Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seÚtržky vzpomínek (1)
Autor
avox
Jsem už stará. Tak stará, že se už nedívám příliš kupředu, protože tam už mne čeká jen to jediné. O to víc se vracím ve vzpomínkách do dob dávno minulých.
Tenkrát jsme bydleli v Dolnom Kubíne, ve starém domě, v ulici, která vedla na náměstí. Z ulice v něm byl obchůdek, takový koloniál, kde byla mouka a cukr v pytlích, kysané zelí v soudku a mléko ve velkých konvích, ze kterých je pan prodavač nabíral odměrkou a přeléval do bandasek. Ale hlavně měl na pultě sestavu skleněných baněk s cukrovinkami. Tam jsme si chodili pro mejdlíčko, pendrek nebo cucavý špalek. Když mne maminka poslala pro kvasnice nebo jinou maličkost, dal mi pan majitel bonbón z některé skleněné dózy, prý od cesty. A ten bonbón byl ze všech nejsladší, ať už to byla červená malina, zelený angrešt nebo fialka. Za větší nákup se dostávala knížečka s obrázkem a nějakým mravoučným příběhem.
My jsme měli byt v patře, vchod byl ze dvora a na dvoře jsem si mohla hrát - s panenkou, se psem nebo na honěnou s bráchou. Brácha byl o tři roky starší, už chodil do školy a já mu to záviděla...
K večeru nás mamka vybavila asi dvoulitrovou bandaskou a šli jsme s bráchou pro mléko k sedlákovi. Taky měl takovou odměrku, ale mléko bylo husté, voňavé, když se nechalo odstát, bylo na něm smetany na tři prsty a když se nechalo zkysat, dalo se krájet lžící, prostě lahoda. A možná to nebylo zrovna podle předpisů, ale sedlák nechtěl lístky.
S těmi lístky bylo trápení... Když člověk nakoupil, prodavač ustřihl z přídělového lístku kupon za maso, mouku, cukr, máslo, chleba... Tak někdy maminka zadělávala na chleba doma a vykynuté těsto donesla v ošatce k pekaři upéct. A máslo, ta vzpomínka mi dodnes vhání slzy do očí. Vracely jsme se s maminkou z nákupu, potkali jsme nějakou její známou, zastavily se na kus řeči. Asi jsem se nudila, sáhla jsem mamce do síťovky, vyndala osminku másla a celou jsem ji snědla. Doma mamka vyndavala nákup na stůl a máslo nikde. Chtěla běžet zpátky do krámu, že ho tam snad zapomněla, tak jsem se přiznala. Maminka se tak žalostně rozplakala, osminka másla pro čtyřčlennou rodinu na týden... Nakonec jsme tam plakaly spolu.
I uhlí bylo na příděl, v kuchyni se topit muselo kvůli vaření, tak jsme bydleli hlavně v kuchyni, seděli jsme u kamen, z otevřené trouby ještě sálalo teplo, dvířky popelníku probleskávaly jiskřičky a maminka povídala a pletla. Než se šlo spát, vybrala mamka ze sporáku žhavé uhlíky, přenesla je do pokoje, tam stály "klubky" s takovým baňatým výměnníkem, aby se zachytilo i teplo kouře odcházejícího do komína. Vhodila do nich ty žhavé uhlíky, přihodila nějaké polínko, zasypala několika lopatkami uhlí...
Příděl uhlí byl malý, ani při takhle úsporném topení by na celou zimu nevystačil. Když se setmělo, chodívali jsme se starým kočárkem ke kolejím sbírat uhlí vypadlé z tendrů parních lokomotiv, u výhybek před nádražím ho bývalo nejvíc, ale taky tam bylo nejvíc sběračů. Někteří strojvůdci občas najížděli k výhybkám rychle a pak zprudka zabrzdili, tak se toho z tendru vysypalo nejvíc.
Tatínek se těch našich akcí neúčastnil, byl voják z povolání, kdyby ho tam někdo poznal, stálo by ho to kariéru. Sice se tomu říkalo "lesklá bída", ale přece jen, byla to nějaká jistota.
Tak taková to byla doba...
13 názorů
Sám starší pamětník, velmi rád čtu vzpomínky pamětníků i jejich komentátorů. Vzpomínám, jak maminka v roce 1939 přišla z magistrátu v Libni a přinesla domů první potravinové lístky, uhelný list, tabačenku, na textil a na boty. Brottkarte - lístek na chléb byl rozlišen věkem. Mně stačil na dalamánek jeden ústřižek na 5 gr, který jsem si kupoval cestou do školy. Chodil jsem tehdy do první třídy chlapecké obecné školy na Palmovce. Nákupy na lístky nám vydržely až do roku 1953. O příděl na uhlí jsme starost neměli. Táta pracoval u ČMD (za Protektorátu Českomoravské dráhy) jako topič a při každém návratu z práce přinesl plnou tašku koksu. Měl štěstí, nikdy ho nekontrolovali. Příběh je věrně popsán, máslo byl jeden ze vzácnějších druhů potravin, kterého bylo pár deka na týden na celou rodinu.
Umbratica - a bez elektronických pokladen, prodavači uměli násobilku a cenu nákupu spočetli na pytlíku od mouky. Dnes, když vypadne proud, tak si ani nenakoupíš
avox,
když nad tím tak přemýšlím, výhodou padesátých a šedesátých let bylo to, že svět fungoval bez plastových obalů. Pro mléko se chodilo s konvičkou, máslo se krájelo na váhu a později jsme vždy nosili do obchodu vratné lahve.
Umbratica - Na venkově se žilo snáz, ale i nám se rodiče snažili zajistit co nejpěknější dětství. Byla jsem šťastné, milované dítě, stejně tak můj bratr Janko a to bylo pro nás důležité...
Taky už nejsem nejmladší, ale dobu, kterou popisuješ jsem prožila úplně jinak. Předškolní věk jsem prožila na malém hospodářství u dědy a u babičky, tedy na zahradě, na poli, na dvorku a ve chlévě mezi zvířaty. Nebyli jsme závislí na žádných obchodech. Měli jsme naše mléko, naše maso, naši zeleninu, naše ovoce a svět tam venku za živými ploty z habrů nám mohl být celkem ukradený. Aspoň mně to tak jako dítěti připadalo. Do šesti let jsem prožívala skutečný pocit svobody. Pak už to bylo s tou svobodou jen hporší a horší.
Přesně a hezky jsi popsala část dětství...
Příděly nepamatuji, ale uhlí moc nebylo ani později, mamka nám taky přenášela na lopatce žhavé uhlíky do kamen v pokojíku, alespoň na Vánoce... jinak jsme s bratrem byli dost otužilí. Těším se na další vypravování, avox.
Děkuji vám za čtení, komentáře i tipy , Nami 99 -chleba se dal okusovat rovnou přes síťovku, hlavně taková trošku prasklá odchlípnutá kůrka... 8hanka - ani my jsme netrpěli hladem, na vsi se dalo sehnat, ale za drahé... Kočkodane - to víš, jsem doma sama, komu mám vyprávět? Pokud mne písmáci nevypískají, bude ještě nejméně dvojka a trojka... Benetko- proč smutno? To už bylo, je to pryč...
Rád si přečtu i dvojku, trojku, čtyřku, pětku, šestku, sedmičku, osmičku, devítku, desítku , jedenáctku, dvanáctku, třináctku atd.
Každý máme nějaké to máslo na hlavě, tys ho měla tenkrát v dětské puse. Na rozdíl od tvé maminky jsem se při nepříliš šťastném požírání mléčného produktu usmíval.
Prídely si nepamatam, hliníkové kanvy s mliekom a nalievanie odmerkou do kanviciek áno...zimu v spálni, ktorú malé kachle nedokázali vyhriať, zamrznuté okná zvnútra. Nedostatok jedla sme nemali, na záhrade bola zelenina, ovocie, na roli zemiaky. V chlieviku prasiatko, na dvore sliepky...
Hezké vzpomínání na dřívější časy.
Já jsem jednou koupil chleba a cestou domů jsem oloupal a snědl celou vońavou kůrku. Věděl jsem, že doma bude zle, ale nedalo se odolat.