naklonil dovnitř a zavolal: „Jak to tam vypadá?“ „Je tu tma,“ odpověděla studna, „a mokro.“ Robin uměl šplhat po laně, nikdy však nešplhal do studny. Chvíli stál na okraji a váhal. Nikdy si neuvědomil jak se bojí tmy. Nakonec se přemohl, chytil se lana, a opatrně se spouštěl dolu. Kate mezitím rozsvítila lucernu, kterou si půjčila u Gillian doma. Robin tak viděl, kam se spouští. Viděl Kate po prsa ve vodě držící lucernu nad vodou. A viděl taky ústí chodby, která je měla, podle mapy, vyvést ven, na svobodu. „Robine,“ začala Kate, když Robin seskočil do vody, „připadám ti divná?“ Robin nasadil nechápavý výraz: „Ne, proč?“ „Proč jsi jediný můj kamarád ze zdejších dětí?“ „Proto si připadáš divná?“ „Asi jo“. Robin stočil pohled nahoru do ústí studny. „Oni jsou divní. Proto musíme pryč.“ O několik hodin později našla Gillian prázdnou Katinu postel. Nastalo hotové pozdvižení. Nikdo z Blovenských obyvatel neměl klidné ráno. „Musíme je najít,“ křičela hystericky Gillian na Artona. „Nemá kam utéct,“ bránil se Arton, „všechny cesty jsou pečlivě střeženy“ „Co když ti tví strážci spali? Co když utekli jinudy?“ Arton se pokusil o úsměv: „Těžko pusinko. Jiná cesta odtud nevede“ Když však viděl Gillianin pohled, úsměv mu umrzl na tváři. „Já bych ji nepodceňovala,“ radila mu,„ je to chytrá holka. Vzala si lucernu a svoje věci. Utekla nám, jenomže může zabloudit. Zatraceně, mám za ní zodpovědnost.“ Arton chvíli poslouchal, potom vzal Gillian za ruku a podíval se ji vlídně do očí: „Dobře miláčku. Požádáme lidi z jeskyň. Oni se v jeskynních vyznají lépe než my, a určitě ti tvou holčičku přivedou.“ „Jak dlouho ještě půjdeme tou vodou,“ naříkala Kate, po hodinovém brouzdání v podzemní studené vodě. Robin nahlédl do mapy a zorientoval si ji. „Ještě kousek Kate.“ Brodili se další hodinu. Potom zjistili, že mapa kterou si vzali není zas tak věrohodná jak se zdálo. „Neměli by jsme se vrátit?“ „Na to nemysli. Tohle není domov pro modrovlasé, jak ti říkali. Tohle je vězení. Jistě sis všimla, jak pečlivě hlídají vchod do jeskyně. Před čím asi?“ „To je prý kvůli utajení,“ namítla Kate. „Houby utajení. Ten kdo sem přijde, již nikdy nesmí odejít. Tak funguje to utajení. Pokud by se někdo dostal ven, mohl by prozradit tajemství o Blovenu. A to budeme my. Buď se dostanem ven, nebo zahynem.“ „Mě se to nelíbí“ „Jsi snad padlá na hlavu?“ a přitom udělal rukou příslušné gesto, „vyprávěla si o nějakém příteli. Jestli ho chceš ještě někdy vidět, nemáš jinou možnost.“ „Dobře, dobře,“ rozpažila, „tak jo. Máš pravdu.“ Postupovali stále hlouběji a hlouběji do hory, chodba se před nimi kroutila, rozbíhala do četných výběžků, postranních chodeb, chodbiček a tunelů. Mohli vidět jen poměrně blízko, dále se chodba nořila do tmy. Kate na každém rozcestí udělala na stěně křídou značku u té chodby, kterou na křižovatku přišli. Robin nejdřív namítal, že je to k ničemu, že by je podle značek mohli najít, nakonec se nechal přemluvit. Robin šel první, v jedné ruce držel nůž, připravený na jakékoliv nebezpečí. Kate šla za ním, před sebou nesla lucernu, tak aby si Robin nestínil svým stínem. Pojednou je ovanul silný, vlhký vítr, až se dívce rozcuchaly vlasy. „Odkud se ten vítr vzal?“ divila se. Robin ukázal na strop, lépe řečeno, na díru, která zela v něm. „To jsou komíny, tudy může vítr foukat! Někde tu je ještě jeden otvor“ „Cesta na ven,“ zablýskla Kate očima. „Určitě. Když půjdem proti větru, musíme na něj narazit.“ Tak udělali. Vítr časem sílil, až Katiny vlasy ve větru nepřetržitě vlály. „Musí tu být hodně komínů,“ hádal Robin. „Myslíš že budeme už za horama?“ „Možná. Z toho se to nedá říct. Nevím jak jsou komíny vysoké, ale podle všeho ústí na planinách, kde svítí hodně slunce. Jak vzduch stoupá, strhává sebou i ten co je v komínech.“ Kate tomu nerozuměla, ale hlavu si s tím lámat nehodlala. Radši udělala další dvě značky. „Támhle!“ zvolal náhle Robin až do v jeskyni zadunělo. Před nimi se otevřela veliká krasová jeskyně. V dnešním světě by byla turisticky atraktivní, a nejedna společnost by na takové atrakci vydělala majlant. V jejich světě se však nikdo o tak nádherné přírodní výtvory nezajímal. Co bylo pro ně důležité, že asi půl druhého sáhu nad podlahou prosvítalo denní světlo velkým otvorem, který mohl mít víc jak sáh v průměru. „Nóó... je to dost vysoko,“ prohlásila Kate. „Když tě vyzvednu, dokázala bys tam vylézt?“ „Zkusím to.“ Kate se postavila na Robinovi ramena a ten ji s hekáním vyzvedl do výšky. Dalo jí dost práce než se vydrápala do otvoru. Ze shora zavolala na Robina. „Co teď?“ „Chytej, hodím ti provaz. Přivaž ho pevně“ Konečně byli venku. Vchod do jeskyně byl zarostlý křovinami, takže jim chvíli trvalo, než se jimi prodrali. Náhle vstoupili na obrovskou louku, obehnanou ostrými skalnatými bloky, jenž byly tak vysoké a strmé, že se na ně nedalo vylézt. Teď teprve zjistili, že volnost, jenž mysleli, že mají na dosah, se ukrývá někde jinde. Slunce, jenž dosáhlo svého vrcholu a pomalu sklánělo k západu, nahlíželo do široké soutěsky a oslňovalo je. Z planiny k nim doléhal křik a rámus. Teprve co Kateřininy oči přivykly na denní světlo, rozpoznala na planině tři desítky modrovlasých šermířů, jenž se cvičily v boji. Zem na těch místech byla beznadějně zdupána, někde hloučky zelené trávy tvořily jakési fleky a mapy. Dobrá polovina mužů byla o málo starší než Robin a jen někteří z této skupiny se šermovalo s opravdickými zbraněmi. Ostatní v rukou třímali většinou dřevěné repliky těchto zbraní. Ta druhá polovina však cvičila s opravdovými meči, štíty, sekery, okovanými tyčemi, kopí, řemdihy a ještě tam bylo několik zbraní, které Kate ani neznala. Zády k nim, na širokém kameni stál a na všechno dohlížel, starší, a zřejmě zkušený, válečník. Zpod přilby mu čněly vlasy, taktéž modré. Robin a Kate se stále ukrývali na v křovinatém porostu a pozorovali to. „Hmm, tak tudy neprojdeme,“ konstatoval bez vzteku Robin. „Můžu se podívat na tu mapu?“ Robin jí podal mapu. „To vypadá, jako že si Blovenští budují lepší obranu,“ pokračoval Robin, „Ačkoliv jsem si myslel, že hory jsou dostatečná obrana.“ „Ale ne,“ prohlásila náhle Kate. „Proč? Co si o tom myslíš?“ „Tady jsme šli špatnou chodbou,“ ukázala Kate na místo na mapě a pohlédla na Robina. Ten se stále díval na cvičící mladíky a zřejmě ji nevěnoval pozornost. „Totiž, proti komu by chtěli bojovat. Proti královskému vojsku nemají šanci, a proti vojákům bojující na straně církve taky ne, možná že ...“ „Robine...“ „... kdyby,... Co je?“ „Tiše...,“ zašeptala. Moc to nepomohlo, protože zkušený válečník, stojící na kamení se náhle k nim otočil. Zdálo se nemožné, aby Robina v tom rámusu někdo zaslechl, ale stalo se. Obě děti neváhaly ani vteřinu, zmizely v křoví. Možná to jen zapříčinil strach, a nebo k nim skutečně dolehly zvuky křiku a pronásledovány třiceti mužů se zbraněmi a brnění. Takřka prolétly křovinami, Kate se tak hodně poškrábala na nohou a na rukou, a na mnohých místech až do krve. Robin na tom nebyl lépe. Rychle sešplhal po provaze a když seskočil na zem, Kate provaz rozvázala a hodila ho dolu. „Neboj se, já tě chytím,“ křičel na ní Robin. Kate se začala bázlivě spouštět dolu. Robin stál pod ní, rukama jí držel nohy. V tom dívka sklouzla, Robin ji nestačil zadržet. Kate dopadla na Robina a srazila ho. Její pád však skončil na hrbolaté zemi. Robin se rychle vzpamatoval a pomohl Kate na nohy. Ruce měla poškrábané a teď navíc odřené od hrubé stěny. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Robin. Kate se oprášila. „Ale jó. Akorát to strašně pálí,“ zasténala. „Nebreč, to se zahojí“ „Já nikdy nebrečím!“ křikla na něj, a popotáhla nosem. Z venku slyšeli lámání větví, jako by se někdo prodíral křovím. Robin vzal Kate za ruku a obě děti vběhly do tunelu. Lucernu musela Kate rozsvěcet za běhu. Snažila se dobře svítit, aby nespadli do nějaké propasti. Jinak běželi na slepo, nedávali pozor, kde odbočili, a kam běží. Mohli se takto klidně vrátit, nebo bloudit stále v kruhu. „Teď tudy,“ navrhoval Robin. „Ne, ne, já to vím lépe, tudy,“ hádala se Kate. „Tudy, na to vem jed,“ nenechal se odradit Robin Zkusili nějakou chodbu. Za nedlouho se dostali do podobné situace. „Robine, ale já vážně už nemůžu,“ naříkala Kate, „nemohli by jsme si odpočinout?“ „Musíš to vydržet,“ odvětil Robin, ačkoliv sám toho měl už taky dost. Zdálo se, že chodby jsou začarované. „Robine...“ Robin zastavil a opřel se o stěnu. Na jeho čele se leskly kapky potu. Dýchal těžko. Kate na tom byla hůř. Odřeniny ji sice zaschly, ale nepřestávaly bolet. „No dobře, ale jen na chvíli,“ prohlásil Robin. Měl strach. Nechtěl zhasínat lucernu. Kdosi vyprávěl, že jednou se dva malí kluci schovali do jeskyně, kde je pak za týden našli lidé z vesnice. Říkali, že tam usnuli a už se neprobudili. A tak měl strach ze tmy. Bál se, že když usne v naprosté tmě, už se neprobudí, protože nebude světla, které by ho probudilo. Nebyl daleko od pravdy. Nemluvně o jeskynních přízracích a nestvůrách o kterých stále kolovaly legendy, mohli se úplně obyčejně zadusit vydechovaným vzduchem, protože ten se v téhle části takřka nehýbal. Ale Robin se opravdu cítil unaven, nakonec usnul. Po chvilce lucerna zhasla. Hraničáře ovanul čerstvý studený vítr, on však stěží všechno vnímal. Už delší dobu chodil za světlou šmouhou napůl v bezvědomí. Zdálo se mu, že několik posledních minut chodí pořád dokola. Náhle vstoupil do jedné z chodeb a s hrůzou sledoval co viděl. Ač kamenné a tudíž pevné stěny se náhle začaly prohýbat a vlnit, jako by byly z gumy. Chodba se natáhla, pak zahnula vpravo. Zem se začala třást, Hexagold sotva udržel rovnováhu. Chytil se rohu, jeho ruka se však zabořila do něčeho slizkého. Vyděsil se, když si všiml, že stěny chodeb jsou obaleny slizem. Zeleným. Chtěl utíkat, místo toho se roztáhl na podlaze, jelikož neočekával, že jeho boty budou zabořeny v podlaze. Pak uslyšel volání: „Hexiiiii!“. To byla Kate. Vyrazil do chodby, ze které to zaslechl. Stěny už nevypadaly jako kamenné, ale jako útroby nějakého tvora. Pomalu se vlnily, chodba se před ním točila a znemožňovala mu rychlejší pohyb. Postupoval tedy velice pomalu, nohy se mu bořily do slizu na zemi. Po chvilce se hlas ozval znova, ale méně, jakoby z větší dálky. „Kééééeeejjjt! Kdéééé jsííííí!“ volal. Chodba ústila do veliké místnosti, nebo spíš to připomínalo žaludek. Uviděl ji. Stála tam, uhýbala před slizkým hadem, jenž na ni útočil. Hexagold se opět místo rychlého startu roztáhl ve slizu a sbíral se velice pomalu. Had najednou dívku dostal. Hexagold viděl jak ji ovinul a zmáčkl, jak veliká pěst. Síla to byla obrovská, neboť dívka vyplivla krev. Pak se bezvládně sesula k zemi. „Néééééé!“ zakřičel a natáhl ruku. Všiml si že vztahuje ruku do prázdna. Byl zase v chodbách a opíral se o stěnu. Kamennou. Bylo světlo. „Říká se, že zdejší jeskyně dokáži člověka přivést k šílenství“, řekl kdosi. „Cože?“ Hexagold se stále ještě nezorientoval. „To má na svědomí vzduch. Je těžký a nedýchatelný. A vůbec, není to zrovna dobrej nápad tady spát,“ ozvalo se znova. Hexagold zaostřil. Zahlédl nejprve špičku meče, a teprve potom svalnatou postavu, která jej držela. Muž byl z poloviny nahý, a z druhé poloviny nosil hadry spíchnuté dohromady s kožešinami. Měl tmavé vlasy i oči. Jeho tvář brázdila spousta jizev. „Zabloudils. Usnuls,“ konstatoval. Hexagold se nepohnul. Muž uvolnil meč jemně pohladil čepel. Jeho meč! „To je slušná zbraň co nosíš.“ Hexagold se bleskově přesunul do kleku, aby mohl rychle vyskočit a srazit protivníka na zem. Svalovec však byl rychlejší. Reagoval velice rychle, a přestože se mu nepodařilo zastavit hraničářův obrat na zemi, čímž se Hexagold dostal do výhodné pozice, podařilo se mu uhnout dobře mířené pěsti a zároveň podstrčit meč hraničáři pod krk. Hexagold se včas zastavil. Neznámý se pousmál. „Však víš nejlíp co s takovou hračkou lze udělat,“ ušklíbl se. Hexagold změnil taktiku. „Nechme toho divadla,“ zachraptěl. „Kdo jsi, a co po mě chceš?“ Úšklebek. „A vida,“ pousmál se neznámý, „už jsem měl strach, že umíš říct jen ‘cože’. Ani nechtěj vědět, jaké metody používáme, aby jsme němého naučili mluvit.“ „K věci,“ Hexagold si uvědomoval, že kdyby ho chtěl svalovec zabít, měl k tomu už dost příležitostí. Posadil se na studenou zem a opřel se zády o stěnu. Nejprve si ji nedůvěřivě osahal. „Slyšels někdy o jeskynních lidech?“ „Nikdy,“ prohlásil Hexagold. „Jsem ochránce hranic. Vstoupils na naše území, jsi tedy vetřelec. Chápeš?“ „Jenže někdo z tvých lidí unesl dítě.“ Muž se zamračil. „Vždyť to není pravda. Není možné, aby někdo z nás něco takového zorganizoval. No, ale jestli chceš, dovedu tě k naším, a klidně se u nás porozhlédni.“ Pak hodil meč vedle hraničáře. Hexagold jej sebral ze země. „Důvěřuješ mi?“ „Jsi přece hraničář ne? Takové lidi my chráníme. Krom toho, sám bys cestu nenašel. Tyhle chodby nesloužily k ničemu jinému než ke zmatení nepřítele.“ „Hmm, mám takový dojem,“ pousmál se Hex. „Mimochodem, jsem Hexagold.“ „Strážce Opál,“ představil se svalovec a opětoval podání ruky. Procházeli dlouhou cestu mnoha chodbami. Prošli několik sálů. V nich většinou byl klíč k nalezení cesty. Byly to „neviditelné“ východy ze sálů, tedy takové, co nebylo problém přehlédnout. „Když před třiceti lety,“ začal z ničeho nic Opál, „vyšlo královské nařízení, které zakazovalo jinou víru, než víru kterou hlásal reverend, mnoho lidi se stalo štvanou zvěří. Většina se vzdala své víry, ale jen aby mohla žít. Tato víra nesla mnoho rasových znaků. Hlásala, že jedinou rasou, která je schopná přežít je rasa lidská.“ „Ano já vím,“ ozval se Hexagold, „Hraničáři se zřekli této víry už dávno. Hraničáři vlastně nikdy nepotřebovali věřit. My věříme v přírodu, a v její zákony. Ale každá víra nakonec podléhá těmto zákonům.“ „Ale divím se, že reverend toleroval hraničáře“ „Bohužel musel. Víra je hezká věc, ale všechnu jí ztratíš, stojíš-li v tváří v tvář přírodním zákonům. A těm je jedno kdo je tvůj spasitel. My hraničáři se zabýváme ochranou lidí před krutými přírodními zákony a přírodním výběrem. A lidé si nenechali hraničáře vzít. Proto nás musela víra tolerovat“ „Měli jste štěstí,“ prohlásil uznale Opál. Mezitím prošli dlouhou chodbu na jejímž konci narazili na křižovatku. Tam se dali vlevo. „Ale naši lidé štěstí neměli. Pronásledování armádou věřících, která každého nevěřícího upalovala na hranici, jsme objevili tento jeskynní úkryt. Ty chodby, kterými procházíme jsme nevybudovali my, ale kdosi před námi, jenž tento úkryt dávno opustil. Naši lidé pochází z mnoho ras a národností. Jsou tady elfové, trpaslíci, pulcové, i normální lidé. Máme tu dvě mongyně a jednu rodinu z Arkanesu, což je země s velice podivnými lidmi.“ Chodba ústila do velikého sálu. Komíny ve stropě tu profukoval vítr a větral tak sál a přilehlé chodby. Tenhle sál nebyl zaručeně přírodní, ale uměle zbudovaný. Klobouk dolu, řekl si Hexagold, ten kdo tohle vyhloubil, musel být velice schopný člověk. Možná v tom byla i kouzla. „Tak a jsme tady,“ řekl Opál, „ty uzavřené chodby vedoucí ze sálu jsou naše jeskynní domy. Do každého domu vede několik dalších otvoru, jimiž proudí čerstvý vzduch“ „To je geniální,“ zvolal Hexagold. Opál přistoupil k pochodni připevněné k ploché stěně. „Věčné světlo“, oznámil, „za celých třicet let neuhaslo. Nevíme jak vlastně hoří, ale ten kdo to dokázal musel být mág nejvyššího stupně.“ Hexagold si prohlížel pochodeň. Byla to tyč nad jejímž koncem se vznášela zářivá koule. S tyčí byla spojena jen jakýmsi vláskem, či provázkem. Hnána obrovským strachem proběhla Kate další chodbu, v rukou křečovitě svírala lucernu. To co ji pronásledovalo bylo mnohem děsivější, než nejčernější noční můra. Připomínalo to obrovského pavouka, avšak tak velikého jako dospělý elf. Na osmi nohou se to chodbami pohybovalo velice rychle. Pavouk měl navíc výhodu přirozeného prostředí kdežto Kate ne. A tak se ocitla v pasti. Světlo lucerny náhle osvítilo protější zeď, odtud již žádná další cesta nevedla. Kate vykřikla, a možná, že kdyby tak neučinila, zachránila by se. Pavouk, nebo co to bylo, se vřítil do chodby a zpomalil. Věděl že jeho oběť je v pasti, nespěchal. Teď se blížil velice pomalu, jakoby si chtěl vychutnat dívčin nářek. Když se jí měl málem dotknout, Kate ztratila vědomí. Podvědomě ji však něco uchopilo do náruče a odtáhlo pryč. Svět se rozsypal do milionů teček a nastala absolutní tma. Hlouček mužů, oblečených podobně jako strážce Opál, stojíce u jedněch z oněch dveří do jeskynního domu přestalo diskutovat a otočilo se na hraničářova průvodce. „Hej, tady si Opále,“ zvolal jeden z nich, „starosta tě shání. Hmm... Kdo je to s tebou...?“ „To je člověk z venku?“ zavolal druhý. Mezitím se skupinka dokradla až k nim. Hraničář cítil podivnou pýchu v tom zvolání, jako pyšné pohrdání. Jako by kdosi řekl: ‘S lidmi nechci mít nic společného’. Současně s tímto zvolání však ucítil podvědomí šepot mnoha myšlenek. Bezpochyby patřili lidem, jenž v těchto jeskyních žili. Člověk z venku, člověk z venku opakovala tato hromadná mysl s nadějí, o které Hexagold nic nevěděl. O několik sekund později vyběhlo mnoho mužů a žen ze svých příbytků a utvořilo kolem hraničáře a strážce kruh. Hexagold tušil co to znamená. Strážce Opál měl pravdu. Zastoupení ras bylo opravdu pestré. Tito lidé byli nedobrovolně vyhnáni ze svobodného světa, kvůli svým myšlenkám, odkázaní žít ve věčné temnotě, a nikdy neuvidět slunce a modré nebe. Hexagold začal pochybovat o civilizaci. „Nikdy jste neviděli hraničáře?“ snažil se zklidnit dav Opál. „Co je nového venku?“ „Ještě pořád se upaluje?“ „Je stále reverend u moci?“ „Jak se daří našim přátelům?“ „Tak řekni něco, mluv!“ Hexagold si uvědomoval, že tito lidé byli mnoho let odříznutý od zbytku světa. Každý potřeboval nějaké zprávy, protože člověk byl odsouzen žít ve společnosti a komunikovat s ostatními. Krom minstrelů, bardů nebo jiných potulných pěvců byli i hraničáři doručovateli zpráv a Hexagold tuto vedlejší roli hraničářů uznával. Na druhou stranu, nikdy se nezajímal o krále, církev, nebo o politiku. Zprávy hraničářů a zejména chodců se většinou omezovaly na příběhy, které chodcové zažili ve vesnicích a městech, jenž na svých cestách navštívili. „Ticho!“ vykřikl nakonec Hexagold, aby utišil kruh. Netroufal si odhadnout, kolik lidi se ve velkém sále nakonec seběhlo. Dav se utišil. „Jsem jen hraničář, ten kdo chrání hranice měst a vesnic před vpády dravé zvěře, nebo loupežníků. Mé zprávy čerpají jen z vyprávění, které jsem zaslechl v krčmách, při svém putování říší.“ Hexagold si v duchu musel přiznat, že těch příběhů moc nebylo, hlavně díky Kate, které se musel věnovat. „Od dob, kdy skonal starý král, jeho potomek si získal dobrou pověst u svých poddaných. Církev jeho vlivem ztratila velkou část moci. Přesto se upaluje, reverendova zlost se soustředila na odlišné lidi, na lidi pocházející z jiných ras a národností, na lidi s jinou barvou vlasů.“ Při těchto slovech si uvědomil, proč se vlastně vydal do jeskyň. Hraničář pokračoval: „Tato nenávist zakořenila do prostých lidí, lidé odsoudili cizí rasy, hlavně tedy rasy nové, které k nám přicestovaly v posledním půl století. Elfové, mongové, trpaslíci, ti všichni tu už kdysi byli, někteří dříve než lidé. Reverendovi se nepodařilo rozpoutat boj proti nim a nenávist k těmto rasám se změnila na skryté pohrdání.“ Hraničář skončil a lidé začali hlasitě diskutovat. Do všeobecného hluku se přidala i dobrá akustika sálu. Z myšlenek, které Hexagold dokázal izolovat vyzněl rozpor, zda nastal čas opustit jeskyně a vrátit se do společnosti. Uvědomoval si, že tyto lidé před třiceti lety utekli ze strachu. Jeskyně jim poskytly ochranu, ale sebraly jim svobodu. Lidé si nezasloužili tak krutý trest a ačkoliv nebylo na Hexagoldovi, aby jejich rozhodnutí hodnotil, rozhodl se podělit se s nimi o jeho přesvědčení. „Ehm...,“ řekl Hexagold nahlas. Lidé utichli. „Můj, jak doufám, přítel, strážce Opál, mi vyprávěl váš příběh. Vyměnili jste jistotu za svobodu. Možná, že za vaší doby to bylo jediné řešení. Věřím, že vám svoboda chybí. Nechci nikomu radit, ale můj názor je takový: Běžte ven, bojujte proti rasismu, na vaší straně je král i většina prostého lidu. Vašimi zbraněmi by měly být pouze argumenty. I hraničáři vám pomohou,“ doufám - řekl si pro sebe. „Povím vám svůj příběh. Vyprávěl jsem jej už mnohokrát a vždycky se mnou posluchači souhlasili.“ Hexagold vyprávěl o Kate, jak ji našel, jak ji chránil a jak o ní bojoval s lidmi, kteří zaslepeni svoji vírou usilovali o její život. Jak chtěl celé říši dokázat, že modrovlasí jsou stejné lidské bytosti, jako byl on a jeho přátele, jako byli všichni jeho posluchači. A když se dostal k únosu, pověděl jim o tom, kde skončilo jeho pátrání. V tom místě se lidé začali překřikovat. Hexagold se správně domníval, že o tom mohou něco vědět. Zatím však netušil co. Myšlenky lidí byly zmatené. Strážce Opál se naklonil k hraničáři. „Možná že vím, kde ta tvá Kate může být.“ Hexagold se mu podíval do tváře. „Neřekl jsi mi všechno, a ani já ti neřekl celý příběh,“ pokračoval Opál, mezitím co ostatní strážci rozháněli dav. „Poslouchal jsem váš projev, mladíku,“ řekl kdosi, „velice působivé.“ Hexagold se otočil. „Á, to je starosta,“ usmál se strážce, „Hezký den starosto, to je Hexagold, hraničář. A tohle Altadar, starosta naší vesnice.“ Starosta byl už starší pán. Bíle vlasy s pleší uprostřed, bílé dlouhé vousy, na čele četné vrásky, několik jizev a svraštělé čelo. Působil dojmem moudrého muže a nejspíše velice vzdělaného a zkušeného, protože Hexagold nedokázal vnímat jeho pocity. „Ale nesmíme zapomínat na realitu,“ pokračoval Altadar, „Opále, připomeň cizinci náš zákon“. Starosta se lišácky usmál. „Jaký zákon?“ nechápal Hexagold. „Ten... “ začal Opál pomalu, „...kdo objeví úkryt jeskynních lidí, ten nesmí do své smrti tento úkryt opustit, s výjimkou případu, kdy úkryt ztratí svou smysluplnost. Toto je ustavenou z důvodu možného vyzrazení.“ Hexagold na něj zíral z otevřenými ústy. „Tím chcete říct, že kdo sem vejde, nesmí už nikdy odejít?“ Oba přikývli. „Ale to přece nejde, jsem hraničář. Svobodný člověk. Moje poslání je chránit vesnice a ne být někde zavřený v nějaké jeskyni.“ „To je tvůj problém,“ prohlásil Altadar, „neměl si sem chodit.“ „Počkat, počkat,“ zarazil se Hexagold, „ten zákon říká: ... s výjimkou případu, kdy úkryt ztratí smysluplnost ... .“ „To ještě neztratil. Sám jsi tvrdil, že se nadále upaluje.“ „No... to jo,“ bránil se Hexagold, „ale taky jsem řekl, že král se postavil proti reverendovi. A vaši lidé by měli jít do světa a bojovat na jeho straně. Reverend už nemá takovou moc.“ „A co když je to jinak,“ usmál se Altadar, „co když jsi špeh, který sem přišel aby nás vylákal ven, kde nás pochytají a uvězní“ No pro vás by to zas tak velká změna nebyla - napadlo Hexagolda. Ale pak se zastavil nad nelogičností vyřčené fráze. Stařec byl paranoidní. Určitě trpěl stihomamem. „Ale to je nesmysl...“ „Opále, myslím, že cela po starém bručounovi je volná...,“ nahodil Altadar. Cela? „Ano pane...“ „Tak moment,“ protestoval Hexagold, „já tady nehodlám zůstat! Když bude nutné, budu i bojovat.“ Hexagold potěžkal zbraň. Altadar zamrkal a hraničář byl nucen upustit svůj meč, poté, co z jeho rukojeti začalo kouřit. Pyrokineze, vždyť tohle umí i Kate. Kate otevřela oči a spatřila kamenný strop. Cítila se velice divně a nějak si nemohla vybavit poslední okamžiky. Která z těch dvou nočních můr byla skutečností? Dívka zjistila, že leží na slaměné posteli vedle Robina. Chlapec ještě spal a zdálo se, že klidným spánkem. Rozhlédla se. Místnost byla vysekána do skály a zařízena jako pokoj. Dvě slaměné postele, dřevěný stůl a čtyři židle. Pokoj byl osvícen dvěmi loučemi připevněné na protějších stěnách. Na víc na nich byly pověšené obrazy a tapiserie s motivy krajin. Jak se tady s Robinem ocitli, Kate netušila. Musel je někdo najít a přenést, aniž by je probudil. Kate se posadila na kraj postele a odhrnula si vlasy z čela. Před ní se na zemi válely její boty. Kate se obula. Teď si všimla, že vůně ryb, která ji stále dráždila, pocházela z něčeho, co leželo na stole. Zároveň si uvědomila jaká doba uběhla od poslední večeře. Robin se probudil o něco později. Promnul si oči a chvíli byl mimo. Pak zahlédl Kate. „Kde to jsme?“ Kate se na něj usmála: „Hmm to nevím, ale nechali nám tady jídlo.“ „Nejez to!“ vyskočil Robin. „Proč?“ nechápala Kate. „Třeba je to otrávené“ Kate se podezřívavě podívala na napůl snědenou uzenou rybu a pak na Robina. „To je nesmysl,“ prohlásila nakonec, „proč by se někdo obtěžoval s otravováním jídla, když nás klidně mohl zabít ve spánku“ Robin se zamyslel „To je možná pravda,“ uznal. Kromě toho, hlad ho také docela trápil. Usedl naproti Kate a pustil se do své porce.

---