Zlo je zlé a musí být vymýceno

?Je blízko.? Sir Vilnius zastavil na dostřel krátkého luku od nevlídné hradby stromů, první linie tichých strážců rozlehlého lesa Zapomnění. Za ním se seřadilo šest statečných vojáků, královských žoldnéřů vytříbených smyslů a nevídaných kvalit. Svorně hleděli do tmavých prostor mezi stromy, pažemi na jílcích mečů připraveni společně zdolat obávaného nepřítele.

         Po chvíli dorazil i Slayer Bohumil, postarší barbar s holou, barevně tetovanou lebkou. Mohutně brněný, obtěžkán monstrózní sekerou - Tlampačem -  s toporem dlouhým jako obyčejný člověk, tlustým jako jeho ruka a s dvojitou čepelí lesklou jako zrcadlo. Došel až k poslednímu z žoldnéřů, opřel si o něj magický Tlampač a začal s oblíbeným rituálem. Prokřupal si všechny obratle postupně od krčních až k bederním, prsty, ramena, lokte, kolena i kotníky. Když skončil, nastalo hrobové ticho. Pokroucenému žoldnéři ulevil od přetěžkého Tlampače a postavil se vedle Vilnia.

         ?Tím rámusem bys zahnal i celou legii.? Snažil se zavtipkovat. ?Vidíš amulet co mám na krku?? Bohumil sklonil trochu zrak, aby spatřil celý zlatý, patrně velice mocný amulet -Leikatos. ?Vibruje mi celým tělem jako valící se kamení. Nero musí být blízko, zatraceně blízko. Určitě se skrývá za jedním z těch nevyzpytatelných stromů. Nechci tě vystavovat účinkům temna, které nám, jak vidíš, docela znemožňuje vidět, co se v lese skrývá.? Vilnius obezřetně vykročil. ?Mě ochrání Leikatos. Vylákám Nera na světlo a tady si ho podáme.? Svým mužům nemusel nic říkat, stačilo gesto a žoldnéři se vyskládali jako kostky domina do bojové linie.

         Bohumil si o Vilnia nedělal starosti. Nezáleželo mu na něm. Byl kvalitní návnadou. A ten potěr co se za ním táhne už od Jermicha, to bude jako když vítr foukne do rozsypané mouky. Poodešel trochu stranou, aby si z nadhledu svých osmi stop nerušen prohlédl následující bitvu.

         Vilnius ušel jenom kousek, když se ze stínu lesa odpoutal jeden - tenký a vysoký. Vypadal beznohý a beztvarý. Až hřejivé slunce mu dodalo potřebné údy, bílé vlasy, velice fialový plášť, který v bezvětří volně visel do půli lýtek. Jeho přísný, útočně vrásčitý vzhled prozrazoval, že odtud není cesty zpět. Došel docela kousek před Vilnia a pečlivě si ho prohlédl. Odshora dolů a zase zpátky. Leikatos se mohl na obnaženém krku celý zbláznit. Vilnius jej netrpělivě uchopil do dlaně. Políbil ho, zrakem stále spojen s Nerovým, a vsunul za bílou košili. Neměl na sobě kouska zbroje. Tolik věřil svému amuletu.

         Nero se přísně naklonil, málem by se svým nosem dotknul Vilniova čela. Náhle se zastavil, zjistil, že se nikdo z přítomných nehýbe, dokonce nedýchá. Vilnius shledal, že se Nerův pohled změnil. Něco v jeho očích - v jeho výrazu, něco mu nehrálo. Pravou rukou pevně sevřel krátkou rukojeť lehkého meče, odhodlán Nerovi ve vteřině setnout hlavu. Nerův pohled se skutečně změnil, i rysy v obličeji nebyly takové, jako před chvílí. Vrásky se pozvolna vyhladily, smrtelně bílá pokožka se zbarvila do nezdravě bílé a co víc, ústa se začala rozšiřovat, až se Nero, znatelně mladší a vlídnější, celý smál. Tohle zapůsobilo jako rozbuška k Vilniově hněvu - tasil s rychlostí padajícího kladiva těsně před úderem do kovadliny. Proti Nerově reakci to ovšem vypadalo, jako líně padající list papíru. V mžiku stál zase na hranici světla a stínu, s úsměvem od ucha k uchu, jako malý kluk, který se smál dobře provedenému vtipu.

         Aby skryl rozpaky, poškrábal se Vilnius taseným mečem na holeni a přikázal svým mužům, aby se připravili k útoku. Bohumil mezitím pobaveně přešlápnul z jedné nohy na druhou. O Nerovi toho, jak se zdálo, slyšel více než ubohý Vilnius, který si zřejmě přišel dokázat, že nemá mindráky z neúspěchu v soubojích s nepřáteli dobra. Nero byl ještě mladý a životem nezkušený Necromancer, který si stále raději hrál na vojáky, než aby bral různé podobné šarvátky vážně. Přesto bylo radno mít se před ním na pozoru.

         Nero se lehce uklonil a pak pokynul pravou rukou, jakoby dámě nabízel židli. V té chvíli se ze země doslova vynořilo královské křeslo, které bylo v tom zvláštní, že nebylo vyřezáno z drahého dřeva, ale jakýmsi záhadně poskládaným kostěným oltářem. Nero na něm vyhlížel vskutku impozantně. Seděl s rukama volně položenýma na opěradlech. Vypadal soustředěný, pobavený, ale taky trochu netrpělivý.

         Tak to je drzost, pomyslel si Bohumil, ten kluk je teda nevychovanej. Aby mu dal dostatečně najevo, proč ho navštívilo takové procesí, naklonil zrcadlové ostří svého Tlampače lehce proti slunci a posvítil Nerovi do obličeje. Ten se zašklebil jakoby snědl citron. Pozvedl pravou paži na znamení, že si všiml: ?Moment. Na všechny se dostane.? Poté promluvil k čekajícím, jako by to byli jeho poddaní: ?Přátelé. Vím, proč jste tady a jsem vskutku poctěn vaší návštěvou. Jen se neostýchejte a projevte svá přání.? Nero se smál, ba dokonce vysmíval Bohumilově obávanému Tlampači, nablýskaným mečům a dokonce i Leikatosu.

         Vilnius pravil: ?Tohle...co to má znamenat?? Po pauze. ?Nero! Jsme tu, abychom svět zbavili tvé obtížné přítomnosti. Jsi zlo a my jsme dobro. A zlo je zlé a musí být vymýceno.? Po této nacvičené řeči pozvedl meč a štít, počkal až za zády uslyší kroky svých spolubojovníků a odhodlaně vyrazil na zteč.

         Zlo je zlé a musí být vymíceno. Nevěděl jsem, že se dal drahý Vilnius na filozofii. ?Zadrž, Vilnie. Tady si nerozumíme. Ty jsi zlo, víš? Já jsem dobro a jsem ochráncem ubližovaných bytostí. V tomhle si musíme udělat jasno.? Ale Vilnius už neposlouchal. Hnal se kupředu jako bezhlavý.

         ?Poslouchej mě.? Vzkřikl Nero hlasem nečekaně burácivým. ?Naučím tě slušnému vychování, nebude to moc platné, hodinu před tvou smrtí, ale nezemřeš jako barbar, nic proti tobě, Bohumile.?

         Bohumil jen mávnul rukou. To gesto jednoznačně pravilo, jen ho nauč.

         Vilnius se zarazil, ale hned zase pokračoval. Když však zjistil, že za ním nikdo nejde otočil se a musel si přiznat, že tohle nečekal. Všech šest žoldnéřů se sklánělo pod neviditelnou tíhou, jakoby jim na hlavu padal strop. ?Co blázníte? Vstávejte.? Ale vojáci nevnímali. Vzpínali se tak dlouho, až leželi těsně přitisknuti k zemi, sotva dýchali. Z Nerova pohledu bylo čitelné, že o tom něco ví, ale že je také možné, že se v tom vedru vojákům prostě zamotala hlava.

         Nero se smíchem na rtech nevinně rozpažil ruce a pokrčil rameny. To se stává. Člověk si dá k obědu korbel zlatavého moku a na slunci je pak malátný jako suchý leknín. Tím ovšem představení nekončilo. Nero se zavrtěl na svém trůnu a když nalezl nejpohodlnější pozici pokračoval v přehlídce.

         Ohlédl se za sebe, jakoby kontroloval les, jestli je na svém místě. Když pohlédl zpět na Vilnia, šibalsky se pousmál. Z temnoty za kostěným trůnem se oddělilo šest stínů. Šest hubených, světlem vytáhlých stínů. Byly černé jako Nasovy oči, tak černé, že Vilnius nemohl spoléhat na to, kde je vidí, ale spíše kde je nevidí. Tvarem se velice podobaly člověku, avšak chvílemi se po stranách rozostřovaly a nutily Vilnia mhouřit oči, což mu však nebylo nic platné.

         Naprosto z míry vyvedený rytíř se už déle neudržel a rozběhl se proti stínům, kdyby jej Nero nenápadným gestem nezastavil, byl by je rozsekal dřív, než by došlo k opravdové bitvě. ?Takhle ne, Vilnie?, řekl Nero, ?přece nebudeš útočit na neozbrojené stíny.? A tak si šest stínů vzalo meče od ozbrojeného doprovodu. Vilnius vztekem celý bez sebe nepostřehl z jakého důvodu mu není umožněno vykročit, možná by se potom před Nerem necítil tak nezranitelný. Stíny se vyskládali jeden vedle druhého a když Nero uvolnil Vilnia z neviditelného sevření, začala přehlídka.

         Tohle bylo i na Bohumila trochu moc. Šest na jednoho. Zvedl Tlampač a vyrazil Vilniovi na pomoc. ?Ale, ale,? povzdychl si Nero, ?všechno pokazíš.? Nenápadným, spikleneckým posunkem přilákal z lesa za sebou ještě jeden stín. Dvakrát převyšující ty předešlé. Nejen co do výšky, ale i co do mohutnosti. Na slunce svitu se ukázalo, že to není stín, ale hromada kamení - nejmenší článek měl nejkratší rozměr velikosti jedné stopy- vyskládaná do tvaru člověka a držící po hromadě snad jen silou vůle, jestli kamení nějakou vůli má. ?Ten je pro tebe,? upozornil jakoby mimochodem Nero Bohumila.

         Tehdy si Bohumil uvědomil, že tenhle mladý, životem nezkušený Necromancer, je jako malé dítě s velikou zbraní, nebezpečný nejen svému okolí. Na rozcvičenou si v rukou několikrát obratně protočil Tlampač. Toho golema, nebo co to bylo, se rozhodl nejdříve opatrně otestovat. Jindy byl zvyklý jít přímo a kosit vše, co mu stálo v cestě. Pořád to byl ale bojovník, který se ve svém řemesle vyznal. Opatrně kolem golema kroužil a osekával ho jako dřevorubci osekávají kůru ze stromu. Golem byl pomalý, jistě silný, ale každopádně značně nebezpečný. Tlampač se o něj akorát tupil. Jediná možnost byla zkusit přímý sek. Bohumil několikrát naznačil rychlý výpad, zrychlil krok i frekvenci osekávání a když si byl jistý, že golem nestihne vykrýt přímou ránu do míst, kde se nechal tušit krk, napřáhl se nejvíc, jak se odvážil a vší silou, kterou dokázal vymáčknout ze svých čtyř set liber, udeřil. Golem podle očekávání zaváhal, ovšem již ne tak docela podle plánu, odolal. V zápětí udeřil Bohumila do ramene a ten se kontrolovaným pádem vzdálil do relativního bezpečí. Tlampač zůstal ležet v trávě s přeraženým toporem. Tady Bohumil ztratil trochu víry.

O kus dál Sir Vilnius zahříval svaly poskakováním, cvičně tančil s mečem kolem šesti stínů. Jeho krok byl lehký, pečlivě nacvičený, jistě samozřejmý. Nerovi se líbila harmonie pohybů, souznění se zbraní. Těšil se, jak si Sir Vilnius poradí s jeho svěřenci. 

         Konečně vykročil, rychlým výpadem se dostal těsně k nejbližšímu stínu a ťal. Cítil, že narazil na odpor masa a kostí. Čerň byla tedy jen chytrá kamufláž, šlo o smrtelníky. Zbývalo jich pět, nyní nebezpečně blízko. Vilnius uskočil stranou a nehledě na svist meče těsně kolem ramene kryl druhou ránu na stehno. Koutkem oka postřehl odkrytý bok třetího stínu, švihem šikmo od kolene doslova chirurgicky oddělil pravé rameno i s hlavou od zbytku těla. Síly takřka netlumeného úderu - měl skutečně nabroušený meč - využil k otočce, vykryl ránu na krk a dokončil zneškodněním dalšího stínu.

         Nero byl spokojen. Takhle kvalitní protivníky dlouho nepotkal. Bude jich jistě škoda.

         Bohumil ustupoval před golemem a rovnal si zbroj. Uvolnil za opaskem zavěšené rukavice. Holýma rukama rozdrtil nemálo kamenů, ale tenhle se zdál být nadmíru odolný. Rukavice z Malmutí kůže, opatřené zkrácenými Zegritími drápy, přilnuly na zpocené ruce jako druhá pokožka. Buhumil zkusmo zaboxoval. Všiml si, že Tlampač tak docela nezklamal. Golemova hlava se kývala s velikou výchylkou. Bohumil se nadechl, nadmul hrudník a veškerou sílu vložil do úderu. Mířil neurčitě před sebe, neboť správně tušil, že se golem nebude zatěžovat krytím rány, ale bude útočit paralelně s Buhumilem. Paže se setkaly, odlétla sprška rozlámaného kamení a prach na chvíli znemožnil rychlý druhý útok. Nikdo nebyl zraněn, jen golem měl poněkud kratší paži. Zegrití drápy, to je kvalitka, pochvaloval si Bohumil. S jistotou brzkého vítězství vykročil a mlátil do golema až se obě postavy ztratily ve víru prachu.

         Na první pohled by se zdálo, že čím méně soupeřů, tím méně práce. Ale to by se Sir Vilnius zmýlil. Tři už si nepřekáží tolik jako čtyři. Naštěstí byl Vilnius dobře trénovaný, byl mladý a v kondici. Jeho meč byl rychlý jako křídla vážky a přesný jako blesk. Odrážel tři útočící stíny najednou a ještě si našel čas na odseknutí ruky nebo nohy. Když skončil, rozkročil se s mečem ve splihlé ruce a mohutně oddechoval. Košile se mu lepila k hrudi a z vlasů kapal pot. Hranou ruky si protřel oči, ale štiplavého potu se nezbavil.

         Z rozjímání jej vyrušilo nezvyklé ticho, až neskutečné po předešlém závodě. Závodě se silami vlastními i cizími. Ticho. To ticho, léčivý balzám na malá zranění, na únavu. Prach se usadil na zemi lehce zkropené krví. Ta skapávala z Bohumilových kloubů. V zápalu boje se skálou o ní rozerval kdysi nezničitelné rukavice, slavné Zegrití drápy ležely v prachu. Buhumil zuřil více nad touto ztrátou, než nad rozdrásanou kůží na rukou. Bude si muset najít nového zbrojíře.

         ?Potěšili jste mě,? začal slavnostně Nero. ?Musím uznat, že se ve svém řemesle vyznáte. Nyní musíte ovšem uznat, že se připozdilo. Vypadáte unaveně. Doporučuji vám odpočinek. Možná by prospěla delší dovolená. Ve srovnání s tím, co by vás čekalo, kdybych nebyl tak velkorysý, se dnešní utkání jeví spíše jako trénink než opravdový souboj. Nechal jsem vás vyhrát.?

         Tak on nás nechal vyhrát? Brumlal si pro sebe Bohumil. Začínám mu věřit. Začínám věřit, že tady je třeba víc, trochu víc než máme k dispozici.

         Sir Vilnius se tiše potil a nebyl schopen vzdoru. Zasunul meč do pochvy a obrátil se na svou gardu. Leželi zkroucení jako červi a potili se ve sluneční výhni jako kovář u krbu. Vilnius se tázavě ohlédl po Nerovi.

         ?Málem bych zapomněl,? zavtipkoval Nero. Hned na to se vojáci začali pohybovat, nejprve těsně přitisknuti k zemi. Poté se opřeni o koleno zvedali, protahovali přeleželé údy a snad se i snažili vyrovnat do původní formace.

         ?Ještě jedna věc,? vzpomněl si Nero. ?Vilnie! Přistup prosím.? Vilnius nevěděl ani jak, náhle stál před Nerem. ?Ten tvůj kouzelný amulet,? řekl Nero posměšně.

         ?Leikatos,? řekl hrdě Vilnius.

         ?Ten tvůj kouzelný amulet,? opakoval Nero jakoby nic neslyšel: ?je padělek. Podívej.?

         Vilnius sklopil zrak. Amulet se pomalu vznesl a když jej Nero uchopil dlaně, rozlomil se a odkryl obyčejný kov. Nebyl zlatý. ?Až se příště setkáme,? řekl otcovsky Nero: ?chci, abys přišel lépe vybaven. Nemít s sebou jediný magický předmět je naivní a hloupé.?

         ?A ty, Bohumile, tys mě zklamal ještě více. Zklamal jsi mě tím, žes mě podcenil a já opravdu nemám rád lidi, kteří mě podceňují. Možná právě proto vás dva nechám naživu. Poučte se a...? Nero se zadíval do dáli, jakoby do snu: ?Přál bych si, abychom jednou mohli být přáteli.?