Žena, moře a Mary - Tygři VII.

Tygři

(říjen 2007)

VII.

Netrvalo ani dvě minuty, když z paluby přišla zpráva, že jsou připraveni a může začít s přesunem těl. Během čekání je vyzvedla ze sedadel ke stropu kokpitu, kam na ně okénkem dosáhne. Vysoukala se do klece, což mělo opět za následek zvýšenou aktivitu predátorů. Klec sebou zmítala ze strany na stranu, jak do ní vráželi ve snaze zmocnit se kořisti. Nejprve vytáhla objemnější tělo pilota, s kterým bylo víc práce. Pravé peklo nastalo, když ho přivazovala k mříži.

V duchu sama sobě děkovala, že si úchyty připravila předem. Schytala několik ran od konstrukce a další čumákem tygra, který se vecpal skoro půl metru do klece pětadvaceticentimetrovou mezerou pro fotografování. Musela vší silou několikrát otravu kopnout, než vycouval. S drobným tělem ženy měla práci o něco jednodušší.

Zbýval poslední úkon, prodloužit provaz, který zavře dveře. Nesmí být příliš dlouhý, protože v takovém případě hrozí nebezpečí, že žraloci vniknou dovnitř. Pokud bude naopak krátký, přetrhne se dřív, než zapadnou zámky. Nakonec zvolila trochu delší variantu a zkusí tygry na potřebnou dobu zaměstnat. Byl to okamžitý nápad, který odporoval jejím zásadám o ochraně vodních tvorů. Tentokrát však kopala za lidskou rasu.

Když bylo vše připraveno, nasadila masku, otevřela ventil a zahlásila: „Hladino, můžem to spustit.“

„Rozumím,“ potvrdil šéf, „člun je připravenej, jakmile zmizej tygři z dohledu, vyraž.“

S nožem v ruce čekala, až začne klec stoupat. Žraloci běsnili stále víc. Zuřivě kousali do mříží, jakoby tušili, že kořist uniká. Když se klec pohnula, vystrčila ruku ven a rychle zasadila nejbližšímu tygrovi nožem několik ran. V té chvíli doznala scéna změnu. Vsadila na kanibalismus, který je těmto tvorům vlastní. Jako na povel se vrhli na zraněného nebožáka. Během minuty bylo čtyřmetrové tělo roztrháno na kousky. Využila situace, aby rychle vklouzla do letadla. Likvidace zraněného nebožáka jen posílila apetit žraloků. Okamžitě zamířili za klecí, která se již vzdalovala s uzavřenými dveřmi pryč od letadla.

 Počkala, až poslední žralok zmizí v modři. Odepjala zátěžový opasek, naposled naplnila plíce dávkou vzduchu a opatrně vystrčila drobné tělíčko z okénka. Potom se protáhla za ním. Spěchala, věděla, že dva z predátorů sice zmizeli za hranicí viditelnosti, ale klec nesledovali. Vnímala jejich přítomnost stejně jistě, jako oni cítili ji. S holčičkou v náruči vyrazila k hladině, kde se rýsoval obrys člunu. Překonat třicet metrů trvá sice jen pár vteřin, ale tygr dokáže zrychlit až na sedmdesátikilometrovou rychlost.

Kolegové v člunu sledovali útěk Prcka z letadla a byli připraveni přijít na pomoc. Jejich pozornosti neunikly dva stíny, které se zhmotnily z modré hlubiny. Se strachem sledovali nerovný závod. Pokud potápěč o tygrech nemá tušení, pravděpodobně zemře, ale vše trvá jen okamžik. Znali však dobře její zvláštní schopnost a byli si jisti, že o pronásledovatelích ví. Vylétla nad hladinu, jak tučňák na kru, rovnou do obrovských tlap Zrzouna. Pokud by ji nezachytil, spadla by přímo do tlamy jednoho ze žraloků.

„Díky,“ špitla a sesula se na dno člunu.

Čočka se k ní sklonil, aby vzal tělo holčičky, které svírala v náruči. Zavrtěla hlavou a poposedla z jeho dosahu. Klepala se, až jí hlasitě cvakaly zuby.

„Prcku, si v pořádku?“ zeptal se Zrzoun, který již nahodil motor, aby vypluli za Mary, kde právě vytáhli na palubu klec.

„Mmmoc nne,“ přiznala, pohodila hlavou k lodi a rozklepaným hlasem požádala, „jještě tu zzustanem. Ddokud je nevvyndaj z klecce a nnepřikrejjou, už je ninikdy nechci vvidět.“

„Prcku, co je s tebou?“ vyděšeně vyhrkl Čočka. „Nepřeskočilo ti?“

„Netlač na ni,“ brzdil kolegu Zrzoun, „je v šoku. Dej jí čas, aby se srovnala. Snesu leccos, ale na jejím místě bych se asi posral strachy.“

„Prcku, dej mi aspoň to dítě,“ nedal se odradit kameraman.

Opět zavrtěla hlavou a schoulila se do rohu na zádi člunu.

Zrzoun zapnul vysílačku, aby nahlásil splnění úkolu: „Máme ji.“

„Slyším, máte Prcka,“ potvrdil šéf příjem, „Wright chce vědět, proč nechala dole tělo jeho dcery.“

„Prcka máme a mrtvolu dítěte taky, jen nám ji nechce dát.“

„Cože?“

„Netuším, proč ji nestrčila do klece a vynesla na hladinu sama. Zatím je v šoku, není s ní rozumná řeč. Až se vzpamatuje, snad všechno vysvětlí. V každým případě se odmítá vrátit na Mary, dokud nebudou těla venku z klece a přikrytý.“

„Dejte nám deset minut, potom můžete vyrazit,“ uzavřel šéf relaci.

Schody z plošiny na zadní palubu vyšla sama, i když měla nohy stále rozklepané. Mrtvé dítě odmítla komukoliv svěřit a zamířila rovnou k Wrightovi.

„Ani se ji nedotkli,“ podala otci tělíčko, a jako stroj zamířila ke dveřím do podpalubí.

„Zbláznila se,“ vyděšeně vyhrkl ředitel, „neměli jste ji mezi tygry pouštět. To není práce pro ženskou.“

Šéf se na něho obořil: „Sklapněte, ta holka ví o žralokách možná víc, než všichni slavný vědátoři dohromady. Radši zavolejte na ostrov, ať je někdo připravenej v přístavu převzít těla. V tomhle vedru je chci mít z paluby, co nejdřív. Dneska končíme. Pod vodu už nikoho nepustím a letadlo vytáhnem zejtra,“ potom se obrátil k Ichtylovi, „prosím tě, mrkni, jak na tom Prcek je.“

Doktor ji našel sedět u stolu v kajutě s hlavou v dlaních. Sedl si na postel a čekal, až zaznamená jeho přítomnost.

„Proč je život takovej hajzl?“ ozvala se po chvíli tiše. „Ještě se nestačila rozhlídnout po světě a musela umřít. Proč?“

„Tak už to někdy chodí a nikdo z nás to neovlivní,“ odpověděl Ichtyl, i když si nebyl jistý, zda na jeho odpověď vůbec čeká.

„To není fér,“ zvedla konečně hlavu, „promiň, že jsem se sesypala. Žraloci mi nevadili, jednaj podle svý přirozenosti. Zvládla jsem celkem dobře pilota i ženu, bylo mi jedno, jestli je sežerou. Dostalo mě to děcko. Nedokázala jsem ho svázat a při představě, že se ho jen dotknou mi bylo hrozně. Nejradši bych odtamtud zdrhla.“

„Rozumím ti, smrt dítěte je vždycky hrozná,“ vstal a pohladil ji po vlasech, „měla bys svlíct neoprén a na chvilku si lehnout. Prospat se, potom bude líp.“

„Myslíš, že na tohle někdy zapomenu?“

„Ne, zapomenout se nedá a asi je to dobře. Jednou budeš mít taky děti a teď mnohem líp víš, jak moc je musíš chránit.“

Popotáhla a utřela si rukávem nos: „Nadávali moc, když jim došlo, že ten plán je jinej, než si řek šéfovi?“

„No, zrovna jednoduchý to nebylo. Zpanikařil dokonce i šéf, což se mu normálně nestává. Vyhrožoval, že to odskáčem oba.“

„To mi je líto. Já jsem zvyklá, ale co udělá s tebou? Přece ti nemůže taky dát domácí vězení.“

„Netuším, ale všechno dopadlo dobře a až vychladne, třeba od trestu upustí. Teď si tím nelam hlavu a mazej do postele. Dej si sprchu a já ti skočím pro nějakou piluli pro spaní,“ zvedl ruku, když chtěla něco říct, „neprotestuj! Dám ti něco, abys do večera nevěděla o světě. Pokud šéf uvidí, že jsi v pořádku, bude shovívavější.“

- pokračování -