Žena, moře a Mary - Tygři VIII.

Tygři

(říjen 2007)

VIII.

Ichtyl se znovu připojil ke kapitánovi ve chvíli, kdy vplouvali do přístavu. Na molu již čekalo nákladní auto, jehož korba byla vyložena suchým ledem. K němu uloží těla do doby, než pro ně z Papeete dorazí loď. V teplotě opět přesahující čtyřicet stupňů, se jednalo o nezbytné opatření.

„Jak je na tom?“ zajímalo nejen šéfa, ale i zbytek posádky.

„Bude v pořádku. Do večera se ze všeho vyspí.“

„Mrzí mě, co kvůli mně prožila,“ ozval se Wright, „jen při tom, co jsem viděl, budu mít ze žraloků hrůzu do konce života.“

„Jak řek kapitán panu řediteli, o žraloky nešlo,“ vysvětloval Ichtyl, „s těma zažila horší situace. Rozumí jim a ví, jak na ně. Dokonce i s mrtvýma přišla několikrát do styku. To všechno patří k její práci a je dost profesionál, aby situaci zvládla. Mimo to o akci rozhodla sama, věděla do čeho jde. Odrovnala ji mrtvola děcka. Jako ženská prožívá něco takového emotivněji, než my…“ zarazil se, když viděl, jak Wright zbledl a rychle dodal, „promiňte, to jsem neměl říkat.“

„V pořádku, musím se začít ovládat, abych byl schopen fungovat. Rád bych jí ještě dneska osobně poděkoval. Chci odplout lodí, která bude převážet ostatky na Tahiti, kde musím zorganizovat další dopravu domů a sem se nevrátím. Kdy mohu přijít.“

„Mezi osmou a devátou, už bude vzhůru,“ odhadl doktor.

„Zůstanem do rána v přístavu,“ doplnil informaci kapitán, „tak můžete přijít kdykoliv večer.“

Probudila se před půl devátou a chvíli koukala zmateně do stropu. Fyzicky se cítila dobře, ale v hlavě měla pustinu. Takový pocit zažila již několikrát po prožitém stresu. Bude trvat pár dnů, než zcela odezní. Musí vstát a zaměstnat mozek nějakou činností.

Právě vyšla ze sprchy, když někdo zaklepal. Usoudila, že některý z kolegů se přišel podívat, jestli je vzhůru. S oblékáním si hlavu nelámala a otevřela dveře. K jejímu překvapení před ní stál Wright.

„Promiňte,“ vyhrkla, „myslela jsem, že jsou to kluci a ty jsou zvyklí. Hned si vezmu něco na sebe.“

 „Omlouvám se já, že jsem vás tak přepadl,“ zamumlal návštěvník a otočil se zády.

„Už můžete dál,“ vyzvala ho, když přes sebe přehodila župan.

„Chci vám poděkovat za všechno, co jste pro mou rodinu udělala.“

„Je to jen moje práce.“

„Práce? Slečno, mít takovou práci, nejsem na živu nebo strávím zbytek života v psychiatrickém zařízení. Udělala jste mnohem víc, než jen obyčejnou práci.“

„To je věc názoru,“ zavrtěla nesouhlasně hlavou.

„Dobře, nebudeme to rozebírat. Byl jsem za kapitánem a donesl mu slíbený obnos. Odmítl, prý ho mám předat vám,“ položil na stůl objemnou obálku.

Odšoupla balíček a zamračila se: „Řekla jsem, že peníze nechci, odneste si je! Jakou cenu pro vás měla manželka a dcerka? Milion, deset, sto milionů? S citama neobchoduju!“

Wright na ni zůstal zaraženě zírat. Možná se nesetkal s nikým, kdo by odmítl půl milionu, možná pochopil, že morální hodnoty této ženy jsou jinde, než je zvykem ve společnosti, v které se pohybuje on.

„Nechtěl jsem vás urazit,“ přerušil po chvíli trapné ticho, „s penězi naložte podle vlastního uvážení. Pošlete je na charitu nebo hoďte do moře, ale tohle snad přijmete.“

Vytáhl náprsní tašku, z níž vyňal kartičku podobnou kreditce a podal ji Prckovi. Na jedné straně byla fotografie asi půlročního dítěte, na druhé pod fólií zavařený pramínek blonďatých vlásků.

„Počkejte, to nejde, v tom jsou vaše vzpomínky…“

„Prosím, neodmítejte,“ přerušil ji, „víc dát nemůžu, víc nemám.“

Než stačila zareagovat, otočil se a opustil kajutu. Stála uprostřed místnosti zaskočená dárkem, který musel mít pro Wrighta cenu nevyčíslitelnou. Ale pouze pro něho. Co znamená pro mladou ženu pramínek vlasů a obrázek holčičky, jejíž mrtvé tělíčko svírala pár minut v náruči? Po chvíli přemýšlení přistoupila ke stěně, na níž visela fotografie její rodiny. Zastrčila kartičku za rám a pohladila obrázek prstem: Ani neznám tvoje jméno, ale slibuju, že nezapomenu.

Po chvíli strčila hlavu do jídelny, kde šéf s Pumpičkou plánovali zítřejší vyzvednutí vraku letadla: „Neruším? Můžu dál?“

„Rušíš, ale pojď,“ pozval ji kapitán, „jak je?“

„Už je to dobrý, nad čím dumáte?“

„Připravujem zejtřek,“ informoval Pumpička, „ale tebe se netýká.“

„Potřebuju zaměstnat hlavu. Sice mám s vodou zaracha, ale užitečná přece bejt můžu a dneska jsem dostala taky výjimku.“

„Na zejtřejší potápění zapomeň, užila sis dost, budeš odpočívat. Chtěl jsem ti zbytek trestu zrušit, ale bude jistější, když to neudělám,“ rozhodl šéf.

„Ty by sis troufla znovu do letadla?“ zeptal se technik.

„Teď už jo, jsem v pořádku i tady,“ poklepala si na hlavu.

„Tak tam nebudeš v pořádku nikdy,“ nesouhlasil s jejím názorem šéf. Potom se obrátil na Pumpičku: „Proč tě to zajímá?“

„Žraloci budou asi pryč, ale vyřezávání otvoru, kterým by se někdo protáhnul dovnitř, je zas může přilákat a z klece se dělá blbě. Prcek nemá problém použít okýnko v pilotní kabině. Mohla by podle mejch pokynů rozmístit v trupu vaky a obsluhovat hadici kompresoru.“

„Hele, ještě sem nerozhod, jak ji a Ichtyla potrestám,“ rozčílil se kapitán, „chceš se k nim mermomocí připojit?“

„Jsem připravená kdykoliv pomoct,“ přidala se k nápadu, „kromě toho by tam na mě Pumpička dohlížel oknem.“

„Vypadni, než ti nařežu na holou.“

„Už jdu, jen se chci zeptat jestli budem držet hlídku i v přístavu. Že bych si odkroutila další kousek trestu, když si ho nezrušil.“

„Ven!!!“ zařval šéf.

Rychle zavřela dveře, protože by mohlo dojít i na nějaký projektil a pokrčila nerozhodně rameny: „Tak mám jít na ten můstek nebo ne?“

- pokračování -