Čaroděj

„Hele, mami – Čaroděj!“ vyhrkne šestiletý kudrnatý klučina.

Drobná blondýnka vzhlédne od mobilu. Udýchaný, zakrvácený pobuda s vycházkovou holí a kápí přes hlavu si sedá naproti.

„Tohle určitě není Čaroděj,“ řekne Klára posměšně.

Upřený pohled muže ji vytáčí. Má pocit, že ho už někde viděla. Ale kde?

„Škoda. Naučil by mě čarovat.“

Klučina z něj nespouští oči. Co kdyby se prozradil? Co kdyby vyslovil kouzelnou formulku?

Čaroděj, jemuž se vine jizva přes celou tvář, se co chvíli ohlédne za sebe, jako by ho někdo pronásledoval.

„Potřebujete pomoct?“ zeptá se klučina.

„Já? Ale vůbec ne,“ odvětí Čaroděj. Na kluka se usměje tak vřele, že to v Kláře hrkne.

„Taky umím čarovat.“

Čaroděj se k němu nakloní a cosi mu zašeptá.

„Co ti řekl?“ vyštěkne po klukovi Klára.

„Že jsem jeho syn,“ prohlásí kluk nadšeně.

Klára se vymrští ze sedačky. To byla poslední kapka! Co dává tomu otrapovi právo obtěžovat jejího syna?

Prudké zabrzdění ji posadí zpátky na zadek.

V reproduktoru to zašumí, ozve se vyděšený hlas řidiče metra: „Vážení cestující, prosím, zachovejte k-klid. Vše bude…“

Čaroděj sevře svou hůl. Vagon vpluje do naprosté tmy.

 

Blonďatá maminka a její kudrnatý kluk ani nedýchají. Fascinovaně pozorují plamínky ohně, které lezou z hole jako nožičky obří oranžové stonožky.

„Posviťme si. Ohřejme se. Opečme si maso!“

Klára se rozpláče.

„To máš takovou radost?“

„Jak jsi mohl okrást bohy? Už tak jsi nebyl u Dia zrovna oblíbený.“

„Proč by měl být oheň jenom pro ně?“ opáčí její muž, zatímco si z hlavy sundává kápi. Klára pokrčí rameny – ví, by udělal cokoliv, aby už neživořili, i kdyby to měla být ta nejnebezpečnější věc pod sluncem.

Zajde do chatrče pro zbytek jehněčího a začne ho opékat.

Povečeří nejlepší jídlo, jaké kdy měli, a zapijí ho vínem. Svět se zdá být krásnějším místem, život v ráji právě započal. Leží na zádech a koukají na hvězdy.

„Jsou hrozně daleko, tati“ pronese klučina.

„To se ti jenom zdá,“ zamračí se muž.

Je jenom otázka času, než ho Ethon a jeho kumpáni dostihnou a předají Diovi. Ani jeho žena, ani jeho syn u toho však nebudou.

Než se vytratí, pohladí je po spících čelech.

 

V reproduktoru zaskřípe, hlas řidiče však slyšet není.

„Kdy rozsvítí?“ chce vědět klučina.

Klára nahmatá jeho ruku a něžně ji vloží do své: „Až nahodí proud.“

„Kdy ho nahodí?“

„Až to opraví.“

„Mně by stačil i plamínek.“

„A kde ho vezmeš?“

Čaroděj, napadne kluka. Ve temnotě ho sice nevidí, ale cítí jeho přítomnost. Kdyby ho poprosil, určitě by…

V tunelu to zaduní.

Praskne jedna ze vzpěr.

Z trhlin se vyvalí voda. Proniká k nim stropem. Smáčí jim vlasy a rychle plní vagon.

Klára se natáhne po klukovi.

Jenže ten je pryč!

 

Utíká k Útesu ze všech sil.

Opět je převezl, opět se dostal do paláce v přestrojení za mnicha a svůj lup ukryl v holi. Úplně vidí Dia, jak pobíhá po Paláci a vyhrožuje služebnictvu, že je do jednoho nahází do Tartaru. Starý dobrý Zeus…

Tentokrát uspěje, s kouzly v zádech má šanci utkat se s kýmkoliv.

Když se ozve to jejich zlověstné krákání, škubne mu v jizvě na tváři.

Jsou tu!

Gryfové, strážci Paláce, vedeni samotným Ethonem.

Ethon ho povalí na zem. Z ruky mu vytrhne hůl. Nechává ji ležet na skále a lačně saje jeho krev, jejíž chuť nikdy nezapomněl.

S vypětím všech sil se natáhne po holi.

Ví, že ji nestihne rozšroubovat.

Co teď?

Na prstech mu snad zbyl prach z kouzel, jak je skládal do hole.

„Vrať mě tam, kde jsem žil !!“ řekne a namíří prst sám na sebe.

Ocitá se v temné kupoli, které vládne červí stroj.

Když spatří Kláru a synka, bez váhání skočí do jeho tlamy.

 

Klučina ho zatahá za rukáv: „Myslel jsi to vážně?“

„Co?“ zeptá se Čaroděj, ale hlas se mu zadrhne.

„Že jsem tvůj…“

„Ano.“

„Umíš čarovat?“

„Koukej,“ řekne Čaroděj.

Rozšroubuje rukojeť hole. Ukáže s ní směrem ke stropu: „Oprav, co poničili !!“

Zář, která vyjde z hole, přinutí všechny zamžourat. Vysouší vodu, nahazuje světla, zaceluje ránu ve stropě.

„Hurá, magie!“ obejme klučina Čaroděje.

Jeho radost netrvá dlouho.

Dva strážci, kteří se protáhli stropem, popadnou Čaroděje za ruce a třetí – Ethon – mu vyškubne hůl. Poté vyndá kožená pouta, která vězni samy spoutají zápěstí.

„Hned ho pusťte!“ ozve se klučina.

„A kdo nám v tom zabrání? Ty snad?“ rozesměje se Ethon.

Klučina na něj namíří prst. „Spal toho, kdo trýznil jiné !!“

Vyletí mu z něj ohnivý had, který se Ethonovi zahryzne do křídel.

Ethon zaúpí.

Divoce se vznese do vzduchu, křídly marně máchá do všech stran. Jeho kumpáni ho vyděšeně následují.

Čarodějovi spadnou ze zápěstí okovy.

„Co se stalo?” zeptá se Klára.

„To ten prach z kouzel, musel mu…,“ vyhrkne Čaroděj.

Klučina ukáže na hůl, která leží na podlaze. „Můžu si ji nechat, tati?“

---