Žena, moře a Mary - Tygři II.

Občas člověka zarazí, co všechno mu něco pod hladinou může ukrást.

Tygři

(říjen 2007)

II.

 

Otevřela okna i dveře v naději, že matička příroda pošle alespoň slaboučký vánek, ale vzduch se ani nehnul. S povzdechem vstala a po žebříku vylezla na úroveň střechy můstku, kde opatrně sáhla prstem na plech. S bolestivým syknutím ihned ucukla. Pokud chce v prostoru pět krát dva metry přežít, tak tady musí začít.

Z přístěnku na zadní palubě donesla kbelík s provazem. Dvě vědra na můstek, jedno na sebe. Po vylití dvacátého zkontrolovala teplotu střechy. Již na ní udržela dlaň. Na řadu přišla podlaha. Vytvořila na můstku bazének, z něhož odpařování o pár stupňů teplotu srazí.

Během další půl hodiny sledovala, jak rtuť zvolna klesla na přijatelných dvaatřicet. Podle předpovědi mají vysoké teploty trvat i v následujících dnech. Pokud ráno Pumpička klimatizaci neopraví, musí natáhnout hadici, z níž budou střechu můstku ochlazovat.

 

Ve dvě se rozhodla proces ochlazování zopakovat. Právě nabírala šestý kbelík, když za provaz cosi lehce trhlo a vzápětí povolil. Místo vědra vytáhla z moře jen konec provazu. „No toto?“ vyjekla udiveně nechápajíc, co ji mohlo o desetilitrovou nádobu připravit.

Vrátila se na můstek, kde provaz zkoumala. Přetržený nebyl, ale odříznutý také ne. Dumala, který tvor, je schopen pozřít desetilitrový kbelík a překousnout čtvrtcoulové lano. Tak ji před čtvrtou našel šéf, stále zadumanou a bez vysvětlení. Netuše, co ho po vstupu na můstek čeká, zůstal překvapeně stát téměř po kotníky ve vodě.

„Prcku, co blbneš, proč děláš z můstku rybník?“

„Klimožka odešla o půlnoci do věčných lovišť, lednička začala místo lednění topit a ventilátor se z  horka oběsil na vlastní šňůře. Tak vytvářím snesitelnou teplotu přírodním chlazením. Jo, a přišli jsme o kýbl, něco ho sežralo. Jinak nic novýho.“

„Cože?“

„Zbyl jen konec provazu. Natrženej nebyl a přeříznutej taky ne. Mrkni na konec, to lehký roztřepení vypadá, jako přefiknutý pilkou.“

Kapitán chvíli také kroutil hlavou nad podivným osudem kbelíku, než rozhodl o dalším postupu: „Ráno prohlídne provaz Ichtyl, kterýho snad něco napadne. Každopádně mrkneš pod hladinu dřív, než tam pustím kluky. Nechci zažít ňáký nemilý překvapení.“

„Zakázal si mi jít pod vodu,“ oznámila s vážnou tváří a přikrčila se, když šéf napřáhl ruku, jako by jí chtěl uštědřit výchovný pohlavek.

„Neprovokuj a padej se vyspat. Musíš toho mít v tom vedru dost.“

„Běž ty, já mám sloužit ještě hodinu. Vyspím se přes den mezi službama v kuchyni a vy si s Plešounem tady užijete vedra dost.“

„Prcku, občas zapomínáš, kdo je na Mary kapitán. Švihej do kajuty a ve čtvrt na šest tu budeš stát v pozoru s hrnkem kafe.“

 

Dveřní otvory na lodi začínají patnáct centimetrů nad podlahou. Opatření brání proniknutí vody do podpalubí při nepříznivém počasí. Můstek měl dvoje takové po obou stranách a další v zadní stěně, kudy se dalo po schodech sejít do střední chodby zadní nástavby. Pokud při silném vlnobití přesto vnikne na můstek voda otevřenými dveřmi, odteče malým otvorem v podlaze, nyní ucpaným hadrem.

Přišla přesně a nechybělo moc, aby po vstupu na můstek smíchy kafe vybryndala. Jestliže nalila na podlahu pět centimetrů vody, šéf nápad rozvinul. Ze skladu přinesl čerpadlo a doplnil hladinu až na úroveň spodní hrany dveřního rámu. Nachytala ho, jak se blaženě rozvaluje ve vodě na podlaze.

„Ty mi něco povídej,“ rozesmála se, „to je požiteček, co?“

„Je, ale přišli jsme o sací koš. Chtěl jsem nasát vodu z deseti metrů, kde má patnáct stupňů a něco ho ukouslo i s kusem hadice.“

Postavila hrnek s kafem na řídicí pult a zamračila se: „Myslím, že je na čase zjistit, co nám krade vybavení. Bude to noční lovec. Mrknu dolů, dokud je ještě šero.“

„Prcku, to není dobrej nápad,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Chtěl si mě tam poslat dřív, než se půjdou ostatní potápět. Slibuju, že jakmile zvětřím nebezpečí, vystřelím z vody jak špunt z šampáňa. Pokud bude všechno v pořádku, podívám se po dně. Jestli hadici a provaz něco jen překouslo, tak kýbl s košem tam musej bejt.“

Než stačil kapitán protestovat, popadla baterku a zmizela k zadní plošině. S povzdechem zamířil za ní. Ze skladu vzal vzduchovou harpunu a vklouzl do vody. Zůstal ležet na hladině kousek od lodi, odkud mohl sledovat kužel ostrého světla svítilny.

Pod kýlem měla Mary necelých dvacet metrů k písčitému dnu, takže nehrozilo nebezpečí, že Prcka ztratí z dohledu. Pokud by hrozilo nebezpečí, snad stačí zasáhnout. Byla to však spíš pokus o uklidnění vlastního svědomí. Nepochopitelný smysl, kterým dokázala vnímat tvory podmořské říše a jejich úmysly dřív, než se objeví na dohled, předčí všechny harpuny.

Vyplavala nad hladinu po pěti minutách a spustila: „Vůbec nic tu není. Ani kýbl, ani koš, ani nic, co by je mohlo sežrat. Je to divný.“

Vrátili se na můstek, kde chvíli spekulovali nad záhadným tvorem. Když se potom chystala odejít do kuchyně připravit snídani, zaslechli od východu zvuk motoru a po chvíli uviděli nad vodou světla.

„To vypadá na malej tryskáč,“ odhadl šéf, „ale letí divně, jako by chtěl na ostrově přistát.“

„Copak tady je letiště? Na takovým prdítku?“ divila se.

„Na druhý straně atolu, ale nemaj šanci. Dráha nemá ani půl kilometru. Pilot je cvok, kaskadér nebo maj velký potíže.“

Během hovoru sledovali stroj přelétající lagunu jen pár metrů nad hladinou. Slunce vykouklo nad obzor a v prvních paprscích zahlédli, jak se na jejím konci pokusil nabrat výšku, než jim zmizel z očí.

 

 Atol Tetiaroa, u něhož Mary kotvila, patří ke skupině ostrovů Francouzské Polynésie. Leží padesát kilometrů severně od Tahiti a zahrnuje dvanáct ostrůvků o rozloze šesti kilometrů čtverečních. Sedm kilometrů širokou a třiceti metrů hlubokou lagunu roubí útesy, bránící vjezdu lodí.

 Do začátku dvacátého století patřil atol královské rodině Pomare, tehdejším vládcům Tahiti. Jako první Evropané jej navštívili roku 1789 vzbouřenci z  Bounty. V roce 1904 věnoval král ostrov doktoru Williamsovi za zásluhy o chrup domorodců. Ctihodný zubař dosáhl takového věhlasu, že v království působil v letech 1916 až 1935 jako konzul anglické koruny.

Další významnou osobností v dějinách Tetiaroa, byl herec Marlon Brando. Během natáčení filmu Vzpoura na Bounty si atol zamiloval a v šedesátých letech odkoupil za 270 tisíc dolarů ostrůvky od potomků doktora Williamse. Na Motu Onetahi postavil vesnici a ranvej. Když Brando atol opustil, přeměnila jeho filmová tahitská manželka osadu na hotelový resort. Po smrti herce, v roce dva tisíce čtyři, připadl tahitské společnosti provozující řetězec hotelů.

 

- pokračování -

---