Kdo se moc ptá, moc se dozví

    Také jste se dostali do situace, kdy byla návštěva některé z prodloužených rukou státu nevyhnutelná. Určite, obecní uřad, úřad práce, finančni úřad, stavebni úřad, atd. Jeden by se z toho „zvencnul“. Ja jsem nastesti nikdy nestavel dům, ani jsem nepotreboval vyridit dedictvi. Potřeboval jsem jen nový občanský průkaz. Jen?

    Vše začalo velmi klasicky, podařilo se mi ztratit peněženku a to se všemi doklady. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jet do naší zapadlé vísky, tedy do místa trvalého bydliště.

    Už při odjezdu z Brna jsem narazil na zásadní problém, z poza prepážky peněžního ústavu, v který jsem vložil svou důvěru, se namě cinicky usmíva mladá úřednice a neustále, jak zaseklá gramofonová deska, mi při pokusu o výběr menší hotovosti hlásí: „Občanský průkaz prosím…“. Milá slečna světlejšího odstínu vlasů stále nechápe mé sdělení, že bez peněz se nedostanu domů, tedy že si nubudu moci vyřídit nový průkaz totžnosti, tedy že mi nevydají novou platební kartu že si tedy nebudu moci vybrat peníze na to, abych jel domů, kde bych si vyřídil občanský průkaz, abych se jí mohl legitimovat, na což ale nebudu mít, pokud mi ty peníze nevydá. „A nevidám a nevidám!!!“, trvala na svém tato, po dvaceti minutách vyjednávání již né tak milá dáma. Naštěstí okruh mých přátel o mé identitě nepochyboval, lépe řečeno s úroky hodné jména lichváře mi ochotně potřebnou hotovost zapujčili.

    Nebyly bychom ovšem v Čechách, kdybychom očekávyly, že tímto všechno skončilo. Na mém městském úřadu, měla čekalo další překvapení. Dotazník. Konky jako jméno a příjmení jsem pochopil celkem rychle a ani vyplnit je mi nedělalo větší problémy. Horší to bylo v sekci „jiné“, při pokusu odevzdat vyplněný dotazník, jsem byl sepsut, jak je možné, že jsem do oné kolonky nenapsal rodiče. Pak jsem neuvedl vydavatele rodného listu, jelikoš jsem se poněkud zdráhal uvést fakt: „Městký národní výbor“. Chyba. Úřednice mě zpražila pohledem, pod fousy si zarecitovala balhoslavené chudé duchem a s výrazovými prostředky dlaždiče, mě upozornila, že podpisový vzor není možné zadat perem modrým nýbrž černým. Při čtvrtém pokusu správně vyplnit dotazník jsem si připadal jak na vlastní autogramiádě.

    Ovšem pohár trpělivosti, jinak bezedný, tentokrát přetekl, když mě úřednice dala další tiskopis. Tentokrát se jednalo o „Protokol o ztrátě“, to by nebylo nic až zas tak překvapivého, kdyby se mě ovšem neptali, kdy, kde a za jakých okolností přesně jsem onen doklad ztratil. To už bylo moc i na mě, můj nervový systém se otřásl a s třesoucí se rukou starce jsem dosti nevzhledně do protokolu uvedl, že si tuto informaci nepamatuji, bo kdybych si byl těchto věcí vědom, nepotřeboval bych si zde nechat šednout vlasy a doklady bych si zase našel.

Nakonec se vše v dobré obrátilo, dostal jsem náhradní doklad totžnosti, který mimochodem bez pasu nemá žádnou právní hodnotu. Taky jsem se dozvěděl, že občanský průkaz si mohu za přibližně měsíc vyzvednou na okresním úřadě.

    P.S. Abych na úředníky jenom nelkal, když jsem šel zaplatit nějakou z mnoha daní, úřednice byla neobvykle milá, dokonce mi řekla nashledanou.

Rozhodně bych navrhoval zvýšit daně a omezit práva občanů, kteří se na úřadech chovájí tak zpupně, jak o nich hovořili tři úřednice v kroužku na chodbě u cigarety o třetí poobědové přestávce.

Jiří Mrenka