Žena, moře a Mary - Tygři V.

Tygři

(říjen 2007)

V.

„Ještě je malá změna,“ oznámil kapitán potápěčům, kteří se chystali vlézt do klece, „nejdřív pustíme dolů Prcka, která nafotí situaci. Vy pak půjdete najisto a vezmete hadici pro výplach trupu.“

„Je to nutný?“ pohlédl na něho nedůvěřivě Zrzoun. „Nerad bych, aby se Prckovi něco stalo. Šéfe, kdo na ten nápad přišel?“

„Ichtyl.“

Čočka, který sledoval kolegyni šplhající do klece zavěšené kus nad palubou, přidal také komentář: „Viděl jsem, jak mu Prcek něco vykládá. Z toho může bejt pořádný překvapení. Taky by mě zajímalo, proč má sebou záložní láhev.“

To však technik již otočil rameno jeřábu a začal klec spouštět do moře. Posádka, včetně ředitele s panem Wright, sledovala u pažení, jak tygři zareagují. Po pár metrech klesání začali o ní žraloci jevit zájem. Několik jich opisovalo kruhy o zmenšujícím se poloměru. Při dosažení pěti metrů nad letadlem, první z nich lehce šťouchl čumákem do mříže. Zatím jim zdánlivě nevěnovala pozornost. Pozorovatelé na palubě mohli vidět, jak cosi kutí u dvoukřídlých dveří, kterými bylo uzavřeno dno klece.

„Co tam provádí?“ zajímalo ředitele.

„Tygři klec zatím ochutnávaj, ale až zaútočej, bude se dost houpat,  což by znesnadnilo focení. Proto ji přiváže ke sloupku mezi okny,“ vysvětlil Ichtyl. 

V tu chvíli se ozvala z reproduktoru vysílačky: „Potřebuju asi metr k ocasu, a potom posadit klec na čumák.“

„Rozumím,“ potvrdil Pumpička a vysunul rameno jeřábu požadovaným směrem, „tak je to dobrý?“

„Jo, teď pomalu dolů,“ potvrdila.

Jeden ze žraloků zaútočil v okamžiku, kdy klec dosedla na letadlo. Popadl pruty v horní část a začal s nimi cloumat. Čekala zavěšená na mříži, až mu dojde marnost počínání. Znala dobře mentalitu těchto tvorů a věděla, že před dalším útokem bude mít čas přivázat klec. Nebýt narůžovělé vody nad rozbitými okénky pilotní kabiny, odvážila by se i mezi ně. Vnímala však rozrušení, které kdykoliv mohlo přejít v záchvat žravosti. Potom napadnou vše, co zahlédnou.

„Nemohou jí ublížit?“ vyděšeně vyhrkl Wright, když viděl, jak se na pohled křehká konstrukce otřásá. „Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo. Vědět, jak nebezpečné to bude…“

„Nemějte obavy,“ přerušil ho šéf, „ví dobře, jak se v takové situaci chovat a klec je bezpečná.“

Po přivázání spodní mříže ke sloupku mezi okny, Prcek ohlásila: „Rámy jsou plný střepin. U velkýho okna je zkusím odstranit, aby nedošlo při protahování k poranění. I tak je tu ve vodě dost krve. Přísun nový by ty drobečky přived k zuřivosti.“

Jelikož netušili, co může potápěče u letadla čekat, umístil Pumpička na mříž vak s nářadím. Vzala z něho kleště, kterými střepy ulámala. Kde to nešlo použila kladívko.

Měla očištěnou horní a střední část, když přišel další útok. Aby dosáhla na rám, musela vystrčit z klece paže až po lokty. To si vyčíhl jeden menší žralok. Vrazil hlavu mezi trup letadla a dno klece, ale zřejmě mu nedošlo, že neotevře tlamu. Několik lehkých ťuknutí kladívkem do čenichu přivedlo dotěru rychle k rozumu.

„Hotovo. Pumpičko, potřebuju trochu větší odstup, zvedni klec o metr a buď připravenej ji zas spustit, až dám vědět.“

Technik vyhověl příkazu, a co následovalo, vyrazilo dech všem na palubě mimo Ichtyla. Sotva klec zastavila v požadované výši, uviděli, jak se otevřely dveře dna. Vzápětí přišel příkaz dolů.

Šéf se vrhnul k vysílačce: „Prcku, co to provádíš?!!!“

„Když už jsem tady, těla vytáhnu, ušetříme jeden ponor. Pumpička může zatím připravit hadici, kterou mi pošle po laně od klece. Upevním ji v trupu, a jak mě vytáhnete, může začít vyplachování.“

„Okamžitě toho nech!!! Dávám příkaz Pumpičkovi, aby začal se zdviháním. Připrav se zavřít dveře!!!“ křičel kapitán do vysílačky.

„Už jsem klec zas přivázala,“ zaznělo z reproduktoru, „urvali byste kus letadla a tygři by mohli dovnitř. A Ichtylovi nenadávej, byl to můj nápad.“

Šéf zbrunátněl vzteky. Pochopil, že si ta vzpurná, neposlušná ženská zase jednou vzala do hlavy nesmysl, v němž jí nedokáže zabránit. Tentokrát však v tom není sama.

„Ten nápad z focením nebyl z tvý hlavy!“ obořil se na Ichtyla.

„Ne, přišla s ním ona,“ přiznal doktor.

„Věděl jsi, co má v plánu?“

„Jo.“

„Tak proč si mi neřek všechno?!“

„Protože bys to nedovolil, protože jde o dobrej plán a riskujem život jednoho místo dvou potápěčů, protože Prcek má větší šanci přežít, kdyby se dostala mimo klec, protože, protože, protože… Důvodů ti můžu vyjmenovat ještě dost, tak nevyšiluj. Mám ji stejně rád jako ty, ale občas je nutný nahradit city rozumem,“ oproti šéfovi mluvil klidně a na konec ztišil hlas, „taky by sis měl uvědomit, že řvát před cizejma se nehodí. To si nech, až vypadnou.“

Šéf nikdy netrval na přísné subordinaci. I v kritických situacích, pokud na to byl čas, vyslechl a posoudil názory podřízených. Nesnášel však podrazy, proto vypěnil. Ještě ke všemu se na něm podílel Ichtyl. Člověk, s kterým to táhne od chvíle, kdy dostal před desítkami let velení Mary. Jsou přátelé a starší, klidnější doktor, mu již mnohokrát zchladil hlavu, ale tentokrát to přehnal.

„Tohle si odskáčete, oba,“ sykl kapitán zlostně a vrátil se k pažení, kde však již nebylo nic k vidění, klec zela prázdnotou.

„Nasoukala se dovnitř,“ informoval ho Čočka, který také metal po doktorovi zlostné pohledy.

Než dala technikovi příkaz ke zvednutí klece, uvolnila západky na koncích dveří a nechala zajištěnou jen střední část. Potom uřízla kus lana z vybavení vaku s nářadím. Konec uvázala k jednomu křídlu, druhý volně protáhla krajním okem mříže v druhém a provlékla přes prut ve stropě. Až bude při vynořování dveře zavírat, zapře se nohama o strop, aby vyvinula co největší sílu. Obě části tak zavře najednou. Při pozvednutí klece vzniknou na stranách, kde nejsou ukotveny dveře, velké otvory. Musí proto být hodně rychlá.

Posledním úkonem byla příprava úvazků, ke kterým přiváže mrtvá těla k prutům klece. Během připevňování lan začala pochybovat, zda úkol zvládne. Již několikrát přišla do styku s pozůstatky člověka, ale nikdy nebyla sama. Je dost otrlá, aby to zvládla?

- pokračování -