Polibky prázdnin

tak jak mě prázniny líbaly a já psala,,,,,,,,,

Při jednom návratu
budu psát ve vlaku
za okny krajina míjí
u mě se ticho vybíjí

Sedíme tři
hopsáme návěsy
nohy se dotýkají
věky se slučují

Silnice pod mosty
hluboké ó tunely
akáty a jasany
tílkové panny

Kudrnatá hlava
novou dobou zamotaná a ráda
kouká na mě údivně
však nezná mě

Zastavíme,
supí olejová pára
ticho nás rozedírá
jenom ruka šumí na listě
mladík podrbe se ve vouse

Heřmánek se rmenem
ruku v ruce
chladit nechají se

My potíme se čím dál víc
čím lidí voda pohltí

Moje taška
pohodlná sedačka
ptáčci broukají
zvědaví vykukují

Když setkají se
ve vlaku
dva myslící lidé
ticho je jen záplatou
za nevyřčené

Však jednou
vyplivne nás Praha
pusu na rozloučenou
fotka sama krása




--------------------------------------------------




Jdu a koupím si banán. Zaprášenými prsty lehce sloupnu matlavou slupku. Klouže po jeho vanilkovém těle jako mléko po kočičím jazyce. Žhavá koule ho spaluje vroucími paprsky. Červená pršící špička jazyka do něj váhavě narazí a pak silou rozrazí na tři třetiny. Nehledá rým, ale sladký požitek. On a jeho suchý, leptavý, ale banánový dotek. Je to má samozřejmost čekání na autobus. Tílková bečka v minišatech, s umělou velikostí, s úsměvem vleče své zavazadlo za svým přítelem. Stará paní kulhavou chůzí přejde prázdnou silnicí k odpadkovému koši. Obrátí pohled směrem žlutě patlavého bodu. Odtáhne ji do mládí. Jejího mládí. Pískový hrad, studený potok, moře štiplavého breku, bolest, voňavý les. Černé vlasy, zelený kabát, otec, matka, Praha. Nuda, zoufalství, křik, bolest, násilí, potrhané vítězství. Šťastné děti. Dnes ta holka sedí na lavičce autobusového nádraží a její potrhané vítězství zahazuje do koše. Musí domů udělat oběd. Jdu a vyhodím banánovou slupku do koše.

---