Daidalos - 5. část - epilog

Slunečný den nad Egejským mořem. Daidalos a Ikaros letí na severovýchod mávajíce křídly zhotovenými z per pospojovaných voskem a nitěmi. Daidalos je podobný Ikarovi, avšak starší. Ikaros je podobný Daidalovi, leč i Naukraté.

Daidalos: Měl jsem zůstat u výroby hraček a pajduláků ze dřeva. Byly docela zábavné.

Ikaros: (otráveně) No jo.

Daidalos: Třeba ten námořník. Nebo stavitel. Jak pěkně tancoval, vzpomínáš? Koneckonců i tanečník to docela uměl. Muzikant jim k tomu ještě dovedně hudbu vyluzoval. No a ten dřevorubec… ten byl. On večer normálně usnul a doopravdy chrápal. Takové figurky nikdo jiný neumí. Ani Talós by takové nedokázal, náfuka jeden.

Ikaros: (prohlíží si mlčky ostrov pod sebou, podle tvaru patrně Naxos).

Daidalos: Mohl jsem klidně vymyslet i nějaké nové. Možná závodníka. Mozkového chirurga. Co já vím.

Ikaros: Cože? Mozkového co?

Daidalos: Inu... nevím... to mě jen tak napadlo. Možná mi nymfy větru našeptávaly nějaká jejich bláznivá úsloví. Na tomhle přece nezáleží. Důležité je mé poznání: tu blbou dřevěnou krávu u Gortyny jsem neměl stavět.

Ikaros: Hm.

Daidalos: Ach. Ještě teď slyším šílený hlas Pasifaé, jak se rozléhá labyrintem, láme se do nesčetných možných směrů a opět se, obalen mnohočetnými ozvěnami, spojuje do jediného děsivého zvuku, obohaceného vzdáleným řevem Minótaura.

Ikaros: (snaží se lhostejně pokrčit rameny, ale musí usilovně mávat křídly, takže se jen ušklíbne).

Daidalos: Ona Pasifaé byla dovedná čarodějka. Vzpomínáš, jak se pomstila Minóovi? Slyšel jsi, co pak ejakuloval místo semene?

Ikaros: (odplivne si do azurové hloubky) Je mi to šumafuk (tváří se zhnuseně a stoupá výše).

Daidalos: Víš, když zešílí nadaná kouzelnice, je to strašlivé. Chtěla mě oslepit. Vyslala za mnou desítky světelných housenek. Odporná to stvoření. Nejostřejší a nejchladnější světlo světa obalené karmínovou kůží s blankytnými chloupky. Slyšel jsem je v noci šustit bludištěm. Naštěstí se dostaly do slepých chodeb, jinak opravdu nevím, co by se se mnou stalo. Možná neměly spadeno jen na mé oči.  

Ikaros: (stoupá zarputile stále výš, vosk jeho křídel počíná měknout).

Daidalos: Kdoví, co ještě způsobí, chudák ženská. (na chvíli se zamyšleně odmlčí).

Ikaros: (začíná pomalu klesat, kolem něj vlají uvolněná pírka).

Daidalos: Chm. Mozkový chirurg. Vskutku zvláštní to zaklínadlo. Jako bych z něho cítil jakýsi závan zimy.

Ikaros: (znepokojeně) Otče?

Daidalos: Ano, synu?

Ikaros: Rethimnonské včely mají bezpochyby chutný med s lahodným aroma. Však vosk jejich, zdá se, slyne nepříznivou hodnotou bodu tání.

Daidalos: (pochopí, zděšeně:) Synu! Tys letěl příliš blízko slunečnímu povozu!

Ikaros: (chvatně) Vrať se ke svým dřevěným figurkám, otče. V tom oboru jsi mistr nad mistry. Zkus třeba vymyslet i toho mozkového pajduláka. (mává stále divočeji a víří oblak peří kolem sebe) No nic. Musím už padat. (zmizí).

Daidalos: (zůstává sám, z jedné strany nadnášen vzduchovými proudy, z druhé obtěžkán táhlou a lepkavou beznadějí).