Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČas
Autor
fizi
ČAS
Seděla jsem ve svém pokoji, vůně vonných tyčinek spolu s líbeznou hudbou naplňovali prostor, který mi byl poskytnut k přežívání na této planetě. Za poslední dobu se stalo mnoho věcí, které plně zaměstnávali mou hlavu.
“ Odkud ho jen znám? Kde se tu vzal? Co je zač? Proč teď?” to vše letělo jako blesk skrze mozkové buňky.
Po nějaké době se hudba začala vpíjet a prolínat s mými myšlenkami. Hudba byla stále hlasitější a jednotlivé tóny méně zřetelnější. Ta melodie byla úplně všude.........víčka mi klesla a já upadla do slastného spánku....
Bouchnutí dveří, rána, která mě vytrhla ze spánku, ale jako bych spíš v nějakém snu zůstala. Nebyla a byla jsem ve svém pokoji. Čtyři stěny do malé čtvercové místnosti s dvěma okénky. Žádné obrazy, až na obrázek nějaké světice v rohu na pravo ode dveří. Stoleček, jedna židle a postel na které jsem teď seděla. Z vedlejší místnosti jsem slyšela hlasy a tak jsem tiše vstala a pootevřela dřevěné dveře a uviděla větší místnost s více okny, pecí, velký stůl, několik mladých lidí, pána a paní. V oknech bylo mnoho květin a místnost naplňovala vůně sladkého pečení.....
“ Izif, co koukáš? Proč nám nepomůžeš? Stále jsi jen někde po lesích nebo u sebe v komoře.” zaburácela světnicí paní.
“ Sestro, pojď nám pomoci s pečením.”
ozvali se dívky a chlapec u stolu.Z toho jsem usoudila, že ta paní je moje matka a pán je otec.......hlavou mi projelo - sakra co tu dělám, kde to jsem? - ale neměla jsem čas na rozebírání. Byla jsem s ostatními v zástěře u stolu a sypala hrozinky na koláčky, které se hromadily všude, kam jsem se jen podívala.
Byla jsem neklidná, v duši mě to stále silněji táhlo kamsi ven za zavřené vchodové dveře. Jen co jsem měla možnost , vyklouzla jsem ze světnice ven. Šla jsem jako bych tam znala každý kámen či kořen na vzdory tomu, že okolí mi nepřipomínalo vůbec nic z toho na co jsem byla zvyklá.
Procházela jsem nejdřív malou vesničkou, po cestě do lesa a lesem stále dál až na malý palouček se studánkou a malým dřevěným altánkem. Jen jsem spočinula na dřevěném sezení v altánku, objevila se na okraji lesa postava zahalená v černém plášti s kápí. Osoba pomalu postupovala ke mě. Stáli jsme na proti sobě a přestože jsem mu neviděla do tváře, vylítlo ze mě “ Tarane, stýskalo se mi .”
Shodil kápi, objevila se tvář protkaná moudrostí a živelné oči vystupující z bledé tváře. Veselé a laskavé oči, oči co řeknou víc než slova.
“ Izif , co jsem ti říkal, setkáme se. Věděl jsem, že přijdeš.” pronesl vyrovnaný příjemný hlas.
“ Já, ale nejsem odtud, jak tedy vím kdo jsi? Odkud znám tvoje jméno? Jak jsem našla tohle místo?” chrlila jsem otázky, bylo jich tolik.
“ Jsi tady stejně doma, jako tam odkud jsi přišla tentokrát. Copak si to tu nepamatuješ?”
“ Pamatuji a nepamatuji se. Něco ve mě ví a já si to nejsem schopná srovnat.” sklopila jsem oči. Uvědomila jsem si, že od chvíle kdy přišel vejrám do těch jeho. Jedním jemným pohybem ruky mi zvedl bradu a pohlídl hluboko do mě. Já věděla, že patří ke mě a všechny city a emoce se probudili. Zamotala se mi hlava, podklesla mi kolena. V pravou chvíli mě zachytil a objal.
“ Izif, jsi v pořádku.”
“ Ano Tarane, jsem” odpověděla jsem a v tu chvíli jsem si vzpomněla “ Jsi Taranis, pán času. Není předtím, není potom, je neustále teď. Budeme spolu na věky ať už na jakém koliv místě.” vše kolem mě znělo jako zvony katedrály....
“ Izif, vzpomněla sis, je to tak jak říkáš. Vítej v mé náruči.” víc mě sevřel a já ucítila jeho vůni, která se nemění.......Odpoledne uběhlo tak rychle. Čím krásněji mi bylo, tím neúprosněji čas běžel - paradox.
Vrátila jsem se “domu” stále se peklo a tak jsem se zeptala paní domu co se chystá. Paní máma se na mě podívala s vytřeštěnýma očima “ děvče ty jsi snad nemocná? Zítra se přeci vdáváš.”
To co se dělo teď byla absolutní destrukce všech buněk celého já. Rána, velký třesk.
“ Maminko a koho si beru?” zmohla jsem se na otázku.
“ Izif nedělej si legraci. Bereš si starostu Paderva.”
Vzpomněla jsem si - byl starý a byl to dohodnutý sňatek pro dobro rodiny. Byla jsem sprostě prodána. Utekla jsem k sobě do komory a sesunula se na postel. Propukla jsem v šílený hysterický pláč. Celý svět i ten čerstvě objevený se mi hroutil. Nalezla jsem obrovskou sílu lásky, objevila jsem krásu sdílení a teď tohle. Ale pro rodinu bych se měla obětovat.......spíš mi nic jiného nezbývá. Bylo něco po půlnoci. Nemohla jsem spát a myslela na Taranise. V tom stál v nohách mé postele.
“ Tarane, díky bohu.” světýlko v beznaději.
“ Copak se děje? Proč mě přivoláváš?”
“ Mám se zítra vdávat, sám víš za koho.”
“ Izif, holčičko nečetla jsi pohádky? Nevíš jakou moc má láska vycházející ze srdce?” řekl tak klidným hlasem .
“ Vím, znám, ale teď se mi to zdá beznadějné. Budu nešťastná, utýrá mě to - nemoc milovat.” vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.
“ Pamatuj! Je jen teď” a jen co to dořekl zmizel.
Mě pohltil spánek....
Ráno jsem se vzbudila do slunného dne. Bez jediné myšlenky jsem se oblékla do připravených bílých šatů a připravila jsem se na obřad. Ve 12,00 hodin, přesně na poledne jsem stála v malé kapli uprostřed vesnice. Kaple byla plná květin, pár lidí bylo i u vchodu. Ano už přicházel můj budoucí manžel. Kněz začal odříkávat text, který jsem skoro nevnímala a pak mě vytrhl z transu “ .....berete si dobrovolně tohoto muže.....”
Točil se mnou svět, hučelo mi v uších, kolena vypovídala službu............” NéNéNé” křičela jsem .....
......”NéNéNé” probudila jsem se. Hudba už dohrála, tyčinky dohořely a já byla zase Fizi, ve svém pokoji, ve svých šatech. Čas se nachýlil, jdu za ním a tak nebylo času na rozebírání mého snu. Došla jsem na smluvené místo. Už tam čekal. Přišla jsem k němu, objal mě a já ucítila sevření a vůni, kterou jsem poznala v tom snu. Byl to on, měl sice jiné jméno, ale byl to on.
Tenkrát věděl přesně co mi říkal “ Setkáme se, ať už kde koliv.”
fizi 14. 08. 2002