Vzpomínka

Tibor vyklouzl ze svého pokoje. Letmým zrakem přehlédl kuchyni. Máma byla dávno pryč, denní služba v nemocnici jí začala už v šest. Sestra byla oblečená, zrovna dosnídala a z hrnku upíjela čaj. Vždycky ho předstihla. Nechápal, že se jí chce tak brzo vstávat. Jasně, tráví dlouhé chvíle v koupelně, aby se zušlechtila, tak mu ji aspoň neblokuje, jak jsou zvyklí jeho kamarádi, kteří mají také sestry. On se ještě dlouze choulí pod přikrývkou, když ji slyší přecházet po bytě. A také jeho. Rychle zapadl dovnitř, v rychlosti se osprchoval a vyčistil si zuby.

„Připravil jsem ti snídani, tu, co máš rád,“ přivítal ho s úsměvem Jindra.

Nevraživě po něm střelil pohledem. Přikročil ke stolu, kde se na talíři skvěla dvě volská oka s čerstvými rohlíky. Vůně se nesla celou kuchyní. Sebral je a vyhodil do koše. Levou rukou hrábl do kapsy a mobilem bleskově vyfotil mámina přítele. Ten se teda tvářil! Kámoši budou koukat, tímhle je pobaví! Pousmál se, vypadl na chodbu a neopomněl za sebou razantně zabouchnout dveře. Seběhl ze schodů a na zastávce vyhlížel nejbližší tramvaj.

Lýdie mu běžela v patách.

„Co to mělo jako bejt, brácho? Nezdá se ti, že to až moc hrotíš?“

„Jak hrotím? Přestaň mě poučovat, jako bys byla ta starší. Je to moje věc.“

„Hele, chápu, jak se cítíš, ale tohle je moc, nemyslíš? Dřív jsi takovej nebýval.“

„Na rozdíl od tebe jsem plnoletý a budu si dělat, co chci,“ odbyl ji.

„Vyhazovat jídlo do odpadků je pěkně blbej úlet.“

„Od něj nic žrát nebudu.“

„To jako nemáš hlad? Tomu tak věřím! A co teda budeš jíst?“

„Co je ti po tom? Nejsi moje chůva!“ odsekl.

„Ale jsem tvá ségra. A záleží mi na tobě.“

„Jo, ale o dva roky mladší.“

„Jenže chytřejší.“

„To si myslíš ty.“

„Takže to vydržíš hlady až do oběda? To máš teda super vyhlídky.“

„Něco si koupím z automatu.“

„Fakt geniální. Ta vajíčka byla náhodou skvělá.“

„Abys mu nevlezla ještě hlouběji do prdele.“

Právě přijela tramvaj. Přimáčkli se k oknu. Tibor doufal, že mu dá pokoj, ale Lýdie byla neodbytná. Jako vždy. Aspoň že trochu ztišila hlas.

„Hele, vím, že tě to trápí. Mně táta taky moc chybí.“

„Asi tolik ne, když ses upnula na vetřelce,“ setřel ji uštěpačně.

„Taky na něho pořád myslím. Možná kdyby poslechl mámu a šel už dříve na kontrolu, třeba by ho ještě zachránili. Mně trvalo rok, než jsem se z toho vzpamatovala a přestala truchlit. Jenže s tím nic nenadělám. Nic nám ho nevrátí.“

Upřeně zíral na míjející se ulice a mlčel. Bál se, že mu hlas selže dojetím.

„Myslíš si, že máma to měla snadný? Jenže ty se s ní nebavíš tolik jako já. Nevíš, co cítí, co ji trápí, nikdy ses nezajímal.“

„Nějak rychle jí to přešlo.“

„Od pohřbu uplynuly dva roky, brácho. Dva roky! Je ještě mladá. Nemůžeš jí zazlívat, že se do někoho zamilovala.“

„Jo, chápu, ale nemusela si ho stěhovat k nám.“

„Mně připadá Jindra docela milej. A taky vzdělanej. Nemůžeš popřít, že se snaží. Kdybych ti měla vykládat, co mají jiný holky za peklo, jaký idioty si jejich mámy k sobě přitáhly, jak se pořád hádají…“

„Ostatní holky ani jejich kecy mě nezajímají.“

„Ale měl by ses zajímat, co se děje kolem tebe. Jinak z tebe bude úplný mimoň. Máš k tomu slušně nakročený.“

„Ještě to mi připomínej. Máme dneska ten debilní projekt.  Povídání se seniory. Fakt paráda.“

„Jedete do toho domova na kraji města?“

„Jo, nemůže být nic otravnějšího. Smrad a senilní kecy. Co jiného můžu čekat?“

„Moje třída to taky absolvovala. Mně to nepřipadá uhozený. Docela zajímavá změna, dozvíš se kdo co prožil, na co si vzpomíná a tak.“

„To jako vážně? Nejsi spíš ty taková mimoňka?“

„Jsi fakt pitomec.“

„A ty kráva.“

Uraženě si razila si cestu přeplněnou tramvají k opačnému konci. Aspoň má od ní klid.  A po škole taky. Je domluvený s klukama, budou pařit, Luděk slíbil nějaké překvápko. Domů se tak vrátí určitě po půlnoci, ať si máti třeba vyšiluje. Jen musí přečkat to nevábné dopoledne.

*

Většina třídy už čekala před školou, kantorka právě kontrolovala účast. Museli jet tramvají, což ho rozladilo. Taky jim mohli sjednat mikrobus, když je vehnali do něčeho takového. V duchu si řekl, že na dnešní Dušičky si škola opravdu nemohla vymyslet příhodnější program. Jaký má smysl trávit dvě hodiny, k tomu ve smradu, s nicneříkajícími rozhovory většinou se senilními lidmi, kteří čekají jen na svou smrt? Podíval se na hodinky a usoudil, že čas se povleče ještě hůře než v nejnudnějších hodinách dějepisu. Ještě že je opravdu krásný, slunečný a teplý den, tudíž klienti se nacházeli většinou na zahradě. Doufal, že nevyfasuje nějakého ležáka a nestráví věčnost v nevyvětraném pokoji.

Přivítala je ředitelka ústavu a s úsměvem od ucha k uchu se srdečně pozdravila s třídní. Studenti se v hloučcích drželi poblíž a něco si navzájem špitali, jiní znuděně sledovali displeje mobilů. Pak je ředitelka oslovila.

„Jsem opravdu velmi ráda, že se vaše škola zapojila do nejnovějšího projektu Ministerstva školství NAPŘÍČ GENERACEMI. Nikoliv náhodou jsem vybrala právě tento den, Dušičky, mystický svátek, který každý zná. Pověra praví, že právě dnes vystupují duše z očistce, aby si odpočinuly od útrap. Vzpomínáme na naše předky, přátele a známé, kteří už nejsou mezi námi. Naši klienti mají takových vzpomínek spousty, někteří zůstali úplně sami, a tak je pro ně každé lidské slovo požehnáním. Zažili příběhy, které s nimi odejdou na věčnost a vy teď máte možnost prožít je s nimi znovu a uchovat si jejich útržky ve svých vzpomínkách. Jsem přesvědčena, že tento projekt znovu vyspraví mosty mezi generacemi, v posledních letech tak narušené.“

Tibor se ušklíbl. Čím déle bude ředitelka řečnit, tím se zúží čas, který stráví s těmi, o jejichž společnost nestojí ani náhodou. Pár holek se tvářilo zaníceně, ony se snad na tohle dokonce těší.

„Teď vás ošetřovatelky zavedou k lidem, které jsem vybrala k rozhovoru. Samozřejmě nejtěžší případy, zejména pokročilé Alzheimerovy nemoci, jsem vynechala. Nemusíte se tudíž obávat, že byste si s našimi klienty neporozuměli.“

Tibora se ujala starší ošetřovatelka a zavedla ho k altánku, kde na kolečkovém křesle odpočíval starý muž. Vypadal, že přežívá snad celá století. Obličej měl vrásčitý, jedno oko zakalené a obě nohy mu končily pod koleny.

„To je pan František,“ představila ho ošetřovatelka. „Náš nejstarší klient, je mu už sto dva let, ale duševně je stále neuvěřitelně čilý. Sám je veteránem Velké války, o ní často hovoří. Stále se zajímá o dění ve světě. Přečetl byste mu z novin nejčerstvější zprávy? Čeká na ně den. Určitě si s ním skvěle popovídáte.“

Tibor nenápadně obrátil oči v sloup a odevzdal se svému osudu. Už jen hodinu a pětačtyřicet minut… Vzal do rukou noviny. Kdo ještě dneska louská noviny, když existuje internet? Koho zajímají informace, které jsou zastaralé už v době, kdy vyjdou z tiskárny? pomyslel si.

„I tištěné zprávy dávají smysl,“ pronesl pan František, jako by četl jeho myšlenky. „Dříve nebyl svět tolik uspěchaný jako dnes. Redaktoři informace důkladně ověřovali, než je poslali dál. Dnes si s tím nikdo hlavu neláme. Každý vypustí cokoliv, jen aby měl sledovanost. Když tak to za půl dne dementuje, a to ve chvíli, kdy si už nikdo nepamatuje původní zprávu… ach jo. Nejsou tam články od…“ a vyjmenoval asi pět jmen. Tibor byl překvapen, že si je vůbec pamatuje. Dva z nich našel, byly to poměrně dlouhé statě, spíše úvahy, tak je starci bez zájmu předčítal. Potom chtěl František přečíst nejnovější zprávy ze světa a všechny glosoval.

„Hlupáci. Čím víc mu toho budou tolerovat, tím horší to bude mít důsledky.“

„Jo, hlavně byznys, ale unikají vám pánové zásadní věci. S tím se dostanete do problémů.“

„No jo, takhle už žvanili politici dávno před vámi. Nakonec z toho byla válka.“

„Tak tohle je rozumné, ten člověk aspoň ví, o čem hovoří. Ale kolik hlupáků ho za to bude odsuzovat.“

Když se ho František ptal na jeho názor na různé články, cítil se zaskočený a neměl co říci. Popravdě odpověděl, že neví, že ho to nikdy nezajímalo.

„Ale mělo by. Velké průšvihy se rodí z maličkosti a slepoty davu. Jenže z historie se vždycky poučí ta menšina, která marně varuje většinu, aby se nenechala vehnat do pasti. Zajímat se o věci veřejné má být v zájmu každého člověka.“

Mluvil u událostech, které Tibora míjely, až se chvílemi cítil poněkud mimo. Naštěstí se místo dalšího vyptávání ponořil se do svých vzpomínek. Vrátil se do doby Velké války. Vyprávěl mu, jak začala a co všechno v ní zažil.

Tibor nenápadně pohlédl na hodinky. Zbývala sotva čtvrthodina a bude mít pokoj. Historky z Velké války ho pranic nezajímaly.

„Byly to hrozné časy… strávil jsem na frontě víc než dva roky. Od samého začátku, když nás ti hajzlové napadli… než jsem přišel o nohy.“

„Neměl jste to snadné,“ odpověděl Tibor, aby řekl aspoň něco.

„Spousta lidí přišla o život,“ pokračoval František. „Mí rodiče, bratr, kamarádi, s kterými jsem bojoval o každou píď naší země. Z jednotky, které jsem po smrti poručíka převzal, jsem přežil jediný. Dokázal jsem se se ještě vrátit, i když jen do zázemí jako radiotelegrafista… a než válka skončila. Ale přes tu všechnu tragédii jsem prožil spokojený život. Oženil jsem se, měl rodinu… manželka i mí dva synové jsou už na onom světě. Čekají na mne. Tady jsem už dlouho přesčas. Už moc dlouho.“

„Hm,“ pronesl Tibor a nevěděl, co na to říct. Ještě zbývalo pár minut.

„Dnes jsou Dušičky. To je den, kdy se otevírá brána do světa mrtvých. Právě v tento den mne navštěvují. Mí předkové. Ti, kteří padli na frontě. Povídám si s nimi. Říkám jim, že brzy budeme spolu napořád.“

Tibor si pomyslel, že muž je už částečně pomatený. Co bylo kdysi, to si pamatuje dobře, ale nerozeznává rozdíl mezi představami a realitou.

Stařec na něj upřel pohled. Pátravě mu hleděl do tváře, jako by se na něco rozvzpomínal. Vrásčitou rukou ho chytil za zápěstí.

„Vždyť tebe znám… ale jak to? Ještě je denní světlo… vy přece chodíváte až za tmy.“

„S někým jste si mne spletl,“ namítl Tibor.

„Ne, ty jsi přece Tibor… vyléčila se ti noha? Přežil jsi tehdy? Kdy jsi zemřel? Od onoho osudného dne jsem tě neviděl… a tolik jsem chtěl. Vždyť ti vděčím za svůj život, nebýt tebe, tak jsem vykrvácel… oči mi už moc neslouží, ale tvou tvář nemohu zapomenout. Tolik let jsem po tobě pátral, chtěl jsem ti poděkovat. V poválečném chaosu nebyla šance tě najít. Neznal jsem ani tvé příjmení. Přišel sis pro mě? Dočkal jsem se? Je brána pro mne otevřená?“

Z podivné debaty je vyrušil hlas ředitelky. „Budeme končit. Děkuji všem za vaši snahu, jsme vám velice vděční. Naši klienti se teď přesunou na oběd, po kterém mají odpolední klid.“

Tibor s ostatními spolužáky s úlevou klusal k tramvaji.

*

Luděk sice bydlel až na druhém konci města, ale zato v luxusní čtvrti a nabídl úplně prázdný dům. Rodiče jsou kdesi v Thajsku a zůstanou tam celých čtrnáct dní. Sešla se tu celá parta šesti kluků. Ideální příležitost zapařit.

„Mám tady novou hru z Velké války,“ chlubil se Luděk. „Perfektní střílečka spojená se strategií. Vyvíjeli ji u fotříka ve firmě, takže ji mám z první ruky.“

„Paráda,“ zajásal Tibor. „Dneska to potřebuju víc než jindy.“

„Copak? Vetřelec vysíral?“ zeptal se Petr.

„Ten mne vysírá už tím, že existuje. Snaží se podlízat, kde se jen dá. Je to trapák. Dneska se mne snažil uplatit snídaní, tak jsem mu ji hodil rovnou do koše. Koukej, takhle se ksichtil,“ vytáhl mobil.

„Debil,“ zasmál se Petr. „Tak dáme první kolo?“

„A taky něco na povzbuzení, ať nám to dobře střílí. Mám fakt exkluzivní matroš,“ zvolal Luděk.

„Trávu?“

„Tráva je pro děcka. Mám něco mnohem lepšího.“

„Jo? A co sis nachystal?“ zeptal se zájmem Petr.

Luděk nalil do sklenek to nejlepší whisky. Ze sekretáře vytáhl exoticky vyhlížející plátěný sáček a chystal a malou dřevěnou lžičku. Každému nasypal do pití trochu načervenalého prášku.

„Fotříka to vždycky nakopne, když je vyfluslej z práce. Dovezl to odkudsi z Vietnamu, asi je ho hodně drahý, ale mezi vrcholovýma manažerama to teďka frčí. Tak si to taky užijeme!“

„Znáš vůbec správný dávkování?“ zapochyboval Marek.

„Neboj, mám to odkoukaný. Fotr to taky nehrotí. Ne, dělám si prdel. Však jsi viděl odměrku, nejsem debil.“

„Jen aby.“

„Prej když si toho prášku dáš do chlastu moc, ocitneš se mimo čas a prostor v úplně jiný dimenzi. Tak ale daleko nejdu,“ objasňoval pyšně Luděk. „Klídek, zase kecám. Tohle tvrdil místní šaman, když to prodával. Žvásty, aby z fotříka vytáhl víc prachů. Takovej místní marketing.“

Kluci se po nápoji nadšeně vrhli, Tibor spíš z povinnosti. Chutnalo to hnusně, ale nechtěl být za trapáka. Luděk otevřel další lahev tvrdého alkoholu.

„Fotr nepozná, že mu něco ubylo, zásob má mraky,“ uklidnil je Luděk.

Hra byla suprová a Tibor si pomyslel, jaká je to zvláštní shoda okolností, že zrovna dnes se o Velké válce hodně dozvěděl. Sice nedával příliš pozor, ale i tak díky tomu věděl o trochu víc než jeho kamarádi. Pomohlo mu to ve zvolené strategii. V počítačových hrách byl vždy šikovný a dnes se mu dařilo ještě víc.

Čas letěl jako splašený a než se vzpamatovali, bylo jedenáct hodin. Radek je upozornil, že za deset minut je noční rozjezd. Rychle se sbalili a v rozjařeném stavu vyrazili na ulici. Tiborovi se zatočila hlava. Pocítil nevolnost, jakou už dlouho nezažil. Jestli to bylo přemírou vypitého alkoholu, nebo těmi podezřelými prášky, netušil. Jindy vypil alkoholu víc, a vyjma mírné kocoviny žádné následky necítil. A to se dnes ještě držel zpátky. Odpotácel se ke křoví a potupně se vyzvracel. Zaslechl autobus blížící se k zastávce. Kamarádi byli už dobrých padesát metrů od něj, vůbec si ho nevšimli. Vrávoravě se rozběhl, ale příliš pomalu. Zůstal bezradně na osiřelé zastávce a sledoval, jak jediný spoj mizí v dáli. Zjistil, že další jede až za hodinu.

„Do prdele!“ vykřikl a vztekle kopl do lavičky. Mohl zavolat mámě, její přítel by pro něj jistě zajel autem, ale takovou potupu si nechtěl připustit. Rozhodl se tedy vyrazit pěšky.

Klopýtal kolem honosných rezidencí obklopených masivními kamennými zdmi a snažil se neztratit směr. Vládl zde naprostý klid, nepotkal ani živáčka. Bylo mu však čím dál hůř a v duchu proklínal ty zatracené drogy. Blížil se k poslednímu domu, pak zbývá asi kilometr silnicí, než se objeví hypermarket, za ním baráky městské čtvrti a bude z nejhoršího venku.

Ochladilo se ještě víc a zapotácel se pod poryvem větru. Stáhl si kapuci hluboko do čela a pravačkou hledal oporu. Hlava se mu točila jako po divoké jízdě na řetízkáči.

Ocitl se u plotu stvořeného talentovaným kovářem. Za ním se nacházela zarostlá zahrada a dům, který se sem absolutně nehodil. Střecha se propadala, kulatá věž, která k domu přiléhala, byla z půlky pobořená. Překvapeně se rozhlížel. Tahle čtvrť se budovala před pěti lety, předtím zde byly jen louky a pole. Tak co tu dělá tahle barabizna? Nedovedl si představit, že by novou rezidenci někdo nechal za tak krátký čas tolik zpustnout, navíc se její styl vůbec nehodil do moderního pojetí architektury. Všiml si, že za oknem v přízemí bliká malé světélko. Někdo tam zapálil svíčku.

No jasně, vždyť jsou Dušičky, pomyslel si. Chtěl pokračovat k cestě, ale cosi ho vábilo k podivnému místu. Připadal si jako můra přitahovaná světlem lamp. Brána byla dokořán, a tak vstoupil. Měl pocit, že se ho zmocnila nějaká zvláštní magická síla, ovládající jeho tělo. Kráčel po pěšině, až došel k domovním dveřím. Ty se před ním nehlučně otevřely a daly nahlédnout do spoře osvětlené chodby. Stěny se v ní vlnily a náhle nerozeznal, kde je a není zeď. Učinil krok vpřed, svět před ním se propadl do temnoty a on s ním.

*

Slyšel podivné hřmění. Copak teď, začátkem listopadu, přišla bouřka? Otevřel oči. Pohlédl na šedivou oblohu. Byl bílý den. Cítil se zmatený. Cožpak zůstal mimo přes celou noc? Rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se na jakémsi náměstí, které působilo zvláštně, aniž vytušil čím. Budovy byly oprýskané a ta nejvzdálenější pobořená. Ve vozovce spatřil obrovskou díru a postrádala zábrany, které by chránily kolemjdoucí. Slyšel hlasy, ale nerozuměl, co říkají, měl zalehlé obě uši. Vzápětí silný rachot. Nad ním prolétlo letadlo, které vyhrabali někde z technického muzea. Bylo mu něčím povědomé. Vzápětí mu došlo, čím. Mělo na křídlech tytéž znaky, co viděl v počítačové hře. Z Velké války. Jakýsi předmět se z něj odpojil a padal dolů.

„Kryj se, chlapče!“ vykřikl někdo blízko něj. Zablesklo se a kolem něj prolétly úlomky čehosi. Vylekal se a křečovitě přitiskl tvář k vozovce. Další letouny křižovaly oblohu a detonací přibývalo. Ticho, které pak následovalo, se dalo krájet.

„Je po náletu. Aspoň na chvíli. Héj, kluku, neotálej. Přeběhni sem, k nám. Musíme se stáhnout.“

Zvedl hlavu a odvážil se rozhlédnout. Na druhém konci náměstí vzplanul požár. Dům, který zde před chviličkou stál, zmizel. Zůstala z něj jen hromada ohořelých sutin a kousek obvodové zdi. Zaslechl nářek. V podloubí asi dvacet metrů před ním se krčila skupina pěti mužů, všichni ve vojenském. Měli zaprášené tváře, v rukou samopaly, které si snad také vypůjčili z muzea.

„Co se tady děje?“ vykřikl. „To tady natáčíte film? Jak jsem se semka dostal?“

„Film? Jakej film?“ nechápal voják.

„Pomátl se. Není divu,“ zaslechl druhého vojáka.

„Dělej, pojď za námi. Ti hajzlové prolomili frontu. Musíme ustoupit! Nemáme času nazbyt!“

Nerozmýšlel se a přeběhl k nim.

„Měl ses evakuovat, dokud byl čas. Do prdele, na co jste všichni čekali? Teď jde o kejhák. Tolik zbytečně mrtvých,“ zachmuřil se voják. „Desátník Boudný. Jsem teď velitelem jednotky. Všichni mí nadřízení padli,“ představil se.

„Nechápu, o čem mluvíte.“

„Ztratil jsi paměť? Není divu, i když nevypadáš, že bys byl zraněnej. Tahle zkurvená válka trvá přece už dva roky.“

To se mi jen zdá, pomyslel si Tibor. To ta kombinace chlastu a drog. Už nikdy více.

„Byl to masakr,“ vysvětloval desátník. „Musíme se stáhnout, co nejrychleji, a s sebou vzít co nejvíc civilistů. Do deseti hodin, nebo ještě dřív jsou tady.“

Mezi domy se vyrojili další vojáci. Někteří se sotva drželi na nohou, spatřil obvazy prosáklé krví. Jednomu z nich chyběla ruka, končila pod loktem. Tibora přemohl záchvat nevolnosti a na místě se pozvracel.

„Jsou tady lidi! Pojďte nám pomoct!“ křičel někdo. Vojáci se rozběhli k sutinám. Tibor je jako omámený následoval. Čekal, že se každou chvíli probudí, jenže noční můra pokračovala. Muž se zdravotnickým kufříkem právě někomu zavazoval paži. Ostatní se pokoušeli přes trosky dostat k domu, kterému chyběla střecha. Z rozbitého okna vylézala žena středního věku, krvácející z čela. Jiným už nebylo pomoci. Zdrtil ho pohled na muže, jemuž traverza rozdrtila lebku. To bylo něco úplně jiného než počítačová hra. U ní se bavil. Tady zůstal přimrazen hrůzou.

Po silnici právě přijížděl vojenský náklaďák. Zastavil se kousek od nich.

„Nasedejte, rychle, není čas!“ volal řidič. „Jsou tam úplná jatka. Všichni jsou pryč! Jestli chcete přežít, není na co čekat.“

„Seberte raněné a odjíždíme!“ rozkázal desátník.

Jako v mátohách Tibor nastoupil na korbu spolu s hrstkou lidí, které nabrali cestou. A také zraněné vojáky. V obvazech, v bezvědomí, zmrzačení. Míjeli pobořené domy, vyvrácené stromy a vyhořelá auta. V nim se připojila další auta, v nejrůznějším technickém stavu. Některá vypadala, že se ani nedokážou rozjet, ale nakonec se rozjela.

Zaujala ho jedna stará sanitka. Červený kříž měla celý přemalovaný černou barvou, téměř nebyl vidět. Zeptal se proto jednoho z vojáků.

„Proč to zamazávali? Přece sanitky jsou ve válce chráněné?“

Voják na něj zíral, jako by spadl z višně. „Chráněné jo?“ ušklíbl se „Jo, to je jen teorie. Ti hajzlové je vždycky rozstříleli jako první. Kašlou úplně na všechno, nemají žádné zábrany. Proto je přetíráme. Ale ani tohle kolikrát nestačilo,“ dodal zatrpkle.

*

Příští dva dny strávil jako ve zlém snu. Evakuace, jak si ji představoval jejich velitel, se nepodařila. Bombardování nabralo na intenzitě, každou hodinu jim přelétaly nad hlavou letouny a shazovaly pumy. Bez zjevného cíle, nahodile, s bezmeznou brutalitou. Cesty byly odříznuty, pokračovat dál po silnici se rovnalo rozsudku smrti. Někteří to riskli a v křížové palbě jejich životy vyhasly. Nepřežila ani posádka maskované sanitky, ani dalších vozů. Zbytek přeživších se uchýlil do lesa, kde vyhledal přístřeší v zapadlé myslivně. Jídlo neměli téměř žádné, dostávali přísně odměřené, minimální dávky. Hrozný hlad posléze přestal vnímat. Tibor si zoufal. Ocitl se uvězněný uprostřed válečného pekla, v jiném čase a prostoru, kde lidský život je tak neskutečně křehký a každou minutou může vyhasnout. Poslouchal hřmění děl a chvěl se hrůzou. Nikdy si nedokázal představit, že je to až tak strašné. Nad hlavami zase a znovu přelétly bombardéry, shazující pumu na každou, i sebemenší, nevýznamnou vesnici. Oheň stravující budovy i les. Mrtvá těla lidí a zvířat. Zoufalství, slzy a beznaděj. Tibor byl jedním z mála nezraněných, a tak si ho vojenský lékař určil za svého pomocníka. Ošetřoval rány, z kterých se mu dělalo zle. Zjišťoval, že z lekce první pomoci, kterou povinně absolvoval ve škole, si nepamatuje skoro nic. Jak se válečné hrůzy vršily jedna na druhou, postupně otupěl.

Nejhorší zážitek si odnesl hned prvního dne. Vyrazili do nejbližší vesnice pokusit se nalézt alespoň nějaký proviant. Než tam dorazili, přišel nálet. Ohnivé peklo si nevybíralo. Ještě tam byli lidé, slyšeli jejich nářek. Než se prohrabali troskami, byli všichni mrtví. Pod sutinami objevil jedinou, která ještě žila. Mohlo jí být tak jedenáct let. Otvírala ústa, jako by mu chtěla něco říci a natahovala se po zaprášeném plyšovém psíku, ležícím opodál. Tibor se k ní vrhl, připraven pomoci a když se ji snažil vyhrabat, ucítil pod rukama něco teplého, kluzkého.

Lékař mu soucitně položil ruku na rameno. „Tady nejsme nic platní. To, co vidíš, jsou její střeva.“

Z celé duše pocítil nenávist k tomu, kdo tuhle válku rozpoutal. Do dvou minut zemřela a Tibor věděl, že tenhle obraz nikdy nevymaže ze své mysli. Došlo mu, jaké malichernosti ho dříve trápily a dal by cokoliv za návrat do své doby, ke své rodině. Bál se, že zde zemře a nikdo se nedozví, co se s ním stalo. Zmizí ze světa jako spousta lidí, po kterých nezůstala nejmenší stopa. Plyšového psíka, pamětníka téhle brutální, zbytečné smrti, si bezmyšlenkovitě strčil do kapsy.

*

Nepřátelská fronta se blížila. Nemohli se tu dále zdržovat. Desátník Boudný se musel rozhodnout. Nechal dva vojáky u zraněných, kteří nebyli schopni přesunu a doufal, že je nepřátelé ušetří, i když věděl, že na dodržování nějakých mezinárodních konvencí se spoléhat nemůže. Ale snad budou mít štěstí a vymění je za zajatce na druhé straně.

Plížili se lesem k okresnímu městu, které stále ještě odolávalo. Tibor mu chtěl prozradit, že se ubrání, že právě tady se fronta zastaví, byť válka bude pokračovat ještě nekonečných šest let. Jenže jak by mu vysvětlil, že zná budoucnost? A je to vůbec ta pravá budoucnost, nebo se jeho přesunem v čase zpětně změní i ona?

Zezadu se blížily nepřátelské tanky. Nezbývalo jim než přeběhnout přes pole. Hned za ním jsou první domy, zákopy a barikády a tam naleznou útočiště. Byli právě v půlce, když ho ohlušila mohutná rána. Prolétl vzduchem dobré dva metry a tváří padl do bahnité půdy. Zalehlo mu v uších. Následovalo ticho, které prořízl bolestný nářek. Dodal si odvahy a ohlédl se. V půdě zela obrovská jáma porůznu rozházená mrtvá těla. Desátník se plazil k němu a křičel bolestí. Z obou nohou mu trčely holé kosti, krev se vsakovala do půdy. Tibor zůstal přimrazen hrůzou.

„Co mám dělat, co mám dělat?“ zoufal si.

„Tam… můj tlumok… vezmi si jej… je tam škrtidlo. Musíš je použít… hned pod koleny. Tak mi dáš šanci přežít.“

Když ho s vypětím všech psychických sil, ošetřil, zahlédl mezi domy vojáky. Na silnici vyjely tanky. Jejich tanky.

Stoupl si a začal mávat rukama. „Tady jsme, tady jsme! Pomozte nám! Potřebujeme pomoc!“

Zarachotily výstřely a prudká bolest v lýtku ho srazila k zemi. O očí mu vytryskly slzy zoufalství. Cítil, jak se propadá někam hluboko, svět se měnil v černou temnotu. Ještě naposledy spatřil tvář desátníka, zoufale k němu vztahující ruce.

*

Otevřel oči a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. Ležel na čistě povlečené posteli, z předloktí mu tenká plastová hadička vedla do nádoby s bezbarvou tekutinou, jiná do sáčku s močí, měl je i v nose. Zakrátko se otevřely dveře a naklonila se nad ním starší zdravotní sestra. Pátravě ho pozorovala.

„Jak se cítíte?“ zeptala se.

„Co se stalo? Kde to jsem?“

„V první městské nemocnici. Před třemi dny vás našli zdrogovaného, potlučeného a se střelným zraněním dělníci v jámě, kde vyměňovali plynové potrubí. Sanitka vás odvezla přímo sem, kde jsme se o vás postarali. Jste z nejhoršího venku. Pan doktor vám sdělí podrobnosti.“

„Nemám tušení, jak jsem se tam ocitl… počkejte… venku je ticho. Úplné ticho. Jak je to možné? Neslyším žádné výbuchy.“

„Jaké výbuchy?“

„Výbuchy, jasně že výbuchy. Bomby a děla… je přece válka…“ Došlo mu, že pokoj je zařízen zcela moderně. „Jaký je teď rok?“

„Cože?“ zkoprněla překvapením a sdělila mu letopočet. S úlevou si oddychl.

„Tak už je vše v pořádku. Už jsem ani nedoufal…“

„Zavolám vaší matce, že jste při vědomí.“

Tibor zavřel oči a odpočíval. Hlavou se mu honily děsivé zážitky, které už nikdy nevymaže z mysli. Takže to byl jen sen, noční můra, tak neskutečně přesvědčivá… Umínil si, že se už nikdy za žádnou cenu nenechá zlákat na jakoukoliv pochybnou drogu.

Uplynulo sotva dvacet minut, otevřely se dveře a dovnitř se nahrnuli úplně všichni. Mati a ségra měly oči červené od pláče. Mezi dveřmi postával Jindra.

„Cos blbnul, brácho?“ pronesla vyčítavě Lýdie.

„Já nevím… jsem prostě kretén.“

„To teda vážně jsi.“

„Měl jsi v krvi značnou dávku jakési neznámé drogy. Co tě to proboha napadlo? Víš, kolik jsme si užili strachu? Tohle už nikdy nedělej.“

„Neudělám. To Luděk, ten pitomec. Jsem tak šťastný, že vás tu všechny vidím, ani nevíte jak. Myslel jsem, že se s vámi už nikdy nesetkám.“

„Je ještě dezorientovanej z té drogy, doktor nás upozorňoval, že bude trochu mimo,“ podotkla Lýdie.

Tibor se obrátil k Jindrovi. „Promiňte. Choval jsem se jako idiot. Ta snídaně mne mrzí. Hrozně se za to stydím. Omlouvám se za všechno.“

„To nic. Vím, že není nic jednoduchého zvykat si na někoho nového, zvlášť ve tvém věku a po takové tragédii. Nikdy jsem si nechtěl hrát na tvého otce, toho jsi měl jediného. Jen jsem si přál, abychom spolu vycházeli po dobrém. Tvou omluvu přijímám. Smažme to. Už o tom nebudeme mluvit,“ napřáhl ruku na usmířenou a Tibor ji přijal.

„Ještě mi vysvětli, jak jsi přišel k té postřelené noze? Chtějí s tebou mluvit i policisté. Nejen kvůli drogám. Někdo tě totiž postřelil, jeden projektil ti uvízl v kosti, museli ho odoperovat. Podle ráže se jednalo o nějakou historickou zbraň, starou tak sedmdesát, osmdesát let. Proboha, co se tam v noci stalo? Tví kamarádi tvrdí, že o ničem nevědí,“ zeptala se matka.

„Tomu byste stejně neuvěřili. Kdy mne pustí domů? Chci domů. A nutně potřebuju mluvit s jedním člověkem.“

*

S pomocí berlí kráčel po chodbě a Jindra ho podpíral. V tašce měl uložené věci, které mu v nemocnici vydali. Peněženku, šalinkartu, klíče. A také malého zakrváceného plyšového psíka. Důkaz, že se nemýlil, že to nebyla žádná iluze, žádný děsivý sen, ale realita. Nedokázal si vysvětlit, jak se mohl ocitnout o osmdesát let zpátky v čase, na jiném místě? Tohle přece nedokáže ani ta nejpodivnější droga.

„Zavezeš mne tam?“ zeptal se na parkovišti.

„Samozřejmě. Řekni mi adresu, nebo jak se ten domov jmenuje.“

Tibor pohlédl na mobil. Od oné osudné noci mu Luděk neposlal jedinou blbou zprávu na messenger. Z celé party se mu ozvali jen dva, že ho zdraví a ať je OK. Nic víc. Napadlo ho, jak ve válce k sobě měli blízko i naprosto neznámí lidé. Boj o život je semknul. Tady jako by o sebe ani nestáli. Vypadl z party a nezájem.

Ve městě nebyla zácpa, tak byli brzy na místě. Netrpělivě zamířil k bráně rozhlížeje se po zahradě, jestli ho nezahlédne. Zrovna si ho všimla jedna z ošetřovatelek.

„Dobrý den, mohu vám pomoci?“

„Hledám pana Františka… nevím, jak se jmenuje příjmením, je tady nejstarší. Má sto dva let.“

„Počkejte… nebyl jste to právě vy, s kterým mluvil? Tibor?“

„Jo, byl jsem to já. Můžete mne k němu zavést? Je to moc důležité. Prosím.“

Žena se zachmuřila. „Je od vás nesmírně hezké, že jste si na něj vzpomněl a přišel ho navštívit. Měl by jistě radost. Bohužel, nemohu vám vyhovět. Právě v onu dušičkovou noc zemřel.“

„To je mi líto. Tolik jsem s ním potřeboval mluvit.“

„Poslední den byl trochu dezorientovaný. Povídal pořád dokola, že musí odejít, že ho ze světa mrtvých navštívil jeho zachránce. Opakoval vaše jméno. Nejspíš si vás spletl s nějakou důležitou postavou ze své minulosti. Vypadal tak šťastně… Říkal, že teď se konečně dočkal a může v klidu odejít. Že prožil úplně všechno a víc nepotřebuje. Ráno se už neprobudil.“

„Tak vám děkuji,“ špitl. Padl na něj smutek. Odpovědí na své otázky se nikdy nedočká.

„Promiňte… vím, že se jmenoval František, ale jaké bylo jeho příjmení?“

„Boudný. Sloužil jako voják, desátník, během války ho povýšili. Zůstal v armádě i přes své těžké zranění. Jeho příběhy tu zná snad každý. Často je vyprávěl.“

Tibor se pár slovy rozloučil.

„Pojedeme domů. A dáme si skvělé jídlo. Tvá máma už na tom pracuje, do konce týdne si vzala dovolenou,“ pronesl Jindra. „A nesmutni. Nikdo z nás tu není věčně a dožít se sto dvou let v dobré psychické kondici, to je přece skvělé skóre. Život jde dál.“

„Život jde dál,“ opakoval Tibor a opíraje se o berle zamířil k autu.

---