Dobrovolník

Dobrovolník

„Přece po mně, mámo, nemůžeš chtít, abych v tak těžké chvíli pro náš národ seděl poslední týden prázdnin doma a civěl do obrazovky."

„Dyť ti, Libore, není ještě ani osmnáct, nikde tě nikdo nezaměstná," snažila se matka tlumit mé vlastenecké nadšení.

Neutlumila!

Vynechal jsem pokusy přihlásit se jako dobrovolník do skupin, které organizovalo město, a vyrazil jsem stopem rovnou do povodní zaplavených oblastí. Jako vždy jsem měl štěstí, stopuji lépe než ženské. Pepik tvrdí, že vypadám tak naivně a blbě, že každému přijde líto mě nevzít. Zamířil jsem si to na Mělnicko, kde velká voda srovnala se zemí hned několik vesnic.

„A to fakt vypadám tak naivně, že jste mě vzal?" ptám se čtyřicátníka, jenž mě naložil před mělnickým mostem přes Labe.

„Ale kdepak naivně, je na tobě hned vidět, že jedeš pomáhat. Kdo by někoho takového nevzal?"

„A nejedete do nějaké vesnice, kterou zdevastovala velká voda?" zaradoval jsem se, protože i ve vzduchu bylo cítit, že už to konečně uvidím na vlastní oči: hromady cihel, převrácená auta, tuny bahna, Bangladéš pár kilometrů od Lípy. Ne že bych byl nějaký čumil, jsem prostě jen zvědavý a koneckonců jedu za ukojení své zvědavosti zaplatit svým potem. Jedu nasadit své zdraví navzdory riziku žloutenky, leptospirózy, tularémie a tetanu.

„Jasně, že jedu. Vlastně sám jsem postiženej. Vyplavilo mi to celý barák. Jestli chceš, můžeš píchnout přímo mně."

Nadšeně jsem souhlasil. Nebudu muset někde pátrat, nebudu si nikde připadat zbytečný. Žádná rvačka o lopaty, Ponec bude závidět, naši na mě budou hrdí, přestože mě původně nechtěli vůbec pustit.

Zastavili jsme u domu na konci nějaké vesnice. Byl bez oken, před ním hromada již očištěných cihel. Na první pohled bylo znát, že spousty práce při záchraně už bylo uděláno, ale spousta nás ještě čekala. Oblékl jsem si tátovy montérky a začal se soukat do gumových rukavic.

„To nemusíš, tady už žádná infekce nehrozí."

„A co ostatní baráky, ty to nepostihlo?" snažil jsem se o rozhovor, zatímco jsem přihazoval do míchačky další lopatu písku.

„No, byla to taková jednorázová vlna, o můj barák se roztříštila, a tak vlastně zachránil zbytek obce."

„A kde je vlastně řeka?" napadlo mě, ale nechtěl jsem působit moc naivně. Vždyť všude psali, že voda se dostala i tam, kde by to nikoho nenapadlo.

Majitel nemovitosti se ani nenamáhal odpovědět, tak byla má otázka naivní.

Makali jsme do deseti hodin. Míchal jsem maltu, vozil ji do domu, kde ji muž zručně nahazoval na zdi. Pak jsem padl. Druhý den mě budil v šest a makali jsme zase do deseti. Mezitím mi přivezl láhev Dobré vody a pár housek se salámem. „To jsou bídáci v tom Červeným kříži, co?" postěžoval si a už naznačoval, že bychom s tím měli zase hnout.

Pátý den jsem to již nevydržel a večer po směně jsem se vydal hledat řeku, která nás tak proradně vytopila. Čekal jsem ji za houštím asi půl kilometru od domu, ale byla tam jen stará úvozová cesta. Proplížil jsem se velkým obloukem do vesnice a usadil se v hospodě, kde tak již činilo pár štamgastů v montérkách. Jeden se na mě hned obrátil: „Tak pojď si dát taky jedno. Dřeš u něj jako Ukrajinec, ale pro pivo ti nedojde, viď? Kolik ti za tu otročinu platí?"

„Nic. Jsem tady jako dobrovolník. Přijel jsem vám pomoct s odstraňováním škod po povodních ..."

Štamgasti se dali do smíchu. S jedním se dokonce překotila židle.

„Ty vole, tady žádná povodeň nebyla. Vltava je deset kiláků odtud."

Zdrcen a posílen pěti pivy jsem se nocí vypravil tam, kam ukazovaly prsty domorodců. Vydal jsem se hledat řeku Vltavu a škody, které způsobila. Tuny bahna, převrácená auta a hromady cihel. Těch deset kilometrů bylo nějak moc náročných. Konečně jsem zacítil odér, který jsem znal z návštěv u dědy v Polabí. Chodili jsme spolu pytlačit a občas vítr přinesl zápach z tůňky vznikající na jaře v polích.

Vystoupil jsem z lesíka rovnou na neosvětlenou ulici, podél níž se ještě stále dravě hnala řeka. V jednom z domů zamihotalo světlo z baterky. Zamířil jsem mu v ústrety jako Jeníček za světýlkem z perníkové chaloupky. Prodíral jsem se hromadami cihel, obešel jsem převrácené auto a zabořil se do tlejícího bahna. Když už jsem otvíral ústa, abych se zeptal, jestli nemůžu nějak pomoci s úklidem té spouště, objevila se proti mně postava v hasičské uniformě, která mi vypálila pěstí rovnou do nosu a vykřikla: „A máme ho, kripla rabovacího!"