Má viola

Mě právě zajímá, protože chovám obdiv k lidem, kterým to opravdu jde, zvuková poezie. Ti, kteří všechny ty náležitosti dokáží pospojit a jde to z nich lehce, protože mají talent...

Na tvůj překlad Verlaina se podívám. Proč jsi persona non grata? O tom nic nevím, ale i kdybych věděl, tak mě to přece nijak nelimituje, jestli se s tebou mohu bavit.

Lili,

jsi tady už jediná a poslední, koho zvuková poezie zajímá. Vážím si toho, ale pro jednoho člověka přecejen psát nemůžu. V minulosti jsem byla zvyklá na davy a čtenost mých výtvorů šla do tisíců. Zažívám až příliš velký sešup.

Kvaji,

ta Verlainova báseň, kterou jsem ti poslala, je patrně jeho báseň poslední, předsmrtná. Poslala jsem ti ji v Holanově překladu. Taky jsem prokletá básnířka a myslím, že mnohem proklatější než Verlaine, takže jsem si dovolila jako svůj nadlouho poslední výtvor dnes zveřejnit na autorské stránce Umbratica Verlainův originál a svůj pokus o překlad. 

Nečekala bych, že právě ty budeš ten poslední, kdo se tady se mnou bude bavit za situace, kdy už jsem persona non grata. Vážím si toho a přeju ti do budoucna všechno dobré.

Tak tohle je perfektní poetická hudba pro oči i duši.

K tomu nemám, co bych dodal. Snad jen to, že Rimbaud byl rovněž zvukovým básníkem. A pak ještě to, že nedokážu napsat báseň v patnáctislabičném jambu ani v alaxandrínu (Hrál kdosi na hoboj - tuším), a proto se nepovažuji za básníka. Také ti děkuji za Verlainovu báseň. A jen dotaz - nemá být v poslední sloce "chvil"? A interpunkce je v pořádku?

kvaji,

když už jsme u těch "zvukových" básní, některé si dokonce pamatuji. Třeba Verlainovu Píseň podzimní:

Sám sklon a ston

svých viol tón

podzim roní

a duši mou

rve touhou mdlou

monotónní.

Skláním se níž

a blednu když

chvíle zazní.

Vzpomenu dnů

propadlých snu,

pláču v bázni.

A odcházím

ve vichru zim,

který svistem

žene mne z cvil

jako bych byl

suchým listem.

kvaji,

máš pravdu v tom, že moje srovnání virtuósního interpreta a virtuosního tvůrce je poněkud nepatřičné. Mnozí virtuosní interpreti jako třeba Ferenc Liszt, Niccolo Paganini nebo taky Bach či Mozart byli ale zároveň i skladateli hudby, jakou jen tak někdo složit nebo zahrát neumí. Patřičnější by bylo srovnávat tedy formálně virtuosní básníky, jakým taktéž např. Hlaváček, spíše se skladateli. "Zvuková" poezie přímo svádí k recitaci, ale málokdy ji recitoval autor sám, vždy spíše profesionální herci a recitátoři. Kdysi, zvláště v devatenáctém století jistě takováto zvuková virtuosní poezie přiměla nejednoho čtenáře, aby sám sobě předčítal určité básně nahlas. Hlaváčkovým vzorem byl Paul Verlaine, konkrétně jeho Galantní slavnosti. Verlaine byl vysloveně zvukovým básníkem, což dokázal francouzštinář Hlaváček náležitě ocenit. Můj otec taky uměl skvěle frasncouzsky(nějakou dobu i ve Francii žil) a když mi někdy četl Verlaina v originále a pak v češtině, byl to obrovský rozdíl. I když ty překlady byly výborné a psali je třeba Holan nebo Hrubín. Charakter básní v galantních slavnostech je ale spíše takový rozšafný a "šprýmovní", což je poloha Hlaváčkovi zcela cizí.

Jinak ale - nějakou básničku jistě sesmolí i školák. Napsat ovšem báseň v patnáctislabičném jambu (viz Hlaváčkova Viola) je už samo o sobě natolik náročné, že tady na Písmáku by to nikdo nedokázal bez ohledu na jakoukoli zvukomalebnost. 

Ten souhlas je v podstatě vzájemný. Špatných básníků, muzikantů, potažmo umělců obecně bylo vždycky víc než těch dobrých a mnohem víc než těch vynikajících (virtuósních). To už vyjádřil (tuším) Denis Diderot v Jakubu Fatalistovi. A v dnešní době internetu a sociálních sítí se tento nepoměr zmnohonásobil a dosáhl až obludných rozměrů.

Když však z jakéhokoli hlediska porovnáváš hudbu a poezii, je třeba mít na paměti, že hudba samotná je záležitost audiální, kdežto poezie verbální, píseň jakéhokoli druhu pak je syntézou obojího. Jsem si vědom, že ti právě sděluji, že led je zmrzlá voda, ale chtěl jsem se nějak dostat k pojmu virtuósní. Pod pojmem virtuós je v hudbě míněn především interpret, který nemusí být současně tvůrcem, tedy skladatelem. Tomu by v poezii odpovídala pozice recitátora, nikoli básníka. Jenže báseň je básní i v "pouhém" grafickém záznamu, kdežto hudba je hudbou teprve až v interpretaci, zatímco v grafickém záznamu není pro většinu lidí fakticky ničním, protože jen relativně málo lidí je schopno si v notovém záznamu představit hudbu. Něco jako báseň dokáže však napsat každý, kdo absolvoval aspoň pět tříd základní školy. Například na stránkách Poezie pro každý den se objevují nejrůznější "poetické projevy", a když k nim někdo poznamená, že to není poezie, dostane se mu odpovědi: a co by to mělo být? Když to prý není próza ani drama, pak je to poezie. Z toho plyne, že poezií je cokoli, co je napsáno formálně ve verších (v relativně krítkých řádcích pod sebou).

To by asi ode mě stačilo. Stejně je to dlouhé a kostrbaté.

Jamardi,

bylo by skvělé, kdyby se většina lidí dokázala ztišit a vnímat vážnou hudbu nebo skutečnou poezii. Dnes ale něco takového zvládne jen málokdo. Lidé jsou nesoustředění, roztěkaní a zabývají se mnoha podněty současně. Útočí na ně dnes a denně tolik lákadel, že mají obrovský problém si z té pestré nabídky vůbec něco vybrat. S tímto skoro nesvéprávným a roztěkaným člověkem počítají nejen tvůrci reklam, ale i někteří popoví umělci a bombardují nás čímsi "ještě působivějším", "ještě chřupavějším", aby nás ulovili na výjimečnost nějaké osoby nebo produktu. Když tento marketingový hon za originalitou, přejme i současná poezie, je z toho většinou jen tragikomický paskvil.

kvaji,

já s tebou ve všem souhlasím. Musím ale dodat, že kromě toho, že pan Šporcl má modré housle a nosí někdy na koncerty šátek, umí i skvěle hrát na housle. A ještě i dnes je mezi námi dost lidí, kteří ocení, že houslista umí hrát na housle a že zpěvák umí zpívat. A může to být stejnětak dobře operní zpěvák jako zpěvák populární hudby. Kdysi dávno, v šeru dávných věků, byl vysoce ceněn taktéž básník - virtuos, tedy člověk, který skvěle ovládal vázaný verš. Dnes si pod pojmem "básník" většina lidí představí jen kavárenského povaleče, který produkuje tak nesrozumitelné slátaniny, že jim ani sám nerozumí. Mohl by dnes existovat nějaký "virtuosní básník"? Myslím, že takovouto roli přervzali jen někteří vtipní, šikovní a zábavní textaři a písničkáři jako Horáček, Nohavica, Plíhal nebo Radúza.  Populární (popoví) básníci jsou už pouze na sítích, hlavně na Instagramu a ti bodují svým pečlivě zkonstruovaným superegem, rozhodně ne nějakou formální "virtuositou". Chce - li tedy někdo jako básník být oblíbený, populární, ctěný a obdivovaný, nezbývá mu nic jiného, než aby si na sociální síti vytvořil marketingově propracovaný profil. Musí umět psát tak, aby uspokojil potřeby a požadavky svých čtenářů. Názory nějaké odborné kritiky, tedy např. vzdělaných akademiků, ho nemusejí vůbec zajímat. Hudebního virtuosa, tedy například pana Šporcla, názory akademiků zajímat musí. 

Antoníne,

potěšilo mě, že se někomu ještě líbí, co píšu. Díky.

Vážná hudba i poezie vyžaduje ztišení. Melodie vážné hudby jdou upravit, může se to líbit, ale pokud to překročí určitou hranici, stává se z toho něco jiného. Moji předkové poslouchali vážnou hudbu pravidelně v rádiu, trávili tak večery, neměli televizi. Ale nikdo u toho nekřičel, někdo dělal ruční práci, někdo si četl nebo dělal v klidu něco jiného. Samozřejmě byli oblečeni v domácím, ne svátečně. V dnešní době je velké ouvej přimět někoho, aby neřval. To se projevuje u dětí a není se co divit. Jedna paní učitelka napsala před pár dny článek o tom, čím by rodiče udělali radost učitelce v první třídě. Že mají 1) naučit své dítě naučit mluvit normálně hlasitě, 2) reagovat na hromadné pokyny, aby nepožadovali, aby se jim to opakovalo osobně, 3) aby uměli jíst v sedě, aby je nemusel neustále někdo hlídat, jestli se  nedusí. A to všechno svědčí o zvyku roztěkaného chování, které je sice dětem vlastní, ale které bylo u naší generace usměrňováno, ale nyní je to považováno za omezování osobní svobody. Dítě se sice může rozhodnout, čemu se bude věnovat a na co se soustředit, ale musí mít ponětí, co existuje. Všechno nejde nahodit bleskově. Třeba někdo ví, že nesnáší dechovku, protože jednou slyšel, jak nějaká skupina hrála dokola hmtata hmtata, nikdy neslyšel soubory s pestrým repertoárem. To by ale chtělo trochu výdrže a soustředění.

Ptala jsi se, čím láká Pavel Šporcl, a hned sis odpověděla, že částečně modrými houslemi a šítkem na hlavě. A co ta druhá část? Ta tkví právě v tom, že je popularizátorem tzv. vážné hudby. To znamená, že se snaží dostat vážnou hudbu ze smokingů a koncertních síní "do triček a džín a na ulici", což už ovšem dělali a dělají i mnozí jiní, například právě ten André Rieu.

A příhoda s tvým otcem a písněmi Beatles v koncertní úpravě jen dokládá, že záleží především na kulisách, kostýmech a aranžmá, zatímco hudba je jen jedna na škíle od dobré k špatné. Ostatně i opery byly kdysi populární hudbou pro "lid" v kontrastu třeba k symfoniím.

Jinak s tou spodinou bych se moc neoháněl. To slovo může znamenat ledacos, v různých kontextech. 

Krásná.

Tip.

Neodpověděla jsi mi a už ani já tě nebudu nikdy čist. 

Jamardi,

ne vždy bývá in pouze přítomnost. Celé devatenácté století bylo částečně ponořené do dob dávno minulých: novogotika, neorenesance, prerafaelismus...  I sám Hlaváček byl staromilec a přenášel se v duchu do dob Ludvíka IV. Tehdy to ještě šlo. Pokud to už dnes nejde, pak je to jen další důvod, abych se definitivně odmlčela. Stále doufám, že mě Písmák konečně odnaučí psát. Nyní jsou mé výsledky najednou tak katastrofální, že už bude asi snadné pověsit poezii na hřebík. Že pro přítomnopst už je "sexy" zase jenom přítomnost? Krutější rozsudek nad skutečnou poezií, tedy jen a jen poezií minulosti si ani neumím představit.

Kvaji,

a čím láká rovněž poměrně četné posluchače a diváky Pavel Šporcl? Že by modrými houslemi a šátkem na hlavě?  Částečně. Rozhodně je to popularizátor vážné hudby a ať jsou jeho metody jakékoli, jsou účinné.

Můj otec byl náruživý milovník vážné hudby a populární hudbu nesnášel. Jednou se stalo, že v rádiu hrál symfonický orchestr "jakési" krásné melodie. Otec zpozorněl a pustil to víc nahlas. Já jsem se v duchu smála a bála jsem se, že vyprsknu. Když orchestr dohrál, řekla jsem tátovi vítězně: A víš, co to bylo? Byly to písničky Beatles v úpravě pro smyčce. Otec zaváhal a řekl "objektivně": I tak to bylo krásné.

Samozřejmě, že když mluví o "melodiích" Hlaváček, myslí tím vázané verše. Jednak ty své, jednak určitě Verainovy a možná ještě nějaké jiné. - Ale zabraly by takové verše ještě i v dnešní době? Když se podívám na to, jak katastrofálně dopadly mé hlaváčkovské variace, myslím si, že dnešní doba už dávno není na melodické hudební verše zvědavá. Ale možné taky je, že to jenom já píšu špatně, ale Hlaváček sám by se svěle uplatnil i dnes. Co myslíš ty?  

Kvaji,

jde ale o to, kolik mají "řvouni" příznivců. V dnešní době jich mají tak obrovské kvantum jako nikdy v minulosti.  To, co by v minulosti bylo jen záležitostí spodiny, (například rap), to dnes lačně poslouchají masy.

Mladí byli v každé době rebelové, dělali ramena a stavěli se do opozice proti generaci svých otců. Ale ještě nikdy se neidentifikovali s kriminální spodinou jako dnes někteří punkeři a rappeři. Kdybys dnes vedle sebe postavil skupinu Beatles v podobě ze šedesátých let a dnešní skupinu Marilyn manson, pak teprve bys viděl, jak "doba pokročila".

Já tu báseň beru jako od tebe. Na pana Hlaváčka jsem nemyslela.

Pokud má mít viola něco společného s minulostí, tak se to vlastně shoduje s tím, že to není in. In bývá přítomnost.

Ještě něco dodám a zůstanu u hudby. Jistě znáš houslistu a dirigenta Andrého Rieu, který umí pravidelně přilákat na koncerty tzv. vážné hudby obrovské množství posluchačů. Stojí však za zamyšlení, čím je láká. Když to napíšu poněkud syrově, tak provařenými a díky tomu populárními fláky.

Tak to přece bylo vždy. Záleží na tom, kým jsou ti hlasití řvouni vnímáni. Pozornost masového diváka a posluchače si jemná lyrika nikdy nezíská právě pro svůj charakter.

Lili,

co je "vysoko" a co je "hluboko" je velmi relativní. Velmi obtížné je už samotné dosažení souladu obsahu a formy. Ale jaký obsah závažný? Jaký obsah je obecně platný?

Janino,

je příznačné, že Hlaváček si za své imaginární hudební nástroje zvolil hoboj a violu (nejspíše violu da gamba), tedy nástroje, které vyžadují dokonalý hudební sluch, neboť na nich musí hráč dotvářet čistotu tónů sluchem. I "hudební poezie" je záležitostí jakéhosi "literárního sluchu", tedy speciálního druhu tvůrčí intuice. Za svého života Hlaváček moc populární nebyl. Po smrti jej ale někteří literární kritici oceňovali jako přímého pokračovatele K.H. Máchy právě díky jeho výrazné hudebnosti spočívající v dokonalém rytmu dokonalých rýmech a nápadité eufonii. Co je ale doopravdy "dokonalé"? O tom je ta moje dnešní básnička.

Al Jale,

 já jsem hrávala za mlada na flétnu a na klarinet. Teď už roky a roky zkouším hrát na slova, ale pořád se mi to moc nedaří.

vesuvanko,

já mám ve skutečnosti bubeníky moc ráda. Na Prvním místě je u mne Phil Collins. Jen těch bubnů nesmí být až moc.

Goro,

díky za upozornění na chybku.

Nami,

jsem ráda, že se ti to líbí, i když to není zrovna k popukání.

kvaji,

tou básní chci říct asi to, že dnes je vnímán většinou jen ten, kdo křičí nejhlasitěji. Často jsou nejznámějšími umělci skandalisté jako byl třeba Jan Saudek, nebo jako je dnes David Černý. Jen zřídka se stane že do vědomí širokých mas pronikne někdo nesmělý, jemný a úzkostlivý jako byl třeba Hlaváček. Hudbě vládnou bubny a elektrické kytary. Kdepak viola. Přesto to s violou zkouším. 

Jamardi,

podle mého soukromého názoru, když píše Hlaváček o viole, nemá vůbec na mysli onen nám všem dobře známý hudební nástroj na který hrál v orchestru třeba Antonín Dvořák. Nejspíš jde o violu da gamba, tedy nástroj podobný spíše dnešnímu violoncelu. Hlaváček se ve sbírce Pozdě k ránu často stylizoval do postavy šlechtice z doby Ludvíka XIV, zvaného "Kral Slunce". Právě v té době (17. a 18. století) hráli i šlechtici na violu da gamba. Ano - tehdy byla v módě, dnes už tento nástroj nikdo nezná.  Hlaváček ale nechtěl "být v módě" a svou poezií často unikal do dávné minulosti.

Kočkodane,

melodie jsou jedním z nejzáhadnějších výtvorů lidského ducha. Proč si stovek a stovek melodií nikdo ani nevšimne a pak se z jedné jediné hrstky not stane hit? Hrozně ráda bych byla hitmaker, leč zatím se mi to moc nedaří.

Poslední graffiti co jsem si fotila, byli potkani v Opavě. Je to moje rodné město a mám k němu citový vztah. Vykoupili nám ronné domky se zahradou a postavili paneláky. Pořád se mi zdálo, že jsem tam. Náš sklep na brambory, babiččiny zavařeniny a moje myši. Pak jsem zjistila, že když tam vidím babičku, tak někdo umře a začala z těch snů mít strach. Ale pořád jsem tam, jsem malá holka, sedím na prahu a bouchám nohou se sádrou o dlaždičky. Spadla z postele. A děda měl pohřeb. Byla jsem s maminkou na hlavní poště. Volala, jak mu je. Umřel. Byl po operaci srdce. A oni neměli prášky na ředění krve. Pamatuju si, jak plakala a táhla mě za sebou. Byl ředitel zvláštní školy v Opavě. Někdy mě vzal s sebou. Tak jako máma. Mohli jíst i v hodinách. Milovala jsem ho. Některé věci nejdou vypsat. Jenom potichu prožít. Jindra je jeho kopie. Hádáme se. Ale vím, možná jsou to ty bubny... pořád jsem naštavaná kvůli Františka. Tak se jmenoval děda a můj strýc. František Babinec.

Zase vysoko, zase daleko... tak dobré, tam nedosáhnu nikdy ve své prostotě bytí a cítění... tak mohu jen obdivovat. A to není špatné! Naopak...

Krásné tóny, ty štíhlice. Kanci pobavili ;) Občas potřebuju i ty bubny, povzbuzují,  vybírám si podle situace. Ale smyčcový nástroj je nástroj pravdy - nestačí jen "trefit sorávnou klapku" jako na klávesnici, tón se musí tvořit. Hned je poznat, kdo umí a kdo vrže falešně. Kdyby to tak vždycky šlo poznat i z mluvené řeči...

Hraješ na housle? Kdysi jsem taky chtěla, moc, prosila maminku, ale dala na ně bratra. Ten neuměl ani noty, nic. Hudba je životabudič. Svým způsobem poezie. 

Moc pěkná,  hudbu miluju, ať klasickou, rockovou, jazzovou i folkovou

Škoda jen že neumím sám na něco hrát,  zkusit zvuk nějak zachovat

A tak zbylo jenom psát a text kamarádům dát.  Oni použili k písním 

Nami:

U žen jsem byl velký stydlín

(za což nemám v duši pejchu),

nenosím však ani cejchu,

nepřetejkám přes pět židlí.

Pěkné :-))). Mám ráda všechny nástroje včetně bubnů.

Muzikant nejsem, i tak snad chápu, co chceš básní povědět...

Překlep: Chci konkurovavat 

Kočkodan -

Tys nikdy nebyl tlustý kanec?

Nenosil před sebou ranec?

Moc hezké.

Pěkná báseň, to je bez debat. Jen nějak nemůžu přijít na to, co jí opravdu sděluješ. A tak jsem si aspoň s pomocí některých známých veršů zablbnul na téma hudebních nástrojů.

Všechny ty bubny jsou tak vzdálené,
což vážně pravda je, a ne že ne.
Violu ladím co nejhlouběji,
ještě teď se její struny chvějí.
Však nástroj co lká, je přece šalmaj,
který v hudebninách ovšem nemaj.

Každý nástroj má své kouzlo a bývá to tak, že vždycky něco není v módě.

I já (dle vlastního názoru žádný tlustý kanec) dávám přednost melodii před rytmem. (například jsem ani jeden ze svých 803 životních měsíců nechodil s bubnem)