Modrá voda

Toho roku byl podivný podzim. Slunce prohřívalo rosou pokryté pavučiny, které se rytmicky pohupovaly v jemném vánku, ale v lesích se odevšad valil dusivý smrad rozkládajících se těl. Jako by v každém hvozdu před nedávnem skončila bitva s tisíci mrtvými. Šedivý měsíc to vše pozoruje z uctivé dálky, stromy šumí tichým nářkem, nikde ani náznak pohybu.  

Mezi tím vším kráčí postava v dlouhém šedivém plášti proti dešti. Jde volným, avšak odhodlaným, krokem, ruce v kapsách, na hlavě rozpláclá hučka. Kráčí bez ohledu na četné temné kaluže plné rozkládajícího se listí, či lepivé bahno. Sehnutá hlava by nedovolila pohled do tváře, ale nikdo jiný tu není. Dojde k lesnímu rozcestí a konečně zvedne pohled, aby se v tváři pokryté neholeným strništěm objevil zachmuřený pohled dvou unavených očí. Napne jejich pohled ke korunám stromů a hluboce nasaje odporný vzduch okolního lesa. Prudce se otočí směrem k úzké zarostlé pěšině směrem k malé skalce a rozběhne se, přeskočí padlou jedli a rukou si udělá cestu v maliní. Nedbá dotěrnosti trní, na ruce se objevují krůpěje krve. Zpoza rtů se objeví dvě řady zatnutých zubů, povětšinou zkažených. Muž přeskočí balvan a octne se před studnou z navršeného kamení. Odhodí klobouk a odhalí dlouhou, roky neošetřovanou kštici tmavých prořídlých vlasů.  

Klečí před studnou a upřeně se dívá na hladinu, ze které stoupá lehký modrý opar, ale magie, kterou voda vydává, není léčivá, je opojně jedovatá, hrozící. Poutník se odhodlá, zapře se pažemi o balvany obklopující pradávný vodní zdroj a zahledí se do světélkující hladiny, ze které v mžiku vyrazí mnohem silnější modrý proud. Záblesk se prožene hlavou muže, který se okamžitě v reakci zakloní. Během pouhé vteřiny spatřil všechnu budoucnost, kterou kdy chtěl vidět, ale zároveň spatřil i tíživou minulost. Vše, co se stane, doplněné o vše, co k tomu vedlo.

Spatřil zářnou budoucnost plnou nepředstavitelných vymožeností, záře měst a ulic plných dětí, vydlážděnou však miliony mrtvých těl, obrazy pradávných lovců, římských legií drancujících vše v cestě, morem zasažených měst, křižáky plenící tábory nevěřících, otroky přibitých na křížích, mrtvol v zákopech světových válek. Postavil se omráčen všemi obrazy, dlaněmi si protírá zrak, co viděl se snaží setřít drsnými dlaněmi. Při pokusu vzdálit se od poznaného děsu zakopne oslepen a hlavou padá na ostrý hrot kamene. Horký proud krve se valí ostružiním, oči děsivě vypadající mrtvoly hledí vzhůru k nebesům.  

Začátkem zimy se začnou množit podobná svědectví ze všech koutů světa. Studna, která odhalí budoucnost, ale za cenu tíživých obrazů minulosti blízké, či dávné. Mnozí z obrazů zešíleli, upadli do katatonie, mnozí odešli zahleděni do země a už se nikdy neusmáli. Tajemné zdroje vod obklopily místní úřady a armády vysokými ploty, kolem kterých bez ustání přecházejí stráže. Vůdcové národů se scházejí a přemýšlejí, jak s úkazem naložit, jak jej využít ke svému prospěchu. Roky bádání však k ničemu nevedou a jak čas utíká, ostražitost upadá, v plotech jsou díry, stráže nejsou pozorné, či již dávno odešly k jiným povinnostem, a ke studnám se opět vrací poutníci. Někteří v hábitech nově vznikajících náboženství, hledajících v modrém oparu stvořitele a pravdu. Jiní v kravatách a padnoucích oblecích, aby viděli, co je čeká, co musí udělat, aby spatřili zlatý poklad na konci duhy.  

Stále více lidí je připraveno na nevyhnutelné – střet s minulostí je již nijak nešokuje, soustředí se pouze na věci budoucí a účelně si berou jen co chtějí. Především mnoho obchodníků se životem i smrtí, majitelů velkoobchodů, velkostatkářů a ředitelů obřích korporací přichází ke zřídlům, aby od nich spokojeně odcházeli bez jediné výčitky svědomí. Naopak ubylo lidí, kteří nechtějí riskovat pohled do zničujícího svědomí světa jen kvůli své zvědavosti. Mají strach, aby neskončili přikováni k postelím v nevábných léčebnách. Aby nezešíleli z pohledu do chaosu destrukce a smrti, obětí milionů lidí, zvířat, myšlenek. Málokdo, kdo jednou nahlédl a plně pochopil obrazy vycházející z modře světélkující hladiny, byl schopen popsat svou zkušenost. Šířily se fámy, že se jedná o past okultistů, mimozemských ras, padlých pradávných bohů. Na mnoha místech došlo k lidovým vzpourám, davy rozvášněných obyvatel zasypávaly studny kamením, na jejich místech tak vznikaly obří mohyly s cedulemi varujícími nahodilé návštěvníky před smrtí v utrpení. Mnohé jiné skončily v soukromých rukou a šikovní vlastníci začali vybírat vstupné za návštěvu a pohled do modrých temnot bezradnosti věcí minulých a zářných věcí budoucích.  

Nikdo nevěděl, odkud se tajemná zářící voda vzala, co ji vytvořilo, kdo ji umístil do studen, proč zde je, jaký má smysl toto všechno. Lidé se nakonec neshodli, jestli je jejich minulá a budoucí paměť přínosná. Co nám dá, co nám vezme, zda je výhodná cena, kterou musíme zaplatit. V rukou domýšlivých a ambiciózních se stala mocným nástrojem nad budoucností, pro bohabojné se proměnila ve smrtící past. Vytvořila si vlastní elitu, novou kastu, nové otrokáře malující novou a budoucí minulost krví, potem a slzami. Poznání a svědomí vlastní historie se stalo bičem, nataženou zbraní mířící na hlavy bezmocných a strachem ovládaných mas. Co dřív bylo tak těžké dosáhnout, stávalo se nyní předpokládané a samozřejmé, vývoj věcí se urychlil.  

Voda v následujících letech změnila svou barvu, z modré se stávala více fialová, místy rudá. Budoucnost v jejich odlescích se stala ještě transparentnější, ale minulost si žádala daleko krvavější daň. Čím víc byla voda využívána chtivými mocnáři, tím zrůdnější se stávala, až ji byla schopna používat jen hrstka vyvolených. Ostatní odpadávali od studen plni šílenství, s pokřivenými výrazy ve tváři, či rovnou mrtví.  

... 

Zlatý věk civilizace skončil. Voda se ze studní rozlila jako přílivová vlna do struh, potoků, řek, moří a oceánů. Rudá zář zalila kontinenty a vše živé upadalo k zemi, lidé skákali v šílenství ze skal, města žhnula v plamenech, pouště se proměnily v jezera plná žhavého magmatu. Téměř veškerý život vymizel.  

Zůstaly jen okoralé stromy, pokorní posluchači dávných příběhů.