Výlet

“Tak my nikam nepojedeme? Vždyť mi to slíbila!”, hošíkova tvářička se zkrabatila do grimasy a do očí mu vhrkly slzy veliké jako hrachy. Rozplakal se tak, že jeho sestře nad ním srdce usedalo.

“Ale Tomášku, vždyť přece víš, že je máma nemocná a musí se léčit. Buď rád, že tu teď s námi není. Už jsi zapomněl, jak to tu vypadalo, když byla doma?” Dívka vzala Tomáška do náruče a snažila se ho uklidnit. Hladila ho po střapaté hlavičce a utírala slzičky.

“Neboj se, zvládneme to sami. Nejdřív to tu ale trochu uklidíme, co říkáš?”, rozhlédla se kolem sebe.

No těbůh, tady to vypadá, pomyslela si zoufale. V kuchyni se válely prázdné lahve, kam se člověk podíval. Dřez byl plný špinavého nádobí se zaschlými zbytky jídla, na stole stály talíře a hrnky od kávy. Dokonce i na okenním parapetu stál talířek od parádního servisu po babičce, plný cigaretového popela. Vzduchem se nesl podivný zápach.

“Nejdřív otevřeme okno a pořádně vyvětráme. Pomůžeš mi s těmi lahvemi? A pak si uděláme něco dobrého na zub. A vůbec, kdy jsi jedl naposledy?”, pohladila Tomáška.

“Já jsem tak rád, že už jsi doma, Leni,” chlapec se k ní přivinul. “Už jsem to nemohl vydržet.”

Dali se do práce. Šlo jim to pěkně od ruky. Brzy byla kuchyni zase čistá. Nádobí bylo umyté a uklizené, podlaha se leskla.

Potřebovalo by to tu vymalovat. A taky ta záclona strašně smrdí od cigaret. Když ji vyperu, rozpadne se úplně, přemýšlela Lenka.

“Ale teď se podíváme po nějakém jídle.”

V lednici se krčil kousek oschlého salámu, malá cibule a tvrdý chleba. Vynalézavá dívka i toho mála stvořila teplou večeři.

Seděli naproti sobě u stolu a mlčky jedli. Chudičké tousty zapíjeli horkým čajem s citronem.

“Chutná?”

Tomášek jen mlčky kývl a dál se věnoval žvýkání. Pak si znovu vzpomněl na mámin slib a oči se mu znovu zalily slzami.

“Říkala, že když budu mít pěkné známky, pojedeme na výlet. A já jsem měl samé jedničky!” poslední slova zanikla v pláči.

“A víš, co Tomášku, na ten výlet přece pojedeme a spolu!”, napadlo Lenku.

Chlapec se zarazil a upřel na ni velké modré oči. Chvíli bylo ticho. Lenka se na chlapce povzbudivě usmála.

“Vážně? No to je príma!” Tomášek vyskočil od stolu a začal poskakovat a tleskat.

“Pojedeme na výlet, pojedeme na výlet,” radoval se.

“Hele, počkej, to není tak jednoduché. Musíme všechno pořádně připravit. Nějaké věci a jídlo s sebou. Taky si musíme promyslet, kam vlastně pojedeme,” začala dívka vypočítávat.

A tak seděli a dělali plány. Bylo už hodně pozdě, když se hošíkovi začaly zavírat oči.

“Tak a teď honem na kutě”, rozhodla rychle Lenka. “Zítra budeme mít hodně práce, když chceme brzy vyrazit.” Uložila Tomáška, který už skoro spal, do postele. Sama pak zůstala sedět poblíž a zamyslela se.

*****

A pak přišel On. Náhodná známost z baru. Máma se zamilovala tak, že si ho nastěhovala do bytu. Jak se později ukázalo, pracovat se mu moc nechtělo. Máma ho ze začátku omlouvala a podstrojovala mu. Jemu se to líbilo. Až do okamžiku, kdy zjistila, že je těhotná. To byla první velká scéna. Lenku poslali ven, ale už na schodišti slyšela hádku. Když se pak vrátila, bylo v kuchyni nezvyklé ticho. Vypadalo to, že se usmířili.

Teď už ale bude líp. Lenka se konečně úspěšně vyučila a těšila se, že začne pracovat blízko domova. Chudák Tomášek, takový malý a co už musel prožít, letělo jí hlavou. Nakonec je štěstí, že to máma s pitím přehnala tak, že ji rovnou odvezli do léčebny. Aspoň bude chvíli pokoj.

Lenka seděla ve tmě a před očima se promítl celý její neradostný život. Dívka se ale nelitovala. Byla zvyklá se prát s nepřízní osudu. Spíše se těšila na svůj nový život, který jí začne s novým zaměstnáním. Byla to taková čistá, dobrá duše.

Pak se jí ale vybavil Honza a ona se lekla. Úplně na něj zapomněla. Vysoký štíhlý sportovec s tmavýma očima. Instalatér Honza – její první láska. Vždyť si slíbili, že hned jak bude mít po závěrečných zkouškách, pojedou spolu na tremp. Jen sami dva! Lenka si povzdychla. Co udělá? Má přece ráda oba – malého Tomáška i velkého Honzu. Ani jednomu nemůže odmítnout. Třeba Tomášek nebude Honzovi vadit. Ale chtěli být spolu sami!

*****

Bylo už hodně po půlnoci, když se Lenka dostala do postele. V okamžiku usnula, ale spánek to nebyl klidný. Celou noc se převalovala a zdály se jí divné sny. Nakonec usnula tvrdě až k ránu.

“Tomášku, co tam děláš?”

“Chtěl jsem udělat snídani, Leni. Musíme pospíchat, když chceme jet na výlet,” dychtivě přiběhl z kuchyně hošík.

“Počkej, neblázni. Vždyť stejně doma nic nemáme k snědku. Nejdřív pro něco dojdu. A ty se zatím umyj a trochu to tady ukliď, ano?” uklidnila ho Lenka.

“No Lenko, to nemyslíš vážně. Přece se nebudu starat o nějakýho usmrkanýho kluka. Chtěl jsem, abysme byli sami,” zněl rozhořčený Honzův hlas v telefonu.

“Ale Honzíčku, vždyť Tomášek nikoho nemá, a já bych ani z toho výletu nic neměla,” prosila ho dívka.

Ale mládenec byl neústupný.

“Hele, ještě si to rozmysli, večer na tebe zazvoním,” nakonec rázně ukončil hovor.

“Nesmíme si toho zase nabalit moc, aby se nám to vešlo do batohu. A budeme to muset nosit, tak aby to nebylo moc těžké,” poučila Lenka chlapce.

“A můžu si vzít s sebou Jorýska?” otočil se Tomášek s otázkou v očích k Lence.

********

K večeru se u domovních dveří ozval zvonek. Dívka rychle vyběhla před dům. Před ní stál vymydlený a načesaný Honza. Sevřel ji v náručí. Než stačila něco říci, umlčel její ústa dlouhým polibkem. V tmavých očích se blýskaly hvězdičky a ústa se smála.

“Tak co princezno, zítra jedem! Už se moc těším. Vlak nám jede pět minut před devátou.”

Dívka se nakazila jeho veselím. Oba se rozesmáli. Ale předčasně, jak se později ukázalo.

“Jak ses rozmyslela?”

“Ale Honzíčku, vždyť jsem řekla, jak to je. A já ho nemůžu nechat doma,” rozhodně se postavila svému milému.

“Copak jsi jeho máma? Vždyť je to jen brácha a ještě nevlastní!” vytáhl ty nejhorší argumenty.

Honza si její mlčení vyložil jinak. Zadoufal, že váhá. A vytáhl poslední trumf.

Dívka se zachvěla. Teď a nebo nikdy.

“Honzo, ty víš, že tě mám ráda jako nikoho. Ale Tomášek pojede taky.”

“Dobře, rozhodla jsi. Tak se mějte!” otočil se a pomalu odcházel. Pořád čekal, že ho zavolá zpátky. Lenka stála jako sloup a po tvářích se jí řinuly slzy.

K domu se přiblížila jedna ze sousedek a to právě ta nejvíc informovaná. Lenka rychle vklouzla do domu, aby ji takhle neviděla. Honza došel na roh a naposled se otočil. Dívku už neviděl. No vida, rychle se ho zbavila, pomyslel si hořce. A ztěžklým krokem se vydal k domovu.

Lenka si rychle utřela oči. Tomášek nesmí nic poznat. Teď už je to jedno. Pojedeme sami a nesmím mu ten výlet zkazit. Tolik se na něj těší.

Večer rychle klučíka uložila do postele. Musí přece ráno brzo vstávat a mají před sebou dlouhou cestu. Byla ráda, že brzy usnul. Měla tak čas uspořádat si myšlenky. Netušila, že právě projevila sílu své osobnosti. A muž, který to nepoznal, jí není hoden.

********

Srdnatě vykročila k pokladně a koupila dvě jízdenky. Do odjezdu vlaku zbývalo skoro půl hodiny. Vyšli na peron a posadili se na lavičku. Byli sami. Zatímco hošík obdivoval velkou lokomotivu, Lenku přepadaly chmurné myšlenky.

Dvojice se zvedla a pomalu se vydala k vlaku.

Dívka se otočila a spatřila svého milého. Rozpřáhla ruce a vrhla se mu do náručí. Chytil ji a několikrát s ní ve vzduchu zatočil.

Tomášek užasle koukal na to zjevení. Takovej velkej chlap! A Lenka ho zná!

Šťastná dvojice si najednou uvědomila, že je tu ještě někdo další. Mladík dívku pustil a otočil se na Tomáška:

“Ahoj prcku, já jsem Džony. A ty musíš bejt Tom, viď?”

Tomášek vykulil oči a zíral. Takhle dospělácky s ním ještě nikdo nemluvil. Rychle kývl hlavou na znamení souhlasu.

“Hele, nějak jsi ztratil řeč, ne? Nemusíš se mě bát. Já jsem kamarád Lenky. Tady je moje ruka,” a napřáhl k hošíkovi dlaň velikou jako lopatka na smetí.

Tomášek mu rychle podal svoji malou tlapku, která se v té velké úplně ztratila.

“A už jsme taky kamarádi. Musíme tu naši ženskou chránit, od toho jsme tady,” šibalsky mrknul na Lenku i na Tomáška.

“Tak a teď honem nasedat, nebo nám to ujede!”