Něco z mého soukromého šílensví, pokračování Jen tak pro začátek

Vítr, jenž mě tolik oslovil, však snad ne tolik jako oheň, se opět dnes probudil a mele se ve stísněném prostoru světa. Mačká se, válí se, vznáší se hraje si. Je hravý jako malé kotě, divoký jako splašené stádo mustangů, je kolotočem z nějž táhne hrůza uvnitř sedících, je milencem laskavě se mazlícím s těly svých lásek, pročež mu slouží jak lidé a zvířata, tak též nahá těla stromů šustících vzrušením.

        A tento je dnes opět před mými okny. Je z něj cítit absolutní nadvláda nad okolím. Mezi dvěma panelovými domy je stísněn. Mačká se, motá se, naráží. Naráží na okna a dveře a do stěn. A ječí, snad přímo řve. Ano, řve. Řve jako kůň s prostřeleným hrudníkem, jenž stále žije, padá na zem, hrudník se hroutí pod váhou těžkého zvířete, drtí vnitřnosti, které mají stále přístup k nervům a oznamují jim co se děje. A oni? Odpovídají šílenou bolestí, bolestí smrti, šílenstvím.

   Řve jako dívka do morků kostí prostoupená směsí hrůzy, hysterie a šílenství, když ji ve tmě pronásleduje neviditelný vrah. Stále ji vraždí a přesto není vidět. Není se komu postavit. A stále má nůž v těle. Bolest a šílenství. Asi to jsou výstižná slova pro vyjádření jeho řevu. A jak stále bije a mlátí do roztřesených okenních tabulí, jak stále řve svou milostnou píseň, láká mě a volá. Prosí. Vábí. "Pojď , pojď, pojď ke mně, musíš jít, pojď, pojď." Neviditelnými provazy mě spoutává a táhne k sobě. Téměř v bezvědomí otevírám  dveře a vstupuji svému milenci do náručí. Tančí přede mnou, nahý, před ním jsem také nahá. Tančí svůj milostný tanec plný svíjení, točení a kroucení. Když já už ztrácím naprosto zábrany a působení smyslů. Přidávám se k jeho tanci. Objímá mě. Mění se ve vír, snad v tornádo a já tančím v něm. Tančím a tančím. Jeho svatebními dary jsou střechy domů, vyvrácené stromy, nade mnou letící auta a bicykly. Tančím a oddávám se mu, uprostřed něho, uprostřed řevu,  uprostřed šílenství, uprostřed bolesti a utrpení. Necítím lítost, strach, štěstí. Cítím jeho doteky. Tančíme spolu.

                     Né,.. náhle cítím křeč v těle, té ubohé vnější schránce lásky, padám, cítím bolest a otupělost. Už žádné intimní, lechtivé a zároveň vášnivé a něžné doteky. Naprostá prostota. Nádherné vzrušení je to tam. Pohlcuje mě šeď  života a vyděšené pohledy ostatních lidí. Vstávám. Cítím se nesmírně unavená. Bolí mě hlava. Belhám se ke dveřím. Otevírám. Naposledy se ohlédnu a spatřím přešťastně se šklebící slunko. V tu chvíli upadám do bezvědomí.