Má viola

Ještě něco dodám a zůstanu u hudby. Jistě znáš houslistu a dirigenta Andrého Rieu, který umí pravidelně přilákat na koncerty tzv. vážné hudby obrovské množství posluchačů. Stojí však za zamyšlení, čím je láká. Když to napíšu poněkud syrově, tak provařenými a díky tomu populárními fláky.

Tak to přece bylo vždy. Záleží na tom, kým jsou ti hlasití řvouni vnímáni. Pozornost masového diváka a posluchače si jemná lyrika nikdy nezíská právě pro svůj charakter.

Lili,

co je "vysoko" a co je "hluboko" je velmi relativní. Velmi obtížné je už samotné dosažení souladu obsahu a formy. Ale jaký obsah závažný? Jaký obsah je obecně platný?

Janino,

je příznačné, že Hlaváček si za své imaginární hudební nástroje zvolil hoboj a violu (nejspíše violu da gamba), tedy nástroje, které vyžadují dokonalý hudební sluch, neboť na nich musí hráč dotvářet čistotu tónů sluchem. I "hudební poezie" je záležitostí jakéhosi "literárního sluchu", tedy speciálního druhu tvůrčí intuice. Za svého života Hlaváček moc populární nebyl. Po smrti jej ale někteří literární kritici oceňovali jako přímého pokračovatele K.H. Máchy právě díky jeho výrazné hudebnosti spočívající v dokonalém rytmu dokonalých rýmech a nápadité eufonii. Co je ale doopravdy "dokonalé"? O tom je ta moje dnešní básnička.

Al Jale,

 já jsem hrávala za mlada na flétnu a na klarinet. Teď už roky a roky zkouším hrát na slova, ale pořád se mi to moc nedaří.

vesuvanko,

já mám ve skutečnosti bubeníky moc ráda. Na Prvním místě je u mne Phil Collins. Jen těch bubnů nesmí být až moc.

Goro,

díky za upozornění na chybku.

Nami,

jsem ráda, že se ti to líbí, i když to není zrovna k popukání.

kvaji,

tou básní chci říct asi to, že dnes je vnímán většinou jen ten, kdo křičí nejhlasitěji. Často jsou nejznámějšími umělci skandalisté jako byl třeba Jan Saudek, nebo jako je dnes David Černý. Jen zřídka se stane že do vědomí širokých mas pronikne někdo nesmělý, jemný a úzkostlivý jako byl třeba Hlaváček. Hudbě vládnou bubny a elektrické kytary. Kdepak viola. Přesto to s violou zkouším. 

Jamardi,

podle mého soukromého názoru, když píše Hlaváček o viole, nemá vůbec na mysli onen nám všem dobře známý hudební nástroj na který hrál v orchestru třeba Antonín Dvořák. Nejspíš jde o violu da gamba, tedy nástroj podobný spíše dnešnímu violoncelu. Hlaváček se ve sbírce Pozdě k ránu často stylizoval do postavy šlechtice z doby Ludvíka XIV, zvaného "Kral Slunce". Právě v té době (17. a 18. století) hráli i šlechtici na violu da gamba. Ano - tehdy byla v módě, dnes už tento nástroj nikdo nezná.  Hlaváček ale nechtěl "být v módě" a svou poezií často unikal do dávné minulosti.

Kočkodane,

melodie jsou jedním z nejzáhadnějších výtvorů lidského ducha. Proč si stovek a stovek melodií nikdo ani nevšimne a pak se z jedné jediné hrstky not stane hit? Hrozně ráda bych byla hitmaker, leč zatím se mi to moc nedaří.

Poslední graffiti co jsem si fotila, byli potkani v Opavě. Je to moje rodné město a mám k němu citový vztah. Vykoupili nám ronné domky se zahradou a postavili paneláky. Pořád se mi zdálo, že jsem tam. Náš sklep na brambory, babiččiny zavařeniny a moje myši. Pak jsem zjistila, že když tam vidím babičku, tak někdo umře a začala z těch snů mít strach. Ale pořád jsem tam, jsem malá holka, sedím na prahu a bouchám nohou se sádrou o dlaždičky. Spadla z postele. A děda měl pohřeb. Byla jsem s maminkou na hlavní poště. Volala, jak mu je. Umřel. Byl po operaci srdce. A oni neměli prášky na ředění krve. Pamatuju si, jak plakala a táhla mě za sebou. Byl ředitel zvláštní školy v Opavě. Někdy mě vzal s sebou. Tak jako máma. Mohli jíst i v hodinách. Milovala jsem ho. Některé věci nejdou vypsat. Jenom potichu prožít. Jindra je jeho kopie. Hádáme se. Ale vím, možná jsou to ty bubny... pořád jsem naštavaná kvůli Františka. Tak se jmenoval děda a můj strýc. František Babinec.

Zase vysoko, zase daleko... tak dobré, tam nedosáhnu nikdy ve své prostotě bytí a cítění... tak mohu jen obdivovat. A to není špatné! Naopak...

Krásné tóny, ty štíhlice. Kanci pobavili ;) Občas potřebuju i ty bubny, povzbuzují,  vybírám si podle situace. Ale smyčcový nástroj je nástroj pravdy - nestačí jen "trefit sorávnou klapku" jako na klávesnici, tón se musí tvořit. Hned je poznat, kdo umí a kdo vrže falešně. Kdyby to tak vždycky šlo poznat i z mluvené řeči...

Hraješ na housle? Kdysi jsem taky chtěla, moc, prosila maminku, ale dala na ně bratra. Ten neuměl ani noty, nic. Hudba je životabudič. Svým způsobem poezie. 

Moc pěkná,  hudbu miluju, ať klasickou, rockovou, jazzovou i folkovou

Škoda jen že neumím sám na něco hrát,  zkusit zvuk nějak zachovat

A tak zbylo jenom psát a text kamarádům dát.  Oni použili k písním 

Nami:

U žen jsem byl velký stydlín

(za což nemám v duši pejchu),

nenosím však ani cejchu,

nepřetejkám přes pět židlí.

Pěkné :-))). Mám ráda všechny nástroje včetně bubnů.

Muzikant nejsem, i tak snad chápu, co chceš básní povědět...

Překlep: Chci konkurovavat 

Kočkodan -

Tys nikdy nebyl tlustý kanec?

Nenosil před sebou ranec?

Moc hezké.

Pěkná báseň, to je bez debat. Jen nějak nemůžu přijít na to, co jí opravdu sděluješ. A tak jsem si aspoň s pomocí některých známých veršů zablbnul na téma hudebních nástrojů.

Všechny ty bubny jsou tak vzdálené,
což vážně pravda je, a ne že ne.
Violu ladím co nejhlouběji,
ještě teď se její struny chvějí.
Však nástroj co lká, je přece šalmaj,
který v hudebninách ovšem nemaj.

Každý nástroj má své kouzlo a bývá to tak, že vždycky něco není v módě.

I já (dle vlastního názoru žádný tlustý kanec) dávám přednost melodii před rytmem. (například jsem ani jeden ze svých 803 životních měsíců nechodil s bubnem)