Znamení kruhu 5

     Armin ujížděl na východ od Wemaku a byl rád, že mu v patách necválá početná jednotka vojáků, ale tušil, že pokud ho nesledují už nyní, stane se tak v nejbližší době. V duchu si představil rozzuřeného kapitána Brolena v čele jednotky, která se za ním žene. Dusot koní, řev vojáků pobízejících je k rychlejší jízdě a nad tím vším mnoho tasených mečů, hladových po jeho krvi.

     Poprvé za dobu, co opustil město, Armin zastavil, vztyčil se v sedle a pořádně se rozhlédl, zda v dálce za sebou nespatří vířící oblaka prachu. Nic takového neviděl. Ještě chvíli jízdy a ztratí z dohledu i vysoké městské zdi, ale stále ho nikdo nepronásledoval. Napadlo ho, že ho ani pronásledovat nehodlají, ale sám tomu moc nevěřil. V každém případě neměl čas tu na ně čekat. Zátáhl za opratě a pobídl Blazera kupředu. V hlavě se mu přestala honit představa na pronásledující jednotku vojáků a vystřídala ji myšlenka na úkol, který měl před sebou. Protože se všechno zkomplikovalo, musel vymyslet náhradní plán, a to co nejrychleji.

     Kapitán Brolen se nezdržoval zbytečnostmi a soustředil se na důležité věci. Pro stopaře nechal poslat své vojáky a sám si zatím připravoval věci na cestu.

     „Sedlové brašny, kuše, lano,“ odříkával si nahlas, když kontroloval své vybavení a připevňoval ho na osedlaného koně.
     „Určil jsem několik vojáků, kteří zrovna prohledávají Thorpemův dům,“ promluvil seržant Jermin, který stál za kapitánem a sledoval jeho přípravy. „Doufám, že něco objeví, protože jinak se nemáme čeho chytit,“ pokračoval.

     „Dobře. Měj to tady pod kontrolou, zatím co budu pryč,“ přikývl Brolen a vyskočil do sedla. „Když uznáš za vhodné, můžeš o průběhu vyšetřování informovat vrchního radního. Když to ale nebude nutné, zbytečně se tím nezdržuj. Quantim by byl stejně nejradši, kdybys mu Škorpiona předhodil v poutech ještě před večeří. On celou věc vidí z jiného pohledu, úředník jeden…“ dodal Brolen se znechuceným výrazem a vyjel ze stájí směrem k východní městské bráně, kde už na něj čekal stopař.

                                                            ***

     Světla ubývalo. Slunce rychle mizelo za horizontem a pomalu ale jistě se začalo citelně ochlazovat. Květy různých rostlin naposledy přijaly hřející sluneční paprsky, a pak se uzavřely před přicházející tmou. Step se ukládala ke spánku.

     Jako každý, i Armin věděl, že cestovat stepí v noci je obzvláště nebezpečné, a když pro to neměl velmi dobrý důvod, nikdy to také nedělal. Nyní sice prchal před možnými pronásledovateli, ale ani to nebyl důvod, kvůli kterému by pokračoval v cestě i po setmění. Věděl, že kdyby jeho pronásledovatelé pokračovali v cestě i přes noc, už by z nich nebyli lovci, ale sami by se stali kořistí.

     Step se jen hemžila všemožnými tvory, před kterými bylo záhodno mít se na pozoru a mnoho z těchto tvorů ožívalo právě v noci, kdy se pod rouškou temnoty vydávali lovit. Naštěstí se většina z nich bála ohně, a tak několik mohutných plamenů zajišťovalo před těmito predátory dostatečnou ochranu.

     Armin si v duchu vybavil to nejhorší co ho může v noci napadnout a vydechl s úlevou, když si uvědomil, že zegritt loví zásadně ve dne. V noci zaútočí pouze v případě, že ho někdo nemile vyruší nebo ohrozí a Armin rozhodně neměl v plánu začínat si něco se zegrittem, když není vidět ani na krok.

     Armin překročil jeden z menších kopců a už věděl, kde bude v noci tábořit. Jako na zavolanou se v dáli před ním objevil plamen ohně, osvětlující malé tábořiště tvořené jedním povozem u kterého byl přivázán tažný kůň a přerostlý osel. Armin chvíli pozoroval postavu krčící se u ohně, jak pomalu otáčí rožeň nad ohněm a dostal hlad. Od té doby co byl vyrušen kapitánem Brolenem a místo bohatého oběda se musel vydat na cestu, nic nejedl a cítil, že sousto něčeho dobrého by mu sedlo. Pobídl Blazera a vydal se směrem k tábořišti.

     „Stůj! Dál ani krok. Jsem mocný čaroděj! Kdo jsi a co žádáš?“ vyskočil stařík na nohy a rychle ze sebe vysypal předem nacvičenou výzvu, když mu za zády znenadání zafrkal kůň. Snažil se přitom, aby jeho hlas zněl drsně a výhrůžně. Viděl hlavně černočernou tmu, protože se dlouho díval do ohně, a jen nejasně rozeznával postavu sedící na koni, který byl vzdálený zhruba dvacet stop.

     „Cestuji sám a nejsem nebezpečný pro dobré lidi. Jsem obyčejný lovec čarodějů,“ nahlas a s klidem odpověděl Armin.

     „Ehm,“ zajíkl se stařík. „Lovec čarodějů říkáš?“

     „Přesně tak. Velmi úspěšný lovec čarodějů,“ upřesnil Armin.

     „Já, já, říkal jsem čaroděj? Myslel jsem, že jsem taky lovec čarodějů. Ano tak!“

     „Opravdu?“ podezřívavě se zeptal Armin a mezitím popojel blíže k ohni.

     „Zcela určitě!“ dušoval se stařík.

     „Nevypadáš na schopného bojovníka,“ zakroutil Armin hlavou.

     „Zdání klame. Je to velká výhoda, která mi pomáhá při lovu čarodějů.“

     „A já bych řekl, že je to tvá nejsilnější zbraň,“ usmál se pro sebe Armin. „Najde se u tvého ohně jedno místo pro obyčejného muže?“ zeptal se Armin.

     „Jistěže najde. Přidej se ke mně,“ pokynul stařík Arminovi k ohni spíš ze zvyku, než ze skutečné touhy strávit večer s neznámým mužem ze stepi.

     Teprve nyní Armin seskočil z koně a pomalu přistoupil ke staříkovi. Kdyby měl určit zvuk, který se ozýval mezi praskotem ohně, řekl by, že to byly staříkovy cvakající zuby.

     „Co to tady voní?“ zeptal se Armin a přitom očima pátral kolem ohně.

     „Jen malá večeře,“ ukázal stařík rukou za sebe, kde byl na rožni napíchnut opečený zajíc. Ještě se z něj kouřilo.

     „Hmmm, pečínka,“ labužnicky pronesl Armin a vyzívavě se na staříka usmál. Víc než lesk Arminových bílých zubů staříka ohromila řada jeho vrhacích dýk, která se na něj usmívala z Arminova bandalíru.

     „Rád se podělím s dobrým mužem o svou večeři,“ přemáhal se stařík a prohlédl si Armina od hlavy až k patě. Byl asi o dvě hlavy větší a stařík odhadoval, že váží skoro třikrát tolik co on sám. Potom se znovu podíval na opečeného zajíce, jako by se s ním loučil a pokynul Arminovi k plápolajícímu ohni. Armin se usmál a rád pozvání přijal.

     „Takže lovec čarodějů?“ zeptal se Armin a olízl mastnou zaječí kost.

     „No snažím se. Tedy hlavně… Jak bych to řekl,“ koktal stařík a hledal nějakou vyhýbavou odpověď.

     „I snaha se počítá,“ usmál se Armin a ohlodanou kost hodil do ohně.

     Stařík, sedící na protější straně ohně vydechl úlevou, že dál nerozebírají toto téma a pro jistotu ještě nabídl Arminovi vak s vínem.

     „Moc dobré víno,“ pochválil Armin staříkův vkus a dolil si pohár až po okraj.

     „Ano to je,“ přitakal mu stařík a chopil se příležitosti nadhodit téma, o kterém něco věděl. „Také jsem obchodník. Tedy předně jsem obchodník,“ upřesnil.

     „Obchodník?“ zeptal se Armin a chtěl aby stařík pokračoval ve vyprávění.

     „Obchoduji s různým zbožím. Hledám kvalitní výrobky a prodávám je potřebným – za výhodné ceny, samozřejmě,“ začal vysvětlovat stařík a tvářil se přitom jako vážený kupec, který vlastní přinejmenším tržiště v některém z větších měst.

     Arminovi bylo hned jasné, že je to vetešník a vůz před kterým seděl je plný všemožného harampádí a cetek, které ve skutečnosti nemají ani cenu odpadků.

     Přesto nechal staříka mluvit a s potěšením sledoval, jak mu mizí před očima do svého vysněného světa obchodnických gild a bankovních machinací. Najednou před ním neseděl starý muž v ošuntělých šatech z hrubé látky, ale ctihodný obchodník v bohatě vyšívaném plášti, který byl váženým prodejcem kvalitního zboží a nebezpečnou konkurencí ve svém oboru. Armin chtěl zakrýt svůj úsměv, a tak se rychle napil z poháru toho dobrého vína.

     Nechtěl staříka přerušovat, ať už slovy nebo nějakým rušivým gestem. Byl opravdu zaujatý povídáním o jeho vysněném světě. A konečně taky přestal drkotat zuby.

                                                            ***

     Dvojice jezdců, která byla jen nicotnými tečkami v obrovské stepi se pohybovala rychle ke svému cíli, který za sebou zanechával dobře čitelné stopy. Stopař jel jako první a s hlavou neustále skloněnou k zemi, pozorně sledoval stopy, aby mu neunikla nějaká důležitá. Kapitán Brolen jel hned za ním a vzhledem ke své výšce měl ze sedla dobrý výhled do okolí. Stále doufal, že někde v dálce uvidí malou tečku nebo zvedající se obláček dýmu, či jakoukoliv jinou stopu po Škorpionovi, a pak už nebude ztrácet čas nějakým zdlouhavým stopováním a vydá se přímo za ním. Už ho štvalo, jak neustále měnili směr a v malých či větších kruzích objížděli pahorky nebo porosty různých keřů. Ještě stále v něm pěnil hněv z toho, jak jim dokázal Škorpion uniknout. Když si potom vzpomněl na šest mrtvých vojáků, zatínal pěsti, až mu zbělely klouby. Měl obrovskou chuť si to se Škorpionem osobně vyřídit. Jen oni dva. Férový souboj, ve kterém ho rozseká na kousky a ty nechá sežrat mrchožroutům. Kapitán Brolen bral tuto záležitost nanejvýš osobně.

     Hlavou se mu neustále honily myšlenky na souboj se Škorpionem, když ho vyrušil stopař tím, že zastavil.

     „Co se děje?“ zeptal se Brolen a rozhlížel se okolo, jestli někde neuvidí Škorpiona.

     „Pro dnešek konec,“ odpověděl stopař a seskočil z koně.

     „Konec? Jak to myslíš, konec?“ nasupeně spustil Brolen a dožadoval se vysvětlení.

     „Už se stmívá a co nevidět bude tma jako v pytli,“ oznámil stopař a začal ze sedlového vaku vybalovat věci k přenocování.

     „Tma?“ nechápal Brolen jeho argument.

     „Kapitáne, stepí se nedá jet ve tmě. Je to velice nebezpečné,“ pokusil se mu vysvětlit stopař důvod, proč přerušil stopování.

     „Co je na tom ksakru nebezpečné?“ vybuchl Brolen. „Ještě jsi nikdy nejel po tmě na koni?“

     „O to nejde,“ otočil se k němu stopař. „Tady jsme ve stepi a ne ve městě. Tady  za tmy nenarazíte na šlapky, zloděje nebo vrahy, ale na bestie, které vás zabijí bez mrknutí oka. Jestliže pojedeme v noci, velmi brzy z nás budou mrtvoly.“

     „Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ opovrhlivě spustil Brolen.

     „Ani v nejmenším!“ stál si za svým stopař.

     „Myslíš si, že Škorpion si taky ustele a v klidu se prospí? Ten pojede určitě dál a jeho náskok už nebudeme schopní dotáhnout,“ nervózně se obával Brolen.

     „Pochybuji, že pojede v noci. A kdyby ano, tak zítra ráno narazíme na jeho mrtvolu nebo to, co z ní zbude. To vám přísahám,“ vážným tónem oznámil stopař a dál rozbaloval svou deku ke spaní.

     Kapitánu Brolenovi se to vůbec nezamlouvalo. Chtěl Škorpiona chytit co nejdřív a vyrvat mu srdce z těla. Nepočítal s tím, že když se setmí, tak si klidně lehnou a nechají pronásledování. Nejraděj by dal okamžitě stopaři rozkaz k dalšímu pronásledování, ale to by nemělo cenu, protože on nebyl voják a nepatřil tak pod jeho velení. Byl to obyčejný civilista, kterého si podle potřeby mohl najmout kdokoliv, kdo měl peníze na jeho zaplacení. O dobré stopaře byla nouze a Brolen měl opravdu štěstí, že právě ve Wemaku narazil alespoň na tohoto. Z několika různých zdrojů věděl, že je docela dobrý a o tom ho přesvědčil také obnos, který za své služby požadoval.

     „A tím, že zastavíme a půjdeme spát, to jako budeme v bezpečí?“ ironicky se zeptal Brolen.

     „Samozřejmě že ne!“ zakroutil stopař hlavou. „Někdo musí rozdělat oheň a celou noc ho udržovat, aby se k nám ty bestie nepřiblížily. Ony se totiž ve většině případů ohně bojí,“ dodal s klidem a zabalil se do své vlněné deky.

     „Někdo?!“ zaburácel Brolen a díval se shora na stopaře jako na brouka, kterého brzy zašlápne.

     „Celou cestu jedu se skrčeným hřbetem a zírám do země,“ začal stopař. „Jestli mám dělat svou práci dobře, tak potřebuji také odpovídající odpočinek. Jestli máte nějaký problém, tak ho budeme muset rychle vyřešit, protože se začíná stmívat,“ ukázal stopař směrem k zapadajícímu slunci.

     Brolen neměl daleko k tomu, aby stopaře doopravdy zašlápl, ale věděl, že má pravdu. Otočil se beze slova na patě a šel sebrat nějaká křoviska na podpal.

     „Kdybyste měl nějaký problém s rozděláním ohně, tak mě klidně vzbuďte,“ křikl za ním stopař, ale odpovědi se nedočkal. Kapitán Brolen musel dělat, že ho neslyšel, protože jinak by ho musel na místě vykuchat a ty jeho unavené oči použít jako ozdobu na svůj náhrdelník.

     Když se po chvíli Brolen vrátil s náručí plnou křovisek, schválně se nahlas zeptal stopaře, jak to myslel s tou většinou bestií, které se bojí ohně. Tušil, že stopař už pomalu tvrdě usínal, a tak ho s velkým potěšením probudil.

     „No, některé se ho nebojí,“ usmál se stopař jako by ho Brolenův dotaz ani nepřekvapil a převalil se na druhý bok.

     „Dalo by se to nějak upřesnit?“ procedil Brolen mezi zuby.

     „Jsem tady já, vy a naši koně. Vše ostatní je potřeba zabít,“ jednoduše vysvětlil stopař a ještě víc se zabalil do své deky. „Hlavně pozor na písečného hada,“ dodal.

     Slunce už se ztratilo za obzorem a na obloze po něm zbyly jenom červánky, které rychle ustupovaly hvězdám. Začínala být zima a kapitán Brolen byl rád, že se mu podařilo rozdělat oheň co nejdřív. Ze sedlového vaku vyndal svou přikrývku, a než se do ní zabalil, z pochvy vyndal svůj velký meč, položil ho vedle sebe na zem a do ruky uchopil nabitou kuši. Čekala ho dlouhá a únavná noc, ale přesto chtěl být připraven.

     „Dobrou noc,“ popřál mu stopař a předvedl malý záchvat kašle, kterým dozajista maskoval svůj neudržitelný smích.

     Brolen zatnul zuby a měl co dělat, aby udržel svůj vztek na uzdě. Nejraději by stopaře uspal dobře mířenou ránou do nosu, ale nutně ho potřeboval a nemohl si dovolit dělat mu nějaké problémy. Alespoň ne tady a teď. Dnes by se bez stopaře klidně obešel, ale zítra to bude jiné. Stopy přes noc přestanou být tak zřetelné a zítra bude mnohem těžší pokračovat v pronásledování a Brolen věděl, že bez zkušeného oka stopaře by neměl velkou šanci.

     Kdyby dopředu věděl, co ho čeká, vzal by si s sebou alespoň dva své vojáky na stráž, pomyslel si Brolen a přihodil do ohně.

     Stopař dlouze zívl a přetočil se na bok. Spal tvrdě celou noc a po náročném dni se konečně cítil trochu odpočatě. Když vykoukl ze své vlněné deky, do které byl celý zabalen, spatřil příčinu onoho nepříjemného zvuku, který ho vzbudil. Kapitán Brolen stál rozkročmo nad ohništěm a s výrazem ukojení močil na žhavé uhlíky.   Syčení, které se ozývalo, bylo velmi nepříjemné a neústupně se dralo do uší. Vzniklý kouř vál jemný ranní vánek přímo na stopaře, který najednou začal kašlat, jako by se dávil.

     „K sakru,“ zaklel stopař a rychle se vysoukal ze své deky, div se do ní nezamotal a neupadl.

     „Dobré ráno,“ popřál mu s úsměvem kapitán Brolen a ukončil svou potřebu.

Stopař ještě jednou zaklel a několikrát si odplivl, než sebral svou deku a začal z ní vytřepávat prach a nečistoty.

     „Rád bych vyrazil na cestu,“ pokračoval Brolen a zapnul si velký kožený opasek, ke kterému připnul svůj velký meč.

     Stopař neodpověděl a dál skládal svou deku do sedlové brašny. Jeho výraz mluvil sám za sebe. Kapitán Brolen se nepřestal usmívat a šel zkontrolovat kožené řemeny svém sedle. Slunce ještě nevyšlo, ale stále silnější světlo předpovídalo, že se brzy vyhoupne na horizont. Bylo nepříjemné sychravo a ranní kapky rosy stále čekaly, až je sluneční paprsky uchopí a budou je moci jako mlhu přenést do oblak.

     Když opět vyrazili na cestu, stopař jel zase jako první a svůj hřbet krčil k zemi. Byl v duchu rád, že stopy jsou ještě docela viditelné a nemusel se tak moc soustředit na jejich vyhledávání. Kapitán Brolen, jedoucí jako druhý, byl zase rád, že jsou opět na cestě a doufal, že se brzy setkají se Škorpionem. Lačně toužil po boji s protivníkem, kterého považoval za sobě rovného.

                                                            ***

            Step bývala v době, kdy lidé ze zvyku obědvají, jako rozžhavená pec. Spalující sluneční paprsky neúprosně ohřívaly vše, co se jim dostalo do dráhy a stín měl v tomto čase cenu zlata. Kapitán Brolen hlasitě oddechoval a bez přestávky ze sebe neustále otíral pot, který ho lechtal po tváři. Slunce, jako ohnivá koule valící se přímo na něj, ho neustále pozorovala a nedávala mu šanci k úniku.

Brolen v duchu proklínal stopaře, že jede tak pomalu, svou štěstěnu, že ho opustila a hlavně Škorpiona, kvůli kterému musel tohle všechno podstoupit. Nechtěl si to přiznat, ale cestování v tomto počasí ho velmi unavovalo. Když opouštěli Wemak, ani si neuvědomil, jak odlišné podmínky ho ve stepi čekají. Samozřejmě, že si s sebou vzal i vodu a nějaké jídlo, ale musel přiznat, že více času věnoval přípravě zbraní a výstroje a teď toho v duchu litoval.

Nejvíc mu vadil nedostatek chladné vody, na kterou byl v podobných teplotách zvyklý. Když vykonával svou práci ve městě, nikdy na podobné strádání nenarazil. Když byla žízeň nebo horko, voda byla všude a bylo jí dost. Nyní měl jen velký vak teplé vody a i ta začínala pomalu ale jistě ubývat.

Brolena ze zamyšlení vytrhl nenadálý zvuk. Nejdřív si myslel, že stopař se předklonil víc než je zdrávo a spadl ze sedla na zem, což by pro něj byl mimochodem velmi příjemný pohled, ale to se nestalo. Brolen se rychle rozhlédl po okolí a spatřil, že přímo proti nim jede nějaký starý povoz tažený hnědákem a onen zvuk je skřípot jeho dřevěných kol. Brolen najednou ožil. Únava byla pryč a vystřídalo ji horoucí nadšení a očekávání.

     „Hej ty, stůj,“ křikl kapitán Brolen. „Prr, říkám!“ zvýšil hlas, chytil otěže tažného koně a přinutil ho tak zastavit. „Kdo jsi a co tu děláš?“ pokynul kuší na shrbenou postavu na kozlíku.

     „Prr, prr,“ zamumlal muž na povozu a se vší vervou zatáhl za opratě.

     „Kůň dávno stojí,“ křikl Brolen a nepřestával na vozku mířit svou nabitou kuší.

     „Kdo jsi a kam cestuješ?“ znovu se zeptal Brolen.

     „Prr, stála. Hyjé, jela,“ spustil umouněný vozka a celým tělem, zabaleným ve starém špinavém plášti houpal sem a tam.

     Brolen se podíval na stopaře a ten jenom pokrčil rameny.

     „Zeptám se tě naposledy a radím ti, abys odpověděl,“ pohrozil Brolen svou kuší a popojel blíž k povozu. „Kdo jsi a co tady pohledáváš?“

     „Já obchodník. Já prodávala zboží. Já táhla svoja obchod,“ zakřenil se umouněný vozka a začal se zase houpat sem a tam, jakoby nemohl vystát na jednom místě.

     „Obchodník?“ zvedl Brolen obočí a pohledem si přeměřoval muže na kozlíku. Smrděl stejně tak, jak uboze vypadal. Celý zabalený ve špinavém plášti, shrbený a umouněný. Divný přízvuk jeho pištivého hlasu nebyl ani trochu příjemný. „Tak se podíváme co vezeš,“ řekl Brolen a uchopil roh plachtoviny zakrývající povoz.

     Pobídl svého koně, aby se vzdálil od povozu, a přitom s sebou strhl celou boční část plachty a táhl ji za sebou. Když svou kuší zamířil mezi oblouková dřevěná žebra, která na povozu tvořila kostru střechy, očekával, že objeví skrývající se postavu, ale nestalo se tak.

     Uvnitř povozu byla naskládána spousta haraburdí a všemožných cetek, starým oblečením počínaje a imitacemi zbraní konče. Mezi vším tím bordelem, jak to v duchu nazval kapitán Brolen, se válelo nespočet hraček a rozbitých krámů. Některé z nich byly pospojovány dohromady, aby vytvářely alespoň náznak něčeho funkčního, ale naprostá většina se jen třpytila nebo se o nějaký lesk pokoušela, zřejmě aby vzbudila dojem novoty a kvality, kterých se jim absolutně nedostávalo.

    Kapitán Brolen znechuceně sklonil kuši a připnul ji zpět k sedlu. Chytal se jakékoliv možnosti, že Škorpiona objeví a povoz uprostřed stepi s koněm přivázaným za povozem po dlouhém pronásledování viděl jako odpověď na své modlitby. Už ho unavovalo to monotóní stopování a dychtil po tom, utkat se se svým protivníkem co nejdříve. Když si uvědomil, že narazil jen na obyčejného vetešníka, zase se mu rychle vrátila špatná nálada. Směrem, kde stál stopař se raději ani nepodíval, protože tušil, že by se střetl jen s jeho škodolibým úsměvem, na kterém si stopař určitě dával velmi záležet.

     Kapitána Brolena probralo z krátkého zamyšlení nepříjemné pištění.

     „Zlodějá, banditá, pomóóc!“ ječel vozka na kozlíku a oběma rukama se držel za hlavu, jako kdyby o ni měl každou chvíli přijít.

     „Nejsme žádní zloději ani banditi,“ okřikl Brolen vozku a hodil po něm kus plachty, kterou před chvílí utrhl z povozu.

     „Já poctivá obchodník. Já nezasloužila přepadení. Co já počala?“ sténal vozka dál a utržený kus plachty používal jako kapesník.

     „Zmlkni!“ zařval Brolen, který už nemohl poslouchat jeho hysterický jekot. „Nejsme bandité. Já jsem kapitán Brolen a toto je můj stopař,“ ukázal Brolen za sebe, kde tušil stojícího stopaře.

     Místo, aby se uklidnil, jak Brolen doufal, zvedl vozka ruce jako by se vzdával, a když je opět spustil dolů, ozval se příšerný řev, vedle kterého byl jeho předchozí jekot jen šepotem ve zpovědnici. „Šmarjáá, kapitán a kradéé,“ vypustil ze sebe vozka na plnou páru, až všichni koně nervózně zafrkali. Kapitán Brolen se už nadechoval, aby toho ječícího tvora přeřval, když se mu za zády ozval kuckavý smích. Tak tohle už na něj bylo moc.

     „Ostudá, hanbá. Kam ta svět spělá?“ kvílel vozka jak o život a teatrálně před sebou lomcoval strženým kusem plachty.

     Kapitán Brolen byl zticha. Zatínal zuby a v duchu si neustále opakoval, že nesmí zabíjet civilisty, byť by ječeli jako smyslů zbavení. Pomáhalo to. Mezitím co se Brolen pomalu uklidňoval, vozkovi zatím docházel dech a vypovídal hlas. Když po chvíli nastalo zase opojné ticho, kapitán Brolen tušil, že nadešla jeho šance, jak celou záležitost vysvětlit.

     „Jsme tady, protože pronásledujeme…“ nedokončil své vysvětlení Brolen, protože byl opět přerušen.

     „Šmarjá, oni pronásledovala poctivá obchodník, aby ho okradlá,“ vyvedl ho z omylu neočekávaný výbuch decibelů, který se dral vozkovi z hrdla.

     Kapitán Brolen se otočil na stopaře a spatřil jeho brunátný obličej, který ještě před chvílí ovládal záchvat smíchu, dohánějící ho až k slzám.

     Brolen se zhluboka  nadechl, ale nezařval. Promluvil, jako by se nic nedělo a jeho hlas opět nabyl svůj ultimativní tón, který nepřipouštěl pochybnosti o pravdivosti jeho tvrzení: „Já ho zabiju,“ řekl s takovým klidem, jakoby někomu přál dobrý den. Naráz vozka ztichl jako když ho utne. Přehodil přes sebe utrženou plachtu, doufajíc, že se pod ni schová a začal se klepat jako kdyby měl zimnici. Určitě moc nevěřil tomu, že pod ní bude v bezpečí.

     Konečně, v duchu si gratuloval Brolen a nepřerušován začal vysvětlovat vzniklou situaci: „Nejsme žádní bandité, ale pronásledujeme jednoho nebezpečného vraha,“ začal Brolen, a když se ujistil, že ho nikdo nehodlá přerušovat, pokračoval; „Musel jsem se přesvědčit, že se neskrývá ve tvém povozu. V žádném případě tě nechceme okrást, ani ti jinak ublížit, rozumíš?“

     Vozka schovaný pod plachtou se přestal klepat a přikývl jako že rozumí.

     „Výborně. A teď, neviděls po cestě nějakého jezdce? Asi o hlavu menší než já a celý v černém na černém koni?“

     „Já viděla,“ ozvalo se zpod plachty.

     „Opravdu? Kdy a kde? Kterým směrem jel?“ dychtivě začal vyzvídat Brolen. Konečně svitla šance, že se brzy setká se Škorpionem. Brolen se zachvěl, když uslyšel, že Škorpion tudy jel. I když věděl, že tudy jel, protože ho stopovali, bylo pro Brolena velkou vzpruhou, že ho někdo na vlastní oči viděl, jak se mu ze strachu snaží uniknout.

     „Já viděla zajíc. Já viděla šakal….“ začal mumlat vozka, ale Brolen ho rázně přerušil.

     „Ptám se na jezdce, rozumíš?!“

     Chvíli bylo ticho a poté vozka zase spustil: „Já viděla i sup.“

Brolen zatnul pěsti, až mu zbělely klouby, ale byl zticha. Nechtěl vybuchnout, protože to mohlo situaci jen zhoršit, jak už věděl. Ani na chvíli nepochyboval, že překřičet tuto groteskní postavičku by byl skoro nadlidský výkon,  o který se nehodlal pokoušet.

     „Oni zdrhala pryč,“ spustil najednou vozka, stále schovaný pod plachtou. „Já hleděla jak vykulená oko, když oni všichni zdrhala. Já bála co přišla, když oni všichni zdrhala,“ dramaticky líčil svůj zážitek vozka a přitom rozhazoval rukama, přičemž vypadal jako nějaké strašidlo nebo duch. „Já bála, že zegritta šla na oběda a že já tady skončila jako potrava, když najednou tichá hrob a na kopci se vyřítila oblaka prach jak lavina a rachota jak na trha. Černá jezdec, černá kůň, oba pádila jak splašená přímo na moja obchod.“

     „Co bylo potom?“

     „Já bála. Já strachovala moc o moja život, o moja obchod. Já klepala strach. Moje kůň klepala strach. Já zalezla schovala do moja obchod, než rachota pryč,“ líčil vozka svoje dobrodružství, při kterém, jak se Brolen domníval, se vozka určitě podělal strachy.

     „Když já vylezla, rachota pryč. Zase tichá hrob a sup kroužila v luftě. Hrozná zážitek!“ vydechl vozka.

     „Kdy se to stalo?“ zeptal se Brolen.

     „Minulá den.“

     „Kdy přesně?“ chtěl vědět Brolen.

     „Někdá mezi svítání a tma,“ upřesnil vozka a stopař se neubránil pobavenému úsměvu.

     „To je na nic,“ zašeptal Brolen a nahlas dodal, „díky za tvou pomoc. Budeme ho dál pronásledovat, protože je to nebezpečný vrah. Měls štěstí, že tě nezabil. Ve Wemaku po něm zbyla spousta mrtvol.“

     „Ó Wemak. Já znala Wemak. Já mířila do Wemak na trha,“ spustil vozka. „Mnoho mrtvola říkala? Já nedivila.“

     „Cože? Bojíš se jednoho jezdce co projede okolo a nedivíš se masakru ve městě?“

     „Tak, tak, já nedivila mrtvola ve Wemak,“ pokračoval vozka. „Já slyšela, že tam vojenská jednotka na nic.“

     „Na nic?“ dotčeně se zeptal Brolen.

     „Slyšela dobře, na nic. Co doufala? Jaká velitela, taková jednotka,“ vysvětlil vozka, jakoby mluvil o známé věci. Na to Brolen zrudl v rekordně krátkém čase a i stopař si uvědomil určitou hranici, kterou nechtěl překročit a raději si zakryl rukou ústa, aby zadržel výbuch smíchu. Uvědomil si, že takhle se už dlouho nepobavil a v duchu děkoval za toto náhodné setkání uprostřed stepi.

     „Jedeme!“ procedil Brolen mezi zuby a vědom si toho, že tímto setkáním zbytečně zabil spoustu času, tryskem vyrazil kupředu. Tohle už bylo hodně i na jeho sebeovládání. Tušil, že kdyby si měl vyslechnout ještě jedinou podobnou hlášku, vozka by to asi nepřežil. A než měla opět přijít dlouhá a studená noc, Brolen chtěl do té doby urazit co největší vzdálenost, dělící ho od Škorpiona.

                                                              ***

     Studená noc se blížila a voják na stráži u městské brány netrpělivě očekával konec své služby. Celé odpoledne stál u brány a zastavoval příchozí návštěvníky, kteří měli namířeno do Wemaku. Už brzy, už brzy, v duchu si přeříkával pořád dokola a těšil se, až uslyší mručící hlídku, která ho brzy vystřídá. On si půjde lehnout do teplé postele a oni tu budou celou noc hlídat bránu. Už viděl jejich kyselé výrazy, až jim popřeje dobrou noc, zamyšleně se vojík usmál, když se z padajícího šera ozval hlasitý skřípot.

     „Stát!“ křikl hlídkující voják, když se povoz objevil asi dvacet stop před městskou branou.

     „Prr,“ zamlaskal vozka a přitáhl opratě. Když voják s hořící loučí přistoupil k povozu, zajímal se o strženou plachtu z jedné jeho poloviny. Se zájmem si prohlížel obsah povozu a přemýšlel o co tady jde.

     „Co se stalo?“ zeptal se nakonec.

     Vozka na kozlíku se zavrtěl sem a tam a spustil: „Neuvěřitelná událost stala ve stepi. Velká přepadení moja obchod.“

     „Bandité?“

     „Co bandita. Ostuda jaká světa neznala!“ ohradil se vozka. „Nějaká, co si říkala kapitán a cestovala se stopařa, protože sama netrefila ani rovně, mě sprostě přepadla a zdemolovala moja obchoda,“ začal skuhrat vozka.

     „Kapitán?“

     „Prej on kapitán, ale hrozná způsoba ona předvedla proti obyčejná poctivá obchodník,“ kroutil vozka hlavou. „Ona tak moc záviděla moja kvalitní zboží, že zdemolovala moja obchoda. Ona velká sval, ale malá mozek.“

     Voják se chtěl na vlastní oči přesvědčit, jak kvalitní zboží obchodník veze, a tak  louči vyměnil za zapálenou olejovou lampu, aby nakoukl dovnitř povozu. Bylo už šero a voják chtěl na zboží dobře vidět. Vozka ho ale předběhl, naklonil se dozadu a z hromady věcí vytáhl opálený plechový hrnec a začal jím mávat vojákovi před nosem.

     „Kvalitá!“ pištěl vozka na vojáka a snažil se ho oslnit kvalitou svého zboží, přitom se na vojáka díval dírou velkou jako pěst, která zela na dně hrnce.

     Voják raději ustoupil o krok zpět a jenom zakroutil hlavou. „Jeď a nezdržuj!“ pobídl vozku a mávl rukou k městské bráně. Vozka hodil děravý hrnec zpět do povozu, až to zadrnčelo a chopil se opratí. Když jimi švihl tažného koně, kola nahlas zaskřípala a povoz pomalu projel branou směrem k tržišti, kam ale nedojel.

Hned na první křižovatce ulic zahnul doleva a chudinskou čtvrtí města pokračoval až k posledním domům, které lemovaly vysokou městskou zeď. Tam povoz zastavil. Vozka narychlo upevnil urvaný kus plachty zpět na povoz a poté se ztratil uvnitř. Když po chvíli vylezl ven, už nebyl umouněnou shrbenou postavičkou, ale váženým měšťanem, oděným v pestrobarevném plášti sahajícím až na zem. Stál rovně a se vznešeným výrazem se rozhlížel po okolí.

Všude byl klid a až na zvědavého černého kocoura, který ho tajně pozoroval z temného zákoutí ulice a byl provedenou změnou očividně zaujat, nebylo nikde ani živáčka. Nyní vážený obchodník, strčil muž ruku do velké boční kapsy pláště, vyndal bohatě zdobenou čapku a narazil si ji na hlavu. Z povozu sebral zrcadlo, nebo spíš jeden z jeho velkých střepů a kriticky se do něj podíval. Malý úsměv, který vykouzlil znamenal, že je nadmíru spokojen. Zrcadlo vrátil zpět do povozu a obratem z něj s námahou vytáhl jezdecké sedlo, kterým osedlal velkého černého koně, kterého doposud vedl uvázaného za povozem.

Nakonec ještě překryl sedlové brašny kusem prošívané látky a jeda na černém hřebci, opustil chudinskou čtvrť, která byla naráz bohatší o jeden povoz plný harampádí a jednoho tažného koně. Nyní už se mohl Armin ukázat i v takových částech města, kam by se jinak jako umouněný vozka se skřípajícím povozem neměl šanci dostat.

Pokračování příště…