O plameni a síle

Jeruzalém byl v plamenech. Ozývaly se detonace muničních skladů, do kterých pronikl oheň z okolních budov. A stále nikdo nepřicházel. Lidé pobíhali mezi troskami a snažili se, ač marně, uhasit nenasytné plameny. A stále nikdo nepřicházel. Nad tou zkázou stál ve vzduchu jeden muž. A sledoval celé dění pod sebou. On věděl, že nikdo nepřijde. To samé se dělo i v Paříži, Londýně, Washingtonu a dalších významných městech světa. Všechno způsobil on. A byl si toho vědom. Také věděl, že nikdo nepřijde. Vznášel se několik metrů nad kouřem a plameny, aniž by ho to stálo nějaké úsilí. On chtěl vědět, co se stane s Jeruzalémem, až shoří. Věděl také, že nikdo kromě něj ten oheň neuhasí. Věděl to se smrtící jistotou. Až děsně smrtící. Pod ním umírali lidé a bořily se všechny mešity a synagogy. Hořelo i Mrtvé moře. Plameny stravovaly vše, co jen mohlo hořet. Tavily kov a škvařily písek. Viděl, jak mohutný vousatý muž prochází, mezi plameny, aniž by mu to nějak vadilo. V jedné ruce držel samopal a v druhé starobylý meč. Vzhlédl směrem k Němu. „Pojď sem dolů, ty zbabělá kryso,“ zařval tak nahlas, že na chvíli přehlušil křik umírajících a výbuchů. On se přitom ve vzduchu zakymácel a klesl o několik metrů níže, než získal ztracenou kontrolu nad levitací. To už se však začal dusit dýmem a některé z plamenů Mu olízly oděv. Rychle se vznesl výše. Uhasil svůj šat. Zuřil. Shromáždil svou zuřivost do energického impulsu. Náhle se nedaleko něho zablesklo. Blesk udeřil do vousatého muže. Toho to však nijak nevzrušilo. Jeho tělo pohltilo tento výboj nenávisti. „Takhle mě nikdy neporazíš!“ On se pomalu uklidnil a začal přemýšlet. V mysli, která byla pokroucená stejně jako to, co ji dávno ovládlo, mu probíhal jeden impuls za druhým. Jeho mozek už nebyl mozkem, ale jedinou žhavou koulí, která hrozila, že každou chvíli exploduje. Vousatý muž zkoumal telepaticky jeho mysl. Kolem něho všechno hořelo, ozýval se křik a detonace. Vousatý muž stál se skloněnou hlavou a měl zavřené oči. Jeho tělo bylo však ve střehu. Každý sval se napínal námahou, jak se snažil proniknout do Jeho mysli a přitom se nespálit. Věděl, že On není tak všemocný, jak si myslí. Je to tím, že Jeho ovládá magický plamen, který, jak vousatý muž věděl, již několik staletí bloudil vesmírem, než se usídlil v mysli nestabilního pyromana a udělal z Něho to, čím právě teď je. Vousatý muž byl kdysi rabínem, katolickým knězem, muslimem, jehovistou, hinduistou, buddhistou i  evangelíkem, ale brzy pochopil, že víra je věc každého člověka a nikomu nepřísluší to rozebírat více než je nezbytně nutné. Za tu dobu si vypěstoval smysl pro spravedlnost a úctu k životu. Objevil v sobě skryté schopnosti, rozvíjel je sám v Tibetu, ale nikdy je nevyužíval ve svůj osobní prospěch. Studoval vesmír, protože měl pocit, že při církevním studiu a při hledání duchovní rovnováhy, do něho vstoupilo něco, co také dlouho bloudilo vesmírem. Jenže tahle síla byla vyrovnaná a nesnažila se ho nijak ovládnout, jen mu poskytovala vnitřní sílu, klid a vyrovnanost. V tento okamžik už věděl, že tato síla se podrobí zkoušce. Zkoumal svou myslí Jeho myšlenky, které Plamen nedokázal ovládnout. Strach, bolest, nenávist, láska, obdiv. To vše přečetl v Jeho mysli. Pak musel ucuknout před Plamenem. Otevřel oči. Už věděl, že Plamen v Jeho mysli má své skryté slabiny. Nedokáže pohnout s emocemi. Vousatý muž – říkejme mu Vyslanec – odhodil samopal i meč a vyslal k Němu vlnu svých emocí. Pochopení, lítost, lásku, porozumění, ochotu, radost. Ta vlna Ho zasáhla. Plamen v Něm najednou nevěděl, co s tím má dělat. On se najednou začal měnit. Plamen hledal. Ale nikdo stále nepřicházel. Byl tam jen On, zbavený nadvlády Plamene a Vyslanec. Ti umírající nebyli pro Plamen vhodní. Zkusil tedy projít do Vyslance. Narazil na odpor. Vrátil se zpět k Němu. On však už padal do plamenů. Křičel. Radostí, štěstím. „Děkuji, žes mě zbavil toho zlého ve mně, byl jsem slepý.“ Vyslanec se vrhl za ním do ohně. On však shořel dříve, než dopadl na zem. Vyslanec stál nad prachem, který z Něho zbyl. Bylo mu horko. Cítil jak mu plameny spalují oblečení. Ale stál klidně. Věděl, že Plamen je odsouzen bloudit vesmírem, alespoň tak dlouho, než najde další tvárnou mysl. Soustředil tedy své síly na uhašení ohně. Oheň pomalu ustával. Rozhlédl se. Všude zbyla pustina. Všechny budovy byly vypálené a všichni lidé, kteří v budovách byli, podlehli ohni. Vyslanec cítil, že se všude rozhostil klid. Pak spatřil něco, při čem se mu hrůzou zastavil dech. Spálené mrtvoly se začaly pomalu zvedat. Myslí mu prolétlo – Temnota si našla z vesmíru cestu na Zemi, musíš najít Chodce, ten ti pomůže bojovat proti Temnotě. Vyslanec sebral ze země samopal a meč. Vznesl se do vzduchu a … Hledal. Byl vyslán. Ale nikdo jiný už nepřicházel.