Povídka

Její název si doplňte sami

Na listech kapradí se ještě třpytila ranní rosa. Osamělý cestovatel Max Turb právě procházel údolím říčky Darvy. Šel proti proudu, poněvadž se chtěl dostat k jejímu prameni poblíž vrcholu kopce Tar Dump. Právě přemýšlel nad čímsi nedůležitým, když nad sebou náhle uslyšel podivný hluk. Trochu mu připomínal zvuk motorů letadla, ale bylo to přece jen poněkud jiné. Max pohlédl vzhůru. Nad jeho hlavou se vznášela Montgolfiéra, opatřená motorem a dvěma vrtulemi, které celý stroj poháněly dopředu. Jeho pilot Per Mikos se zrovna skláněl nad budíky, jichž měl plnou kabinu, když tu ho napadlo pohlédnout za sebe. Otevřenými dveřmi uviděl atraktivní blondýnu, jak cosi podává malému dítěti na vedlejším sedadle. "Copak asi dělá babička?", zeptalo se dítě. Blondýna se pousmála, neboť věděla své. Babička však tentokrát zůstala doma a pila svůj dopolední čaj s mlékem. Od svého vnoučka byla v té chvíli vzdálena vzdušnou čarou asi pět tisíc mil, ale již se těšila, až ho zase uvidí a společně si zajdou do lesa na borůvky. Lesy v okolí babiččiny chaty, na kterou společně s mladými o prázdninách jezdívali, byly borůvek plné. Teď však na ně bylo ještě příliš brzy, a tak se hajný Hokout staral spíše o to, zda mu v revíru neběhá škodná. Nimrod to byl opravdu vášnivý. Předevčírem dostal lišku, která v okolí delší dobu lovila zajíce, a její kůže již byla vypnutá v rámu. Sám Hokout nebyl na tuto práci dostatečně zručný, naštěstí se však jeho sestra dobře vdala a švagr dokázal jakoukoliv kůži správně vyčinit. Poté, co zpracoval Hokoutovu novou trofej, rozhodl se, že si na chvíli schrupne. Spal jako zabitý. Zdálo se mu o školních letech. Znovu si prožil všechny lumpárny, které jako kluci dělali, a musel se ve spánku pousmát nad tím, jak ho a kamaráda Fatíka jednou prohnal starý Řehoř, když mu kradli hrušky. Fatíka už neviděl snad dvacet let. Když přítel ukončil studie, domů se už nevrátil a usadil se v zámoří. Občas poslal svému starému známému přání k narozeninám nebo k vánocům, ale to byl asi tak veškerý kontakt, který spolu měli. Věrnost, na kterou člověk přísahá v osmi letech, se později někdy vypaří. To se stává. Mnohem víc Fatíka nyní zajímaly jeho obchody. Byl jedním z těch, kteří slibují lidem věčné mládí a prodávají jim zázračné medikamenty, které sice nikomu neuškodí, ale také ničemu neprospějí. Obchod mu vynášel, a tak přesvědčil i svou ženu Kmíru, aby cestovala s ním. V dobách, kdy byla ona doma a on na cestách, vídali se sotva na půl dne za týden a bylo jim oběma smutno. Kmíře se její nová role velice zalíbila. Bodejť by ne, obchodnice to byla velice zdatná. Ačkoliv sama nechápala, proč její zboží lidé vlastně kupují, raději nad tím moc nepřemýšlela. Zrovna včera prodala jednomu vesničanovi v hospodě prášek na hubnutí, ačkoliv sám jej snad ani nepotřeboval. Možná chtěl udělat radost své ženě. Ale spíš ji tím rozčílil. Která žena chce slyšet, že má nadváhu. Tak vesničan dnes opět seděl s kumpány v hospodě. Tedy spíše před hospodou na lavičce. Ačkoliv jindy sem chodil zásadně až odpoledne, nyní měl v sobě již dvě piva. Před očima se mu tyčilo nádherné panoráma kopců pokrytých lesy. Náhle uslyšel z dálky něco jako tlumený výkřik. Kdyby byl jeho zdroji blíže, poznal by, že výkřik po chvíli přešel v chrapot, až úplně utichl. Po chvíli se vesničan zeptal svého přítele Abgara: "Věděl jsi, že kolem vrcholu Tar Dump jsou políčeny jámy na medvědy s ostrými kůly na dně?"

duben 2000